26 Cdo 1336/2021-529
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v
právní věci žalobce V. Š., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrou
Civínovou, advokátkou se sídlem v Čáslavi, J. Dobrovského 1047/10, proti
žalovanému RKT – Rovnací a kotevní technika, státní podnik v likvidaci, se
sídlem v Praze 4, U mlýna 1755/5, IČO 00664073, zastoupenému JUDr. Janem
Brožem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, o zaplacení částky
550. 829,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp.
zn. 9 C 194/2003, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze
dne 4. ledna 2021, č. j. 22 Co 289/2020-500, t a k t o:
Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. ledna 2021, č. j. 22 Co
289/2020-500, se mění takto: Usnesení Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 24.
listopadu 2020, č. j. 9 C 194/2003-491, se mění tak, že v řízení přerušeném
usnesením Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 20. ledna 2015, č. j. 9 C
194/2003-203, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 2. června
2015, č. j. 27 Co 187/2015-218, se pokračuje.
Žalobce napadl dovoláním usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 4. 1. 2021, č. j. 22 Co 289/2020-500, jímž odvolací soud potvrdil usnesení Okresního soudu v
Kutné Hoře ze dne 24. 11. 2020, č. j. 9 C 194/2003-491, kterým byl zamítnut
návrh na pokračování v řízení, přerušeném usnesením Okresního soudu v Kutné
Hoře ze dne 20. 1. 2015, č. j. 9 C 194/2003-203, ve spojení s usnesením
Krajského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2015, č. j. 27 Co 187/2015-218. Dovolání podané včas, osobou k tomu oprávněnou, proti rozhodnutí odvolacího
soudu, kterým bylo skončeno odvolací řízení, je přípustné, neboť se odvolací
soud při výkladu ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb.,
občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“),
odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Podle ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. pokud soud neučiní jiná vhodná
opatření, může řízení přerušit, jestliže probíhá řízení, v němž je řešena
otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu, nebo jestliže soud dal k
takovému řízení podnět. V případě fakultativního přerušení řízení je rozhodovací praxe Nejvyššího soudu
obecně ustálená v tom smyslu, že ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž
hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu,
aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu
právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností (srov. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014). V rozsudku ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, Nejvyšší soud uzavřel,
že smyslem přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je zajistit
hospodárnost řízení; proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku jiného
řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si
otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při
úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl soud postupovat podle okolností
konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná
vhodná opatření, a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně
původní řízení prodlouží. V projednávané věci bylo řízení přerušeno do pravomocného skončení řízení
vedeného Okresním soudem v Kutné Hoře pod sp. zn. 4 C 126/92 usnesením
Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 20. 1. 2015, č. j. 9 C 194/2003-203, které
bylo potvrzeno usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2015, č. j. 27 Co
187/2015-218. Dovolání podané proti tomuto usnesení bylo odmítnuto usnesením
Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, č. j. 26 Cdo 3401/2015-247. Odvolací (i dovolací) soud vycházel z toho, že v řízení dříve zahájeném pod sp. zn. 4 C 126/92 je řešena otázka významná pro posouzení aktivní legitimace
žalobce v dané věci (zda je žalobce spoluvlastníkem nemovitostí, za jejichž
pronájem žádá nájemné), a dále z předpokladu, že uvedené řízení bude v dohledné
době skončeno, neboť okruh dědiců po dne 20. 9. 1996 zemřelém žalobci a) V. Š.,
narozeném XY, byl již znám.
Situace se však změnila po vydání usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2016, č. j. 21 Cdo 1473/2015-1244, kterým bylo
zrušeno usnesení odvolacího soudu ve věci dědictví po zemřelém V. Š. (vedeném
soudní komisařkou pověřenou Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 D
1418/96) a na základě něhož bylo zahájeno řízení o určení dědického práva u
Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 227/2017, které není dosud
skončeno. Za tohoto stavu není slučitelné se zásadou hospodárnosti, aby po dobu více než
pěti let bylo dané řízení přerušeno a vyčkávalo se skončení řízení sp. zn. 4 C
126/92, které je dlouhodobě rovněž přerušeno a jeho skončení nelze vzhledem k
vleklým sporům mezi dědici Václava Šťastného st. v dohledné době očekávat. Z
tohoto pohledu odvolací soud nepřistoupil k návrhu na pokračování v řízení
odpovědně, když nezohlednil celkovou délku řízení, aby zabránil tomu, že v
řízení dojde k porušení práva účastníků na projednání věci v přiměřené lhůtě,
čímž se odchýlil od shora uvedené judikatury. Protože na základě dosavadních výsledků řízení je možné ve věci rozhodnout,
dovolací soud podle § 243d odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil napadené rozhodnutí
odvolacího soudu tak, že změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že v řízení
se pokračuje. Na soudu prvního stupně nyní bude, aby předběžné otázky týkající
se věcné legitimace žalobce posoudil sám (§ 135 odst. 2 o. s. ř.). Nejvyšší soud nerozhoduje o nákladech dovolacího řízení, jestliže dovoláním
napadené rozhodnutí odvolacího soudu není rozhodnutím, jímž se řízení končí, a
jestliže řízení nebylo již dříve skončeno (srov. usnesení Nejvyššího soudu z
23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod č. 48/2003 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 8. 2021
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu