25 Cdo 2004/2024-253
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: V. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Valdice, zastoupený Mgr. Bc. Janem Tolarem, advokátem se sídlem Jiráskova 1343/2, 360 01 Karlovy Vary, proti žalované: Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti, IČO 00025429, se sídlem Vyšehradská 427/16, 128 00 Praha 2, za niž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem Rašínovo nábřeží 390/42, 128 00 Praha 2, o zaplacení 100 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 1/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2023, č. j. 25 Co 324/2023-194, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Žalobce se (po vyloučení věci k samostatnému řízení a po změně žaloby) domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši 100 000 Kč. Ta mu měla vzniknout tím, že vězeňští lékaři postupovali non lege artis, neboť mu nepředepisovali léky na bolest, jež užíval před nástupem do věznice a v důsledku toho trpěl tři a půl měsíce nesnesitelnými bolestmi (požaduje bolestné 60 000 Kč) a dále mu nebylo provedeno akutní kontrolní vyšetření po nefroktomii vpravo, což mu způsobilo duševní útrapy spočívající v obavách z rozšíření nádorového onemocnění (požaduje náhradu nemajetkové újmy 40 000 Kč).
2. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 12. 2023, č. j. 25 Co 324/2023-194, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 7. 2023, č. j. 17 C 1/2022-160, jímž tento soud žalobu v celém rozsahu
zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobce byl od 15. 4. 2019 ve výkonu vazby ve věznici Ostrov, kde mu byly vězeňskými lékaři poskytovány zdravotní služby. Zejména na základě ústavního znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví urologie (onkourologie) a algeziologie doplněného dalšími důkazy bylo zjištěno, že vězeňskými lékaři zvolené léky k potlačení bolesti byly vhodnou alternativou k předchozí léčbě a nepříznivé farmakologické anamnéze žalobce.
V rámci charakteristiky konkrétního nádoru ledviny žalobce nebylo kontrolní vyšetření provedeno opožděně. Lékaři ve věznici Ostrov postupovali adekvátně, řídili se dostupnými výsledky dosavadních vyšetření a jejich jednání nebylo způsobilé ohrozit zdraví a život žalobce. Odvolací soud se ztotožnil i s právními závěry soudu prvního stupně, že lékaři žalované poskytovali žalobci zdravotní služby na náležité odborné úrovni a včas, a proto není splněna jedna z nezbytných podmínek odpovědnosti za újmu.
3. Rozhodnutí odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, které Nejvyšší soud posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že není přípustné.
4. Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu neprovedení některých navržených důkazů, nesprávné hodnocení důkazů provedených (především ústavního znaleckého posudku), potažmo činí-li vlastní skutkové závěry, jež považuje v řízení za prokázané (zejména že lékaři měli jeho zdravotnickou dokumentaci k dispozici až 27. 6. 2019 nebo že znalecký ústav vycházel ze zkreslených informací a nepravdivých spekulací; posledně uvedené tvrzení žalobce navíc v řízení uplatnil až po koncentraci řízení), neuplatňuje tím (jediný možný) dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při svých právních závěrech odvolací soud, ani zpochybnění samotného hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014).
5. Přípustnost podaného dovolání pak nejsou způsobilé založit ani námitky týkající se postupu odvolacího soudu, resp. soudu prvního stupně při hodnocení znaleckého posudku. Znalecký posudek soud hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., odborné závěry v něm obsažené však hodnocení soudem nepodléhají. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, či ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 26 Cdo 3928/2013). Odvolací soud uvedeným požadavkům dostál, neboť přesvědčivě vyložil, jaké skutečnosti a z jakých důvodů vzal na základě ústavního znaleckého posudku doplněného výslechem zástupců znaleckého ústavu za prokázané. Dovolací soud neshledal v daném ohledu v jeho postupu žádné pochybení.
6. Při námitce opomenutých důkazů dovolatel navíc přehlíží, že soud není povinen provádět všechny důkazy navrhované účastníkem řízení, neboť záleží vždy na jeho uvážení (§ 120 odst. 1 o. s. ř.), které důkazy je nezbytné provést, resp. zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, a ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3116/2011, či usnesení téhož soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3983/2008); vždy se pouze musí vypořádat s tím, proč některé navržené důkazy neprovedl (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 68/99, IV. ÚS 582/01, III. ÚS 52/2000, II. ÚS 127/96, II. ÚS 56/95). Nalézací soudy ve stávajícím řízení řádně vyložily důvody, pro něž shledaly provádění dalších žalobcem navržených důkazů nadbytečným, čímž nastíněným východiskům ustálené rozhodovací praxe dovolacího i Ústavního soudu vyhověly. Soud prvního stupně v bodě 4 svého rozhodnutí srozumitelně odůvodnil, že provádění důkazů účastnickým výslechem žalobce, výslechem ošetřujících lékařů ve Vazební věznici Ostrov, příbalovými letáky SÚKL, výpisy ze zdravotnické karty AOK Bayer, jakož i dalšími důkazy, které žalobce navrhl k prokázání nemajetkové újmy, případně k prokázání nesprávného postupu lékařů Vazební věznice Ostrov v rozhodném období, považuje za nadbytečné. Již z ústavního znaleckého posudku totiž bez jakýchkoliv pochybností vyplynulo, že k nesprávnému medicínskému postupu při poskytování zdravotních služeb žalobci nedošlo. Ve vztahu k účastnickému výslechu, který žalobce požadoval provést, pak odvolací soud nad rámec odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně v bodě 32 svého rozhodnutí doplnil, že nebyla splněna ani podmínka, aby dokazovanou skutečnost (tvrzený postup lékařů non lege artis) nebylo možné prokázat jinak (srov. § 131 odst. 1 o. s. ř.), což dovolatel ve svém dovolání ani nezpochybňuje.
7. Dovolání směřující proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není přípustné vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
8. Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se dovolatelem namítanou vadou řízení, která měla spočívat v tom, že se soudy nevypořádaly se všemi jeho námitkami (srov. § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
9. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
10. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 9. 2024
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu