USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: J. F., narozený dne XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Ing. Ondřejem Dlouhým, advokátem se sídlem Bašty 413/2, Brno, proti žalovanému: J. Š., narozený dne XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Pavlem Juchelkou, advokátem se sídlem Sady Svobody 448/4, Opava, o 60.180 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 7 C 115/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. ledna 2021, č. j. 17 Co 13/2020-270, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.646 Kč do pěti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Pavla Juchelky.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. 1. 2021, č. j. 17 Co 13/2020-270, potvrdil rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 19. 8. 2019, č. j. 7 C 115/2018-238, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 12. 9. 2019, č. j. 7 C 115/2018-241, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 60.180 Kč. Uvedené částky se žalobce domáhal s odůvodněním, že žalovaný projevil v roce 2014 zájem o koupi vlastnického podílu na jeho letounu, proto mu žalobce poskytl zdarma několik letů k ověření vlastností letounu, avšak žalovaný nakonec oznámil, že o koupi nemá zájem.
Žalobce proto požaduje náhradu nákladů souvisejících s létáním podle obvyklých cen za čisté hodiny letu. Odvolací soud vyšel ze zjištění učiněných soudem prvního stupně, podle nichž žalobce vlastnil letoun a hodlal prodat podíl na něm, o čemž účastníci mluvili. Protože oba sdíleli zájem o létání, žalobce učinil s žalovaným zdarma několik letů, aniž by však provedené důkazy nasvědčovaly tomu, že žalovaný skutečně chtěl podíl na letounu žalobce koupit a že by jednání s žalobcem dospěla tak daleko, že by se odkup jevil vysoce pravděpodobným a žalobce mohl očekávat, že k němu dojde.
Soud dovodil, že žalovaný se nedopustil jednání, jež by podle § 1728 a § 1729 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), zakládalo jeho povinnost k náhradě škody za nepoctivé počínání v rámci předsmluvního jednání. Hovor o prodeji podílu na letounu totiž ještě neznamená, že by koupě byla vysoce pravděpodobná a očekávání uzavření smlouvy bylo důvodné. Absence okolností zakládajících důvodné očekávání uzavření smlouvy byla prokázána, přičemž opak nelze dovodit ani ze společně absolvovaných letů, k jejichž uskutečnění mělo dojít právě a jen v očekávání prodeje.
Žalobcem uplatňovaný nárok pak nelze posoudit ani jako bezdůvodné obohacení ve smyslu § 2991 a násl. o. z. Žalovaný vnímal lety, jež mu žalobce nabízel a současně pak i s ním absolvoval, jako sdílení společného zájmu o létání, aniž by byla naplněna některá ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení. Žalobce podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jež označil za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí spočívá na otázce řešené dovolacím soudem rozdílně. Dovolatel poukázal, že ve svých rozsudcích ze dne 2.
9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 127/2007, ze dne 22. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4147/2008, a ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 1166/2004, se Nejvyšší soud přihlásil k tomu, že významným korektivem předsmluvní odpovědnosti je materiální rovina spočívající v dobré víře druhé strany. Byť se jedná o judikaturu vzešlou z dříve účinné právní úpravy, Nejvyšší soud na ni vysloveně odkázal i v rozsudku ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 856/2018, v němž dále akcentoval význam dobré víry kontraktačního protějšku v uzavření smlouvy.
Uvedené konvenuje závěrům odborné literatury (Švestka, J. a kol.: Občanský zákoník. Komentář, Praha: Wolters Kluwer, 2014, s. 25), podle níž se vysoká pravděpodobnost uzavření smlouvy posuzuje materiálně jako subjektivní náhled druhé strany podle informací poskytnutých protistranou. V rozsudku ze dne 23. 10. 2019, sp. zn.
26 Cdo 2987/2019, však již Nejvyšší soud dobrou víru nezmiňuje a v rozsudku ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1240/2020, uvádí, že vysoká pravděpodobnost uzavření smlouvy musí být posuzována objektivně, což je významný odklon od předchozí judikatury, v níž Nejvyšší soud posuzuje pravděpodobnost uzavření materiálně. Zatímco senát Nejvyššího soudu 25 Cdo dlouhodobě vyzdvihuje dobrou víru jedné ze stran v uzavření smlouvy, rozsudky senátů 26 Cdo a 32 Cdo se od tohoto materiálního pojetí odklání a vysokou pravděpodobnost uzavření smlouvy hodnotí formálně, tj. podle formálního vyjádření konsenzu na obsah smlouvy na úkor materiálního hlediska dobré víry.
Dovolatel má za to, že pozdější judikatura Nejvyššího soudu nerespektuje § 556 o. z. a vydává se cestou formálního konsenzu. Odvolací soud přitom v dané věci posuzoval pravděpodobnost uzavření smlouvy ryze formálně – kvůli tomu, že nedošlo k přesnému a konkrétnímu zachycení všech náležitostí smlouvy, odmítá posoudit dobrou víru žalobce, čímž zpochybňuje a zcela vylučuje materiální hledisko pravděpodobnosti uzavření smlouvy spočívající v dobré víře jedné ze stran. Daný náhled je podle dovolatele nespravedlivý, neboť žádný předpis nestanoví přednost formálního hlediska před materiálním.
Krajský soud nevzal v potaz, že faktické kroky směřující k plnění a realizaci zamýšlené smlouvy jsou nepochybně způsobilé vyvolat v jedné ze stran dobrou víru v uzavření smlouvy, bez ohledu na to, zda došlo k formálnímu stvrzení jejího obsahu. Dovolatel zdůraznil, že účastníci opakovaně a po delší dobu o odkupu letadla hovořili, žalovaný měl pro koupi objektivní důvody, s nimiž byl žalobce seznámen, a společné absolvování letů by těžko mělo jiný racionálně opodstatněný důvod. Posouzení odvolacího soudu je tedy zjevně nesprávné a v rozporu se závěry vyslovenými v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 462/2018.
Navrhl proto, aby Nejvyšší soud změnil napadené rozhodnutí tak, že žalobě bude vyhověno. Žalovaný ve vyjádření k dovolání zpochybnil jeho opodstatněnost, označil za správné závěry soudů nižších stupňů a navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. Dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Podle § 237 není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst.
4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). V projednávané věci dovolatel otázku způsobilou založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. jednoznačně neformuluje (byť se jedná o zákonem vyžadovanou náležitost), označuje pouze rozhodnutí, jež má za vzájemně rozporná (vymezuje tedy pouze podmínku přípustnosti dovolání, nikoliv dovolací důvod). Z
obsahu dovolání lze usuzovat, že dovolatel má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na otázce významu dobré víry kontrahenta v uzavření smlouvy pro vznik povinnosti k náhradě škody podle § 1729 odst. 2 o. z. a dále též na otázce požadavku na formální zachycení konsenzu osob vyjednávajících o uzavření smlouvy, přičemž tyto otázky pokládá za rozporně řešené stávající judikaturou Nejvyššího soudu. Jeho náhledu ovšem nelze přisvědčit, a to jak s ohledem na to, že úsudek o rozpornosti judikatury je založen na dezinterpretaci odkazovaných rozhodnutí, tak i s přihlédnutím k tomu, že v projednávané věci nebyla nalézacími soudy zjištěna dobrá víra v uzavření smlouvy, tak jak o ní hovoří rozhodovací praxe, a nejedná se tak o otázku, na níž by napadené rozhodnutí spočívalo.
Rovněž tak odvolacím soudem nebyl vysloven požadavek na formální stvrzení konsenzu osob jednajících o uzavření smlouvy, jak naznačuje dovolatel, což činí i tuto argumentaci nezpůsobilou založit přípustnost dovolání. V dovolatelem odkazovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 25 Cdo 462/2018, zabývajícím se odpovědností za škodu vzniklou bezdůvodným ukončením jednání o uzavření smlouvy v režimu zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, a navazujícím na dovolatelem rovněž vzpomínaná rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2.
9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 127/2007, a ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 1166/2004, uveřejněný pod číslem 82/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, připustil soud vznik povinnosti k náhradě škody ukončením kontraktace při respektování zásady smluvní volnosti a rovného postavení účastníků za situace, že jednání o uzavření smlouvy dospělo do stadia, kdy jedna ze stran byla v důsledku chování druhé strany v dobré víře, že smlouva bude uzavřena, a druhá strana ukončila jednání o uzavření smlouvy, aniž k tomu měla legitimní důvod.
Dále Nejvyšší soud upřesnil, že dobrá víra kontrahenta v důsledku chování druhé potenciální smluvní strany je dána tehdy, jestliže je dosažena shoda na celém obsahu smlouvy a chybí již pouze její stvrzení v dohodnuté či předepsané formě, případně tehdy, dospěla-li kontraktační jednání do takové fáze, kdy se dohoda na obsahu smlouvy a její následné stvrzení jeví, vzhledem k dosavadním projevům stran, jako prakticky jisté. Přihlásil-li se následně Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 856/2018, řešícím stejnou problematiku z pohledu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1.
1.
2014, k
návaznosti na dosavadní rozhodovací praxi a výslovně ocitoval závěr o protiprávnosti jednání kontrahenta ukončivšího jednání o uzavření smlouvy v situaci, v níž jednání o uzavření smlouvy dospělo do stadia, kdy jedna ze strany byla v důsledku chování druhé strany v dobré víře, že smlouva bude uzavřena (uzavření smlouvy se jí jevilo jako vysoce pravděpodobné), aniž by měl k tomu spravedlivý důvod, neslevil z předchozích judikatorních požadavků a nevyslovil tím, jak se patrně domnívá dovolatel, že by jediným a rozhodujícím faktorem mělo být subjektivní přesvědčení druhé strany o tom, že k uzavření smlouvy dojde, které by přitom mělo být ztotožnitelné s dobrou vírou (v daném rozhodnutí se dále Nejvyšší soud věnoval především pojmu „spravedlivý důvod“).
Je třeba připomenout, že kritérium „dobré víry“ není obecně totožné se subjektivním přesvědčením určité osoby - jak naopak zdůrazňuje judikatura i v kontextu jiných právních vztahů, dobrou víru (byť je na ni nahlíženo jako na vnitřní psychický stav dotyčného) je třeba hodnotit objektivně v návaznosti okolnosti relevantní v rámci předmětného právního vztahu a jejich seznatelnosti pro dotyčného při běžné opatrnosti očekávatelné za dané situace (srov. závěry vyslovené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 31.
7. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1290/2019, ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5223/2017, či ze dne 25. 6. 2019, sp. zn. 27 Cdo 823/2018). Navazující a související judikatura, která řeší, kdy a na základě čeho lze u kontrahenta dovodit, že se mu uzavření smlouvy mohlo jevit jako vysoce pravděpodobné, pak v souladu s uvedeným (tj. i se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 25 Cdo 462/2018) opětovně připomněla, že objektivně takový stav může nastat tehdy, je-li výsledek sjednávání smlouvy takový, že strany dospěly ke shodě na zásadním obsahu právního jednání, tj. byl-li obsah právního jednání dohodnout minimálně v rozsahu základních náležitostí příslušného smluvního typu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.
6. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1240/2020, či ze dne 21. 4. 2021, sp. zn. 23 Cdo 680/2021). Předpoklad dobré víry kontrahenta tak zpravidla bude odpovídat požadavku na shodu na základních náležitostech smlouvy, neboť právě tato shoda může objektivně zakládat dobrou víru dotčené osoby. Například pokud je mezi potenciálními kontrahenty shoda o tom, co přesně má být předmětem kupní smlouvy, avšak není dosaženo konsenzu ohledně kupní ceny jakožto stěžejní náležitosti kupní smlouvy, pak jedna strana stěží může objektivně být v dobré víře, že smlouva bude uzavřena, neboť již s ohledem na zásadu autonomie vůle a smluvní svobody je zřejmé, že ke vzniku smluvního závazku z kupní smlouvy může dojít jen tam, kde je prodávající ochoten přenechat vlastnické právo k věci za cenu akceptovatelnou pro kupujícího.
Respekt ke zmíněným zásadám smluvní svobody a autonomii vůle neumožňuje očekávat, že druhá smluvní strana smlouvu uzavře, není-li pro ni protiplnění akceptovatelné - dotyčného kontrahenta by nebylo možné nutit k uzavření smlouvy, a to ani nepřímým nátlakem v podobě institutu předsmluvní odpovědnosti.
Tomu tedy odpovídají judikatorní závěry, jež vysokou pravděpodobnost uzavření smlouvy a dobrou víru na straně jedné ze stran spojují především s momentem, k němuž je dosažena shoda o základních náležitostech daného smluvního typu. Právě v tomto duchu se nesou i závěry v odkazovaných usneseních Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2987/2019, a ze dne 24. 6. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1240/2020. Ve zmíněných rozhodnutích se Nejvyšší soud (v návaznosti na kontext daného sporu a uplatněnou dovolací argumentaci) vyslovoval právě již ke konkrétním okolnostem, které v daných případech objektivně bránily vzniku důvodného přesvědčení o tom, že smlouva bude uzavřena, a které byly dány především nedosažením konsenzu o základních náležitostech smlouvy.
Okolnost, že v rozhodnutí není plně reprodukován judikaturou již dříve vyslovený právní závěr a dříve použité formulace, z něj nečiní rozhodnutí rozporné s předchozí rozhodovací praxí – jak přitom bylo vyloženo výše, o obsahový rozpor se nejedná. Citovaná rozhodnutí nehovoří o určité potřebné formě - způsobu zachycení dosaženého konsenzu či jeho formálním stvrzení určitým způsobem (ostatně u řady smluvních typů zákon nevyžaduje žádnou speciální formu ani pro jejich uzavření, o to by bylo absurdnější zakládat na ni předsmluvní odpovědnost) a drží se naopak materiálního hlediska, tedy obsahu jednání proběhnuvšího mezi účastníky a jeho závěrům, jakožto logického kritéria odpovídající zásadám občanského práva.
Lze dodat, že zdůrazňuje-li dovolatel opakovaně, že o uzavření smlouvy bylo jednáno a že žalovaný o koupi projevoval zájem, nejedná se o okolnosti, jež by byly postačující pro vznik předsmluvní odpovědnosti. Není neobvyklé, že zájemci o uzavření smlouvy vedou po určitou dobu jednání, při nichž strany zjišťují podstatné okolnosti a zvažují, zda kontrakt uzavřou, případně se snaží protistranu přesvědčit o výhodnosti jím nabízeného plnění, s čímž musí každý zájemce o uzavření smlouvy počítat (viz též § 4 o.
z.); předsmluvní odpovědnost však lze spojovat, jak bylo vyloženo výše, až se situací, v níž jednání pokročí natolik, že uzavření smlouvy je vysoce pravděpodobné, což bude především tehdy, je-li již dosažena shoda o podstatných náležitostech (jež pak může zakládat dobrou víru kontrahentů). Pro úplnost je možno též podotknout, že v souladu se zásadou smluvní svobody ostatně kontrahentům nic nebrání v tom, aby si případně, mají-li to za žádoucí, smluvně upravili vzájemná práva a povinnosti ve vztahu k plnění poskytovanému v průběhu procesu sjednávání smlouvy tak, aby to bylo pro obě strany akceptovatelné, například vázáním poskytnutí úplaty na rozvazovací podmínku uzavření smlouvy apod. Nejvyšší soud z těchto důvodů podle § 243c odst. 1 o.
s. ř. dovolání jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 13. 10. 2021
JUDr. Petr Vojtek předseda senátu