30 Cdo 5283/2014
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a
soudců JUDr. Pavla Vlacha a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně RANDA s. r.
o., se sídlem v Bystré, Sulkovská 80, identifikační číslo osoby 47452188,
zastoupené JUDr. Hanou Marvanovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Újezd 19,
proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze
2, Vyšehradská 16, za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech
majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o náhradu škody, vedené
u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 211/2009, o dovolání žalobkyně
proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2014, č. j. 29 Co
245/2014-420, takto:
Dovolání se odmítá.
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu ve Svitavách dne 16. 12. 2008
domáhá na žalované zaplacení částky 4.867.800,- Kč s příslušenstvím na náhradě
škody, jež měla vzniknout její právní předchůdkyni, společnosti ANIDOR s. r. o., tím, že Krajský soud v Hradci Králové v konkursní věci úpadce VITKA Brněnec
a. s., vedené u něj pod sp. zn. 43 K 21/2004, pochybil v rámci dohlédací
činnosti nad výkonem funkce správce konkursní podstaty. Důsledkem tvrzených
pochybení konkursního soudu byla dle žaloby skutečnost, že nedošlo k vyloučení
do konkursní podstaty úpadce neoprávněně sepsaných pletacích přízí ve
vlastnictví právní předchůdkyně žalobkyně, tyto byly následně rozprodány, v
konkursní podstatě se nenacházejí a rovněž tak výtěžek z jejich prodeje, čímž
vznikla právní předchůdkyni žalobkyně škoda odpovídající jejich obvyklé ceně. Žalobkyně současně v žalobě uvedla, že se náhrady (téže) škody již domáhá
žalobou podanou vůči bývalému a současnému správci konkursní podstaty úpadce a
taktéž vůči členům věřitelského výboru, a že řízení o žalobě je vedeno u
Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 10 C 182/2007. Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví uvedeným usnesením potvrdil
usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně (jemuž byla věc
postoupena jako soudu místně příslušnému) ze dne 14. 3. 2014, č. j. 42 C
211/2009-384, kterým soud prvního stupně přerušil řízení podle § 109 odst. 2
písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“),
do pravomocného skončení řízení vedeného právě u Okresního soudu ve Svitavách
pod sp. zn. 10 C 182/2007. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně o splnění podmínek
citovaným ustanovením občanského soudního řádu předvídaných, tj. že v řízení
vedeném u Okresního soudu ve Svitavách pod sp. zn. 10 C 182/2007 je řešena
otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu v dané věci. Soud prvního
stupně v tomto směru uzavřel, že o odpovědnosti žalované bude možné uvažovat až
„… tehdy, pokud se správce konkursní podstaty dopustil porušení povinnosti při
výkonu své funkce, v důsledku čehož vznikla žalobci škoda. Pokud by se totiž
správce konkursní podstaty při výkonu své funkce žádného porušení povinností
nedopustil, nemohlo by být případné porušení povinností konkursním soudcem při
výkonu dohledu nad správcem v příčinné souvislosti se vznikem žalobcem tvrzené
škody. V řízení tedy bude třeba jako předběžnou otázku posoudit, zda se správce
konkursní podstaty dopustil porušení svých povinností při výkonu funkce,
kterému mohlo být zabráněno v případě, že by soud vykonával řádně dohled nad
činností správce, a zda v důsledku porušení povinností správce konkursní
podstaty vznikla žalobci tvrzená škoda.“
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně (dále jen „dovolatelka“),
zastoupená advokátem, včas podaným dovoláním, majíc za to, že odvolací soud
posoudil nesprávně dvě právní otázky, na jejichž řešení závisí jeho rozhodnutí,
čímž je dán dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
Konkrétně odvolací
soud dle dovolatelky pochybil v následujícím:
a) v řešení otázky, zda závěr o porušení povinností správcem konkursní podstaty
může mít význam pro úvahu o odpovědnosti žalované za porušení dohlédacích
povinností konkursního soudu. Dovolatelka má za to, že nikoliv, s tím, že
žalovaná není ve vztahu k případné odpovědnosti správce konkursní podstaty
nijak privilegována a odpovídá za škodu (případně) spolu s ním jako solidární
dlužník. Z uvedeného důvodu není zapotřebí, aby byla v dané věci otázka
porušení povinností konkursního správce jako otázka předběžná vůbec řešena. V
této souvislosti poukázala dovolatelka na to, že i pokud by Okresní soud ve
Svitavách dospěl v řízení u něj vedeném pod sp. zn. 10 C 182/2007 (dále jen
„vedlejší řízení“) k závěru o tom, že správce konkursní podstaty neporušil své
povinnosti, neznamená to, že byl dohled konkursním soudem vykonáván řádně (tj. že byly konkursním soudem dávány správci v rámci tohoto dohledu správné
pokyny). Přípustnost dovolání ve vztahu k této otázce dovozuje dovolatelka s poukazem na
§ 237 o. s. ř. z toho, že odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, vyjádřené např. v rozsudcích ze
dne 7. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 349/2010, a ze dne 4. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo
1702/2012. b) v otázce nezohlednění stavu (pokročilosti) vedlejšího řízení, tj. jeho
dosavadní, jakož i předpokládané délky, a stejně tak i délky řízení v dané
věci. V této souvislosti poukázala dovolatelka na to, že řízení v dané (hlavní)
věci probíhá již pátý rok, ve vedlejším řízení byla žaloba podána již před více
než sedmi lety, aniž by o ní dosud bylo i jen nepravomocně rozhodnuto, pročež
lze očekávat, že vedlejší řízení ještě minimálně dva až tři roky potrvá. Přerušení řízení tak za těchto okolností porušuje právo dovolatelky na
spravedlivý proces, jehož součástí je i právo účastníka na projednání věci v
přiměřené lhůtě. Rovněž přípustnost dovolání ve vztahu k takto formulované otázce spatřuje
dovolatelka v tom, že odvolací soud se při jejím řešení odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu, když uvedené v rámci svých úvah pominul (v
této souvislosti dovolatelka poukázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3568/2013). Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací při projednání dovolání a
rozhodnutí o něm postupoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném od
1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz přechodná ustanovení čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s.
ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz přechodná ustanovení čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), pokud
soud neučiní jiná vhodná opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá
řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu,
nebo jestliže soud dal k takovému řízení podnět; to neplatí v řízení o povolení
zápisu do obchodního rejstříku. Judikatorní i teoretický výklad ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je
ustálen v náhledu, že smyslem přerušení řízení podle tohoto zákonného
ustanovení je zajištění hospodárnosti (hlavního) řízení tím, že jeho postup
vyčká skončení řízení vedlejšího, v němž je (jako věc sama) řešena otázka,
která může mít podstatný význam pro rozhodnutí soudu v hlavním řízení a kterou
soud v hlavním řízení může vyřešit sám jako otázku předběžnou podle § 135 odst. 2 o. s. ř. Stejná otázka tak není posuzována (zbytečně) dvakrát. Soud by měl
rovněž posoudit, zda vyčkání výsledku vedlejšího řízení bude účelné i z
hlediska délky původního (hlavního) řízení. V té souvislosti bere v úvahu i
stav (pokročilost) obou řízení, tak, aby eventuální přerušení mělo vůbec
praktický smysl s ohledem na předpokládanou délku (vedlejšího) řízení, na jehož
skončení hodlá vyčkat. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud
postupovat vždy podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to,
zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření, a také s ohledem na celkovou
délku řízení, o kterou se vyčkáním výsledku vedlejšího řízení nutně prodlouží
řízení hlavní (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1576/2015, či ze dne
6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3568/2013, nebo Občanský soudní řád, komentář, Karel
Svoboda a kol., 1. vydání, Praha, C. H. Beck, 2013, str. 383). V usnesení ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014, pak Nejvyšší soud
uvedl, že ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. patří k právním normám s
relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena
přímo právním předpisem a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v
každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého,
předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena
správně, rozhodnutí ve věci nemůže být v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly
objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem,
které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací
soud může úvahu odvolacího soudu o přerušení řízení podle citovaného ustanovení
přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. v tomto směru
rovněž usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015, sp. zn. 29 Cdo 658/2015). K otázce vztahu odpovědnosti státu za škodu vzniklou porušením dohlédací
činnosti konkursního soudu (§ 12 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a
vyrovnání, dále jen „ZKV“) a odpovědnosti správce konkursní podstaty za škodu
podle § 8 odst. 2 ZKV uvedl Nejvyšší soud (nadto v poměrech téhož konkursního
řízení jako v dané věci) v rozsudku ze dne 23. 7. 2015, sp. zn.
29 Cdo
924/2013, s četnými odkazy na starší judikaturu dovolacího soudu následující:
„… obecně se nepředpokládá, že by se odpovědnost správce konkursní podstaty za
škodu způsobenou tím, že při výkonu funkce nepostupoval s odbornou péčí a
porušil povinnosti, které mu ukládá zákon nebo mu uloží soud (§ 8 odst. 2 ZKV),
překrývala s odpovědností státu za škodu způsobenou konkursním soudem způsobem,
jenž by dovoloval uzavřít, že tyto subjekty způsobily škodu společně… Jestliže
škoda vznikla již v důsledku jednání správce konkursní podstaty, jenž při
výkonu funkce nepostupoval s odbornou péčí a porušil povinnost, kterou mu
ukládá zákon nebo kterou mu uložil konkursní soud (§ 8 odst. 2 ZKV), pak není
dána odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem
konkursního soudu [došlo-li ke vzniku škody jednáním správce konkursní
podstaty, pak nedostatky následné dohlédací činnosti konkursního soudu již
nelze pokládat (též s přihlédnutím k teorii adekvátní příčinné souvislosti) za
příčinu vzniku škody (rozhodující příčinou vzniku škody byla jiná skutečnost)]. Pouze tehdy, dovršil-li se škodný následek vyvolaný protiprávním jednáním
správce konkursní podstaty (vznikla-li škoda) až ve spojení s případnou
nečinností nebo vadami postupu konkursního soudu při výkonu dohlédací činnosti
(ve spojení s nesprávným úředním postupem konkursního soudu), lze uvažovat o
společné odpovědnosti správce konkursní podstaty a státu za způsobenou škodu…
Závěr, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem
konkursního soudu spočívajícím v zanedbání dohledu nad výkonem funkce správcem
konkursní podstaty, je totiž zcela vyloučen, jestliže zde není protiprávního
postupu správce konkursní podstaty, jenž měl být napraven dohledem tak, aby se
předešlo vzniku škody. Jinak řečeno, ve sporu o náhradu škody způsobené
nesprávným úředním postupem konkursního soudu spočívajícím v zanedbání dohledu
nad výkonem funkce správcem konkursní podstaty, se soud nesmí vyhnout posouzení
případných pochybení správce konkursní podstaty při výkonu funkce, neboť
otázka, zda správce konkursní podstaty postupoval při výkonu funkce s odbornou
péčí, je pro výsledek sporu proti státu určující (nedbalý dohled konkursního
soudu ve vztahu ke správci konkursní podstaty, který při výkonu funkce i tak
postupoval s odbornou péčí, nemůže být příčinou vzniku škody ve smyslu § 13
zákona č. 82/1998 Sb.).“
Z uvedeného je patrné, že odvolací soud se v napadeném rozhodnutí při vymezení
hypotézy právní normy řešením otázky sub a) neodchýlil (oproti mínění
dovolatelky) od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu. Dovolatelkou v
tomto směru označená rozhodnutí dovolacího soudu uvedenou otázku neřeší, pročež
nelze tento poukaz považovat za přiléhavý.
Rovněž nepřiléhavou shledává
dovolací soud konstrukci dovolatelky o možnosti koexistence nesprávných pokynů
konkursního soudu dávaných správci konkursní podstaty v rámci dohlédací
činnosti a absence porušení povinností ze strany správce konkursní podstaty
(neboť těchto nesprávných pokynů dbalého); dovolatelka přehlíží, že v žalobě
konkursnímu soudu vytýká (nesprávné) nekonání, představované především
neudělením pokynu správci konkursní podstaty k vyloučení předmětné pletací
příze ze soupisu konkursní podstaty, nikoliv (nesprávnost) jeho konání. Závěr odvolacího soudu o vhodnosti přerušení řízení pak nelze pokládat za
zjevně nepřiměřený ani s přihlédnutím k „pokročilosti“ obou řízení, jakkoliv
napadené rozhodnutí (stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně) uvedenou
otázku výslovně neřeší. Sama dovolatelka uvádí, že vedlejší řízení trvá již
delší dobu, a současně předpokládá, že bude trvat po dobu relativně (oproti
jeho předchozí délce) již kratší; již uplynulá (delší) doba vedlejšího řízení
ostatně přerušení (hlavního) řízení nemůže být sama o sobě na překážku, ba
naopak, zpravidla bude svědčit vhodnosti takového postupu. Z obsahu spisu se
podává, že (vedlejší) řízení bylo dovolatelkou zahájeno výrazně dříve (o jeden
rok a tři měsíce) než řízení hlavní a že dovolatelka sama se stala účastníkem
(hlavního) řízení, zahájeného dne 16. 12. 2008, až ke dni 17. 9. 2013 (nabytím
právní moci usnesení soudu prvního stupně ze dne 16. 5. 2013, č. j. 42 C
211/2009-369, vydaného podle § 107a o. s. ř.). Úvaze dovolatelky o tom, že
přerušení řízení porušuje její právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, již
proto (s ohledem na její osobě přičitatelnou dosavadní dobu jeho celkové délky)
nelze přisvědčit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3908/2009). Zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (a příp. i soudu prvního stupně)
pro jistou neúplnost právního posouzení (v otázce „pokročilosti“ řízení) jen z
tohoto důvodu by proto bylo ryze formální, tím spíše za stavu vedlejšího řízení
známého dovolacímu soudu z jeho činnosti (podávajícího se z aplikace InfoSoud),
podle kterého se ve vedlejším řízení opakovaně jednalo, dovolatelkou nastíněný
stav jeho očekávaného přerušení z důvodu konkursu pominul, aktuálně je nařízeno
další jednání; vše uvedené svědčí o postupu soudu směřujícímu k projednání a
rozhodnutí věci. Na uvedeném základě dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné (§ 243c
odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o
rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. § 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. 11. 2015
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu