25 Cdo 2106/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobců a) A. C. a b) V. C., zastoupených JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se
sídlem Praha 1, Bolzanova 1, proti žalované Česko - německé horské nemocnici
Krkonoše, s.r.o., IČO 64827232, se sídlem Praha 4, Závišova 2518/20, zastoupené
JUDr. Miroslavem Vojtěchem, advokátem se sídlem Včelná, Družstevní 398, za
účasti České pojišťovny a. s., IČO 45272956, se sídlem Praha 1, Spálená 75/16,
jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o náhradu škody, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 297/2010,o dovolání žalobců proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2014, č. j. 72 Co 390/2014-62,
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2014, č. j. 72 Co 390/2014-62,
a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 pod č. j. 38 C 297/2010-40, se zrušují a
věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se po žalované domáhají náhrady škody ve výši 815.240,- Kč,
představující náklady péče o jejich vážně zdravotně postiženého syna za období
od 25. 8. 2008 do 25. 8. 2010.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 10. 2014, č. j. 72 Co 390/2014-62,
potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 22. 5. 2014, č. j. 38 C
297/2010-40, kterým byla žaloba zamítnuta. Skutková zjištění soudu prvního
stupně považoval za správná a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci.
Při rozhodování vycházel ze zjištěného skutkového stavu, že syn žalobců D. C.
je v důsledku nesprávně vedeného porodu dne 26. 2. 1991 v Krkonošské nemocnici
ve Vrchlabí, právní předchůdkyni žalované, vážně a nevratně zdravotně postižen
– trpí významným mentálním postižením, je kvadruplegik, nepohyblivý a zcela
závislý na pomoci jiných osob (musí být oblékán, krmen, přebalován, koupán,
myt, přenášen do postele a na vozík, sám není schopen provést žádný
samoobslužný pohyb). Žalobci svému synovi poskytují celodenní péči. K právnímu
posouzení věci soud uvedl, že právo na náhradu nákladů na výpomoc v domácnosti
a na péči o poškozeného, a to i v případě jeho bezmocnosti, vznikne pečujícím
osobám pouze tehdy, jestliže tyto náklady byly vynaloženy na léčení
poškozeného, tj. pokud bylo jejich účelem obnovení zdraví nebo alespoň zlepšení
zdravotního stavu poškozeného. V daném případě však žalobci požadují náhradu za
péči poskytnutou v době, kdy již nesměřovala k léčení, neboť nebylo možné
očekávat zlepšení zdravotního stavu jejich syna. Nelze jim tedy přiznat nárok
podle § 449 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“). Nárok na náhradu nákladů
spojených s péčí o nesoběstačnou osobu a její domácnost po ukončení léčby je
samostatný nárok na náhradu skutečné škody podle § 442 odst. 1 obč. zák., k
jehož uplatnění je aktivně legitimována pouze poškozená osoba. Uvedené právní
závěry učinil s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, sp.
zn. 25 Cdo 1941/2010, a ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 25 Cdo 3419/2012 (vydaná
ve věci nároku žalobců na náhradu nákladů za péči o jejich syna za jiné časové
období), dále též ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2456/2008, a také s
odkazem na nálezy Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2012, sp. zn. II. ÚS 2523/11,
ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. IV. ÚS 444/11, a ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. II. ÚS
2963/12.
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním z důvodu nesprávného
právního posouzení věci. Přípustnost dovolání dovozují z ustanovení § 237
zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť
otázka náhrady nákladů na péči není dovolacím soudem rozhodována jednotně.
Judikatura, na niž odkazuje odvolací soud, je již překonána, a to nálezy
Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 46/12, a ze dne 11. 11. 2014,
sp. zn. I. ÚS 2930/13. Ve světle těchto nálezů nemůže argumentace odvolacího
soudu obstát, neboť náklady na péči o nesoběstačnou osobu lze podřadit pod
ustanovení § 449 odst. 1 o. s. ř. a hradí se tomu, kdo je vynaložil ve smyslu §
449 odst. 3 o. s. ř. Odlišný právní výklad jde proti smyslu uvedeného nároku,
když nelze přehlédnout, že pečující osoba vykonává na úkor svého volného času
fyzicky i psychicky náročnou práci bez možnosti osobní realizace a pracovního
uplatnění. Veškeré úkony poskytované jejich synovi jsou naprosto nezbytné pro
jeho přežití a takto poskytovaná péče je podřaditelná pod nárok na náhradu
nákladů léčení. Navrhují zrušení napadeného rozsudku.
Žalovaná se ztotožňuje s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhuje
zamítnutí podaného dovolání.
Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 1. 6. 2015, č. j. 25 Cdo 1088/2015-78, zamítl
dovolání žalobců a nepřiznal žalované náhradu nákladů řízení. Dospěl k závěru,
že ačkoli judikatura v oblasti odškodňování škody na zdraví doznala změn a nově
se dovolací soud přiklonil k závěru, že pod náklady léčení je třeba podřadit i
náklady vynaložené na udržení stabilizovaného zdravotního stavu a náklady na
zajištění pomoci při základních životních úkonech poškozeného či chodu jeho
domácnosti, uvedená změna se týká pouze vymezení nároku na náhradu nákladů
léčení dle § 449 odst. 1 obč. zák., nikoli řešení otázky aktivní legitimace,
tedy kdo je oprávněn takový nárok uplatnit. Podle hmotného práva tento nárok
náleží pouze poškozenému a u osob poskytujících péči zůstává platný dosavadní
závěr judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu, že samotná okolnost, že žalobce
osobně poskytuje péči poškozenému, nepředstavuje vynaložení nákladů ve smyslu §
449 odst. 3 obč. zák. Názor dovolatelů, že aktivní legitimaci k uplatnění
nároku mají jak poškozený, tak i osoby o něj pečující, nemá oporu v hmotném
právu.
Proti citovanému rozsudku Nejvyššího soudu podali žalobci ústavní stížnost,
neboť nesouhlasili se závěrem dovolacího soudu, že by nárok na odškodnění měl
mít pouze poškozený, který pomoc přijímá a nic za ni fakticky neplatí, neboť to
jsou žalobci, kdo poskytují péči poškozenému a jim vzniká škoda omezením
možností pracovního uplatnění, snížením výdělku či zmenšením časového prostoru
pro odpočinek. Nebylo by tedy spravedlivé, aby osoba pečující o poškozeného
neměla nárok na odškodnění za tuto péči z důvodu nedostatku aktivní legitimace.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost důvodnou a rozsudek dovolacího soudu
zrušil nálezem ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2224/15. Za podstatu sporu
označil otázku, zda nárok na náhradu nákladů spojených s péčí o nesoběstačnou
osobu náleží přímo poškozenému či (též) osobám pečujícím. Jelikož se jedná o
interpretaci § 449 odst. 3 obč. zák., spor spočívá především ve výkladu
podústavního práva, což je doména Nejvyššího soudu, do níž Ústavnímu soudu
zasahovat zásadně nepřísluší, s výjimkou případu, že by zvolený výklad vedl k
protiústavním důsledkům, případně by představoval zjevný exces. Vzhledem k
tomu, že rovněž předcházející nálezy Ústavního soudu implicitně i výslovně
přiznaly aktivní legitimaci poškozenému, nemohl Ústavní soud dojít k závěru, že
nepřiznání aktivní legitimace pečujícím osobám vede bez dalšího k porušení
jejich základních práv. Jediný výklad, který by takový závěr při existenci
dřívějších nálezů Ústavního soudu umožňoval, by byl ten, že ústavní pořádek a
práva z něj plynoucí vyžadují, aby aktivně legitimovány byly zároveň osoby
poškozené i osoby o ně pečující. Takový požadavek však z ničeho nevyplývá,
neboť nic nebrání tomu, aby se poškozený (buď sám, nebo prostřednictvím
opatrovníka) svého nároku domohl, a stejně tak nic nebrání, aby následně došlo
k jakémukoli vypořádání mezi poškozeným a osobami, které o něj pečují (aniž by
bylo vyžadováno, aby poškozený cokoli dopředu formálně proplácel; viz nález
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 46/12).
Navzdory uvedeným závěrům souladným s vývojovým trendem judikatury dovolacího
soudu Ústavní soud přistoupil ke zrušení napadeného rozsudku, neboť za situace,
kdy právní úprava v občanském zákoníku z roku 1964 nebyla jednoznačná, což se
promítlo i v judikatuře Nejvyššího soudu a zejména Ústavního soudu, který
dlouhodobě a nejednotně hledal cestu, jak právní úpravu interpretovat v souladu
s ústavním pořádkem (což vyústilo v nález sp. zn. I. ÚS 870/14, kterým bylo
vyhověno prakticky totožné ústavní stížnosti týchž stěžovatelů), by nepřiznání
nároku vedlo k porušení legitimního očekávání stěžovatelů. Za těchto okolností
bylo podle názoru Ústavního soudu nezbytné i této ústavní stížnosti vyhovět s
tím, že v této projednávané věci nelze stěžovatelům aktivní legitimaci upřít (a
je i poškozeného tak o dané finanční prostředky fakticky zcela připravit),
neboť tím by v konečném důsledku došlo k porušení práv stěžovatelů
garantovaných článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Závěrem však
Ústavní soud dodal, že není důvodu, aby v budoucnu nebyla respektována
judikatura Nejvyššího soudu s tím, že nárok na náhradu nákladů péče by měl být
uplatňován, skrze opatrovníka, přímo poškozeným.
Nejvyšší soud, vázán právními názory vyjádřenými v citovaném nálezu Ústavního
soudu, věc znovu posoudil a došel k následujícím závěrům:
Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II
bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.
Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu
ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále opět jen „o. s. ř.“).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s.
ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o.
s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť dovolacím soudem dříve
vyřešená právní otázka aktivní legitimace k uplatnění nároku na náhradu za péči
o zdravotně poškozeného má být (v důsledku závazného právního názoru Ústavního
soudu) vyřešena jinak.
Z hlediska uplatněného dovolacího důvodu Nejvyšší soud napadený rozsudek
přezkoumal (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) a došel k závěru, že dovolání je
důvodné.
Podle § 3028 odst. 3 a § 3079 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku,
účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále
též jen „obč. zák.“), neboť jde
o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014.
Podle § 449 odst. 1 obč. zák. se při škodě na zdraví hradí též účelně
vynaložené náklady spojené s léčením. Podle odstavce 3 tohoto ustanovení se
náklady léčení hradí tomu, kdo je vynaložil.
Jak již bylo uvedeno v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo
1088/2015, zrušeném nálezem Ústavního soudu, nárok na náhradu účelně
vynaložených nákladů spojených s léčením následků způsobené újmy na zdraví byl
dlouhodobě vykládán tak, že se jedná pouze o náklady sloužící k obnovení zdraví
nebo ke zlepšení zdravotního stavu poškozeného, nikoliv o náklady, byť skutečně
vynaložené, na zajištění prací spojených s chodem jeho domácnosti, které
poškozený pro trvalé následky poškození zdraví nemůže sám vykonávat. Tedy, že
péče poskytnutá poškozenému třetí osobou, jíž nelze podřadit pod přímo
vynaložené náklady léčení, nepředstavuje nárok ve smyslu § 449 odst. 3 obč.
zák. a náklady spojené s péčí o poškozeného a jeho domácnost platná
občanskoprávní úprava neumožňuje odškodnit s ohledem na taxativně (uzavřeným
výčtem) vymezený komplex práv na náhradu škody (újmy) na zdraví v ustanoveních
§ 444 až § 449a obč. zák. (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2456/2008, publikovaný pod C 9032 v Souboru
civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“, dále
rozsudek ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2365/2008, Soubor C 9042, nebo
rozsudek dne 26. 5. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4576/2008, Soubor C 9750).
Od uvedeného výkladu se Nejvyšší soud odchýlil v rozsudku velkého senátu
občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 31 Cdo
1778/2014, publikovaném pod číslem 44/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek. Uvedl, že dosavadní úzký výklad § 449 odst. 1 obč. zák. - při
zohlednění vývoje mimosoudní praxe v oblasti pojištění, nové právní úpravy
obsažené v § 2960 z. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1.
2014, a nálezů Ústavního soudu ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. IV. ÚS 444/11, ze
dne 16. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 46/12, a ze dne 11. 11. 2014, sp. zn. I. ÚS
2930/13 - nemůže nadále obstát. Přiklonil se k názoru, že pod náklady léčení
je třeba podřadit nejen výdaje, které nejsou hrazeny z prostředků veřejného
zdravotního pojištění a které jsou spojeny s vlastním léčebným procesem, nýbrž
i obdobné náklady vynaložené v době, kdy již vlastní léčení skončilo (zdravotní
stav je stabilizovaný), avšak některé potíže přetrvávají a vznikají v
souvislosti s nimi další výdaje. Ustanovení § 449 odst. 1 obč. zák. je proto
třeba vykládat poněkud šířeji tak, že zakládá nárok na náhradu nákladů léčení,
jejichž účelem je v první řadě obnovení zdraví nebo alespoň zlepšení
zdravotního stavu poškozeného po škodné události, dále ovšem též udržení více
či méně stabilizovaného zdravotního stavu i v situaci, kdy se další zlepšení
nepředpokládá, a v této souvislosti též nárok na skutečně vynaložené náklady na
zajištění pomoci při základních životních úkonech poškozeného či zajištění
chodu jeho domácnosti, které poškozený vzhledem k trvalým následkům poškození
zdraví již nemůže sám vykonávat. Nejedná se o nárok na náhradu skutečné škody
ve smyslu § 442 odst. 1 obč. zák., neboť nárok na náhradu tzv. nákladů léčení
je speciálním nárokem, jehož smyslem je právě poskytnutí náhrady za náklady,
které musel poškozený vynaložit na své léčení, udržení zdravotního stavu či
zajištění pomoci při snížené soběstačnosti. Odvíjí se totiž od ustanovení,
které představuje speciální úpravu pro případy újmy na zdraví a které zároveň
oproti § 442 odst. 1 obč. zák. umožňuje zajistit náhradu i třetí osobě (§ 449
odst. 3 obč. zák.), pokud takové náklady ve prospěch poškozeného vynaložila.
Zajišťují-li péči o poškozeného osoby blízké, je nárok dán tehdy, jestliže
rozsah jejich činnosti převyšuje míru únosnou pro běžnou lidskou a rodinnou
solidaritu a vymyká se běžné rodinné spolupráci a přirozené bezplatné péči.
Uvedená změna judikatury se však týká pouze vymezení obsahu nároku na náhradu
nákladů léčení, tj. jaké náklady lze pod pojem tohoto nároku zahrnout; naopak
se netýká řešení otázky aktivní legitimace, tj. otázky, kdo je oprávněn takový
nárok uplatnit, respektive komu podle platného práva tento nárok náleží. Podle
hmotného práva nárok může uplatnit jedině poškozený a u nároků osoby
poskytující péči zůstává platný dosavadní závěr judikatury Ústavního i
Nejvyššího soudu, že samotná okolnost, že žalobce osobně poskytuje péči
poškozenému, nepředstavuje vynaložení nákladů ve smyslu § 449 odst. 3 obč. zák.
Ačkoli tedy není důvodu, aby v budoucnu nebyla respektována dosavadní
judikatura Nejvyššího soudu, v nyní projednávané věci tento obecný princip musí
vzhledem k závaznému právnímu názoru Ústavního soudu ustoupit ochraně
legitimního očekávání dovolatelů, jimž byl obdobný nárok přiznán nálezem
Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 870/14, a je tudíž třeba výjimečně přiznat
aktivní legitimaci k uplatnění nároku žalobcům. Z uvedeného důvodu proto
nezbylo než rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 2014, č. j. 72 Co
390/2014-62, zrušit a vzhledem k tomu, že uvedené důvody dopadají i a
rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušit i je a věc v tomto rozsahu vrátit
Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém konečném rozhodnutí
o věci rozhodne soud i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 o.
s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. 9. 2016
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu