m, advokátem se sídlem U Staré pošty 744, Frýdek-Místek, proti žalované: Nemocnice ve Frýdku-Místku, příspěvková organizace, IČO 00534188, se sídlem Elišky Krásnohorské 321, Frýdek-Místek, zastoupená Mgr. Petrem Poločkem, advokátem se sídlem Dobrovského 724, Frýdek- Místek, za účasti vedlejší účastnice na straně žalované: Generali Česká pojišťovna a. s., IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, o 1.691.000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 42 C 138/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 5. 2025, č. j. 11 Co 18/2025-360, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalované a vedlejší účastnici se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává.
1. Okresní soud ve Frýdku-Místku rozsudkem ze dne 4. 11. 2024, č. j. 42 C 138/2022
-337, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení 1.691.000 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalobci povinnost zaplatit náhradu nákladu řízení žalované (výrok II) a vedlejší účastnici (výrok III) a rozhodl, že stát nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV) a že poplatková povinnost se nepřenáší na žalovanou (výrok V). Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, jíž se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy na zdraví spočívající v bolesti, ztížení společenského uplatnění a dalších duševních útrapách způsobených postupem žalované non lege artis při ošetření žalobce.
Dovodil, že k řízení jsou příslušné české soudy a rozhodným právem je právo české, a zjistil následující skutkový stav. Žalobce byl u žalované hospitalizován 15. až 20. 4. 2021 kvůli bolesti levé nohy a pravé části hrudníku z neznámé příčiny. Dne 16. 4. 2021 byla žalobci intramuskulárně aplikována injekce Diclofenacu do pravé hýždě zdravotní sestrou. Žalobce následně pocítil silnou bolest v celé pravé dolní končetině, v důsledku čehož lékaři změnili léčbu a provedli EMG vyšetření, jehož prostřednictvím zjistili pouze očekávanou komplikaci diabetu v podobě poškození periferních nervů obou dolních končetin.
Ze znaleckého posudku MUDr. Michala Krále, Ph.D., vyplynulo, že postup žalované byl v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy. Injekce byla aplikována kvalifikovanou zdravotní sestrou do přijatelného místa na těle žalobce, tedy nikoliv do sedacího nervu. Ke komplikacím došlo s největší pravděpodobností zatečením injekčně podané látky do blízkosti sedacího nervu, což představuje popsanou možnou komplikaci daného výkonu. Nedošlo tedy k mechanickému poškození sedacího nervu vpichem jehly, přičemž za chemické poškození v důsledku zatečení látky k nervu žalovaná odpovědnost nenese.
Soud prvního stupně tedy žalobu s odkazem na § 2645, § 2647 odst. 1, § 2910, § 2913, § 2914 a § 2958 o. z. a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1381/2013, zamítl.
2. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 20. 5. 2025, č. j. 11 Co 18/2025-360, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit náhradu nákladů odvolacího řízení žalované (výrok II) a vedlejší účastnici (výrok III). Odvolací soud odkázal mimo jiné na § 53 odst. 1 a odst. 2 písm. d) zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách), a § 1 odst. 1 a odst. 2 písm. a) až e) a q) vyhlášky č. 98/2012 Sb., o zdravotnické dokumentaci.
Nepřisvědčil námitce žalobce, že mělo být přistoupeno k obrácení důkazního břemene, a to s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 14/17. Zdůraznil, že znalec MUDr. Král nevyslovil žádné výhrady k vedení zdravotnické dokumentace žalovanou během hospitalizace žalobce. Aplikace injekce včetně následných obtíží byly řádně zaznamenány. Citovaná zákonná ani podzákonná ustanovení nevyžadují, aby zdravotnická dokumentace obsahovala detailní popis všech zdravotních výkonů, natož s případnou fotodokumentací.
Po poskytovatelích zdravotní péče nelze spravedlivě požadovat, aby při provádění běžných zdravotních výkonů, jako je aplikace injekce, byla vedena detailní dokumentace o provedení místa vpichu, už s ohledem na frekvenci takových výkonů v zařízení jako je žalovaná. Došlo-li k poškození sedacího nervu žalobce v souvislosti s poskytováním zdravotní péče žalobci ve zdravotnickém zařízení žalované, jedná se o komplikaci, za niž žalovaná neodpovídá. V daném případě nejde ani o téměř se nevyskytující komplikaci, neboť odvolací soud v nedávné době řešil skutkově obdobnou věc.
3. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v rozsahu jeho výroku I dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Důvodnost je podle jeho názoru dána nesprávným právním posouzením věci. Dovolatel zrekapituloval skutkový stav věci a vyjádřil své přesvědčení, že se žalovaná dopustila postupu non lege artis. Za klíčovou otázku označil posouzení místa vpichu injekce. Vyjádřil své přesvědčení, že pokud si po zákroku stěžoval na to, že mu ochrnula noha, že nemůže chodit a že v noze cítí teplo, jedná se o mimořádnou událost vybočující z běžného průběhu ošetření, měla být zaznamenána do zdravotnické dokumentace jako závažná komplikace. Žalobce svůj případ označil za natolik extrémní, že mělo být zdokumentováno místo vpichu, a to fotografií či jiným vhodným způsobem. V důsledku absence takového záznamu žalobce ztratil možnost prokázat nesprávný postup žalované. Otázku rozsahu vedení zdravotnické dokumentace v případě komplikací po lékařském zákroku označil žalobce za dosud neřešenou dovolacím soudem. Znalci MUDr. Královi nebyl zadán znalecký úkol, aby posoudil rozsah zdravotnické dokumentace, a tuto otázku neměl odvolací soud posuzovat sám, neboť jde o odborný závěr, čímž se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 117/2021. Vzhledem k nedostatkům vedení zdravotnické dokumentace bylo namístě v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 14/17 obrácení důkazního břemene. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Navrhl rovněž odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí vzhledem k uložené povinnosti zaplatit žalované a vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
4. Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom smyslu, že podle judikatury odpovídá zdravotnické zařízení pouze za správně provedený terapeutický výkon, nikoliv za jeho výsledek. Žalobce v dovolání pouze opakuje svou dřívější argumentaci. Pokud by k poškození sedacího nervu při aplikaci injekce skutečně došlo, byla by reakce žalobce zcela odlišná. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
5. Vedlejší účastnice ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že je považuje za nedůvodné už proto, že jsou jeho prostřednictvím napadána skutková zjištění odvolacího soudu, nikoliv jeho právní závěry. V řízení bylo prokázáno, že nedošlo k postupu non lege artis. Dokumentace byla vedena řádně, a pokud se žalobce bezprostředně po zákroku domníval, že injekce byla aplikována nesprávně, měl si případné důkazy obstarat sám. V případě žalobce bohužel došlo ke vzniku možné komplikace, a to až s časovým odstupem od aplikace. Lékař není povinen zaznamenávat do zdravotnické dokumentace každý krok, například že došlo k aplikaci léku do správného místa. Vedlejší účastnice proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
7. Námitky žalobce primárně míří proti skutkovým zjištěním, na nichž
odvolací soud založil právní posouzení věci. Dovolatel na podkladě vlastní verze skutku, že v jeho případě došlo při aplikaci injekce Diclofenacu k poškození sedacího nervu, prosazuje oproti odvolacímu soudu právní názor, že má nárok na zaplacení žalovaných částek. Pomíjí, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
8. Dovolací soud nesdílí názor žalobce, že v daném případě by bylo namístě obrácení důkazního břemene. To přichází v úvahu jako poslední možnost ve chvíli, kdy zdravotnická dokumentace chybí nebo je zcela nedostatečná, což by ve sporu neúměrně procesně znevýhodnilo pacienta, který měl utrpět újmu, případně jeho pozůstalé. Takový postup však není odůvodněn v situaci, kdy žalovaná zdravotnickou dokumentaci vedla a žalobce se neocitl v důkazní nouzi v tom směru, že by se mu nepodařilo prokázat některá svá tvrzení, o nichž by panovala nejistota.
Z rozsudku odvolacího soudu naopak plyne, že postup žalované k poškození sedacího nervu žalobce nevedl, přičemž otázka příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, a nepodléhá tedy dovolacímu přezkumu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). V daném případě v dosavadním řízení nevyšlo najevo, že by se s ohledem na nedostatky zdravotní dokumentace stalo pro žalobce důkazní břemeno neúnosným, jak o tom hovoří nález Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2022, sp. zn. I. ÚS 1785/21.
V dovolatelem citovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 14/17 je konstatováno, že důkazní břemeno se neobrací automaticky, nejde o jev pravidelný, ale o výjimečný prostředek ultima ratio, který je namístě jen tehdy, nelze-li tvrzení pacienta prokázat ani uložením vysvětlovací povinnosti protistraně podle § 129 odst. 2 o. s. ř. V posuzovaném případě soudy nedovodily, že závěr o poškození sedacího nervu žalobce není možné učinit s ohledem na jeho důkazní nouzi. V řízení naopak bylo prokázáno, že k poškození sedacího nervu nedošlo, jak bylo vyloženo výše.
Znalec MUDr. Král v tomto směru uvedl, že sice nelze přesně lokalizovat místo vpichu, přesto je možné učinit závěr, že k mechanickému zasažení sedacího nervu žalobce nedošlo, neboť v opačném případě je reakce pacientů velmi prudká a hlasitá, bolest je v takovém případě krutá a zničující a bývá následována únikovou reakcí. K ničemu takovému však v případě žalobce nedošlo, jak vyplynulo z výslechu svědků i samotného žalobce (viz bod 7 rozsudku soudu prvního stupně). Vzhledem k právě uvedenému nelze v postupu odvolacího soudu, který k obrácení důkazního břemene nepřistoupil, shledat pochybení.
9. V situaci, kdy je ze skutkových závěrů odvolacího soudu zřejmé, že při aplikaci injekce žalobci nedošlo k mechanickému poškození sedacího nervu (přičemž tento závěr dovolacímu přezkumu nepodléhá), by bylo nadbytečné zabývat se tím, zda by podrobnější vedení zdravotnické dokumentace mohlo vést ke zlepšení důkazní situace žalobce, neboť ať by byla vedena sebepečlivěji (a v řízení nebyl učiněn závěr, že by měla jakékoliv nedostatky), nic by to nemohlo změnit na faktu, že způsob, jakým žalobce na aplikaci injekce reagoval, možnost, že by k poškození sedacího nervu skutečně došlo, vylučuje. Byl-li žalobce již bezprostředně po zákroku přesvědčen, že došlo k pochybení žalované, nic mu nebránilo fotodokumentaci si sám opatřit. Potíže žalobce navíc do zdravotnické dokumentace zaznamenány byly (viz bod 20 napadeného rozsudku).
10. Pokud dále dovolatel vytýká odvolacímu soudu způsob zadání znaleckého úkolu znalci, namítá tím ve skutečnosti vadu řízení. Námitka vady řízení nezahrnující otázku procesního práva řešenou odvolacím soudem neodpovídá kritériím stanoveným v § 237 o. s. ř. (vzhledem k § 241a odst. 1 o. s. ř. není ani způsobilým dovolacím důvodem), přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2018, sp. zn. 32 Cdo 5115/2017, či usnesení Ústavního soudu ze dne 26.
3. 2019, sp. zn. II. ÚS 883/19). K vadám řízení (i kdyby byly dány) dovolací soud přihlíží jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Nad rámec právě uvedeného dovolací soud podotýká, že pokud ze znaleckého posudku či z výpovědi znalce nevyplývá, že by při vypracování posudku čelil jakýmkoliv obtížím v souvislosti s nedostatky zdravotnické dokumentace, lze předpokládat, že takové obtíže skutečně neměl, i kdyby znalecký úkol v tomto směru zadán neměl.
11. Jelikož dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
12. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně
nerozhodoval o návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Nejsou-li splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení [§ 243 písm. a) o. s. ř.], neboť jde o návrh akcesorický (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, nebo ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017).
13. Podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. mají žalovaná a vedlejší účastnice na její straně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení proti žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto. Nejvyšší soud jim však náhradu nákladů řízení nepřiznal za použití § 150 o. s. ř., neboť shledal důvody hodné zvláštního zřetele, pro které by uložení povinnosti k peněžitému plnění bylo vůči žalobci nepřiměřenou tvrdostí. Je třeba zohlednit jeho nepříznivý zdravotní stav i majetkové poměry a povahu uplatněného nároku. Za těchto okolností by zaplacení nákladů dovolacího řízení bylo pro žalobce (nemajetnou fyzickou osobu trvale poškozenou na zdraví) mnohem citelnějším zásahem do majetkové sféry, než je ztráta, kterou utrpí žalovaná a vedlejší účastnice v důsledku aplikace § 150 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2381/2012).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 10. 2025
JUDr. Robert Waltr předseda senátu