25 Cdo 1855/2023-159
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: Všeobecná zdravotní pojišťovna České republiky, IČO 41197518, se sídlem Orlická 2020/4, Praha 3, proti žalovanému: H. V., zastoupený Mgr. Pavlem Nevrklou, advokátem se sídlem nám. Republiky 889/18, Znojmo, o 69 856 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 12 C 29/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2022, č. j. 17 Co 76/2022-128, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 4 719 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Pavla Nevrkly.
857 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud v řízení o náhradu nákladů vynaložených žalující zdravotní pojišťovnou na zdravotní služby poskytnuté v důsledku protiprávního jednání žalovaného vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že 22. 5. 2010 mezi 6:00 až 6:35 hodin žalovaný v podniku XY ve XY, který byl provozován K. K. a ve kterém se žalovaný pravidelně staral o zajišťování pořádku, napadl agresivního a nevhodně se chovajícího hosta V.
M. tak, že jej udeřil otevřenou dlaní do hlavy takovou silou, že V. M. upadl na zem a utrpěl zlomeninu čelní kosti s krvácením pod lební pleny s pohmožděním čelních laloků mozku, komplikovaným rychlým nástupem otoku s nitrolebním přetlakem, s následkem závažného poškození mozku. Pro toto jednání byl uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví a přečinem výtržnictví rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 17. 3. 2011, č. j. 1 T 235/2010-300. Žalobkyně uhradila v souvislosti s újmou na zdraví V.
M. smluvním zdravotnickým zařízením náklady na ambulantní péči ve výši 20 189,30 Kč, náklady na léky ve výši 4 071,20 Kč a náklady na prostředky zdravotní techniky ve výši 45 595 Kč, celkem 69 856 Kč. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně posoudil nárok žalobkyně podle § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, a odpovědnost žalovaného podle § 420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.“) a uzavřel, že žalovaný není ve věci pasivně legitimován.
Žalovaný na základě dohody o provedení práce uzavřené s K. K., provozovatelem XY, prováděl pracovní úkony, mezi které patřilo každý pátek a sobotu od 22:00 hodin do 6:00 hodin v podniku dohlížet na bezpečnost a pořádek. Žalovaný v té době nikde nepracoval, nepodnikal jako osoba samostatně výdělečně činná. S K. K. se dohodl na odměně 2 000 Kč za každou směnu, peníze mu vypláceli zaměstnanci klubu ze spropitného. Odvolací soud shledal naplněnými podmínky § 420 odst. 2 obč. zák., tj. místní, časovou a věcnou souvislost mezi činností žalovaného, při níž byla škoda způsobena, plněním pracovních úkolů a provozní činností fyzické osoby – provozovatele XY K.
K. Žalovaný škodu způsobil v XY v době, kdy vykonával činnost ostrahy, proto byl místní i časový vztah jeho jednání, byť naplnilo znaky trestného činu, jednoznačně dán. Jednání žalovaného mělo rovněž věcnou souvislost, neboť žalovaný jednáním sledoval plnění úkolů, které mu zadal K. K., jiný účel zjištěn nebyl. Povinným k náhradě nákladů zdravotní pojišťovny proto soud shledal výlučně provozovatele klubu K. K., nikoli žalovaného jako osobu, kterou při své činnosti provozovatel klubu použil.
2. Proti rozsudku odvolacího soudu ve věci samé i proti výroku o náhradě
nákladů řízení podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v odklonu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně jde o otázku dosud neřešenou. Namítá, že odvolací soud aplikoval judikaturu dovolacího soudu povrchně, bez přihlédnutí ke specifikům projednávané věci a zejména intenzitě jednání žalovaného. Domnívá se, že místní, časový a věcný vztah je zásadním, ne však výlučným kritériem pro rozlišení, zda je jednání škůdce přičitatelné jeho zaměstnavateli nebo se již jedná o tzv. exces.
Silný úder na hlavu V. M. byl podle ní již zcela za hranou standardního jednání ostrahy klubu, neboť žalovaný sledoval pouze svůj vlastní zájem (vybití vzteku) a nemůže jít o jednání v zájmu zaměstnavatele, ale naopak proti jeho zájmům. Má za to, že musí existovat určitá hranice ve způsobu a intenzitě zvoleného jednání, od níž pomocník přestává být pomocníkem, stává se škůdcem i vlastnímu zaměstnavateli a od níž nelze jeho jednání bez pokynu automaticky přičítat zaměstnavateli. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žalobě vyhoví, popřípadě aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
3. Žalovaný ve vyjádření k dovolání odkázal na usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 3491/21 a především pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2590/2021, ve kterém Nejvyšší soud řešil nárok z téhož incidentu a dospěl k závěru, že jednání žalovaného nebylo excesem. Navrhl proto dovolání odmítnout.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné.
5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že do rámce činnosti právnické (fyzické) osoby obecně spadá výkon zaměstnání, plnění úkolů vyplývajících z pracovního poměru či z jiných obdobných právních vztahů, úkony s tím přímo související, ale i další činnost, která nepostrádá místní (prostorový), časový a věcný (vnitřní, účelový) vztah k činnosti právnické (fyzické) osoby, a to i v případě, že použitá osoba naplnila svým jednáním skutkovou podstatu trestného činu. Za činnost v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů je třeba považovat vedle činnosti konané přímo na příkaz zaměstnavatele též činnost vykonávanou bez vnějšího podnětu jiných osob, pouze na základě vlastního rozhodnutí zaměstnance; rozhodující je, zda z hlediska věcného, místního i časového jde objektivně o činnost konanou pro zaměstnavatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1148/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1120/2012, ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4330/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 25 Cdo 482/2005, všechna zde i dále citovaná rozhodnutí jsou uveřejněna na webové stránce Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). Byla-li ovšem škoda způsobena při činnosti, kterou použitá osoba sledovala výlučně uspokojování svých zájmů či potřeb, jedná se o tzv. exces a v takovém případě odpovídá za škodu sama (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2777/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 25 Cdo 635/2014).
7. Dovolatelka nesouhlasí s právním posouzením pasivní legitimace žalovaného a namítá, že jeho jednání bylo excesem z jeho pracovních povinností. K tomu je třeba uvést, že ze skutkových zjištění (které nepodléhají přezkumu dovolacího soudu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.) vyplývá, že žalovaný vykonával pro provozovatele klubu práci na základě dohody o provedení práce a mezi jeho pracovní úkoly náleželo dohlížet na pořádek v XY každý pátek a sobotu od 22:00 hodin do 6:00 hodin. Ke škodní události došlo v klubu, a to v době mezi 6:00 až 6:35, tj. v době, kdy žalovaný měl tuto činnost vykonávat, resp. bezprostředně po jejím skončení. Místní a časový vztah jednání žalovaného k plnění pracovních úkolů a k předmětu činnosti jeho zaměstnavatele provozujícího klub je tedy jednoznačně dán. Pokud jde o věcný (vnitřní, účelový) vztah mezi jednáním žalovaného a plněním úkolů pro provozovatele klubu, je zřejmé, že žalovaný, který se snažil vykázat V. M. z klubu pro jeho nevhodné a agresivní chování (byť zcela nevhodným způsobem), mu fyzicky zabránil v dalším setrvání v klubu a ohrožování osob tam se nacházejících, čímž sledoval nerušený provoz klubu a tím plnil úkoly svěřené mu zaměstnavatelem (provozovatelem klubu). Jiný účel jeho jednání vůči V. M. ze skutkových zjištění nevyplývá a nelze tak dovodit, že by žalovaný jeho fyzickým napadením sledoval nějaké své osobní nebo jiné zájmy; intenzita úderu sama o sobě o sledování osobních zájmů nesvědčí. Byť jeho jednání naplnilo znaky trestného činu, nepostrádalo místní, časový ani věcný vztah k činnosti provozovatele klubu. Navíc dovolací soud již v minulosti dovodil, že ani okolnost, že jednání škůdce namířené vůči poškozenému vybočí z mezí nutné obrany, neznamená, že jej nelze považovat za činnost právnické (fyzické) osoby ve smyslu § 420 odst. 2 obč. zák. (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2777/2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. 32 Cdo 685/2013).
8. Závěr odvolacího soudu, že se žalovaný při výkonu práce pro svého zaměstnavatele nedopustil excesu, a že proto podle § 420 odst. 2 obč. zák. za škodu neodpovídá, je plně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Kromě výše uvedené judikatury lze poukázat i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2590/2021, (ústavní stížnost proti němu podaná byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. I. ÚS 3491/21), které se zabývalo řešením daného případu ve vztahu mezi poškozeným a žalovaným.
9. Odvolací soud se tedy od ustálené rozhodovací praxe neodchýlil, nejedná se o otázku dosud neřešenou a není ani dán důvod, aby byla posouzena jinak. Dovolání proto není podle § 237 o. s. ř. přípustné.
10. Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
11. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
12. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 149 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný má proti žalobkyni právo na náhradu nákladů právního zastoupení, sestávajících z odměny advokáta podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném ke dni podání vyjádření k dovolání za jeden úkon právní služby spočívající v podání vyjádření k dovolání (tarifní hodnotou je 69 856 Kč) ve výši 3 900 Kč, z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 4 advokátního tarifu a 21% daně z přidané hodnoty ze součtu uvedených částek, celkem tedy 4 719 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 4. 12. 2024
JUDr. Robert Waltr předseda senátu