25 Cdo 1943/2022-321
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: L. T., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Petrem Vasilevem, advokátem se sídlem V chaloupkách 344/61, Praha 9, proti žalované: Česká podnikatelská pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, IČO 63998530, se sídlem Pobřežní 665/23, Praha 8, o zaplacení 761 652,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 147/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 2. 2022, č. j. 14 Co 5/2022-302, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 2. 2022, č. j. 14 Co 5/2022-302, potvrdil k odvolání žalobce rozsudek ze dne 29. 9. 2021, č. j. 10 C 147/2020-246, v rozsahu, kterým Obvodní soud pro Prahu 8 zamítl žalobu co do 507 768,53 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 23. 9. 2021 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení (výrok I), ve zbývající části, jíž byla žaloba zamítnuta co do 253 884,27 Kč s se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od 23.
9. 2021 do zaplacení, co do zákonného úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 30 600 Kč od 23. 9. 2020 do 20. 10. 2020, a jíž bylo žalobě vyhověno co do úroku z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 400 000 Kč od 23. 9. 2020 do 5. 10. 2020, z částky 481 413 Kč od 23. 9. 2020 do 19. 1. 2021, z částky 454 021 Kč od 23. 9. 2020 do 23. 5. 2021, z částky 101 743 Kč od 23. 9. 2020 do 27. 7. 2021, tj. z částek uhrazených během řízení žalovanou, zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nenapaden; odvolací soud dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
V řízení o pojistné plnění představované náhradou za bolest, za ztížení společenského uplatnění, náklady na vypracování znaleckého posudku a na právní zastoupení vyšel odvolací soud ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobce dne 24. 5. 2019 v 22:50 hodin při přecházení silnice B. ve S. M. srazil řidič vozidla pojištěného pro případ odpovědnosti za škodu u žalované. Místo střetu bylo dostatečně osvětleno, žalobce přecházel ulici šikmo pomalou chůzí rychlostí asi 2 km/h (přitom běžná rychlost přecházení je 3,8 až 4,8 km/h) ve vzdálenosti asi 22 metrů od přechodu pro chodce.
Znalec nevyloučil jako technicky možnou variantu průběhu nehodového děje zavrávorání žalobce a jeho zpětný úkrok zpět do vozovky. Žalobce měl po nehodě v době svého přijetí do nemocnice hladinu alkoholu v krvi ve výši 2,46 promile. Vozidlo se v době střetu pohybovalo rychlostí 60 až 65 km/h v místě s maximální povolenou rychlostí 50 km/h, aniž by řidič na žalobce reagoval bržděním, ačkoli ho mohl spatřit ze vzdálenosti asi 100 metrů před místem střetu, rozhled na celou vozovku pak podle znalce měl mít nejpozději 60 metrů od místa nehody a střetu s žalobcem by navzdory nedovolené rychlosti zabránil prudkým bržděním ve vzdálenosti asi 44 metrů od místa střetu.
Žalobce mohl střetu předejít, kdyby přecházel vozovku na přechodu pro chodce, kde by jej řidič lépe vnímal, popř. tím, že by při přecházení zastavil u středové čáry a nechal vozidlo projet. Na uvedené měl dostatek času, neboť světla vozidla mohl registrovat již 140 až 150 metrů před střetem a následně po celou dobu přecházení. Městský soud v Praze ve shodě se soudem prvního stupně shledal povinnost žalované poskytnout pojistné plnění za vzniklou újmu žalobce podle § 6 odst. 2 a § 9 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla, ve spojení s § 2927 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.
z.“). Současně podle § 2918 o. z.
stanovil, že na vzniku škody se ze 30 % podílely okolnosti přičitatelné poškozenému (žalobci) a v rozsahu 70 % za vznik škody odpovídá provozovatel vozidla pojištěný u žalované. Žalobce i řidič vozidla mohli při včasné a správné reakci střetu zabránit, avšak řidič nezačal před střetem brzdit a žalobce jako chodec nereagoval na přijíždějící vozidlo, nezastavil v úrovni středové čáry a nenechal vozidlo projet. Řidič přitom jel v době nehody nepovolenou rychlostí 60 až 65 km/hod. a žalobce přecházel v rozporu s právními předpisy vozovku mimo přechod pro chodce, navíc šikmo přes vozovku a velmi pomalu (není vyloučeno, že se i zastavil).
Vzhledem ke zjištěnému množství alkoholu v krvi žalobce lze navíc předpokládat zpomalení jeho psychomotorického tempa, snížení pozornosti a reakčního času. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost odůvodnil tím, že se odvolací soud při řešení právní otázky, na jejímž vyřešení rozsudek odvolacího soudu závisí, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. jde o otázku, která je rozhodována dovolacím soudem rozdílně. Dovolatel nesouhlasí s podílem žalovaného na vzniku škody pouze v rozsahu 70 %.
Odvolací soud dostatečně nezohlednil, že řidič vozidla významně porušil povinnosti uložené mu zákonem – překročil nejvyšší dovolenou rychlost a nevěnoval se řízení. Navíc v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3171/2013, odvolací soud nepřihlédl k rychlosti pojištěného vozidla jakožto okolnosti podílející se na vzniku škody, neboť ta nepochybně ovlivnila i rozsah újmy, kterou žalobce v důsledku nehody utrpěl. Řidič měl svou rychlost upravit i vzhledem k blížícímu se přechodu pro chodce.
Podle dovolatele by jej řidič srazil, i pokud by přecházel silnici na vyznačeném přechodu, neboť se nevěnoval řízení. Konečně odvolací soud pochybil, vycházel-li z ovlivnění žalobce alkoholem, ačkoli žalovaná ovlivnění netvrdila ani neprokazovala. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.
s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 o. s. ř..), avšak není přípustné (§ 237 o. s. ř.). Úprava spoluúčasti poškozeného na vzniklé újmě (§ 2918 o. z.) je založena na východisku, že újma nemusí být pouze výsledkem jednání škůdce, nýbrž může být vyvolána i samotným poškozeným; v takovém případě poškozený poměrně nebo zcela nese újmu vzniklou okolnostmi na jeho straně. Jde o určení vzájemného vztahu mezi jednáním poškozeného a škůdce, přičemž se vychází z míry účasti každého z nich a zvažují se veškeré příčiny, které vedly k újmě, a jak u škůdce, tak i u poškozeného lze brát v úvahu jen takové jednání, jež bylo alespoň jednou z příčin vzniku újmy.
Na straně poškozeného se pak zvažují veškeré příčiny, existence a forma zavinění (úmysl, nedbalost) není zpravidla pro konstatování spoluúčasti podstatná – může ale mít vliv na určení rozsahu spoluúčasti poškozeného na vzniku újmy. Zavinění dokonce může absentovat, přičemž nemusí jít ani o porušení právní povinnosti; poškozený nese i následky náhody, která jej postihla (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2216/2019, uveřejněný pod číslem 83/2020 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29.
6. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2222/2020, a ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 25 Cdo 1599/2022). Konečná úvaha o tom, nakolik se na způsobení škody podílel sám poškozený, a tedy v jakém rozsahu nese škodu sám, odvisí vždy od okolností konkrétního případu po porovnání všech shora uvedených hledisek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1054/2007, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, C 7228, rozsudek ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1063/2017 nebo usnesení ze dne 14.
4. 2020, sp. zn. 25 Cdo 2810/2019). Vzhledem k tomu, že § 2918 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného, okruhu okolností, je dovolací soud oprávněn přezkoumat úvahu odvolacího soudu o tom, v jakém rozsahu se na vzniku škody podílelo jednání poškozeného a škůdce, pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.
2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 91/2010, Soubor C 9409, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2023, sp. zn. 25 Cdo 1599/2022). Závěr odvolacího soudu o míře spoluúčasti žalobce (poškozeného) na vzniku újmy vychází jednak z konkrétních, individuálně určených okolností posuzované věci, a jednak z obecné zkušenosti soudu s přihlédnutím k jiným případům podobného druhu. Soud vyšel ze zjištění (správnost skutkových závěrů podle § 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř. dovolacímu přezkumu nepodléhá), že oba účastníci porušili povinnosti, které jim zákon o provozu na pozemních komunikacích ukládá.
Žalobce tím, že přecházel ulici mimo přechod pro chodce, a žalovaný tím, že překročil nejvyšší povolenou rychlost v daném úseku a na chodce nikterak nereagoval. Současně přihlédl ke skutečnosti, že žalobce přecházel silnici šikmo, tedy nikoli kolmo nejkratší možnou trasou, pohyboval se velmi pomalu a vzhledem k jeho stavu těžké opilosti (2,46 promile alkoholu v krvi) byly ovlivněny jeho reakční schopnosti. Protože nehodě mohl zabránit jak řidič vozidla tím, že by se věnoval řízení a včas by na žalobce reagoval bržděním, tak žalobce tím, že by se věnoval dopravní situaci a na vozidlo reagoval zastavením se při středové čáře, popř.
tím, že by přecházel silnici na přechodu pro chodce, nelze za zjevně nepřiměřený považovat závěr soudů nižších stupňů, že žalobci přičitatelné shora uvedené okolnosti se na vzniku škody podílí v rozsahu 30 %. Odvolací soud se tedy neodchýlil od dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelem odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3171/2013, odvolací soud plně respektoval, když v odůvodnění svého rozsudku odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které jsou z hlediska stanovení míry spoluúčasti významné okolnosti podílející se na vzniku škody, nikoli na vzniku dopravní nehody, a v tomto smyslu hodnotil veškeré skutečnosti včetně rychlosti vozidla.
Námitka, že odvolací soud neměl vycházet z ovlivnění žalobce alkoholem, neboť tuto skutečnost žalovaná netvrdila ani neprokazovala, představuje námitku vady řízení, k níž však lze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16).
Taková situace v daném případě nenastala. V rozsahu, ve kterém odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve
výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné [§ 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.]. Z uvedených důvodů dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 6. 2023
JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu