Judikát 25 Cdo 1919/2025
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:31.03.2026
Spisová značka:25 Cdo 1919/2025
ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:25.CDO.1919.2025.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přerušení řízení
Dotčené předpisy:§ 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:B 25 Cdo 1919/2025-440
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. PhDr. Filipa Havrdy a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: F. T., zastoupený Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem Na Florenci 2116/15, 110 00 Praha 1, proti žalovanému: město Luhačovice, IČO 00284165, se sídlem nám.
28. října 543, 763 26 Luhačovice, zastoupený Mgr. Tomášem Mikulou, advokátem se sídlem Chrastěšovská 1166, 763 12 Vizovice, o zaplacení 11 378 596 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 19 C 130/2020, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 24. 3. 2025, č. j. 59 Co 48/2025-399, takto: Usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 24. 3. 2025, č. j. 59 Co 48/2025-399, se mění tak, že odvolání žalovaného se odmítá.
Odůvodnění:
1. Žalobce se s tvrzením, že je univerzální závětní dědic své matky I. T., které byl v restitučním řízení vydán mj. pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba č. XY, pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba bez č. p./č. e. a pozemek parc. č. XY v k. ú. XY, domáhá náhrady škody s odůvodněním, že žalovaný v době od 24. 6. 1991 do 12. 5. 2017 porušil povinnost nakládat s těmito nemovitostmi s péčí řádného hospodáře, čímž žalobci způsobil škodu v žalované výši. Pozůstalostní řízení po žalobcově matce, narozené XY a zemřelé 18.
8. 2019, je vedeno u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 60 D 953/2019, přičemž doposud není skončeno. K návrhu žalovaného Okresní soud ve Zlíně usnesením ze dne 15. 12. 2021, č. j. 19 C 130/2020-295, toto řízení přerušil až do pravomocného skončení pozůstalostního řízení vedeného u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 60 D 953/2019. Usnesením ze dne 27. 4. 2022, č. j. 59 Co 44/2022-334, Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně, uvedené usnesení soudu I. stupně potvrdil. Obě usnesení nabyla právní moci dne 24.
5. 2022.
2. Okresní soud ve Zlíně usnesením ze dne 27. 12. 2024, č. j. 19 C 130/2020-389, rozhodl, že se v řízení pokračuje. Zjistil, že v průběhu řízení o pozůstalosti vydal Okresní soud v Blansku usnesení ze dne 14. 4. 2023, č. j. 60 D 953/2019-250, kterým jmenoval pozůstalého syna zůstavitelky – pana F. T. (žalobce) správcem celé pozůstalosti a které nabylo právní moci dne 23. 5. 2024. Dále odkázal na § 1678 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“), podle něhož jmenovanému správci pozůstalosti zůstavitelky přísluší vykonávat prostou správu pozůstalosti. Konstatoval, že samotné dědické řízení skončeno není a nelze předpokládat, že by v dohledné době skončilo. Uzavřel, že není účelné na jeho skončení čekat, a proto rozhodl o pokračování v řízení.
3. K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 24. 3. 2025, č. j. 59 Co 48/2025-399, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se v řízení nepokračuje.
Odvolací soud se nejprve zabýval otázkou, zda je proti usnesení soudu prvního stupně přípustné odvolání, přičemž odkázal na § 109 odst. 2 písm. c) a § 111 odst. 2 o. s. ř. i komentářovou literaturu. Přiklonil se k názoru, že proti usnesení o pokračování v řízení je odvolání přípustné, neboť to a contrario vyplývá z § 202 odst. l písm. g) o. s. ř. a tento závěr podporuje i rozhodovací praxe Krajského soudu v Hradci Králové (rozhodnutí ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 19 Co 131/2019), Vrchního soudu v Praze (rozhodnutí ze dne 25.
10. 2017, sp. zn. 14 Cmo 227/2017) i Nejvyššího soudu (rozhodnutí ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 27 Cdo 1669/2018). Dále se zabýval otázkou, zda byly splněny předpoklady pro pokračování v řízení, a dospěl k závěru, že nikoliv. Poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 907/2023, podle kterého usnesení o přerušení řízení není usnesením o vedení řízení, proto je jím soud ve smyslu § 170 odst. 1 o. s. ř. vázán, a na skutečnost, že řízení bylo přerušeno podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.
do pravomocného skončení pozůstalostního řízení vedeného u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 60 D 953/2019. Pozůstalostní řízení dosud nebylo skončeno a ani jmenování žalobce správcem pozůstalosti nesvědčí o odpadnutí důvodu pro přerušení řízení, protože dosud nebyl vyřešen spor o dědické právo mezi v úvahu přicházejícími dědici a není najisto postaveno, zda žalobce je nositelem hmotného nároku, který v řízení uplatňuje. Z oprávnění žalobce spravovat jmění zůstavitelky patřící do pozůstalosti nelze usuzovat, že na žalobce uplatněný hmotněprávní nárok děděním přešel.
Skutečností, která by měla vést k pokračování v řízení s ohledem na důvody, které vedly k přerušení řízení, není ani to, že nelze v dohledné době skončení řízení o pozůstalosti očekávat.
4. Usnesení odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním. Jeho přípustnost spatřuje ve dvou dosud neřešených právních otázkách, a to: 1. zda je usnesení o pokračování v přerušeném soudním řízení považováno za usnesení, kterým se upravuje vedení řízení ve smyslu § 170 odst. 2 o. s. ř., a proto proti němu není odvolání přípustné; 2. zda je soud vázán usnesením o přerušení řízení do té míry (absolutně), že i v případě, kdy nastane po právní moci usnesení o přerušení řízení změna poměrů spočívající v tom, že odpadne překážka pokračování v řízení (např. je-li ustanovena osoba, zde správce pozůstalosti, se kterou již lze v řízení pokračovat), je soud vázán předchozím usnesením o přerušení řízení a s touto osobou v řízení pokračovat nemůže, ačkoliv tento postup považuje za vhodný.
Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Ve vztahu k první otázce dovolatel cituje § 167 o. s. ř. a dovozuje z něj, že obecně soud není povinen vydat o pokračování v řízení usnesení. Vydá-li ho, jedná se materiálně o zbytkovou kategorii usnesení, tj. usnesení, které se týká vedení řízení, proti němuž není odvolání přípustné [§ 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř.]. Dále dovolatel odkazuje na odbornou literaturu (Jirsa, J. a kol. Občanský soudní řád, 2. část. Soudcovský komentář.
Praha: Wolters Kluwer, 2023), usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 9. 2012, č. j.
12 Cmo 140/2012-73, ze dne 29. 8. 2013, č. j. 5 Cmo 282/2013-338, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 10. 2023, sp. zn. 26 Co 250/2023, z nichž cituje. Uzavírá, že usnesení o pokračování v přerušeném soudním řízení je usnesením, kterým se upravuje vedení řízení ve smyslu § 170 odst. 2 o. s. ř., a proto odvolání proti tomuto usnesení není přípustné. Odvolací soud proto pochybil, neboť odvolání žalovaného proti usnesení o pokračování v řízení měl odmítnout jako nepřípustné podle § 218 písm. c) o.
s. ř. Doplňuje, že rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 907/2023 zmíněný odvolacím soudem nepovažuje za přiléhavý, neboť řeší nepřípustnost odvolání proti rozhodnutí o pokračování v řízení na návrh, nicméně v žalobcově případě soud rozhodl bez návrhu. Měl-li by dovolací soud výše formulovanou otázku za vyřešenou tímto rozhodnutím, dovolatel navrhuje, aby ji s ohledem na předložené zdůvodnění posoudil jinak. Stran druhé otázky dovolatel argumentuje, že soud prvního stupně není vázán usnesením o přerušení řízení absolutně a že je výhradně jeho věcí, aby vyhodnotil, zda je možné v řízení pokračovat i před pravomocným skončením pozůstalostního řízení.
Důvodem přerušení řízení nebylo, že pozůstalostní řízení dosud neskončilo, ale že soudu prvního stupně nebylo známo, s kým má jednat. Tato překážka však odpadla jmenováním žalobce správcem pozůstalosti, do jehož působnosti spadá i podání žaloby, čímž se má zabránit promlčení nároku. Není tedy správný závěr odvolacího soudu, že správce pozůstalosti není oprávněn v řízení pokračovat, pokud nebylo řízení zahájeno přímo zůstavitelem. Přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. má fakultativní povahu, a proto je na soudu, aby posoudil, zda je vhodné a účelné řízení přerušovat.
Je-li řízení přerušeno na základě takové úvahy, pak by měl mít soud v zájmu hospodárnosti a procesní ekonomie diskreční pravomoc rovněž ve vztahu k pokračování v řízení. Bylo by absurdní, aby soud nemohl v dohledné době směřovat k meritornímu rozhodnutí ve věci, pokud by pozůstalostní řízení nemělo pravomocně skončit v dlouhodobém časovém horizontu. Stejně postupoval Krajský soud v Brně v řízení vedeném pod sp. zn. 18 Co 45/2019 nebo Ústavní soud v řízení vedeném pod sp. zn. I. ÚS 2123/19. V obou případech bylo řízení nejprve přerušeno do pravomocného skončení řízení o pozůstalosti, ale po ustanovení správce pozůstalosti bylo v řízení pokračováno, byť řízení o pozůstalosti nebylo pravomocně skončeno.
Opačný názor odvolacího soudu dovolatel považuje za zcela nesprávný. Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
5. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že tvrzení žalobce o nepřiléhavosti rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 907/2023 je účelové a že přerušení řízení má trvat do doby, kdy důvod přerušení odpadne, tj. kdy pravomocně skončí pozůstalostní řízení. Vyčkání považuje žalovaný za žádoucí i z hlediska právní jistoty a procesní ekonomie. Odkazy na rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Ústavního soudu podle něj nejsou přiléhavé, neboť obě řízení zahájila zůstavitelka. Žalovaný navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí potvrdil jako správné.
6. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. a je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro posouzení otázky, zda je proti usnesení o pokračování v řízení přerušeném podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přípustné odvolání, kterou judikatura dovolacího soudu řeší rozdílně. Dovolání je důvodné.
7. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady neshledal.
8. Podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. pokud soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět.
9. Podle § 111 odst. 2 o. s. ř. jestliže je řízení přerušeno podle § 109 odst. 1 a 2, činí soud všechna potřebná opatření, aby byly odstraněny překážky, jež způsobily přerušení nebo pro které přerušení trvá. Jakmile odpadne překážka, pro kterou bylo řízení přerušeno, pokračuje soud v řízení i bez návrhu.
10. Podle § 201 o. s. ř. účastník může napadnout rozhodnutí okresního soudu nebo rozhodnutí krajského soudu vydané v řízení v prvním stupni odvoláním, pokud to zákon nevylučuje.
11. Podle § 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř. odvolání není přípustné proti usnesení, jímž se upravuje vedení řízení.
12. Podle § 202 odst. 1 písm. g) o. s. ř. odvolání není přípustné proti usnesení, jímž byl zamítnut návrh na přerušení řízení podle § 109 nebo podle § 110.
13. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že v případě fakultativního přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. soud pokračuje, resp. musí pokračovat v tomto přerušeném řízení, jakmile odpadne překážka, pro kterou bylo řízení přerušeno. Jeho rozhodnutí tento (zákonem předvídaný) postup pouze deklaruje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 27 Cdo 1669/2018, a ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2800/2020). Na tomto závěru nic nemůže změnit skutečnost, že v řízení, pro které bylo řízení přerušeno do jeho pravomocného skončení, bylo podáno dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28.
8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2376/2018, a ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 839/2019). K těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil také v usnesení ze dne 12. 7. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1828/2022, v němž dovodil, že jakmile odpadla překážka, pro kterou bylo řízení přerušeno (v souvisejícím řízení bylo vydáno pravomocné rozhodnutí), byl soud povinen pokračovat v přerušeném řízení bez zřetele k tomu, že proti pravomocnému rozhodnutí byla, či snad mohla být podána ústavní stížnost (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
11. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3005/2024).
Z této větve judikatury tudíž plyne, že řízení po odpadnutí překážky pokračuje bez dalšího a že případné usnesení o pokračování v řízení má povahu usnesení, jímž se pouze upravuje vedení řízení, takže by proti němu odvolání nebylo přípustné.
14. Na druhou stranu z rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že odvolací soudy považují odvolání proti usnesení o pokračování v řízení přerušeném podle § 109 o. s. ř. za přípustná. Část rozhodnutí Nejvyššího soudu tvoří usnesení, jimiž bylo dovolání odmítnuto a která výše formulovanou otázku explicitně neřešila (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 23 Cdo 4712/2017, ze dne 25. 4. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1400/2018, ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 27 Cdo 1669/2018, ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2376/2018, ze dne 18.
12. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1384/2024, ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. 23 Cdo 3005/2024, a ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 26 Cdo 3066/2024). Nicméně některá rozhodnutí se řešením procesní otázky pokračování v řízení z hlediska konkrétních uplatněných důvodů zabývala (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 21 Cdo 3583/2018, a ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2800/2020), nikoli však otázkou, zda se jednalo o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávnost napadeného rozhodnutí, pokud odvolací soud odvolání projednal.
Takovou rozhodovací praxi tedy aproboval.
15. Dovolací soud shrnuje, že z části rozhodnutí Nejvyššího soudu plyne, že odvolání proti usnesení o pokračování v řízení přerušeném podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přípustné je, z jiných rozhodnutí plyne, že není, čímž byl založen rozpor v jeho rozhodovací praxi. S ohledem na § 20 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), však věc k rozhodnutí velkému senátu nepředložil, neboť se řešená otázka týká procesního práva.
16. Krajský soud v Hradci Králové v usnesení ze dne 12. 10. 2023, sp. zn. 26 Co 250/2023, vyslovil, že odvolání proti usnesení o pokračování v řízení přerušeném podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je přípustné. Argumentuje přitom srovnáním s pokračováním řízení přerušeného podle § 110 o. s. ř., kdy se usnesení o pokračování řízení buď vůbec nevydává, nebo má povahu usnesení, jímž se upravuje vedení řízení, takže proti němu odvolání není přípustné. Rozdíl spatřuje v podmínkách, za kterých lze řízení přerušit a následně v něm pokračovat.
O přerušení řízení podle § 109 o. s. ř. soud rozhoduje na základě vlastní úvahy (podnět účastníků se nevyžaduje), zatímco rozhodnout podle § 110 o. s. ř. může pouze, pokud to účastníci výslovně navrhnou nebo pokud se bez předchozí omluvy nedostaví k nařízenému jednání. Iniciativa účastníků se vyžaduje i při pokračování v řízení přerušeném podle § 110 o. s. ř. (soud nemůže pokračovat bez návrhu účastníků). Na druhou stranu při pokračování v řízení přerušeném podle § 109 o. s. ř. je podle Krajského soudu v Hradci Králové zcela na uvážení soudu, zda v řízení bude pokračovat, či zda ho ponechá přerušené.
S tím však dovolací soud nemůže souhlasit, neboť podle § 111 odst. 2 o. s. ř.
jakmile odpadne překážka, pro kterou bylo řízení přerušeno, pokračuje soud v řízení i bez návrhu. Ani v tomto případě není na volné úvaze soudu, zda v řízení pokračovat bude, či nikoliv. Toto rozhodnutí tudíž neobsahuje natolik přesvědčivou argumentaci, aby se dovolací soud přiklonil k jedné či druhé variantě.
17. Za přípustné považuje odvolání proti usnesení o pokračování v řízení přerušeném podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. i usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 1. 2021, sp. zn. 13 Co 22/2021, které však neobsahuje žádnou argumentaci podporující tento závěr. Totéž platí i pro velkou část komentářové literatury [srov. Javůrková, N., Šuk, P., Žondra, M. § 109. In: David, L., Ištvánek, F., Javůrková, N., Kasíková, M., Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád: Komentář. Systém ASPI. Wolters Kluwer; Králík, M., Vašíček, J.
In: Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád: Praktický komentář. Systém ASPI. Wolters Kluwer, oba dostupné na www.aspi.cz; Přidal, O. § 109 Přerušení řízení rozhodnutím soudu. In: Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Doležílek, J. a kol. Občanský soudní řád. 3. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, marg. č. 11, dostupné na www.beck-online.cz; Doležílek, J. § 109 Přerušení řízení. In: Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 753, marg.
č. 8].
18. Ve prospěch přípustnosti odvolání lze argumentovat i zněním § 202 odst. 1 písm. g) o. s. ř., podle kterého odvolání není přípustné proti usnesení, jímž byl zamítnut návrh na přerušení řízení podle § 109 nebo podle § 110. Pokud by na tato usnesení dopadal § 202 odst. 1 písm. a) o. s. ř., bylo by vyloučení možnosti podat odvolání podle § 202 odst. 1 písm. g) o. s. ř. nadbytečné. Proti tomu však lze namítnout, že by připuštění odvolání zbytečně prodlužovalo řízení a že „(p)ostrádá navíc logiku, aby proti procesně významnějšímu usnesení o zamítnutí návrhu na přerušení odvolání připuštěno nebylo, kdežto o pokračování ano.“ (Jirsa, J.
a M. Vacková. § 111. In: Jirsa, J. a kol. Občanský soudní řád, 2. část. Soudcovský komentář. Systém ASPI. Wolters Kluwer, dostupné na www.aspi.cz) Obdobně se v usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 4. 2021, sp. zn. 6 Cmo 238/2020, (Právní rozhledy 17/2021, s. 607 a násl.) na podporu závěru o nepřípustnosti odvolání uvádí: „Nepřipustil-li tedy zákonodárce výslovně z uvedených důvodů odvolání proti usnesení o zamítnutí návrhu na přerušení řízení podle § 109 nebo 110 OSŘ, tedy nepochybně z hlediska případné újmy práv účastníků řízení či třetích osob proti významnějšímu usnesení, tím spíše není důvod připustit odvolání proti usnesení méně významnému, jímž soud ani o žádném návrhu nerozhoduje, ale jen de facto účastníkům řízení formou usnesení deklaruje, resp. sděluje právní stav již beztak nastalý, že pokračuje v řízení.“
19. Dále lze namítnout, že proti rozhodnutí o přerušení řízení je odvolání přípustné a že se jedná o usnesení, jímž je soud podle § 170 odst. 1 o. s. ř. vázán (za mnohá viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2023, sp. zn. 26 Cdo 907/2023).
Pokud by soud prvního stupně mohl takové rozhodnutí překonat prostým pokračováním v řízení nebo vydáním usnesení, proti němuž by nebylo odvolání přípustné, dostal by se do kolize s § 170 o. s. ř. Vázanost soudu vlastním usnesením se však neuplatní mimo jiné tehdy, nastala-li podstatná změna poměrů (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. II. ÚS 1688/10, bod 34). Jestliže k této podstatné změně poměrů dojde, není soud svým usnesením o přerušení řízení vázán a může v řízení pokračovat. Tato skutečnost však nic nevypovídá o tom, zda lze proti usnesení o pokračování v řízení podat odvolání. I kdyby však podání odvolání nebylo možné, lze postup soudu přezkoumat v odvolacím řízení proti meritornímu rozhodnutí jako procesní vadu.
20. Na srovnání usnesení o přerušení řízení a usnesení o pokračování v řízení staví svou argumentaci i Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 26. 4. 2021, sp. zn. 6 Cmo 238/2020. Dospívá však k závěru, že usnesení o pokračování řízení je usnesením o vedení řízení, proti němuž není odvolání přípustné, a to po srovnání obou usnesení na základě těchto čtyř kritérií: 1. povaha usnesení, 2. hospodárnost (rychlost), 3. újma na právech účastníků, 4. důležitost pro konečné rozhodnutí ve věci samé. U obou rozhodnutí soud konstatoval, že nejde o rozhodnutí ve věci samé, nýbrž o procesní usnesení.
Rozdíl tedy neleží v „procesní vs. meritorní“ povaze, ale v dalších hlediscích. Hospodárnost (rychlost) a újmu na právech účastníků soud posuzoval společně. U přerušení řízení zdůraznil, že nepřipuštění odvolání by sice formálně šetřilo čas, ale zároveň by mohlo legitimizovat nezákonné přerušení na roky, čímž by paradoxně došlo k větším průtahům a současně k podstatné újmě na právech účastníků; proto je podle odvolacího soudu (i po testu proporcionality) nezbytné umožnit přezkum. Naopak u pokračování v řízení připuštění odvolání soud hodnotil jako typický bezdůvodný průtah: pokračování naplňuje účel řízení, samo o sobě účastníkům nepůsobí relevantní újmu, a pokud žalobce pokračovat nechce, může spor „ukončit“ dispozitivně (např. zpětvzetím).
Ve vztahu k poslednímu kritériu soud uvedl, že usnesení o přerušení má vysokou důležitost: váže se k tomu, že v jiném řízení je řešena otázka významná pro meritum, a zásadní je i požadavek jednotnosti rozhodování. Naproti tomu usnesení o pokračování má důležitost nízkou: po odpadnutí překážky se „věcně“ znovu nerozhoduje, soud pouze deklaruje procesní stav, že se pokračuje. Dovolací soud se s touto argumentací ztotožňuje, přičemž připomíná, že případnou vadu řízení spočívající v tom, že soud v řízení pokračoval, ač pro to nebyly splněny podmínky, lze namítnout a přezkoumat v rámci odvolacího řízení o meritorním rozhodnutí ve věci.
21. I kdyby se však nejednalo o usnesení, jímž se upravuje vedení řízení, přesto by odvolání nebylo přípustné. Není žádný podstatný rozdíl mezi zamítnutím návrhu na přerušení řízení a pokračováním přerušeného řízení bez dalšího. Krajský soud v Plzni k tomu ve svém usnesení ze dne 9. 8. 2024, sp. zn. 14 Co 149/2022, uvádí, že soud „(r)ozhodnutím [o pokračování v řízení, pozn. dovolacího soudu] nastolí stav, který by tu byl, kdyby řízení vůbec nepřerušil.
Není-li proto přípustné odvolání proti usnesení o zamítnutí návrhu na přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., nemůže být přípustné ani proti usnesení o pokračování v řízení (…).“ Proti tomu lze namítnout, že nepřípustnost odvolání proti usnesení o zamítnutí návrhu na přerušení řízení sleduje snahu o rychlé a účelné vedení řízení. Možnost podat odvolání by řízení zbytečně protahovala. Kdežto v případě usnesení o pokračování v přerušeném řízení soud musí strany vyrozumět o odpadnutí překážky.
Zároveň by mělo být možné přezkoumat správnost závěru, že pominul důvod přerušení řízení. Tyto argumenty však dovolací soud nepovažuje za přesvědčivé. Zaprvé, i rozhodnutí o pokračování v řízení může sledovat rychlost a hospodárnost řízení. Zadruhé, soud může vyrozumět strany o odpadnutí překážky různými způsoby (např. nařízením jednání, přípisem). Zatřetí, nezbývá než zopakovat, že otázku, zda pominuly důvody pro přerušení řízení, lze přezkoumat v rámci rozhodování o opravném prostředku proti meritornímu rozhodnutí.
Začtvrté, není vyloučeno, že důvod pro přerušení bude existovat, i když soud návrh zamítne. Přesto nebude odvolání přípustné.
22. Dovolací soud uzavírá, že neshledává dostatečné argumenty pro to, aby bylo proti usnesení o pokračování v řízení přípustné odvolání. Není-li proti usnesení o pokračování řízení přerušeného podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. odvolání přípustné, měl je odvolací soud odmítnout. Z uvedeného vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu není správné. Protože však dosavadní výsledky ukazují, že je možné o věci rozhodnout, dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se odvolání žalovaného odmítá [§ 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř.].
23. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 31. 3. 2026 JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu