ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy
JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v
právní věci žalobce KOMA Consulting, s. r. o., IČO 26504081, se sídlem Praha 9,
Dohalická 363, zastoupeného JUDr. Jiřím Vaníčkem, advokátem se sídlem Praha 8,
Šaldova 466/34, proti žalovanému AUTO DESIGN VAŇKÁT, s. r. o., IČO 25058371, se
sídlem Polepy 227, zastoupenému Mgr. Martinem Buřičem, advokátem se sídlem
Praha 1, Štěpánská 39, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod
sp. zn. 13 EC 349/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v
Praze ze dne 8. 2. 2012, č.j. 29 Co 17/2012-106, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 8. 2. 2012, č.j. 29 Co 17/2012-106, a
rozsudek Okresního soudu v Kolíně ze dne 14. 4. 2011, č.j. 13 EC 349/2010-77,
se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Kolíně k dalšímu řízení.
Žalobce se domáhal zaplacení 557.643,40 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že
se jedná o náhradu škody, kterou mu způsobil žalovaný tím, že mu neoprávněně
zadržoval osobní automobil Seat Leon, proto žalobce musel vynaložit po dobu od
listopadu 2008 do července 2010 vedle 360.000 Kč za nájem náhradního osobního
automobilu, též 191.497,87 Kč za leasingové splátky, aniž by předmět leasingu
mohl řádně užívat, a povinné ručení za zadržovaný vůz ve výši 6.146,- Kč
ročně.
Okresní soud v Kolíně rozsudkem pro uznání ze dne 14. 4. 2011, č.j. 13 EC
349/2010-77, uložil žalovanému zaplatit žalobci 557.643,40 Kč s příslušenstvím
a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Fikce uznání ve smyslu § 114b odst. 5 o. s.
ř. jako jeden z předpokladů vydání rozsudku pro uznání (§ 153a odst. 3 o. s.
ř.) nastala poté, co byl žalovaný podle ustanovení § 114b o. s. ř. mimo jiné
vyzván, aby se vyjádřil k žalobě do 30 dnů ode dne podání odporu proti
elektronickému platebnímu rozkazu vydanému dne 29. 12. 2010, č.j. 13 EC
349/2010-46. Ve stanovené lhůtě podané vyjádření žalovaného, že nárok žalobce
neuznává a žaloba je nedůvodná, neboť není zřejmé, z čeho žalobce odvozuje svůj
nárok a jak dospěl k jeho výši, soud nepovažoval za dostatečné z hlediska
požadavků podle § 114b o. s. ř., protože žalovaný nevylíčil rozhodující
skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a neoznačil důkazy, jichž se
dovolává.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 2. 2012, č.j. 29
Co 17/2012-106, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud neshledal, že by o žalobě rozhodoval
věcně nepříslušný soud, ani že by úkony soudu (vydání elektronického platebního
rozkazu a výzvy k vyjádření vyšším soudním úředníkem) učinila osoba, která by
nebyla k takovému úkonu oprávněna. Konstatoval, že v dané věci byly splněny
podmínky pro vydání platebního rozkazu i tzv. kvalifikované výzvy (§ 114b o. s.
ř.), jelikož v žalobě jsou uvedeny veškeré relevantní skutečnosti, včetně
listinných důkazů, s kterými se žalovaný mohl seznámit, a učinit tak
kvalifikované vyjádření, v němž by na uvedené skutečnosti ve věci samé
reagoval. Odvolací soud uzavřel, že žalovaný ve svém kusém vyjádření nevylíčil
rozhodující skutečnosti o věci samé ani neoznačil důkazy k prokázání svých
tvrzení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje
z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Otázku zásadního právního významu
spatřuje v právním posouzení kvalifikovaného vyjádření žalovaného k žalobě,
které žalobce ve věci učinil na základě výroku II. platebního rozkazu podle §
114b o. s. ř. Má za to, že ve svém kvalifikovaném vyjádření dostatečně reagoval
na skutková tvrzení žalobce, která jsou skutkovými tvrzeními o existenci
právních vztahů mezi žalobcem a třetí osobou, o jejichž obsahu mu není ničeho
známo. Vznáší otázku, zda postačí reagovat v obecné rovině, nebo zda je třeba
se vyjádřit ke všem tvrzeným skutečnostem konkrétně a zda je odvolací soud
povinen při tomto rozhodování současně právně hodnotit, zda ve věci rozhodoval
věcně příslušný soud. Namítá, že předmětem sporu jsou obchodněprávní vztahy
účastníků, a proto o dané věci měl rozhodovat v prvním stupni krajský soud.
Podle názoru dovolatele nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro
uznání též proto, že dle judikatury Nejvyššího soudu jedním z požadavků pro
vydání elektronického platebního rozkazu je, aby žalobcem uplatněné právo
vyplývalo ze skutečností uvedených žalobcem. Tento požadavek v dané věci nebyl
splněn, neboť dle žalobních tvrzení částku 360.000 Kč, jež představuje nájemné,
které je povinen žalobce zaplatit M. K. na základě smlouvy o pronájmu
motorového vozidla, jež si žalobce pronajal jako náhradu za žalovaným
neoprávněně zadržovaný osobní automobil, žalobce dosud nezaplatil, a v tomto
rozsahu mu tedy dosud žádná škoda nevznikla. V samostatném podání navrhuje
dovolatel odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí. Navrhuje, aby Nejvyšší
soud zrušil dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu a vrátil věc tomuto
soudu k dalšímu řízení, popřípadě zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc
postoupil věcně příslušnému soudu.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání žalovaného nemá po právní
stránce zásadní význam. Závěr odvolacího soudu, že žalovaný nesplnil svoji
povinnost kvalifikovaně se vyjádřit podle § 114b odst. 1 o. s. ř., a proto
nastala fikce uznání nároku podle § 114b odst. 5 o. s. ř., je podle žalobce v
souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. K námitce věcné nepříslušnosti soudu
uvádí, že jde o dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., a
považuje ji z hlediska přípustnosti dovolání za nezpůsobilou založit
přípustnost dovolání i za neopodstatněnou. K námitce, že nebyly splněny
podmínky pro vydání usnesení podle § 114b o. s. ř. žalobce uvádí, že tuto
námitku měl žalovaný vznést v řízení před soudem prvního stupně a nikoli až v
dovolacím řízení. Poukazuje na povinnost žalovaného věnovat procesní obraně
patřičnou pozornost (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2656/2008), účel
právní úpravy § 114b o. s. ř., jímž bylo posílení odpovědnosti účastníků řízení
za jeho výsledek se záměrem zrychlit řízení a racionalizovat jeho průběh, (sp.
zn. 30 Cdo 2602/2004) a závěr, že vydání rozsudku pro uznání nepředchází žádné
dokazování a soud je povinen rozhodnout o nároku podle zákonné fikce, která je
vlastně sankcí za nečinnost žalovaného (sp. zn. 26 Cdo 532/2010). Navrhuje, aby
dovolání žalovaného bylo odmítnuto; současně žádá náhradu nákladů dovolacího
řízení.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno před 1. 1. 2013,
Nejvyšší soud o něm rozhodl podle dosavadních předpisů, tj. podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 – srov. čl. II bod 7 zákona č.
404/2012 Sb. – dále opět jen „o. s. ř.“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání
bylo podáno včas, oprávněným účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za
splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4
o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. pro
řešení otázky předpokladů pro vydání elektronického platebního rozkazu podle §
174a odst. 2 a § 172 odst. 1 o. s. ř., výzvy dle § 114b odst. 1 o. s. ř. a
rozsudku pro uznání dle § 153a odst. 3 o. s. ř. (kterou odvolací soud posoudil
v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu).
Ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bylo sice nálezem Ústavního soudu ze
dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do
té doby však bylo součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti
dovolání podaných do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
V rozsudcích ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, (uveřejněn v
časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 2009, pod číslem 37) a ze dne 14. 12.
2011, sp. zn. 29 Cdo 3284/2010, vyjádřil Nejvyšší soud právní názor, že
podmínky k vydání usnesení podle ustanovení § 114b odst. 1 a 2 o. s. ř. jsou
splněny jen tehdy, bylo-li o věci rozhodnuto platebním rozkazem v souladu s
požadavky, vyplývajícími z ustanovení § 172 odst. 1 a odst. 2 o. s. ř., tedy
jen tehdy (mimo jiné), vyplývá-li uplatněné právo ze skutečností uvedených
žalobcem. Od účinnosti novely občanského soudního řádu, provedené zákonem číslo
7/2009 Sb. (tj. od 1. 7. 2009), se pak tento závěr uplatní, byť úprava možnosti
vydat výzvu k vyjádření v případě vydání (elektronického) platebního rozkazu je
nyní obsažena v ustanovení § 114b odst. 1 o. s. ř.
Uplatněné právo vyplývá ze skutečností uvedených žalobcem tehdy, jestliže
jejich posouzení samo o sobě vede k právnímu závěru o důvodnosti žalobního
návrhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo
382/2004, uveřejněný pod č. 65/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Judikatura Nejvyššího soudu je rovněž ustálena v názoru, že dokud dlužník
nezaplatil dlužnou částku svému věřiteli, nemůže úspěšně uplatnit nárok na její
náhradu z titulu odpovědnosti třetí osoby za škodu, neboť škoda mu zatím
nevznikla; samotná existence pohledávky věřitele vůči dlužníku ani soudní
rozhodnutí o povinnosti dlužníka zaplatit dluh není totiž skutečnou škodou ani
ušlým ziskem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn.
25 Cdo 986/2001, uveřejněný pod č. 14/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
V návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu, jímž uplatňuje mimo jiné
nárok na náhradu škody ve výši 360.000 Kč představující náhradu nájemného za
užívání náhradního vozidla, žalobce uvedl, že „v důsledku zadržení vozidla a
pro zajištění své činnosti byl nucen si pronajmout jiné vozidlo, a to od
jednatele společnosti žalobce, pana M. K. Smlouva o pronájmu motorového vozidla
byla s panem K. podepsána dne 5. 11. 2008. Nájemné bylo dohodnuto ve výši
15.000 Kč měsíčně. ... Jelikož si smluvní strany této nájemní smlouvy dohodly,
že celková částka pronájmu vozidla bude vyúčtována ve formě faktury se
splatností 14 dnů po ukončení nájmu, tak ke dni podání tohoto návrhu již má
žalobce zaplatit za 24 po sobě jdoucích měsíců celkovou částku 360.000 Kč, a to
jenom na nájemném vozidla, nepočítaje útratu za pohonné hmoty.“
Z uvedených žalobních tvrzení je zřejmé, že žalobce dosud částku 360.000 Kč
nezaplatil (což ostatně netvrdí ani v žádném jiném svém podání), škoda v tomto
rozsahu mu tedy dosud nevznikla, ze skutečností žalobcem uvedených tedy jím
uplatněné právo v plném rozsahu nevyplývá, nebyly tudíž splněny předpoklady pro
vydání elektronického platebního rozkazu podle § 174a odst. 2 a § 172 odst. 1
o. s. ř., výzvy dle § 114b odst. 1 o. s. ř. ani rozsudku pro uznání dle § 153a
odst. 3 o. s. ř.
Zkoumání předpokladů pro vydání platebního rozkazu přísluší soudu, v této fázi
řízení se ani nepředpokládá procesní aktivita žalovaného, proto nelze
přisvědčit názoru žalobce, že pokud žalovaný uvedenou námitku nevznesl, nelze k
ní v dovolacím řízení přihlížet. Takový závěr se nepodává ani z žalobcem
citované judikatury Nejvyššího soudu.
S ohledem na shora uvedené závěry, jež jsou postačujícím důvodem pro zrušení
dovoláním napadeného rozhodnutí, je nadbytečné zabývat se dalšími dovolatelem
uplatněnými námitkami.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2
věty za středníkem o. s. ř. zrušil, a protože důvody, pro které bylo zrušeno
rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na rozsudek prvostupňový, zrušil i
toto rozhodnutí, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b
odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný. V novém
rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení, včetně nákladů řízení
dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. března 2013
JUDr. Robert
Waltr, v. r.
předseda senátu