Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobkyně J. P., zastoupené JUDr. Pavlem Ondrou, advokátem se sídlem Praha 2,
Tylovo nám. 699/1, proti žalovaným: 1) městské části Praha 11, se sídlem Praha
4, Ocelíkova 672/1, 2) Technické správě komunikací hl. m. Prahy, příspěvkové
organizaci, IČO 63834197, se sídlem Praha 1, Řásnovka 770/8, zastoupené JUDr.
Michaelou Strnadovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Stroupežnického 30, 3)
hlavnímu městu Praha, se sídlem Praha 1, Mariánské nám. 2, zastoupenému JUDr.
Janem Mikšem, advokátem se sídlem Praha 2, Na Slupi 15, 4) České republice –
Ministerstvu financí, se sídlem Praha 1, Letenská 15, zastoupené JUDr. Alanem
Korbelem, advokátem se sídlem Praha 1, Vodičkova 17/736, o náhradu škody,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 42 C 301/2006, o dovolání
třetího žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2011,
č.j. 13 Co 73/2011-287, takto:
Dovolání se odmítá.
zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne
23. 12. 2004 dopoledne upadla na zledovatělém chodníku, kde se smekla a zlomila
si nohu. Místem úrazu byl pozemek p.č. 2014/1 v k.ú. Chodov, jehož vlastníkem
je třetí žalovaný. Soud prvního stupně se na základě předchozího zrušujícího
rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 13 Co 469/2008 zabýval otázkou, zda
se úraz stal na místní či účelové komunikaci, a dospěl k závěru, že se ve
smyslu ustanovení § 7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, jednalo
o místní komunikaci, proto se odpovědnost třetího žalovaného jako vlastníka
komunikace posuzuje podle § 27 odst. 3 citovaného zákona. Vlastnické právo na
třetího žalovaného přešlo na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu
některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, když sice na
předmětný pozemek byl uplatněn restituční nárok, nicméně, jak vyplývá ze spisu
Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu Praha, sp. zn. PÚ 1219/92/6,
restituenti v řízení nebyli úspěšní, takže nemůže obstát námitka třetího
žalovaného, že není vlastníkem vzhledem k blokačnímu ustanovení § 4 zákona č.
172/1991 Sb. Soud prvního stupně uzavřel, že odpovědnou osobou je výlučně třetí
žalovaný, a neshledal žádné spoluzavinění žalobkyně na vzniku škody.
K odvolání třetího žalovaného do výroku o věci samé a druhé žalované do výroku
o náhradě nákladů řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 10. 2011,
č.j. 13 Co 73/2011-287, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o
věci samé tak, že odpovědnost hlavního města Prahy je dána ze 3/4, dále
rozsudek potvrdil ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a
druhou a čtvrtou žalovanou, ve výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení
rozsudek soudu prvního stupně zrušil; ve vztahu mezi žalobkyní a druhou a
čtvrtou žalovanou nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů
odvolacího řízení. Odvolací soud se nejprve zabýval otázkou charakteru
předmětné komunikace, tedy tím, zda se jedná o komunikaci místní, jak uzavřel
soud prvního stupně, či zda jde o komunikaci účelovou. Ze sdělení Magistrátu
hl. m. Prahy ze dne 21. 7. 2008 soud zjistil, že chodník není zařazen do sítě
místních komunikací, proto se jedná o komunikaci účelovou s veřejným přístupem.
V tomto případě odpovědnost za škodu nevyplývá z ustanovení § 27 odst. 3 zákona
č. 13/1997 Sb., ale je třeba ji posuzovat podle obecných ustanovení o náhradě
škody, tedy podle ustanovení § 420 a § 415 obč. zák., a jde na rozdíl od
speciální úpravy o odpovědnost subjektivní, kdy je třeba zkoumat otázku
zavinění. K okolnostem vzniku škody soud uvedl, že dne 23. 12. 2004 měla
žalobkyně dovolenou a byla doma se svým synem. Po 9.00 hodině se rozhodla zajít
na poštu, kde chtěla vyzvednout balík, cestou pak došlo k pádu na zledovatělém
chodníku, při kterém žalobkyně utrpěla úraz. Z výpovědi svědků vyplývá, že
chodník (komunikace), který se běžně užívá jako cesta ze sídliště na poštu a do
školy, v rozhodné době nebyl ošetřen, tvořila se ledovka a všichni chodci měli
na něm problém s chůzí. Odvolací soud na základě doplněného dokazování dospěl k
závěru, že třetí žalovaný porušil prevenční povinnost, když jednak cesta nebyla
v inkriminované době řádně ošetřena ani posypem ani chemicky, ač bylo předem s
předstihem více než 12 hodin známo, že dojde ke změně počasí a bude se tvořit
ledovka, žalovaný neučinil nic ani v tom smyslu, že by například na cestu
umístil upozornění, že nebude možné v případě náhlých klimatických změn cestu
řádně udržovat. Obecnou prevenční povinnost porušila podle odvolacího soudu též
žalobkyně, která ač věděla, že se tvoří ledovka, měla celý den dovolenou a
nebyla nucena v ranních hodinách odejít na poštu, přesto tak učinila a
nepřizpůsobila své chování momentálním povětrnostním okolnostem. Míru
spoluzavinění žalobkyně ve světle shora uvedených skutečností odvolací soud
hodnotil v rozsahu 1/4, takže odpovědnost třetího žalovaného za vzniklou škodu
je dána ze 3/4.
Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn ve výroku o věci samé
rozsudek soudu prvního stupně, podal třetí žalovaný dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a uplatňuje důvody podle § 241a
odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Namítá, že mu nevznikla odpovědnost podle §
420 ve spojení s ustanovením § 415 obč. zák., neboť škodu, která žalobkyni
vznikla, nezavinil. Nebylo totiž objektivně možné, aby předmětný chodník
pravidelně udržoval. V kritický den pokryla celé území Prahy ledovka a nebylo v
jeho silách v rozmezí několika hodin zabezpečit údržbu všech pěších komunikací
v jeho vlastnictví do té míry, aby předešel možnému vzniku škody. Označuje za
absurdní názor odvolacího soudu, že by musel označit všechny pěší komunikace v
jeho vlastnictví. Nesouhlasí s odvolacím soudem ohledně závěru, že
spoluzavinění žalobkyně je dáno pouze z ?. Poukazuje na skutečnost, že
žalobkyně přestože věděla o tvorbě ledovky na celém území ČR, rozhodla se v
dopoledních hodinách jít na poštu a nechat svého sedmiletého syna samotného
doma, ačkoli tak mohla učinit v hodinách odpoledních a vzít svého syna s sebou,
neboť měla celý den dovolenou. Uvedeným jednáním tak porušila svou prevenční
povinnost podle ustanovení § 415 obč. zák., když nepřizpůsobila své chování
povětrnostním okolnostem, ačkoli mohla. Chování žalobkyně tak bylo podle
dovolatele jedinou příčinou vzniku škody. Navrhuje, aby dovolací soud napadený
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání třetího žalovaného se žalobkyně vyjádřila s tím, že rozsudkem
odvolacího soudu sice došlo ke změně rozsudku soudu prvního stupně, avšak ve
prospěch třetího žalovaného, proto by mělo být předmětné dovolání odmítnuto,
jelikož z dovolání není patrné, v čem by měl rozpor ve skutkových zjištěních
spočívat, a právní posouzení věci je podle žalobkyně správné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.),
směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný
prostředek přípustný.
Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a
proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního
stupně ve věci samé [(písm. a)], jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil [(písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [(písm. c)].
Předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.
splněny nejsou, jelikož ve skutečnosti má rozhodnutí odvolacího soudu povahu
měnícího rozsudku pouze v rozsahu ? uplatněného nároku (a v tomto rozsahu byl
rozsudek soudu prvního stupně změněn ve prospěch třetího žalovaného, který
tudíž není oprávněn do měnícího výroku podat dovolání), zatímco v rozsahu ?
nároku jde z obsahového hlediska o rozsudek potvrzující, proti němuž by
přicházela v úvahu přípustnost dovolání pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. Toto ustanovení bylo sice nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp.
zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby je však
součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných
do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3.
2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží
(§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolání přípustné jen
tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní
otázky zásadního významu.
Uplatňuje-li dovolatel dovolací důvod skutkové povahy, jde o důvod nezpůsobilý
(§ 237 odst. 3, § 241a odst. 3 o. s. ř.).
Navrhuje-li dovolatel provedení dalších důkazů, přehlíží, že v dovolání nelze
uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (§ 241a odst. 4 o. s. ř. ) a dokazování
provádí dovolací soud jen k prokázání důvodů dovolání (§ 243a odst. 1 o. s.
ř.), proto je-li jediným způsobilým dovolacím důvodem nesprávné právní
posouzení věci, je dokazování tohoto dovolacího důvodu z povahy věci vyloučeno.
Odpovědnost za škodu vzniklou uživateli účelové komunikace se posuzuje podle
občanského zákoníku, jak ostatně i za předchozí právní úpravy dovodila
judikatura (srov. rozsudek 1 Cz 61/1988, na nějž odkázal soud prvního stupně, a
za účinnosti nynější právní úpravy např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.
2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 65/2005). Základ odpovědnosti třetího žalovaného za
škodu na zdraví žalobkyně dovodil tedy odvolací soud správně z ustanovení § 420
obč. zák. za porušení prevenční povinnosti třetího žalovaného při zimní údržbě
komunikace ve smyslu § 415 obč. zák., a v tomto směru mu nelze vytknout
pochybení při právním posouzení věci. Porušení prevenční povinnosti žalovaného
nespočívá jen v nedostatečné zimní údržbě cesty pro pěší, nýbrž i v chybějícím
upozornění chodcům pro případ, že by včasné odstranění následků klimatických
jevů nebylo v zimním období možné. I takové opatření by totiž mohlo škodě, jež
vznikla, zabránit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn.
25 Cdo 657/2006).
V rozsahu, v jakém se sám poškozený podílel na způsobení škody, není dána
odpovědnost toho, kdo za škodu odpovídá. Chybí totiž jeden ze základních
předpokladů odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody
a protiprávním jednáním škůdce. Porušení prevenční povinnosti samotným
poškozeným může zakládat jeho spoluzavinění na vzniku škody (§ 441 obč. zák.),
neboť je povinností každého chovat se tak, aby nezpůsobil škodu, a to nejen ve
vztahu k ostatním, ale i vůči sobě samému. Jestliže odvolací soud uzavřel, že
žalobkyně nese škodu sama v rozsahu 1/4, protože úraz si částečně způsobila
vlastní neopatrností, a to s ohledem na zjištěné skutkové okolnosti, nelze
odvolacímu soudu důvodně vytýkat, že by ve věci rozhodl nesprávně, když zvážil,
jak která okolnost se podílela na vzniku škody (srov. opět rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 657/2006).
Pokud dovolatel dále hodnotí, jak která okolnost na jeho straně a na straně
žalobkyně přispěla či nepřispěla ke vzniku škody, jejíž náhrada je požadována,
a dovozuje, že jedinou příčinou škody bylo chování žalobkyně, je třeba
zdůraznit, že otázka příčinné souvislosti je otázkou skutkovou (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001), a jako taková –
jak již bylo řečeno – přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s.
ř. nezakládá.
Ustanovení § 441 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena
přímo právním předpisem, ale závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu.
Uvedené ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám
vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností,
tedy aby sám podle svého uvážení posoudil, jaké okolnosti na straně poškozeného
a v jaké míře se podílely na vzniku škody. Vzhledem k tomu, že aplikace
relativně neurčité hypotézy na konkrétní případ je závislá na zhodnocení
individuálních okolností dané věci a je spjata s posouzením jedinečného
skutkového základu, není zobecnitelná, a nemá tak zpravidla zásadní právní
význam. V takových případech, ve kterých právní předpis poskytuje soudu možnost
uvážení, může dovolací soud [jde-li o dovolání, jež může být přípustné pouze
dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] zpochybnit úvahu odvolacího soudu, jen
je-li zjevně nepřiměřená (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9.
2009, sp. zn. 22 Cdo 5164/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2.
2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010). O takový případ se však v souzené věci nejedná.
Na občanech lze stěží rozumně požadovat, aby 23. 12. za účelem eliminace rizika
uklouznutí na zasněženém či namrzlém chodníku neopouštěli svá obydlí, dokud se
nezlepší povětrnostní podmínky, jak dovozuje dovolatel. Okolnost (zdůrazňovaná
dovolatelem), že žalobkyně nechala svého sedmiletého syna samotného doma, ač
mohla jít na poštu až odpoledne a vzít ho s sebou, neboť měla celý den
dovolenou, není pro posouzení věci dle § 441 obč. zák. relevantní.
Protože dovolání třetího žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu,
proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud
proto jeho dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c)
o. s. ř. odmítl.
Dovolací soud nerozhodoval o nákladech dovolacího řízení, neboť dovolání
směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto mimo jiné o
odvolání třetího žalovaného proti mezitímnímu rozsudku soudu prvního stupně; o
všech dosavadních a dalších nákladech řízení ve vztahu mezi žalobkyní a třetím
žalovaným bude proto rozhodnuto v konečném rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. prosince 2012
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu