25 Cdo 1826/2010
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobce České republiky – Krajského ředitelství policie Západočeského kraje,
IČO 75151529, se sídlem Plzeň, Nádražní 2, proti žalovaným 1) SMP CZ, a.s., IČO
27195147, se sídlem Praha 6, Evropská 1692/37, zastoupené JUDr. Alešem
Minaříkem, advokátem se sídlem Žatec, Nerudovo nám. 391, adresa pro doručování
Praha 8 – Libeň, Horovo nám. 4, 2) SEG, s.r.o., IČO 46883657, se sídlem Plzeň,
Skladová 4, zastoupené JUDr. Tomášem Tesařem, Ph.D., advokátem se sídlem Plzeň,
Smetanovy sady 6, 3) OCHS vrtná technologie, s.r.o., IČO 25248367, se sídlem
Plzeň – Doudlevce, Samaritská 165, zastoupené Mgr. Irenou Bohatou, advokátkou
se sídlem Plzeň, náměstí Republiky 28, za účasti Kooperativy pojišťovny a. s.,
Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Praha 1, Templová 747, adresa
pro doručování Plzeň, Zahradní 3, jako vedlejšího účastníka na straně žalované
3), o náhradu škody, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 36 C
187/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12.
1. 2010, č.j. 13 Co 258/2009-288, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Ve vztahu mezi žalobcem, první žalovanou a vedlejším účastníkem na straně
žalované 3) nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
III. Žalobce je povinen zaplatit druhé žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 6.337,50 Kč k rukám JUDr. Tomáše Tesaře, Ph.D., advokáta se
sídlem Plzeň, Smetanovy sady 6, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
IV. Žalobce je povinen zaplatit třetí žalované na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 7.605,- Kč k rukám Mgr. Ireny Bohaté, advokátky se sídlem Plzeň,
náměstí Republiky 28, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
zamítl žalobu o 99.091,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Soud vyšel ze zjištění, že dne 11. 8. 2005 v rámci rekonstrukce mostu U
Jána v Plzni došlo při provádění řízeného rozšiřování podtlaku pro pokládku
plynového řádu k poškození dvou optických kabelů ve vlastnictví žalobce.
Investorem stavby byl Útvar investic města Plzně, jejím zhotovitelem pak první
žalovaná. Druhá a třetí žalovaná na předmětné stavbě působily jako
subdodavatelé, když první žalovaná písemnou smlouvou o dílo zadala dílo
spočívající v přeložce plynovodu druhé žalované, a ta vlastní provedení díla
objednala na základě ústní smlouvy o dílo u třetí žalované. Odpovědnost za
škodu způsobenou žalobci soud shledal ve smyslu ustanovení § 420 odst. 2
občanského zákoníku (dále jen obč. zák.) ve spojení s ustanovením § 18 odst. 3
zákona č. 324/1990 Sb., o bezpečnosti práce a technických zařízení při
stavebních pracích, u všech třech žalovaných, neboť všechny porušily zákonnou
povinnost zajistit platné vyznačení tras podzemních vedení inženýrských sítí,
což mělo za následek vznik škody. Soud uznal oprávněnou žalovanými vznesenou
námitku promlčení žalobcem uplatněného práva. Vyšel z ustanovení § 106 odst. 1
a 2 obč. zák. a z data doručení žaloby soudu dne 19. 5. 2008 a uzavřel, že
žalobce nabyl vědomost o odpovědném subjektu v osobě první žalované
prokazatelně v den vzniku škody z informativní cedule umístněné na samotném
staveništi. O odpovědnosti druhé žalované získal žalobce povědomí dne 14. 9.
2005, kdy se z výslechu zaměstnance první žalované dozvěděl o jejím smluvním
vztahu s touto žalovanou, potažmo nejpozději dne 19. 4. 2006, kdy se v rámci
trestního řízení vedeného proti zaměstnanci třetí žalované připojil s nárokem
na náhradu škody. Tento den lze podle soudu rovněž spojit s vědomím žalobce o
odpovědném subjektu v osobě třetí žalované. Subjektivní vědomost o výši škody
soud spojil se dnem 8. 2. 2006, kdy žalobci byla doručena poslední ze dvou
faktur Českého Telecomu, a.s., vystavená za opravu porušeného telekomunikačního
zařízení. Právo na náhradu škody se tedy ve vztahu k první a druhé žalované
promlčelo dne 8. 2. 2008 a ve vztahu k třetí žalované dne 19. 4. 2008.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni potvrdil rozsudkem ze dne 12. 1. 2010,
č.j. 13 Co 258/2009-288, rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Přestože se odvolací soud neztotožnil se soudem
prvního stupně v závěru o počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby,
přisvědčil závěru, že již před podáním žaloby se právo žalobce vůči všem třem
žalovaným promlčelo. Podle odvolacího soudu se však tak stalo ve vztahu k první
žalované dne 18. 10. 2007, neboť 18. 10. 2005 žalobce prostřednictvím své nižší
organizační složky zahájil trestní stíhání zaměstnance první žalované, ve
vztahu k druhé žalované se právo na náhradu škody promlčelo dne 14. 9. 2007,
neboť dne 14. 9. 2005 z podaného vysvětlení posléze stíhaného V. V. žalobce
získal informace o subdodavatelských vztazích mezi první a druhou žalovanou, a
konečně vůči třetí žalované se právo promlčelo dne 7. 4. 2008, neboť dne 7. 4.
2006 bylo policií zahájeno trestní stíhání zaměstnance této žalované – S. M.
Počátek běhu subjektivní promlčecí doby ve vztahu k vědomosti poškozeného o
vzniklé škodě odvolací soud spojil se dnem 12. 8. 2005, kdy žalobce obdržel od
Českého Telecomu, a.s., zakázkový list, v němž byla uvedena kalkulovaná cena
opravy částkou 72.183,73 Kč, nejpozději pak se dnem 25. 8. 2005, kdy převzal od
Českého Telecomu, a.s, fakturu na výše uvedenou částku k úhradě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., jelikož rozhodnutí
odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, když právní otázka
počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby u nároku na náhradu škody a
dále otázka týkající se okamžiku vzniku škody poškozenému byla soudem prvního
stupně i soudem odvolacím posouzena v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
Dovolatel je přesvědčen, že vědomost o tom, kdo za vzniklou škodu odpovídá, a
to ve vztahu k první, druhé i třetí žalované, mohl nabýt nejprve až z rozsudku
Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 27 T 31/2006, který mu byl doručen dne 26.
1. 2007. Škoda v žalované výši podle dovolatele vznikla až uhrazením faktury za
provedenou opravu optických kabelů dne 14. 2. 2006. Dovolatel odmítl závěry
odvolacího soudu o vázanosti počátku běhu promlčecí doby na vědomost
policejního orgánu (jako orgánu činného v trestním řízení) o skutečnostech,
které v přípravném řízení trestním vyšly najevo, neboť žalobce nebyl vůbec
účastníkem tohoto řízení. Dovolatel je tak přesvědčen, že pokud byly žalované
vyzvány dopisy žalobce ze dne 12. 2. 2008 k náhradě vzniklé škody a dne 19. 5.
2008 byla podána žaloba proti žalovaným, uplatnil žalobce svůj nárok na náhradu
škody řádně a včas. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího
soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu
řízení.
Druhá žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvádí, že otázka běhu subjektivní
promlčecí doby byla již mnohokrát soudy řešena a odvolací soud postupoval v
souladu s ustálenou judikaturou. Dovolání tudíž nesplňuje předpoklady
přípustnosti ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a proto
žalovaná navrhuje, aby jej Nejvyšší soud odmítl, příp. jako nedůvodné zamítl, a
přiznal druhé žalované náhradu nákladů řízení.
Třetí žalovaná se ve svém vyjádření ztotožnila s vyjádřením druhé žalované a
navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto jako nepřípustné, popřípadě zamítnuto jako
nedůvodné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání
proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §
240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou – účastníkem řízení, prostřednictvím
osoby s právnickým vzděláním ve smyslu § 241 odst. 2 písm. b) a odst. 4 o. s.
ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není
tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovolatel napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu
prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu,
nejde tak o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.,
dovolání může být tedy přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jen
tehdy, jde-li o řešení právních otázek zásadního významu.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží
(§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolání přípustné jen
tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení
správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají –
srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku
zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody
(srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); při zkoumání, zda napadené rozhodnutí
odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po
právní stránce zásadní význam, může tedy posuzovat jen takové právní otázky,
které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného
naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech)
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu
má po právní stránce zásadní význam. Předpokladem zkoumání správnosti
rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je závěr,
že ve výše uvedeném smyslu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce
zásadní význam, tedy že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má
zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale
zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Dovolatel otázku zásadního právního významu spatřuje především v posouzení
počátku běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na náhradu škody (§
106 odst. 1 obč. zák.).
Podle ustálené judikatury se poškozený dozví o škodě tehdy, když zjistí
skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i
její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích), a není
třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně (např. na základě odborného
posudku). Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel
informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za
škodu odpovědná (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp.
zn. 33 Odo 477/2001, a ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, publikované
v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen
„Soubor“ – pod č. C 1168 a č. C 2445).
Vědomost poškozeného o tom, kdo za škodu odpovídá, není naplněna jen na základě
pouhého podezření či předpokladu, avšak na druhé straně není rozhodující, kdy
na základě konkrétních skutkových okolností, o nichž prokazatelně věděl, si
poškozený utvořil právní závěr o odpovědnosti určité osoby (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. 25 Cdo 723/2008). Z hlediska
promlčení neplatí bez dalšího, že teprve dnem právní moci popřípadě doručení
trestního příkazu (rozsudku), jímž byl škůdce odsouzen za trestný čin, kterým
škodu způsobil, se poškozený dozvídá o tom, že mu vznikla škoda a kdo za ni
odpovídá (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 25 Cdo
519/2002, in Soubor C 2145).
Počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty nezávisí též na tom, zda a kdy si
poškozený opatří dostatek důkazů nebo kdy se vytvoří pro něj příznivější
procesní situace k tomu, aby skutkové okolnosti, o nichž má vědomost, mohl v
soudním řízení prokázat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8.
2003, sp. zn. 21 Cdo 210/2003, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 5.
2007, sp. zn. 25 Cdo 1331/2005, in Soubor C 5081). Jestliže škoda, jejíž
náhrady se žalobce domáhá, spočívá v poškození věci, došlo ke snížení její
hodnoty a ke zmenšení majetkového stavu žalobce bez ohledu na to, zda sám již
vynaložil prostředky na opravu či uvedení věci do stavu před vznikem škody
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. 12. 2003, sp. zn. 25 Cdo
552/2003, in Soubor C 2353). Nelze ztotožňovat tvrzení o tom, v čem škoda
spočívá (poškození věci), s tím, jakým způsobem žalobce zdůvodňuje výši částky
požadované z titulu náhrady škody, např. zaplacením faktury za opravu (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 224/2010). Nárok
na náhradu škody způsobené na věci nevzniká až vynaložením prostředků na
odstranění škody (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2008, sp. zn.
25 Cdo 1568/2007). Nelze tedy ztotožňovat vědomost poškozeného o vzniku škody s
vědomostí o výši nákladů vynaložených na opravu věci. (I kdyby ovšem žalobci
vznikla škoda až zaplacením faktury dne 14. 2. 2006, dvouletá promlčecí doba
běžící od tohoto data by beztak skončila před podáním žaloby.)
Odvolací soud při posouzení otázky počátku běhu subjektivní promlčecí doby
vyšel ze všech skutečností, o kterých žalobce v době po vzniku škody na
optických kabelech věděl a z nichž mohl dovodit osobu škůdce a orientačně i
výši vzniklé škody. Tvrzení dovolatele, že nebyl účastníkem trestního řízení,
neobstojí, neboť součástí skutkových zjištění je, že žalobce se jako poškozený
podáním ze dne 19. 4. 2006 připojil s nárokem na náhradu škody k trestnímu
řízení proti obviněnému pracovníkovi třetí žalované.
Vyšel-li odvolací soud ze skutkového zjištění, že žaloba byla podána po
uplynutí dvou let od doby, kdy se žalobce dozvěděl o vzniku škody a o tom, kdo
za ni odpovídá, (a tyto skutkové závěry dovolací soud přezkoumávat nemůže), a
dovodil-li se zřetelem k tomu, že nároky na náhradu škody jsou promlčeny, je
jeho právní posouzení věci v souladu s ustálenou judikaturou, a napadené
rozhodnutí odvolacího soudu tedy nemá zásadní právní význam.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty první a § 218
písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výroky o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírají o ustanovení § 243b odst.
5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce
bylo odmítnuto, a žalobce je proto povinen nahradit druhé a třetí žalované
jejich náklady dovolacího řízení. Tyto náklady sestávají ze sazby odměny za
zastupování advokátem za řízení v jednom stupni (za dovolací řízení) určené
podle ustanovení § 3 odst. 1, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1 vyhlášky č.
484/2000 Sb. v částce 6.037,50 Kč a z paušální náhrady hotových výdajů ve výši
300,- Kč za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) podle ustanovení §
13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., celkem činí pro druhou žalovanou 6.337,50
Kč a s připočtením náhrady za 20% daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o.
s. ř. celkem činí pro třetí žalovanou 7.605,- Kč. První žalovaná a vedlejší
účastník na straně žalované 3) nemají na náhradu nákladů právo, neboť jim žádné
náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 21. prosince 2011
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu