25 Cdo 1703/2023-530
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobců: a) M. H., b) R. H., c) M. H., a d) S. H., všichni zastoupení JUDr. Tomášem Slavíkem, advokátem se sídlem Čs. legií 42, Klatovy, proti žalované: M. K., zastoupená Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem Malá 43/6, Plzeň, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, zastoupená JUDr. Pavlem Roubalem, advokátem se sídlem Otýlie Beníškové 1664/14, Plzeň, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 7 C 6/2019, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 1. 2023, č. j. 56 Co 4/2022-478, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení každý 2.844 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Martina Vovsíka. III. Žalobci jsou povinni zaplatit vedlejší účastnici na straně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení každý 2.844 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Pavla Roubala.
1. Žalobci se podanými žalobami, jejichž projednání bylo následně spojeno ke společnému řízení, domáhali náhrady nemajetkové újmy, která jim vznikla v důsledku zranění poškozeného J. H. (dále též jen „poškozený“) při dopravní nehodě, kterou dne 26. 11. 2017 způsobila žalovaná. Poškozený utrpěl vícečetné pohmoždění mozku, otřes mozku, subarachnoidální krvácení, zánět plic, zlomeninu očnice vpravo a zlomeninu holenní a lýtkové kosti vpravo. Žalobkyně a) byla svědkem nehody a přítelkyní (nyní manželkou) poškozeného, žalobci b) a c) jsou rodiče poškozeného, žalobce d) je jeho bratr. Všichni žalobci podle svých tvrzení prožili traumatizující zkušenost, která trvala až do 4. 12. 2017, kdy se poškozený probral z kómatu. Žalobci opřeli svůj nárok o § 2971 o. z., neboť žalovaná si podle jejich názoru při řízení motorového vozidla počínala lehkomyslně a z hrubé nedbalosti porušila důležitou právní povinnost. Vedlejší účastnice projevila ochotu plnit každému z žalobců 50.000 Kč podle § 2959 o. z., což však žalobci odmítli, neboť se domnívají, že pro to nejsou dány hmotněprávní předpoklady.
2. Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 24. 9. 2021, č. j. 7 C 6/2019-294, uložil žalované zaplatit žalobkyni a/ 200.000 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobci b/ 500.000 Kč s příslušenstvím (výrok II), žalobkyni c/ 500.000 Kč s příslušenstvím (výrok III) a žalobci d/ 413.835 Kč s příslušenstvím, ve zbývajícím rozsahu žalobu žalobce d/ zamítl (výrok IV) a uložil žalované povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení žalobkyni a/ (výrok V), žalobci b/ (výrok VI), žalobkyni c/ (výrok VII), žalobci d/ (výrok VIII) a dále povinnost zaplatit soudní poplatek (výrok IX). Soud prvního stupně sdělil žalobcům svůj předběžný právní názor, podle kterého je namístě věc posoudit podle § 2959 o. z., což vedlo žalobce k doplnění žalobních tvrzení a důkazních návrhů. Soud pak dospěl k závěru, že nárok žalobců je dán, a rozhodl způsobem, který vyplývá z výroků jeho rozsudku, aniž by blíže specifikoval, v čem spatřuje naplnění předpokladu § 2959 o. z. o zvlášť závažném ublížení na zdraví poškozeného.
3. K odvolání žalované a vedlejší účastnice Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. 1. 2023, č. j. 56 Co 4/2022-478, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ve znění odvolacím soudem připuštěné změny žaloby a dále ve výrocích II, III a IV věta prvá změnil tak, že se žaloba zamítá (výrok I),
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi žalobci a žalovanou (výrok II) a vedlejší účastnicí (výrok III) a rozsudek soudu prvního stupně ve výroku IX změnil tak, že se žalované povinnost zaplatit soudní poplatek neukládá (výrok IV). Odvolací soud po doplnění dokazování o zdravotním stavu poškozeného uzavřel, že poškozený během dopravní nehody způsobené žalovanou utrpěl vážná zranění, v jejichž důsledku byl bezprostředně ohrožen na životě a po dobu osmi dnů byl v kómatu. Z nemocnice byl propuštěn po jedenácti dnech.
Následkem nehody trpí poruchou paměti, vidění, chuti a ztratil čich. Je omezen v hudebních a sportovních aktivitách a rovněž v možnostech budoucího zaměstnání, byl uznán invalidním v 1. stupni. Vrátil se ke studiu medicíny, řídí automobil, obojí s obtížemi. Odvolací soud konstatoval, že odčinění nemateriální újmy sekundárních obětí, tedy osob odlišných od primárně poškozeného, je možné podle § 2959 o. z. a ve zvláštních případech podle § 2971 o. z. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
7. 2021, sp. zn. 25 Cdo 64/2021, uveřejněný pod číslem 35/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní (dále jen „Sb. rozh. obč.“) a § 2894 odst. 2 větu první o. z. připomněl, že nemajetkovou újmu lze odčinit pouze tehdy, bylo-li to výslovně ujednáno, nebo stanoví-li to zvlášť zákon, takže ne každá nemajetková újma musí být odčiněna. Odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2019, sp. zn. 25 Cdo 4210/2018, uveřejněný pod číslem 52/2021 Sb. rozh.
obč., a dovodil, že se v daném případě nejednalo o stav, který lze označit za zvlášť závažné ublížení na zdraví ve smyslu § 2959 o. z., neboť žalobci předložené důkazy to neprokazují. Nelze říci, že poškozený je osobou trvale vyřazenou z většiny sfér společenského uplatnění a změnil se v osobu trpící výjimečně nepříznivým zdravotním stavem. V jeho případě se nejedná o nejzávažnější následky a nejedná se ani o případ velmi těžkých zranění, která by primární oběť po delší dobu ohrožovala na životě, nebo ji delší dobu zatěžovala výrazně nepříznivým zdravotním stavem.
Poškozený začal opět studovat vysokou školu, jeho dřívější sportovní či hudební aktivity jsou velmi omezeny, nikoli však zcela ztraceny. Žalobcům nelze vyhovět ani podle § 2971 o. z., neboť žalovaná sice porušila důležitou právní povinnost, jak předpokládá naposled citované ustanovení, avšak nestalo se tak z hrubé nedbalosti ani úmyslně. Odvolací soud zdůraznil, že hrubá nedbalost je zde kladena naroveň úmyslnému způsobení škody za zvlášť zavrženíhodných pohnutek, a takového jednání se žalovaná nedopustila.
K dopravní nehodě došlo ve večerních hodinách, havarované vozidlo, do kterého žalovaná narazila, stálo neosvětlené v levém jízdním pruhu a nelze vyloučit, že před vozidlem žalované jelo jiné vozidlo, které částečně zakrývalo její výhled. Žalovaná překročila nejvyšší povolenou rychlost, nikoliv však výrazně. Intenzivním bržděním a snahou o vyhýbání se snažila střetu zabránit. Právě uvedené nic nemění na tom, že žalovaná dopravní nehodu zavinila, avšak neučinila tak z hrubé nedbalosti.
4. Rozsudek odvolacího soudu výslovně ve všech jeho výrocích napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost spatřují v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolání považují za důvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu podle jejich názoru spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobci zrekapitulovali dosavadní průběh řízení, svá tvrzení a provedené důkazy.
Odvolací soud měl nesprávně aplikovat závěry rozsudků Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4210/2018 a sp. zn. 25 Cdo 64/2021, neboť v nich šlo o kauzy skutkově zcela odlišné. Setrvali na svém názoru, že v případě poškozeného se jednalo o zvlášť závažné ublížení na zdraví, protože utrpěl velmi těžká zranění, která jej po delší dobu ohrožovala na životě a po delší dobu zatěžovala výrazně nepříznivým zdravotním stavem. Dovolací soud se dosud nezabýval otázkou, jaká poškození mozku, která nemají nejzávažnější následek, jsou případy velmi těžkého zranění, a nedefinoval, jaká doba je u velmi těžkého zranění považována za delší dobu, kdy je primární oběť ohrožena na životě.
Nestanovil rovněž, zda a v jakém rozsahu lze poškození smyslů považovat za nepříznivý zdravotní stav výrazně zatěžující primární oběť. Dovolatelé se domnívají, že odvolací soud nehodnotil zdravotní stav poškozeného v celé jeho komplexnosti. Zdůraznili, že poškození zdraví trvá v daném případě již více než pět let. Odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1527/2020, uveřejněný pod číslem 30/2022 Sb. rozh. obč., s tím, že dovolací soud v citované věci uzavřel, že náhrada nemajetkové újmy má být přiznána sekundárním obětem i v případech, kdy dočasné (relativně krátkodobé) závažné postižení zdraví primární oběti vyvolá u sekundární oběti vážné obavy a duševní utrpení.
Dovolatelé zdůraznili, že se musejí vyrovnávat s fatální ztrátou schopností poškozeného, stejně jako s překážkou jeho lepší budoucnosti, neboť současná snaha poškozeného o zapojení do některých aktivit nedosahuje kvality a intenzity jako před nehodou. Vytkli odvolacímu soudu, že při posuzování, zda se žalovaná dopustila porušení důležité povinnosti z hrubé nedbalosti, aplikoval závěry skutkově odlišného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2702/2012, uveřejněného pod číslem 59/2015 Sb. rozh.
obč., a naopak opomněl závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2020, sp. zn. 7 Tdo 289/2020, uveřejněného pod číslem 15/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2012, sp. zn. 7 Tdo 1302/2012, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 972/2018, uveřejněného pod číslem 18/2020 Sb. rozh. obč., a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1131/2019, uveřejněného pod číslem 60/2022 Sb. rozh. obč. Z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn.
7 Tdo 289/2020 pak dovolatelé vyvozují, že v rámci silničního provozu je nezbytné vyžadovat vyšší míru opatrnosti, než je tomu při jiných činnostech. Závěrem žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že je považuje za nepřípustné. Pojem zvlášť závažného ublížení na zdraví odvolací soud vyložil v souladu s konstantní judikaturou, stejně jako pojem hrubé nedbalosti. Žalovaná tedy navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
6. Vedlejší účastnice vyjádřila své přesvědčení, že dovolání není přípustné. Dovolatelé především polemizují se skutkovými závěry odvolacího soudu týkajícími se závažnosti zranění poškozeného a jeho zdravotních následků, které však v dovolacím řízení nelze revidovat. Zranění, jež utrpěl poškozený, nelze považovat za zvlášť závažné ublížení na zdraví, a jednání žalované nenaplňuje znaky hrubé nedbalosti. Závěrem vedlejší účastnice navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
7. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř.
8. Podle § 2959 o. z. při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.
9. Podle § 2971 o. z. odůvodňují-li to zvláštní okolnosti, za nichž škůdce způsobil újmu protiprávním činem, zejména porušil-li z hrubé nedbalosti důležitou právní povinnost, anebo způsobil-li újmu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné pohnutky zvlášť zavrženíhodné, nahradí škůdce též nemajetkovou újmu každému, kdo způsobenou újmu důvodně pociťuje jako osobní neštěstí, které nelze jinak odčinit.
10. Zvlášť závažné ublížení na zdraví podle § 2959 o. z. je nutné posoudit podle následků na straně primární oběti. Daný typ ochrany sekundární oběti je institutem mimořádným, vyhrazeným jen pro kvalifikované případy z hlediska doby i intenzity trvání reflexní újmy. Nemělo by být normou, aby při každém ublížení na zdraví s trvalými následky byly kromě poškozeného odškodňovány též všechny osoby blízké. Musí jít o skutečně zvlášť závažné ublížení na zdraví, které bude mít citelný dopad do osobnostní sféry osob blízkých (viz komentář k § 2959, PETROV, J., VÝTISK, M., BERAN, V. a kolektiv: Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání /2. aktualizace/. Praha: C. H. Beck, 2023, marg. č. 32). Usmrcením (popř. závažným ublížením na zdraví) osoby blízké je zasaženo právo na rodinný život a soukromí (viz PAVELEK, O.: Náhrada nemajetkové újmy na zdraví a při usmrcení. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, s. 71).
11. Dovolací soud nesdílí názor žalobců, že byly na posuzovaný případ nesprávně aplikovány závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4210/2018. V citovaném rozsudku jsou rozpracována kritéria, podle kterých má být vykládán pojem zvlášť závažné ublížení na zdraví ve smyslu § 2959 o. z. Půjde zpravidla o ta nejtěžší zdravotní poškození, zejména o kómatické stavy, závažná poškození mozku či o ochrnutí výrazného rozsahu, tj. o následky srovnatelné s usmrcením osoby blízké, kdy duševní útrapy sekundárních obětí dosahují určité vyšší intenzity.
Jedná se o duševní útrapy (smutek, pocity zoufalství a beznaděje, strach) spojené s vědomím, že tato osoba byla trvale vyřazena z většiny sfér společenského uplatnění a změnila se v osobu trpící výjimečně nepříznivým zdravotním stavem. Kromě případů s nejzávažnějšími následky může jít i o případy velmi těžkých zranění, která budou primární oběť po delší dobu ohrožovat na životě nebo po delší dobu zatěžovat výrazně nepříznivým zdravotním stavem, což bude mít citelný dopad do osobnostní sféry blízkých osob, a jejich duševní útrapy tak budou do té míry intenzivní, že musí být odškodněny i přesto, že následky zranění nebudou nejtěžší.
V případě citovaného rozhodnutí nebyl shledán opodstatněným nárok na náhradu podle § 2959 o. z. u blízkých rodinných příslušníků nezletilé dívky, která byla pro mnohačetná poranění následkem dopravní nehody hospitalizována po dobu jednoho měsíce, z toho asi tři týdny v umělém spánku, poté byla propuštěna do domácího léčení a následně hospitalizována ještě další dva týdny, po dobu šesti měsíců byla upoutána na lůžko, přičemž trvalé následky jejího zranění nejsou natolik vážné, aby ji vyřazovaly z většiny sfér společenského uplatnění, naopak je s relativně mírnými omezeními zapojena do běžného života, nejedná se proto o zvlášť závažné ublížení na zdraví ve smyslu uvedeného ustanovení.
Ústavní stížnost proti citovanému rozsudku Ústavní soud nálezem ze dne 16. 2. 2021, sp. zn. I. ÚS 3449/19, zamítl.
12. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 18. 3. 2024, sp. zn. 25 Cdo 3539/2022, vyslovil závěr, že ačkoliv je základním kritériem závažnost újmy na zdraví primárního poškozeného, nelze odhlédnout ani od újmy, která vzniká sekundárním poškozeným, neboť účelem úpravy obsažené v § 2959 o. z. je odčinění neoprávněného zásahu do práva na budování a rozvíjení rodinných vztahů mezi primární a sekundární obětí, k němuž došlo usmrcením či zvlášť závažným ublížením na zdraví rodinného příslušníka. V citovaném případě utrpěla poškozená rozsáhlé zranění páteře a až na výjimky strávila dobu více než dva a čtvrt roku v nemocnicích a rehabilitačních zařízeních, tedy odloučena od manžela a nezletilých dětí, a i po ukončení léčení má celou řadu trvalých omezení, která sice již nemají povahu ztráty sebeobsluhy, avšak významně mění dosavadní způsob rodinného soužití.
Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2024, sp. zn. 25 Cdo 3061/2023, bylo mimo jiné odmítnuto dovolání žalobců, kteří se v dosavadním řízení neúspěšně domáhali náhrady nemajetkové újmy podle § 2959 o. z. v souvislosti se zraněním svého blízkého, který v důsledku dopravní nehody přišel o dominantní horní končetinu. Byl vysloven závěr, že zranění mělo významný dopad do života poškozeného, nicméně je nelze pokládat za zvlášť závažné ve smyslu příslušné judikatury. Během asi šestitýdenní hospitalizace, která následovala bezprostředně po nehodě, bylo od stabilizace životních funkcí zřejmé, že poškozený není ohrožen na životě (přestože utrpěl devastující zranění ruky) a že jeho těžký zdravotní stav neznemožní rozvíjení vztahů s rodinnými příslušníky.
Narušení možnosti komunikace a styku s blízkými osobami tak nedosáhlo úrovně srovnatelné s poškozenými v kómatickém stavu či při plné či převažující ztrátě sebeobsluhy, aby bylo způsobilé vyvolat duševní útrapy osob blízkých poškozenému v intenzitě odčinitelné peněžitou náhradou podle § 2959 o. z.
13. Z právě uvedené judikatury a komentářové literatury vyplývají pro posuzovanou věc následující závěry. Poškozený během dopravní nehody způsobené žalovanou utrpěl vážná zranění, v jejichž důsledku byl bezprostředně ohrožen na životě a po dobu osmi dnů byl v kómatu. Z nemocnice byl propuštěn po jedenácti dnech. Následkem nehody trpí poruchou paměti, vidění, chuti a ztratil čich. Je omezen v hudebních a sportovních aktivitách a rovněž v možnostech budoucího zaměstnání, byl uznán invalidním v 1. stupni.
Vrátil se ke studiu medicíny, řídí automobil, obojí s obtížemi. Aniž by chtěl dovolací soud jakkoliv snižovat strádání, jimiž si nepochybně žalobci v souvislosti se zraněními a trvalými následky poškozeného prošli, o zvlášť závažné ublížení na zdraví ve smyslu § 2959 o. z. se nejedná. V daném případě nejde o následky srovnatelné s usmrcením, nedošlo k trvalému vyřazení poškozeného z většiny sfér společenského uplatnění a změně v osobu trpící výjimečně nepříznivým zdravotním stavem. Poškození zdraví, které poškozený utrpěl, není ani z hlediska závažnosti následků, ani z hlediska doby, kdy byl ohrožen na životě a prognóza vývoje jeho stavu byla nejistá, tak vážným ublížením na zdraví, aby bylo podřaditelné pod § 2959 o.
z. Je třeba mít na paměti, že odškodnění podle citovaného ustanovení je vyhrazeno pouze nejzávažnějším případům, u nichž to odůvodňují výjimečné okolnosti, a nikoliv pravidlem. Poškozený bezpochyby utrpěl vážná zranění, jejichž následky ho limitují v jeho dalším životě, což se má promítnout do adekvátní výše odškodnění jím vytrpěné bolesti a ztížení společenského uplatnění, jež však není předmětem tohoto řízení. Žalobci ani nepřišli o možnost s poškozeným budovat a rozvíjet rodinné vztahy. S ohledem na absenci definice slovního spojení zvlášť závažné ublížení na zdraví se v případě § 2959 o.
z. jedná o normu s relativně neurčitou hypotézou, jejíž podmínky musí soud posoudit v každém jednotlivém případě s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem. Dospěl-li v tomto konkrétním případě odvolací soud k závěru, že hypotéza této normy nebyla naplněna, nelze v tom spatřovat zjevnou nepřiměřenost.
14. Úkolem dovolacího soudu pak není specifikovat, v jakých případech se jedná o zvlášť závažné ublížení na zdraví a v jakých již nikoliv, či jaká doba má být považována za „delší“ z hlediska ohrožení poškozeného na životě, jak to po něm žádají dovolatelé, neboť tento závěr je odvislý od posouzení každého jednotlivého případu a jakákoliv generalizace zde není namístě. Pokud dovolatelé namítají, že se musejí vyrovnávat se ztrátou schopností poškozeného a omezením jeho aktivit, které nedosahují stejné míry jako před nehodou, lze jen uzavřít, že není významné, že nyní je situace poškozeného v řadě ohledů horší než dříve, neboť to by vedlo k závěru, že každé poškození zdraví s trvalými následky má být odškodněno podle § 2959 o. z., avšak tak tomu není, jak bylo vyloženo výše. Ani ztráta lepší budoucnosti, pokud nebyl učiněn závěr o existenci zvlášť závažného ublížení na zdraví, nemůže být sekundárním obětem odčiněna a zohledňuje se pouze v rámci posouzení ztížení společenského uplatnění primárního poškozeného.
15. Citují-li dovolatelé z rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1527/2020, opomíjejí, že uvedený závěr byl vysloven nikoliv dovolacím soudem, ale soudem odvolacím, a v uvedeném rozsudku tak tvoří pouze tu část rozhodnutí, v níž jsou reprodukovány dosavadní výsledky řízení. V odkazovaném případě se Nejvyšší soud nezabýval otázkou výkladu § 2959 o. z., neboť nárok žalobkyně byl odůvodněn § 2971 o. z., protože k ublížení na zdraví došlo v důsledku úmyslného trestného činu (pokusu vraždy), a jde tedy o situaci zcela odlišnou od posuzovaného případu.
16. Nad rámec právě uvedeného Nejvyšší soud podotýká, že dovolací námitky, podle nichž odvolací soud nehodnotil zdravotní stav poškozeného v celé jeho komplexnosti, směřují především proti hodnocení provedených důkazů. Námitkami proti hodnocení důkazů se dovolatelé v podstatě snaží o přehodnocení skutkového stavu tak, jak jej zjistil soud prvního stupně, potažmo odvolací soud. Tím ovšem uplatňují nezpůsobilý dovolací důvod, neboť jediným
uplatnitelným dovolacím důvodem je nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Hodnocení důkazů je věcí volné úvahy soudu ve smyslu § 132 o. s. ř., vede ke skutkovému zjištění, na němž je vystavěno právní posouzení věci, a dovolacímu soudu zásadně nepřísluší přezkoumávat správnost zjištěného skutkového stavu. 17. Výtky dovolatelů ohledně odvolacím soudem citované judikatury k problematice hrubé nedbalosti nejsou přiléhavé. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2702/2012 se sice skutečně netýká problematiky odškodňování sekundárních obětí podle § 2971 o. z., avšak je soudní praxí běžně využíván při definování pojmu hrubé nedbalosti (viz dovolateli zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 972/2018, s nímž ovšem odvolacím soudem citovaný rozsudek není nikterak v rozporu, či odvolacím soudem citovaný rozsudek téhož soudu sp. zn. 25 Cdo 64/2021). V rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1131/2019 se s pojmem hrubé nedbalosti v zásadě nepracuje, neboť zde byl § 2971 o. z. aplikován s ohledem na úmyslné konání žalovaného, jímž došlo k porušení důležité právní povinnosti. V usnesení sp. zn. 7 Tdo 289/2020 se Nejvyšší soud vyjádřil v tom smyslu, že i přes určité společné rysy se výklad pojmu hrubá nedbalost liší historicky, ale logicky i z hlediska různých právních institutů, pro něž je vykládán, a v rámci trestního řízení je nutné vycházet z konkrétního pojetí v trestním zákoníku; dost dobře není vzájemně použitelná ani judikatura vykládající pojem hrubá nedbalost ohledně různých, zcela rozdílných trestných činů. K tomu lze dodat, že stejně tak nebude možné trestněprávní výklad tohoto pojmu bez dalšího použít v civilněprávní oblasti. Dovozují-li žalobci z naposled citovaného rozhodnutí, že závěry, které zde dovolací soud vyslovil pro leteckou dopravu, mají být vztaženy i na provoz silniční, nelze jim dát za pravdu, neboť ačkoliv následky porušení povinností v silniční dopravě dozajista mohou být velmi závažné, těžko je lze srovnávat s možnými následky leteckých havárií. Obdobně závěry usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 1302/2012 nejsou v dané věci aplikovatelné pro jejich trestněprávní specifičnost. 18. Ustanovení § 2971 o. z. hovoří o hrubé nedbalosti, která je nedbalostí nejvyšší intenzity, jež svědčí o lehkomyslném přístupu škůdce k plnění svých povinností, kdy je zanedbán požadavek náležité opatrnosti takovým způsobem, že to svědčí o zřejmé bezohlednosti škůdce k zájmům jiných osob (viz již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 2702/2012). V tomto ustanovení je hrubá nedbalost coby zvláštní okolnost, za níž byla způsobena újma, prakticky postavena naroveň druhému příkladu, tedy úmyslnému způsobení škody ze zvlášť zavrženíhodných pohnutek (viz již citované rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 972/2018, sp. zn. 25 Cdo 1131/2019, sp. zn. 25 Cdo 1527/2020 nebo sp. zn. 25 Cdo 64/2021). Je nepochybné, že dalšími možnými zvláštními okolnostmi ve smyslu § 2971 o. z. je třeba chápat okolnosti srovnatelně závažné (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2024, sp. zn. 25 Cdo 27/2023). K tomu se přiklání i odborná literatura, podle níž uvedením konkrétních případů v rámci demonstrativního výčtu dal zákonodárce najevo, jakým směrem se má ubírat výklad samotného neurčitého právního pojmu. Jinými zvláštními okolnostmi proto musíme rozumět takové okolnosti, které se z objektivního i subjektivního hlediska podobají výslovně zakotveným případům. Těmto případům je společné, že škůdce si při působení újmy počíná se zavrženíhodnou bezohledností a despektem k právem chráněným zájmům jiných osob. Také z výslovně uvedených případů plyne, že k náhradě nemajetkové újmy podle tohoto ustanovení nebude postačovat prostá nedbalost (MELZER, Filip. Předpoklady náhrady nemajetkové újmy. In: MELZER, F., TÉGL, P. a kol. Občanský zákoník – velký komentář. Svazek IX. § 2894-3081. Praha: Leges, 2018, str. 1102). 19. Ačkoliv žalovaná předmětnou dopravní nehodu nepochybně zavinila, skutková zjištění soudu prvního stupně a soudu odvolacího (která nepodléhají přezkumu dovolacího soudu) neposkytují oporu pro závěr o její hrubé nedbalosti. Je-li v § 2971 o. z. hrubá nedbalost kladena naroveň úmyslnému způsobení škody ze zvlášť zavrženíhodných pohnutek, nelze shledat, že by žalovaná důležitou právní povinnost porušila právě takovým způsobem. Jak správně konstatoval odvolací soud, žalovaná překročila nejvyšší povolenou rychlost, avšak nikoli výrazně, nehodě se snažila zabránit (o čemž svědčí to, že před střetem začala brzdit a do vozidla poškozeného narazila levou částí svého vozidla) a nelze vyloučit, že měla částečně zakrytý výhled jiným vozidlem. Za těchto okolností nejsou úvahy odvolacího soudu o míře zavinění žalované zjevně nepřiměřené. 20. Dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroků o nákladech řízení a povinnosti zaplatit soudní poplatek není vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) a i) o. s. ř. přípustné. 21. Jelikož dovolání žalobců směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. 22. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobci a žalovanou se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má proti žalobcům právo na náhradu nákladů právního zastoupení sestávajících z odměny advokáta ve výši 9.100 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění ke dni podání vyjádření k dovolání za jeden úkon právní služby, z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 4 advokátního tarifu a 21% daně z přidané hodnoty ze součtu uvedených částek, celkem tedy každý 2.844 Kč. Náhrada je splatná k rukám zástupce žalované (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) v zákonné třídenní lhůtě k plnění (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). 23. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení mezi žalobci a vedlejší účastnicí se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 93 odst. 3 o. s. ř. Vedlejší účastnice má proti žalobcům právo na náhradu nákladů právního zastoupení sestávajících z odměny advokáta ve výši 9.100 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 9 odst. 4 písm. a) a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění ke dni podání vyjádření k dovolání za jeden úkon právní služby, z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 4 advokátního tarifu a 21% daně z přidané hodnoty ze součtu uvedených částek, celkem tedy každý 2.844 Kč. Náhrada je splatná k rukám zástupce vedlejší účastnice (§ 149 odst. 1 o. s. ř.) v zákonné třídenní lhůtě k plnění (§ 160 odst. 1 o. s. ř.). 24. Při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení (nákladů zastoupení advokátem) se dovolací soud vědomě odchýlil od právního závěru vysloveného v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1788/23, a setrval na závěru, že ve věcech osobnostních práv s náhradou nemajetkové újmy v penězích není tarifní hodnota sazby mimosmluvní odměny za jeden úkon právní služby advokáta určována výší požadované či přisouzené částky, nýbrž podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu je představována paušální částkou 50.000 Kč. Uvedený výklad Nejvyšší soud uplatňuje ve věcech peněžité náhrady za neoprávněné zásahy do práva na ochranu osobnosti podle § 81 a násl. a § 2956 o. z. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1081/2020, a ze dne 10. 2. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1178/2021), ve věcech peněžité náhrady nemajetkové újmy způsobené usmrcením osoby blízké podle § 2959 o. z. nebo ublížením na zdraví podle § 2958 o. z. (srov. usnesení ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2060/2020, a ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3771/2020, uveřejněná pod č. 2/2022 a 12/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ústavní konformita výkladu Nejvyššího soudu nebyla zpochybněna usneseními různých senátů Ústavního soudu (ze dne 5. 10. 2021, sp. zn. I. ÚS 2217/21, ze dne 1. 3. 2022, sp. zn. IV. ÚS 203/22, ze dne 6. 9. 2022, sp. zn. IV. ÚS 1898/22, ze dne 14. 2. 2023, sp. zn. I. ÚS 198/23, ze dne 31. 10. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2214/23, a ze dne 24. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 29/24), a byla naopak potvrzena nálezy Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2137/23, bod 19, a ze dne 10. 1. 2024, sp. zn. IV. ÚS 2334/23, bod 20. Důvody setrvání na tomto právním názoru i po vydání nálezu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1788/23, byly vyloženy v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2024, sp. zn. 25 Cdo 216/2023, jehož závěry byly aprobovány nálezem Ústavního soudu ze dne 20. 6. 2024, sp. zn. I. ÚS 837/24, bod 56. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 20. 8. 2024
JUDr. Robert Waltr předseda senátu