28 Cdo 744/2024-179
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: Jihomoravské dřevařské závody Brno, v likvidaci, identifikační číslo osoby 000 14 079, se sídlem v Brně, Jezuitská 13, zastoupené JUDr. Julií Pítrovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Kudeříkové 1103/11, proti žalované: AZ WOOD, a.s., identifikační číslo osoby 609 17 695, se sídlem v Ledči nad Sázavou, Hrnčíře 2, zastoupená JUDr. Radovanem Mrázkem, advokátem se sídlem v Šumperku, Masarykovo nám. 3125/11, o zaplacení 3 535 354 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 103 C 60/2015, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2023, č. j. 47 Co 164/2023-169, takto:
Dovolání se odmítá.
1. Okresní soud v Havlíčkově Brodě usnesením ze dne 9. 3. 2022, č. j. 103 C 60/2015-154, přerušil řízení (podle § 109 odst. 2 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů; dále jen „o. s. ř.“) do pravomocného skončení řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 74 ICm 2354/2021 a řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 119 C 46/2022, neboť v těchto řízeních jde o určení vlastnického práva k pozemkům, za jejichž užívání se žalobkyně domáhá vydání bezdůvodného obohacení.
2. K návrhu žalované na pokračování v řízení Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále i „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 2. 8. 2023, č. j. 103 C 60/2015-162, rozhodl, že se v řízení přerušeném shora označeným usnesením ze dne 9. 3. 2022 nepokračuje.
3. Krajský soud v Hradci Králové (dále i jen „odvolací soud“) dovoláním napadeným usnesením ze dne 27. 10. 2023, č. j. 47 Co 164/2023-169, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Vycházeje ze zjištění, že v souzené věci dosud nebylo skončeno jedno z řízení, kvůli kterému bylo řízení (rovněž) přerušeno (ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 119 C 46/2022, v němž je posuzována otázka vlastnického práva ke třem z celkem čtyřech pozemků v témže katastrálním území, za jejichž užívání se v přítomné věci žádá vydání bezdůvodného obohacení), dospěl odvolací soud k závěru, že není namístě v řízení pokračovat. A stejně jako soud prvního stupně ani odvolací soud nepovažoval za procesně ekonomické provádět rozsáhlé dokazování jen k části nároku.
4. Proti usnesení odvolacího soudu podala dovolání žalovaná (dále i jen „dovolatelka“). Splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na vyřešení otázky procesního práva dle jejího mínění v rozhodování dovolacího soudu nevyřešené, týkající se možnosti pokračovat v řízení přerušeném podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. poté, kdy odpadla jedna z překážek, pro které bylo toto řízení přerušeno (kdy bylo skončeno jedno ze dvou soudních řízení, jež byly důvodem fakultativního přerušení řízení). Má za nesprávné, že soud podle § 111 odst. 2 věty druhé o. s. ř. nepřikročil k pokračování v řízení po skončení jednoho z odkazovaných řízení, k čemuž argumentuje i tím, že žalobou uplatňované nároky, byť ze stejného právního důvodu (bezdůvodné obohacení za užívání pozemků), vycházejí dílem z odlišných skutkových okolností. K tomu akcentuje i zájem obou procesních stran na včasném projednání a rozhodnutí věci.
5. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř. jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř. Odvolací soud předestřenou otázku (tj. pokračování v řízení přerušeném podle § 109 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.) posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby tato rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
6. V případě fakultativního přerušení řízení je rozhodovací praxe Nejvyššího soudu obecně ustálena v tom, že ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014).
7. Nejvyšší soud již dříve dovodil (srov. např. rozsudek ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009), že smyslem přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení; proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku jiného řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření, a s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží.
8. Bylo-li řízení ze shora uvedeného důvodu přerušeno, vyplývá z ustanovení § 111 odst. 2 věty druhé o. s. ř., že přerušení řízení trvá do doby, než odpadne důvod (překážka), pro který bylo řízení takto přerušeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2023, sp. zn. 26 Cdo 718/2023, a ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. 26 Cdo 898/2023).
9. V projednávané věci byl důvod pro přerušení řízení závazně posouzen Okresním soudem v Havlíčkově Brodě usnesením ze dne 9. 3. 2022, č. j. 103 C 60/2015-154 (jímž bylo řízení přerušeno do pravomocného skončení řízení vedených u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 74 ICm 2354/2021 a Městského soudu v Brně pod sp. zn. 119 C 46/2022). V situaci, kdy (všechny) překážky, pro které bylo řízení v přítomné věci přerušeno, dosud neodpadly (řízení ve věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 119 C 46/2022, nebylo dosud skončeno), pak (i s přihlédnutím k procesnímu stadiu, v němž se nachází dosud neskončené řízení) konvenuje ustálené rozhodovací praxi odvolacím soudem přijatý závěr, že důvody pro přerušení řízení trvají, když nejde o závěr zjištěným okolnostem nepřiměřený.
10. Soudy současně učiněná úvaha, v jejímž rámci se zabývaly možností pokračování v řízení, zohledňuje individuální okolnosti případu a reflektuje i judikaturou akcentované hledisko hospodárnosti řízení (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3775/2017, či ze dne 24. 8. 2021, sp. zn. 26 Cdo 1336/2021), jestliže otázka vlastnického práva k nemovitostem, za jejichž užívání se v tomto řízení žádá vydání bezdůvodného obohacení, může mít bezprostřední význam pro rozhodnutí soudu o uplatněném nároku v této věci. Ačkoliv jde o předběžnou otázku, kterou si soud může ve smyslu ustanovení § 135 odst. 2 o. s. ř. posoudit sám, také může – probíhá-li řízení, v němž je některá z předběžných otázek takto řešena – řízení přerušit podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5283/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 324/2017).
11. Zásadu procesní ekonomie a individuální okolnosti případu pak odvolací soud (jenž i v tomto směru aproboval soudem prvního stupně přijaté závěry) zohlednil i při posouzení, lze-li vyhovět požadavku žalované na pokračování řízení odůvodněného skončením jen jednoho ze dvou odkazovaných řízení, pro něž bylo řízení přerušeno (akceptoval-li, že v tomto případě není procesně hospodárné provádět rozsáhlé dokazování, včetně expertního posouzení, toliko k části nároku na vydání bezdůvodného obohacení týkající se užívání jen jednoho z vícero pozemků).
12. O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť tímto rozhodnutím se řízení nekončí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 9. 4. 2024
Mgr. Petr Kraus předseda senátu