berta Waltra a
soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: V. Š.,
narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Pavlou Martínkovou, advokátkou se
sídlem 1. máje 144, Vimperk, proti žalovanému: D. M., soudní exekutor
Exekutorského úřadu v XY, se sídlem XY, IČO XY, o náhradu škody, vedené u
Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 2 C 64/2015-92, o dovolání žalobce
proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 11. 2017, č.
j. 8 Co 1332/2017-166, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný
exekutor prostřednictvím svých zaměstnanců v místě bydliště žalobcových rodičů
v rámci soupisu movitých věcí dne 4. 4. 2012 sepsal a zajistil movitý majetek
žalobce, přičemž do soupisu byly zahrnuty rovněž věci, které žalobce nezbytně
nutně potřebuje k výkonu svého podnikání v oblasti těžby, přibližování,
uskladnění a odvozu dřeva (jednalo se o motorovou pilu, sadu nářadí, 2 ks
pneumatik s disky, traktor a osobní automobil – dále jen „movité věci“). Žalobce se následně návrhem na vyškrtnutí věci ze soupisu domohl jejich
vyloučení z exekuce prodejem. Jelikož však nemohl movité věci po jistý čas
užívat k podnikání, vznikla mu škoda v podobě ušlého zisku ve výši 127.050 Kč,
penále 10.800 Kč za nesplacené úvěry u banky a částky 5.000 Kč za advokátní
služby související s obranou proti exekuci prodejem movitých věcí. Odvolací
soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že při provádění soupisu
movitých věcí nelze po exekutorovi požadovat, aby se zabýval námitkami ze
strany třetí osoby, že je sepisován majetek nepodléhající výkonu rozhodnutí dle
§ 322 odst. 1 a 3 o. s. ř. ve znění účinném ke dni provedení exekuce, tj. 4. 4. 2012, ani aby před provedením soupisu sám zjišťoval, zda je povinný
podnikatelem, v jakém oboru podniká a které movité věci ke své podnikatelské
činnosti nezbytně nutně potřebuje. Žalovaný proto žádnou právní povinnost
neporušil a jeho odpovědnost za škodu podle § 32 zákona č. 120/2001 Sb.,
exekuční řád, ve znění do 31. 12. 2012, tak nepřichází v úvahu. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním z důvodu nesprávného
právního posouzení věci, přičemž přípustnost dovolání spatřoval v tom, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva,
které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a sice 1) zda právo
oprávněného z exekuce na ochranu jeho vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1
Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) má přednost před právem
povinného na zachování lidské důstojnosti, osobní cti, dobré pověsti a na
ochranu jeho jména dle čl. 10 odst. 1 Listiny a před neoprávněným zasahováním
do soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny, 2) zda je dána
odpovědnost soudního exekutora za škodu způsobenou soupisem movitých věcí,
které neměly být sepsány a následně zabaveny, neboť jde o movité věci, které
povinný nezbytně potřebuje k výkonu svého podnikání, 3) pokud soudní exekutor
není odpovědný za škodu způsobenou nesprávným soupisem movitých věcí, zda lze
namísto něj vztáhnout odpovědnost za škodu na oprávněného z exekuce, 4) zda lze
považovat zabavení sepsaných movitých věcí za nucené omezení vlastnického práva
ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny, které by tak mělo být na základě zákona a za
náhradu, 5) zda je povinností exekutora ověřit si před provedením soupisu
movitých věcí, zda je povinný podnikatelem.
Dovolatel je přesvědčen, že
žalovaný by měl nést odpovědnost za to, že do soupisu movitých věcí zařadil i
majetek nepodléhající výkonu rozhodnutí, neboť mu tím na určitý čas znemožnil
podnikatelskou činnost a ohrozil obživu dovolatele a jeho rodiny, když
minimálně postupoval v rozporu s prevenční povinností. Pokud by nebyla shledána
odpovědnost žalovaného jako exekutora, měla by být dle dovolatele přenesena na
oprávněného z exekuce. Dovolatel má rovněž za to, že ochrana jeho dobré pověsti
v podnikání, jména, soukromého a rodinného života a právo na lidskou důstojnost
a osobní čest, by měly být postaveny nad právo oprávněné z exekuce na uhrazení
její pohledávky. V neposlední řadě dovolatel namítá, že za nucené omezení jeho
vlastnického práva by mu měla být poskytnuta náhrada ve smyslu čl. 11 odst. 4
Listiny. Navrhl proto, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího sudu i
rozsudek soudu prvního stupně a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Žalovaný ve vyjádření k dovolání odmítl argumentaci dovolatele, která je dle
něj pouze opětovným shrnutím již uvedených skutečností, a uvedl, že napadené
rozhodnutí považuje za správné. Navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl. Žalobce v replice na vyjádření žalovaného k dovolání odmítl, že by v dovolání
pouze opětovně shrnul již uvedené skutečnosti, a vyjádřil přesvědčení, že
dovolání je přípustné a řádným zodpovězením v něm obsažených otázek dojde k
zrušení rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně, neboť zmíněná
rozhodnutí nejsou po právní stránce správná.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s.
ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., avšak není přípustné podle
§ 237 o. s. ř.
K otázce, zda za zařazení movitých věcí dovolatele nepodléhajících výkonu
rozhodnutí do soupisu by mu měla být poskytnuta náhrada ve smyslu čl. 11 odst.
4 Listiny, neboť došlo k dočasnému omezení vlastnického práva dovolatele k
těmto věcem, je třeba uvést následující. Podle čl. 11 odst. 3 Listiny
vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu
se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Toto ustanovení tedy určité omezení
vlastnického práva nad rámec podmínek stanovených v čl. 11 odst. 4 Listiny
zjevně připouští (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 4. 2004, sp. zn. II.
ÚS 482/02, ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 34/03, nebo ze dne 26. 4. 2012,
sp. zn. IV. ÚS 2005/09, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Z judikatury
dovolacího soudu reflektující rozhodnutí Ústavního soudu a Evropského soudu pro
lidská práva, vyplývá, že nárok na náhradu za omezení vlastnického práva
nevzniká v případě jakéhokoli omezení vlastnického práva (vlastnické právo ze
své samotné povahy není neomezené, naopak je omezeno řadou předpisů soukromého
i veřejného práva), nýbrž jen v případě, kdy omezení dosáhne takové intenzity,
že je zasažena samotná podstata vlastnictví [srovnej např. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 193/2007, a ze dne 23. 4. 2013, sp.
zn. 22 Cdo 367/2012, uveřejněné pod č. 9/2010 a 74/2013 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3188/2012, ze dne 29. 4.
2014, sp. zn. 22 Cdo 3877/2012, a ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1425/2014
(všechna rozhodnutí dostupná na www.nsoud.cz)]. Podstata vlastnického práva
není dotčena právě v případě omezení vlastnického práva povinného při výkonu
exekuční činnosti prováděné na základě zákona za účelem ochrany práv
oprávněného, z jejíž povahy takové omezení přirozeně vyplývá.
Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu dále vyplývá, že povinností
exekutora po nařízení exekuce je především zabezpečit rychlý a efektivní výkon
exekučních titulů; za tím účelem činí i bez návrhu úkony směřující k provedení
exekuce (§ 46 odst. 1 exekučního řádu). Podle ustanovení § 56 odst. 5 vyhlášky
č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, ve znění účinném
ke dni provedení soupisu (které se podle § 11 vyhlášky č. 418/2001 Sb., o
postupech při výkonu exekuční a další činnosti, ve znění účinném ke dni
provedení soupisu, použije přiměřeně pro postup exekutora při provádění
jednotlivých způsobů exekuce) byla-li sepsána věc, která podle § 321 a 322 o.
s. ř. nepodléhá výkonu rozhodnutí nebo k níž uplatňuje právo nepřipouštějící
výkon rozhodnutí třetí osoba, může ji vykonavatel vyloučit ze soupisu, souhlasí-
li s tím oprávněný, v jehož prospěch byla sepsána. Vykonavatel takovou věc ze
soupisu vyloučí rovněž na návrh oprávněného. Z této právní úpravy vyplývá, že
exekutor zásadně není povinen při soupisu zkoumat, zda sepisované věci jsou z
exekuce vyloučeny. Při soupisu ani později v rámci exekučního řízení, jež není
uzpůsobeno k řešení skutkově složitých sporů vyžadujících dokazování, totiž
nelze vždy náležitě posoudit, které z nalezených věcí nepodléhají výkonu
rozhodnutí (exekuci). Nesepíší se proto jen ty věci, které jsou nepochybně
(zjevně) z výkonu (exekuce) vyloučeny, popřípadě ty, o nichž oprávněný výslovně
prohlásí, že nemají být sepsány (§ 326 odst. 7 věta druhá o. s. ř.). Pro
zahrnutí movité věci do soupisu je tak bez významu tvrzení povinného, popřípadě
třetí osoby, že povinný není vlastníkem věci; poněvadž však exekuční zásadou
je, že k uspokojení pohledávky oprávněného může zásadně sloužit právě jen jeho
majetek, nelze vyloučit, že se tato okolnost, je-li prokázána, uplatní coby
důvod zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s.
ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2011, sp. zn. 25 Cdo
901/2010, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího
soudu, C. H. Beck, pod číslem C 10761).
Samotný soupis není rozhodnutím dle procesních předpisů a nelze jej považovat
ani za rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu
způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním
postupem. Uvedenému závěru rovněž nasvědčuje ta okolnost, že případná pochybení
při provedení soupisu nelze napravit v rámci řádných či mimořádných opravných
prostředků. Procesní právo naopak upravuje zvláštní prostředky nápravy, jimiž
je jednak návrh na vyškrtnutí věci ze soupisu dle § 68 odst. 1 zákona č.
120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve
znění pozdějších předpisů (dále jen „ex. ř.“), jednak excindační (vylučovací)
žaloba dle § 267 o. s. ř. Vyškrtnutí věci ze soupisu dle uvedených ustanovení
ani případný neúspěch žalované strany ve vylučovacím řízení bez dalšího samy o
sobě ještě nevedou k závěru, že při soupisu došlo k pochybení soudu
(exekutora), neboť, jak již bylo výše zmíněno, při provádění soupisu není
povinností soudu (exekutora) zjišťovat vlastnické právo povinného (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2008, sp. zn. 20 Cdo 76/2007, dále již
zmíněný rozsudek sp. zn. 25 Cdo 901/2010). Mohou-li být zákonným postupem
exekutora omezeny na svých právech třetí osoby, které mohou svá práva uplatnit
jen zákonem speciálně upravenými prostředky, tím spíše může být takto omezen
povinný, proti němuž je exekuce prováděna proto, že nesplnil svou povinnost
uloženou vykonatelným exekučním titulem.
Z uvedeného vyplývá, že otázkou postupu a povinností soudem pověřeného
exekutora při provádění soupisu movitých věcí se Nejvyšší soud ve své
rozhodovací praxi již zabýval. Odvolací soud zmíněnou konstantní judikaturu v
napadeném rozhodnutí správně citoval a vycházel z ní. S ohledem na zjištěný
skutkový stav věci, jenž není předmětem dovolacího přezkumu, je pak jeho závěr,
že exekuce proti žalobci byla ze strany žalovaného vedena zákonným způsobem,
tedy žalovaný neporušil žádnou právní povinnost, s touto judikaturou v souladu
a není důvodu se od ní odchýlit.
K námitce, že žalovaný postupoval minimálně v rozporu s prevenční povinností,
je třeba uvést, že aplikace § 415 obč. zák., ukládajícího každému obecnou
povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na
přírodě a životním prostředí (tzv. generální prevence), přichází v úvahu jen
tehdy, není-li konkrétní právní úprava, vztahující se na jednání, jehož
protiprávnost se posuzuje. Pokud postup stanovený právní normou byl dodržen,
jako je tomu v dané věci, je aplikace § 415 obč. zák. vyloučena (srov. Švestka,
J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459.
Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1187, dále již zmíněný
rozsudek sp. zn. 25 Cdo 901/2010).
Otázky, zda právo oprávněného z exekuce na ochranu jeho vlastnického práva má
přednost před právem povinného na zachování lidské důstojnosti, osobní cti,
dobré pověsti a na ochranu jeho jména a před neoprávněným zasahováním do jeho
soukromého a rodinného života, a zda pokud soudní exekutor není odpovědný za
škodu způsobenou nesprávným soupisem movitých věcí, lze namísto něj vztáhnout
odpovědnost za škodu na oprávněného z exekuce, míjí podstatu argumentace
odvolacího soudu a dovolatel se jimi domáhá přezkumu otázek, na jejichž řešení
napadené rozhodnutí nestojí. Nehledě k tomu, že požadoval-li žalobce náhradu
majetkové újmy, je argumentace zásahem do osobnostních práv, jenž může vyvolat
pouze újmu nemajetkovou, nepřiléhavá. Konečně otázka, zda je povinností
exekutora ověřit si před provedením soupisu movitých věcí, je-li povinný
podnikatelem, nemá pro rozhodnutí ve věci význam, neboť zjevně řešení této
otázky nepostačuje k posouzení, zda ty či ony věci jsou vyloučeny z exekuce.
Podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. tak nejsou ani formulací v
tomto odstavci uvedených právních otázek naplněny.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 1. 2019
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu