21 Cdo 1384/2024-174
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci zástavního věřitele T. B., zastoupeného JUDr. Romanem Rudolfem, advokátem se sídlem v Praze 9, Jandova č. 208/8, proti zástavní dlužnici V. K., zastoupené Mgr. Jakubem Tučkem, advokátem se sídlem v Praze, Provázkova č. 2265/20, o soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 13 Nc 1153/2012, o dovolání zástavní dlužnice proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. ledna 2023, č. j. 17 Co 2/2023-61, takto:
Dovolání zástavní dlužnice se odmítá.
1. Okresní soud v Trutnově usnesením ze dne 27. 9. 2013, č. j. 13 Nc 1153/2012-48, které nabylo právní moci dne 18. 10. 2013, přerušil řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), do pravomocného skončení řízení vedeného u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 13 Nc 1156/2013. V odůvodnění uvedl, že v uvedeném řízení je řešena otázka hlavní intervence třetí osoby, komu svědčí zástavní právo k nemovitostem zástavní dlužnice, zda zástavní právo k zástavě svědčí J. H., a nikoliv žalobci, která je významná i pro rozhodnutí v této věci, neboť v ní jde o nařízení soudního prodeje zástavy.
2. Na návrh zástavního věřitele ze dne 20. 10. 2022 Okresní soud v Trutnově usnesením ze dne 25. 10. 2022, č. j. 13 Nc 1153/2012-53, rozhodl, že v řízení, které bylo přerušeno, se pokračuje. Vysvětlil, jaké skutečnosti jsou pro rozhodnutí o návrhu na soudní prodej zástavy podstatné, že žalobě lze vyhovět i tehdy, jeví-li se na základě předložených listin rozhodné skutečnosti jako pravděpodobné, a že tak není nutné vyčkávat pravomocného skončení řízení sp. zn. 13 Nc 1156/2013, v němž bylo konáno první jednání teprve dne 17. 10. 2022.
3. K odvolání zástavní dlužnice Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 30. 1. 2023, č. j. 17 Co 2/2023-61, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Dospěl k závěru, že další přerušení řízení je v přímém rozporu se zásadou rychlosti řízení (je přerušeno již více než devět let), že pravomocné skončení řízení, které by mohlo mít význam pro projednávanou věc, nelze v dohledné době očekávat (v řízení pod sp. zn. 13 Nc 1156/2013 proběhlo pouze jedno jednání v loňském roce – v roce 2022, pozn. dovolacího soudu); přitom předběžnou otázku si může soud v tomto řízení posoudit sám.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podala dovolání zástavní dlužnice. Přípustnost dovolání odůvodnila tím, že se odvolací soud při řešení otázky, zda „je soud vázán vlastním rozhodnutím o přerušení řízení, jestliže se skutkový stav, který vedl k přerušení řízení, nezměnil“, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, představované usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 847/2015. Navrhla, aby bylo usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
6. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
7. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
8. Dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je [ve vztahu k řešení dovolatelkou vytknuté otázky předpokladů pro pokračování v řízení přerušeném podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.] v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a není důvod (dovolatelka jej netvrdí), aby uvedená otázka byla řešena jinak.
9. Z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu k problematice aplikace ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) a ustanovení § 111 odst. 2 věty druhé o. s. ř. lze vyvodit následující závěry:
[1] ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014);
[2] smyslem přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení; proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku jiného řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření, a s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží (srov. například rozsudek ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009);
[3] usnesení o přerušení řízení není usnesením o vedení řízení, proto je jím soud ve smyslu ustanovení § 170 odst. 1 o. s. ř. vázán (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2023, sp. zn. 26 Cdo 718/2023). Z uvedeného vyplývá, že usnesení soudu o pokračování v řízení nemůže být revizí (případně) nesprávného usnesení o přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř.;
[4] bylo-li řízení přerušeno, vyplývá z ustanovení § 111 odst. 2 věty druhé o. s. ř., že přerušení řízení trvá do doby, než odpadne důvod (překážka), pro který bylo řízení takto přerušeno (srov. například již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2023, sp. zn. 26 Cdo 718/2023, a ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. 26 Cdo 898/2023). Zpravidla je tomu tak tehdy, pakliže řízení, na jehož ukončení bylo usnesení o přerušení řízení vázáno, bylo již pravomocně (až na specifické výjimky) ukončeno, popř. sice ukončeno nebylo, ale je zjevné, že s ohledem na procesní situaci v souběžném řízení již vyčkávat jeho ukončení nemá smysl (přestal být naplněn předpoklad pro přerušení řízení);
[5] soudy učiněná úvaha, v jejímž rámci se zabývaly možností pokračování v řízení, musí zohledňovat individuální okolnosti případu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2024, sp. zn. 28 Cdo 744/2024).
10. V napadeném rozhodnutí dospěl odvolací soud především k závěru, že řízení je přerušeno již více než devět let, že pravomocné skončení řízení (vedeného pod sp. zn. 13 Nc 1156/2013) nelze v dohledné době očekávat (když v něm proběhlo pouze jedno jednání v říjnu roku 2022) a že s ohledem na okolnosti případu dává přednost rychlosti řízení před hospodárností, když předběžné otázky si může posoudit sám (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4421/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 431/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2155/2016).
11. Taková úvaha odvolacího soudu není zjevně nepřiměřená, neboť řízení je přerušeno neúměrně dlouho a zástavnímu věřiteli je odpíráno právo na rychlou a účinnou ochranu ve smyslu § 6 o. s. ř. Odvolací soud tak rozhodl v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, jestliže přihlédl k celkové délce řízení, zásadě hospodárnosti a k právu účastníků na projednání věci v přiměřené době.
12. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání zástavní dlužnice podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
13. O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud nerozhodoval, neboť dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, navíc o povinnosti k náhradě nákladů řízení před dovolacím soudem se nerozhoduje s ohledem na závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. II. ÚS 114/06, podle nichž je porušením práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a principu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), je-li v řízení o soudním prodeji zástavy současně s vyhovujícím výrokem o nařízení prodeje zástavy rozhodnuto i o nákladech řízení. V souladu s požadavkem spravedlnosti naopak je, aby o nákladech řízení bylo v takovém případě rozhodnuto až v rámci vykonávacího řízení, tedy poté, co bude postaveno najisto, zda bylo v řízení o soudním prodeji zástavy rozhodnuto po právu (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 68/16).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 12. 2024
JUDr. Marek Cigánek předseda senátu