25 Cdo 2348/2024

25 Cdo 2348/2024-739

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: HOT – ENERGY s. r. o., IČO 28643763, se sídlem Lorišova 431/4, Ostrava, zastoupená JUDr. Alešem Nytrou, advokátem se sídlem Přívozská 703/10, Ostrava, proti žalované: Havel & Partners s. r. o., advokátní kancelář, IČO 26454807, se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1, zastoupená JUDr. Filipem Seifertem, MBA, advokátem se sídlem Na Florenci 1332/23, Praha 1, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: A. K., o zaplacení 998.089 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 96/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2024, č. j. 13 Co 348/2023-703, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2024, č. j. 13 Co 348/2023-703, v části výroku I, jíž byly potvrzeny výroky I, II, a III rozsudku soudu prvního stupně, a ve výrocích II, III a IV, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 8. 2023, č. j. 65 C 96/2018-622, ve výrocích I, II, III, VI, VII a VIII se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala 998.089 Kč s příslušenstvím z titulu odpovědnosti advokáta za škodu. Částka 203.186 Kč představovala marně vynaložené náklady řízení, částka 594.903 Kč kapitalizovaný úrok z prodlení z 1.149.808 Kč a částka 200.000 Kč slevu z ceny právních služeb. Žalobkyni byla postoupena pohledávka za B., která vznikla na základě rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 29 Cm 71/2011-40 a v souvislosti s níž žalovaná žalobkyni poskytovala právní služby. Dne 13. 3. 2015 byl podán návrh na vydání platebního rozkazu proti B. ohledně části příslušenství z postoupené pohledávky. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 16. 5. 2016, č. j. 42 Cm 100/2015-136, však žalobkyni přiznal pouze 8% úrok z prodlení z částky 199.000 Kč od 23. 12. 2011 do zaplacení a ohledně úroku z prodlení z částky 1.149.808 Kč žalobu zamítl s odůvodněním, že část pohledávky je promlčena a promlčecí doba skončila 4. 2. 2014.

2. Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 4. 8. 2023, č. j. 65 C 96/2018-622, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 523.308,70 Kč s příslušenstvím (výrok I), 131.505 Kč s příslušenstvím (výrok II) a 150.000 Kč s příslušenstvím (výrok III), žalobu zamítl ohledně 42.201,64 Kč s příslušenstvím (výrok IV), řízení co do 29.392,66 Kč zastavil (výrok V), žalované a vedlejšímu účastníkovi uložil povinnost zaplatit společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení žalobkyni (výrok VI) a státu (výrok VII) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení státu (výrok VIII). Soud prvního stupně tak rozhodl poté, co byl jeho předchozí rozsudek ze dne 5. 2. 2021, č. j. 65 C 96/2018-315, spolu s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2021, č. j. 13 Co 179/2021-398, zrušen v rozsahu jeho vyhovujícího výroku a výroků nákladových rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2022, č. j. 23 Cdo 1096/2022-444. Dovolací soud vytkl nižším soudům, že se nezabývaly otázkou, v jakém rozsahu měla žalobkyně právo na úrok z prodlení, tj. v jaké výši by jí úrok z prodlení byl přiznán, kdyby její nárok nebyl promlčen v důsledku pochybení žalované. Konstatoval též existenci vady řízení spočívající v tom, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nevyplývá, že by se vypořádal s argumentací žalované týkající se toho, že inventarizační zápis ze dne 3. 2. 2010, od něhož podle soudů běžela promlčecí doba, neobsahuje nic o tom, že by byl při konání inventarizační schůzky B. vyzván k zaplacení pohledávky.

3. Po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu a částečném zpětvzetí žaloby zůstaly předmětem řízení částky 565.510,34 Kč s příslušenstvím (ušlý úrok), 150.000 Kč s příslušenstvím (sleva z ceny právních služeb) a 131.505 Kč s příslušenstvím (náklady řízení před soudy prvního stupně). Soud prvního stupně konstatoval, že při jednoduché analýze vztahů žalobkyně a B. musela žalovaná snadno zjistit, že mimo pravomocně přiznaného nároku na jistinu pohledávky, který se stal rovněž předmětem exekuce, žalobkyni svědčilo též právo na zákonný úrok z prodlení z této jistiny.

Tuto skutečnost měla žalovaná zjistit krátce po uzavření smlouvy o poskytování právních služeb, nejpozději po ukončení tvrzené a účtované právní analýzy ke dni 31. 10. 2013. Při odpovídající úrovni odborné péče žalovaná současně měla vědět, že k promlčení práva žalobkyně dojde ke dni 4. 2. 2014. Bylo tedy na žalované, aby informovala žalobkyni o rozsahu jejích oprávněných zájmů, navrhla další postup a vyžádala si závazný pokyn k jeho realizaci. Pokud se domnívala, že překážkou pro řádné zajištění exekučního titulu ohledně práva na úrok z prodlení může být nejasnost formulace smlouvy o postoupení pohledávky, měla na to žalobkyni upozornit a navrhnout příslušné kroky.

Podala-li žalovaná žalobu teprve 13. 3. 2015, přičemž k promlčení práva došlo již 4. 2. 2014, a to podle pravomocného rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 42 Cm 100/2015-136, který obstál i v řízení odvolacím a dovolacím, porušila své povinnosti vyplývající ze smlouvy o poskytování právních služeb ve spojení s § 16 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii. Vázán právním názorem dovolacího soudu se soud prvního stupně jako předběžnou otázkou zabýval tím, v jakém rozsahu měl žalobce právo na úrok z prodlení, tedy v jaké výši by mu úrok z prodlení byl přiznán, pokud by právo na jeho zaplacení nebylo promlčeno.

Dovodil, že B. byl k zaplacení vyzván již 3. 2. 2010 a následně písemnou výzvou 24. 1. 2011. Nejpozději tedy byla pohledávka splatná uplynutím lhůty k plnění dle písemné výzvy, a sice 1. 3. 2011. Soud prvního stupně dále uzavřel, že pokud by právo žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení nebylo promlčeno, soud by žalobě na jeho zaplacení vyhověl. Nepřistoupil na argumentaci žalované, že právo na zaplacení úroku z prodlení B. by bylo nevymožitelné, a zdůraznil, že se v jeho případě jedná o existující osobu, která není v úpadku, a exekuce je vůči ní úspěšná.

Soud žalobkyni rovněž vyhověl, jde-li o náklady prvostupňového řízení a slevu z ceny právních služeb ve výši 100 %.

4. K odvolání všech účastníků řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 3. 2024, č. j. 13 Co 348/2023-703, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II a III změnil ohledně části příslušenství tak, že se žaloba zamítá, jinak jej v těchto výrocích a ve výroku IV potvrdil (výrok I), uložil žalované a vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II) a uložil zaplatit náhradu nákladů řízení státu žalobkyni (výrok III) a společně a nerozdílně žalované a vedlejší účastnici (výrok IV).

Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně aplikoval § 16 a 24 zákona o advokacii a § 2952 a 1923 o. z., v důsledku čehož dospěl ke správnému závěru o důvodnosti všech tří dílčích nároků. Odvolací soud se tedy ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalovaná měla a mohla vědět o existenci pohledávky za B. z titulu nezaplaceného úroku z prodlení krátce po uzavření smlouvy o poskytování právních služeb, nejpozději však po ukončení jí provedené právní analýzy. Při odpovídající úrovni odborné péče tak žalovaná měla a mohla vědět, že k promlčení práva dojde ke dni 4.

2. 2014. Žalovaná však neučinila potřebné kroky a žalobu podala teprve 13. 5. 2015 (poznámka dovolacího soudu: správně 13. 3. 2015). Uvedené jednání žalované bylo hlavní a bezprostřední příčinou vzniku škody, neboť nebýt tohoto vadného poskytnutí právní služby žalovanou, žalobkyně by se úroku z prodlení domohla. Odvolací soud osvětlil, že argumentace žalované, že ona ani vedlejší účastník neměli a nemohli mít vědomost o skutečném počátku promlčení úroku, byla již vyřešena, a nemůže proto správností napadeného rozsudku otřást.

Neztotožnil se s názorem žalované, že žaloba měla být v každém případě zamítnuta, poněvadž po právní moci prvního rozsudku odvolacího soudu v této věci žalobkyni přiznanou částku včetně příslušenství 15. 12. 2021 zaplatila. Žalovanou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2773/2020, na posuzovanou věc nedopadá, neboť řeší situaci, kdy si žalobce poskytnuté plnění ponechal, kdežto žalobkyně plnění poukázané žalovanou vrátila. Na druhé straně však odvolací soud připustil, že od 15.

12. 2021 již žalovaná nemůže být v prodlení, a proto v rozsahu příslušenství požadovaném po tomto datu změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba zamítá.

5. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu jeho výroku I, pokud jím byly potvrzeny výroky I, II a III rozsudku soudu prvního stupně, podala žalovaná dovolání, ohledně jehož přípustnosti odkázala na § 237 o. s. ř. Formulovala v tomto směru dvě otázky, na jejichž vyřešení napadený rozsudek závisí, a sice zda „může soud znovu vyhovět žalobě poté, kdy žalovaný na základě předchozího pravomocného rozsudku žalovanou částku již žalobci zcela uhradil, avšak žalobce po zrušení pravomocného rozsudku Nejvyšším soudem zaplacenou částku žalovanému dobrovolně vrátil zpět“ a zda „vznikla žalobci škoda v podobě ušlých úroků za situace, kdy bylo v řízení prokázáno, že B.

v exekuci stále splácí jistinu pohledávky“. V souvislosti s první otázkou připomněla, že žalovanou částku žalobkyni již uhradila, a odvolací soud proto rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž hmotněprávní závazek žalovaného (pokud existuje) zaniká jeho splněním na základě pravomocného soudního rozhodnutí, přičemž následné vrácení takového plnění po zrušení pravomocného rozhodnutí Nejvyšším soudem nic nemění na skutečnosti, že závazek žalovaného již zanikl splněním, a proto je třeba v takovém případě žalobu zamítnout (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.

5. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2195/2020, či ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2796/2016). Ohledně druhé otázky prezentovala dovolatelka svůj názor, podle nějž je závěr soudů, že žalobkyni vznikla škoda v podobě ušlého úroku, ačkoliv v řízení bylo zjištěno, že doposud nebyla splacena ani jistina samotné pohledávky, rovněž v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, konkrétně s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2789/2006, a ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2758/2004.

Soudy by měly rozlišovat mezi ušlým ziskem, který již dle hypotetického scénáře nastal (nebýt pochybení škůdce), a budoucím ušlým ziskem, který by dle hypotetického scénáře sice v budoucnu nastal, avšak doposud by se tak nestalo. V projednávané věci se jedná o druhý případ. Exekuce byla zahájena na jistinu pohledávky, takže teprve po jejím splacení by bylo možné přistoupit k vymáhání úroku. Žaloba v této věci je tak podle názoru dovolatelky předčasná a na jejím základě dochází de facto k obohacení poškozeného, což je v rozporu s reparační funkcí náhrady škody.

Dovolatel konečně vytkl nižším soudům, že se opětovně nezabývaly jeho námitkou, že tzv. inventarizační zápis, od nějž se měl odvíjet počátek běhu promlčecí doby, neobsahuje informaci o tom, že by byl B. při konání inventarizační schůzky vyzván k zaplacení pohledávky. Soudy tak směšují vědomost žalované o tom, že žalobkyně byla věřitelkou úroku z prodlení, s vědomostí o počátku promlčecí doby. Soudy tak sice dovodily, že žalovaná měla vědět, že je žalobkyně věřitelkou úroku, avšak nijak se nezabývaly tím, jak žalovaná nebo vedlejší účastník mohli vědět o tom, kdy ohledně nich počala běžet promlčecí doba.

Žalovaná však vycházela z informací od žalobkyně, že B. byl k zaplacení pohledávky vyzván teprve žalobou podanou 22. 12. 2011.

Soudy tak svým opomenutím porušily právo žalované na spravedlivý proces, a to především s ohledem na to, že Nejvyšší soud jim ve svém zrušujícím rozsudku vytknul, že se uvedeným argumentem nezabývaly. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

6. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

7. Vedlejší účastník na straně žalované ve svém vyjádření uvedl, že se zcela ztotožňuje s dovoláním žalované.

8. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a proto se zabýval jeho přípustností.

9. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

10. Ačkoliv to žalovaná výslovně neuvádí, z obsahu dovolání se podává, že jeho přípustnost je spatřována v tom, že se odvolací soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu.

11. Přípustnost dovolání nezakládá otázka, zda žalobci mohla vzniknout škoda v podobě ušlého úroku za situace, kdy bylo v řízení prokázáno, že B. v exekuci stále splácí jistinu pohledávky. Žalovaná pouze přeformulovala otázku, kterou dovolacímu soudu již položila ve svém prvním dovolání (zda existuje ve smyslu § 24 zákona o advokacii škoda v podobě ušlých úroků, když bylo skutkově prokázáno, že žalobkyně by úroky dosud ani neobdržela, i kdyby jí byly soudem vůči dlužníkovi přiznány). Nadto dovolací soud podotýká, že závěry o tom, kdy konkrétně by žalobkyně ušlý úrok na B. vymohla, jsou čistě spekulativní. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2789/2006, bylo dovozeno, že případný vznik škody představované ztrátou majetkového přínosu, jenž poškozený mohl při obvyklém sledu událostí očekávat, nebýt pochybení žalovaného při výkonu advokacie, předpokládá, že nárok oprávněné osoby (tj. poškozeného) proti osobě povinné nemůže již být uspokojen ani vymáhán. Předpokladem vzniku nároku na náhradu škody je ovšem zjištění, že nebýt pochybení advokáta, pak by k uspokojení pohledávky žalobce jeho dlužníky došlo, tedy že toto pochybení je hlavní a rozhodující příčinou vzniklé majetkové újmy. Je proto třeba zodpovědět otázku, zda by v případě, že by žalovaný své povinnosti při výkonu advokacie neporušil, skutečně došlo k rozmnožení majetkových hodnot žalobce v rozsahu požadované náhrady a zda by jeho nárok vůči jeho věřitelům při pravidelném běhu událostí bylo možno vymoci, a to zejména vzhledem k osobním a majetkovým poměrům dlužníků, a zda by tedy k jeho uspokojení vůbec mohlo dojít. Vztaženo na posuzovanou věc tak lze uzavřít, že pro závěr, že na straně žalobkyně vznikla škoda, postačí, že k uspokojení pohledávky žalobkyně B. mohlo dojít (že není vyloučeno), a to s ohledem na skutková zjištění nižších soudů o tom, že se jedná o existující osobu, která jistinu pohledávky splácí. Není tak rozhodné, kdy by k uspokojení pohledávky ve formě úroku z prodlení došlo, neboť není ani v možnostech soudu v občanském soudním řízení zjišťovat, v jakém přesném okamžiku by dlužník pohledávku uspokojil. K závěru o vzniku škody na straně žalobkyně je dostačující zjištění, že uspokojení pohledávky obligačním dlužníkem, pokud by nedošlo k vznesení námitky promlčení, nebylo vyloučeno.

12. Jelikož se však odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky zániku pravomocně uložené povinnosti splněním, je dovolání přípustné.

13. Dovolací soud přezkoumal rozsudek odvolacího soudu ve smyslu § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je též důvodné.

14. Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

15. V rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011, bylo vysloveno, že pokud žalovaný (ať již dobrovolně nebo ve vykonávacím řízení) splní na základě pravomocného rozsudku uloženou povinnost, pak v případě, že tato povinnost podle hmotného práva skutečně existovala, zaniká splněním. Jestliže neexistovala, získává žalobce na úkor žalovaného bezdůvodné obohacení, jež vzniká okamžikem, kdy bylo rozhodnutí, na jehož základě bylo plněno, pravomocně zrušeno.

16. Odvolací soud nepřisvědčil argumentaci žalované, že na posuzovanou věc mají být aplikovány závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020, sp. zn. 27 Cdo 2773/2020, neboť v citovaném případě si žalobce plnění žalovaného ponechal, zatímco v souzené věci žalobkyně plnění žalované vrátila. Dovolací soud se však s tímto závěrem zcela neztotožňuje. Žalovaná ve svém doplnění odvolání z 9. 11. 2023 namítala, že okamžikem, kdy žalobkyni uhradila žalovanou částku, došlo z její strany ke splnění dluhu, pokud existoval (viz s.

12 doplnění dovolání žalované, č. l. 659 spisu). Z hlediska zodpovězení otázky, zda došlo k zániku povinnosti žalovaného splněním v případě, že rozhodnutí, na jehož základě plnil, bylo posléze dovolacím soudem zrušeno, je nerozhodné, jak následně žalobce s plněním naložil, ale pouze to, zda povinnost žalovaného plnit podle hmotného práva existovala či nikoliv. Opačný výklad by totiž v obecné rovině vedl k absurdnímu závěru, že povinnost žalovaného by v okamžiku jeho plnění žalobci sice mohla zaniknout splněním, avšak v případě, že by žalobce následně přikročil k vrácení onoho plnění žalovanému (patrně z obavy, aby na jeho straně nedošlo ke vzniku bezdůvodného obohacení), zánik povinnosti žalovaného splněním by tím byl zrušen a povinnost žalovaného by se obnovila.

17. Řešení dané situace naznačuje dovolatelkou citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2022, sp. zn. 25 Cdo 2195/2020. To se zabývá procesně obdobnou situací, pouze s tím rozdílem, že namísto žalované uspokojila pohledávku žalobce pojišťovna, k jejíž výzvě žalobce po zrušení rozsudku odvolacího soudu, podle něhož bylo plněno, plnění vrátil. Odvolací soud následně uzavřel, že podle hmotného práva nárok žalobce na náhradu škody existoval. Pojišťovna za žalovanou tak plnila svou hmotněprávní povinnost, která existovala bez ohledu na rozhodnutí soudu.

Žalobce toto plnění přijal, přičemž přijetím tohoto plnění se bezdůvodně neobohatil. V tomto rozsahu došlo ke splnění existujícího závazku žalovanou (§ 559 obč. zák.), a jestliže žalobce poté dotčenou částku vyplatil pojišťovně žalované, jednal na základě svého omylu ohledně existence bezdůvodného obohacení na jeho straně. Domáhal-li se zaplacení jím vrácené částky po žalované, uplatňoval tím nárok, který zanikl splněním, a proto byl nedůvodný. Žalobce plnil pojišťovně bez právního důvodu, a mohl by proto po ní požadovat vydání bezdůvodného obohacení.

18. Pro nyní posuzovanou věc vyplývají z právě citovaného usnesení dovolacího soudu následující závěry. Pakliže odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyni svědčilo právo na náhradu škody vůči žalované, měl ve svém rozsudku konstatovat, že pohledávka žalobkyně za žalovanou existovala a zanikla splněním poté, co žalovaná 15. 12. 2021 příslušnou částku, jež byla žalobkyni přiznána rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 65 C 96/2018-315 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 13 Co 179/2021-398, zaplatila.

Na tom, že ke splnění povinnosti žalované došlo, nic nemohlo změnit ani zrušení uvedených rozhodnutí rozsudkem Nejvyššího soudu č. j. 23 Cdo 1096/2022-444. Pokud by k vrácení příslušné částky žalobkyní žalované nedošlo, bylo by skutečně namístě žalobu zamítnout, jak se domnívá žalovaná. Jelikož však žalobkyně částku vrátila, mohlo na straně žalované dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení. To ostatně koresponduje se závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2195/2020, avšak s tím rozdílem, že v jeho případě se mohla bezdůvodně obohatit pojišťovna, která však nebyla stranou daného sporu.

Je přitom nerozhodné, že žalobkyně se v tomto řízení domáhala náhrady škody (o niž se ovšem původně i jednalo). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2744/99, při právním posouzení věci není soud vázán tím, jak po právní stránce žalobce svůj nárok kvalifikuje, a dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jinou právní normu, než které se dovolával žalobce, nic mu nebrání věc po právní stránce takto posoudit (obdobně viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.

2. 2024, sp. zn. 25 Cdo 405/2023, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2023, sp. zn. 26 Cdo 393/2023, či ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3504/2023). Dovolací soud tedy shrnuje, že odvolací soud se s danou otázkou nevypořádal zcela pregnantně, neboť bylo namístě posoudit nárok žalobkyně podle příslušných ustanovení o bezdůvodném obohacení. Jeho právní posouzení je tedy neúplné, a proto nesprávné.

19. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud v tomto směru poukazuje na skutečnost, že již ve svém předchozím zrušujícím rozsudku č. j. 23 Cdo 1096/2022-444, odvolacímu soudu vytkl nedostatek odůvodnění, z něhož nebylo zřejmé, že by se odvolací soud vypořádal s argumentací žalované týkající se toho, že inventarizační zápis ze dne 3. 2. 2010, od něhož podle soudů běžela promlčecí doba, neobsahuje nic o tom, že by byl při konání inventarizační schůzky B. vyzván k zaplacení pohledávky. Navzdory uvedené výtce se však soudy touto námitkou ani ve svých nových rozhodnutích nezabývaly, čímž zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

20. Dovolací soud uzavírá, že uplatněný dovolací důvod je naplněn a že rozhodnutí odvolacího soudu není v dovoláním napadené části věcně správné. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro změnu rozsudku odvolacího soudu, napadený rozsudek v části uvedené ve výroku tohoto rozsudku bez jednání zrušil (§ 243a odst. 1 věta první, § 243e odst. 1 o. s. ř.); protože důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil částečně i toto rozhodnutí a věc vrátil ve zrušeném rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

21. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V dalším řízení soud posoudí, zda došlo ke splnění povinnosti žalované nahradit škodu žalobkyně ve světle toho, zda z inventarizačního zápisu vyplývá, že byl B. dne 3. 2. 2010 vyzván k zaplacení pohledávky, a žalovaná tudíž mohla vědět, že k promlčení práva žalobkyně na zaplacení úroku z prodlení dojde již 4. 2. 2014. V závislosti na vyřešení této otázky pak soud vyhodnotí, zda došlo na straně žalované ke vzniku bezdůvodného obohacení či nikoliv.

22. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o náhradě všech nákladů řízení včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. 11. 2024

JUDr. Robert Waltr předseda senátu