ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyně J. M., zastoupené JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem v
Praze 1, Bolzanova 1615/1, proti žalované České kanceláři pojistitelů, se
sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, IČO 70099618, zastoupené Mgr. Robertem
Tschöplem, advokátem se sídlem v Praze 4, Pod křížkem 428/4, o náhradu škody,
vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 361/2009, o dovolání
žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2013, č. j. 72 Co
443/2012-186, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2013, č. j. 72 Co
443/2012-186, se ve výroku I., pokud jím bylo rozhodnuto o změně rozsudku
prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 1.089.600,- Kč do
tří dnů od právní moci rozsudku, mění tak, že se rozsudek soudu prvního stupně
v tomto rozsahu potvrzuje.
II. Dovolání žalované proti potvrzující části výroku I. rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 13. 2. 2013, č. j. 72 Co 443/2012-186, se odmítá.
III. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2013, č. j. 72 Co
443/2012-186, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 6. 6. 2012, č. j.
11 C 361/2009-167, se ve výrocích, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů
řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu a o povinnosti žalované zaplatit
soudní poplatek, zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro
Prahu 5 k dalšímu řízení.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 6. 6. 2012, č. j. 11 C 361/2009-167,
uložil žalované zaplatit žalobkyni 244.800,- Kč s příslušenstvím na náhradě za
ztížení společenského uplatnění a 2.553.600,- Kč jako mimořádné zvýšení této
náhrady; ohledně částek 230.400,- Kč s příslušenstvím, 3.566.400,- Kč a
72.000,- Kč (bolestné) žalobu zamítl a ohledně částky 43.200,- Kč řízení
zastavil; dále uložil žalované zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů účelně
vynaložených na léčení 47.023,- Kč s příslušenstvím, řízení co do částky
18.141,- Kč s příslušenstvím zastavil a co do částky 1.277,- Kč s
příslušenstvím žalobu zamítl; rozhodl také o nároku na náhradu nákladů na péči
o osobu žalobkyně tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni 592.012,20 Kč s
příslušenstvím a žalobu co do částky 80.649,80 Kč zamítl, a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně ve věku 27 let při dopravní
nehodě, kterou zavinil I. O., utrpěla těžkou újmu na zdraví, pohmoždění mozku s
nitrolebním krvácením, mnohočetné oboustranné zlomeniny žeber, zlomeninu 7. a
11. hrudního obratle, poranění míchy, zlomeninu klíční kosti vlevo, deformaci
pochvy a zevních pohlavních orgánů. Následkem úrazu zůstala ochrnutá na obě
dolní končetiny a je odkázána na invalidní vozík, není schopna sexuálního
styku, rozešla se s přítelem, spolu se svým 3,5letým synem se odstěhovala k
rodičům, trpí psychickými problémy a má obavy z budoucnosti. Míru jejího
spoluzavinění na způsobené škodě soud posoudil vzhledem k jízdě bez připoutání
bezpečnostními pásy ve výši 20 %, její vědomost o tom, že řidič byl opilý,
nebyla v řízení prokázána. Ke ztížení společenského uplatnění byly vypracovány
tři znalecké posudky: MUDr. Urbánka, MUDr. Piňose a MUDr. Holanové s MUDr.
Bártovou. Soud vyšel pouze z prvně uvedeného posudku, který vážnou duševní
poruchu ohodnotil na 900 bodů, poúrazovou deformaci pochvy nebo zevních
pohlavních orgánů ženy znemožňující pohlavní styk do 45 let na 1.200 bodů,
zvýšených podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění
bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále též jen „vyhláška“), o 50 % na
1.800 bodů, a za poúrazovou monoplegii pravé dolní končetiny a poúrazovou
monoparézu levé dolní končetiny (konzultant MUDr. Kozler) na 1.700 bodů,
zvýšených o 50 % podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky na 2.550 bodů. Celkem tedy
5.250 bodů, což činí 630.000,- Kč, po zohlednění spoluzavinění žalobkyně a po
odečtu již uhrazených 216.000,- Kč a 43.200,- Kč dospěl k částce 244.800,- Kč.
Při aplikaci § 7 odst. 3 vyhlášky o mimořádném zvýšení náhrady vzal soud v
úvahu, že poškozená před úrazem žila aktivním životem, chodila do společnosti,
sportovala, ráda cestovala a s přítelem plánovala další dítě, nyní je její
sexuální život zcela vyloučen a je odkázána na pomoc nemocných rodičů ve věku
přes 60 let. Odpovídající je proto zvýšení náhrady na sedminásobek; činí-li
bodové ohodnocení 3.800 bodů, a tedy 3.192.000,- Kč, bylo po zohlednění
spoluzavinění přiznáno navíc 2.553.600,- Kč.
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 13. 2. 2013, č. j.
72 Co 443/2012-186, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku, jíž byla
zamítnuta žaloba co do částky 3.566.400,- Kč, změnil tak, že žalované uložil
povinnost žalobkyni zaplatit dalších 1.089.600,- Kč, jinak jej potvrdil a
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dospěl k závěru, že
mimořádné zvýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění ve výši
2.553.600,- Kč není zcela odpovídající míře zdravotního poškození žalobkyně a
omezením z něho plynoucím, neboť není schopna vykonávat dosavadní povolání, je
podstatně omezena ve společenském životě a odkázána na pomoc další osoby. Pro
určení výše náhrady vyšel ze znaleckého posudku MUDr. Urbánka, stanovícího 900
bodů za vážnou duševní poruchu, a ze znaleckého posudku MUDr. Holanové a MUDr.
Bártové, který shodně s posudkem MUDr. Urbánka hodnotí poúrazovou deformaci
pochvy nebo zevních pohlavních orgánů ženy znemožňující pohlavní styk do 45 let
na 1.200 bodů, opět zvýšených podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky o 50 % na
1.800 bodů. Na rozdíl od soudu prvního stupně ovšem informace MUDr. Kozlera,
připojené k posudku MUDr. Urbánka, neuznal za průkazné, protože MUDr. Kozler
nebyl soudem prvního stupně k vypracování znaleckého posudku ustanoven. Proto
soud vyšel naopak z posudku MUDr. Piňose, který určil 3.000 bodů za poúrazové
omezení hybnosti páteře a za poúrazovou paraplegii se zvýšením podle § 6 odst.
1 písm. c) vyhlášky o 50 % na 4.500 bodů. Celkem tedy bylo přiznáno 7.200 bodů,
což při osminásobném mimořádném zvýšení podle § 7 odst. 3 vyhlášky činilo
6.912.000,- Kč, které odvolací soud považoval za přiměřené odškodnění ztížení
společenského uplatnění žalobkyně. Odvolací soud ovšem odlišně posoudil míru
spoluzavinění žalobkyně na 40 % vzhledem k tomu, že porušila prevenční
povinnost podle § 415 obč. zák. tím, že z vlastní vůle absolvovala cestu ve
vozidle řízeném silně opilým řidičem. Náhrada škody za ztížení společenského
uplatnění tak činí 4.147.000,- Kč (správně 4.147.200,- Kč), proto po odečtení
již uhrazených 216.000,- Kč a 43.200,- Kč a soudem prvního stupně přiznaných
244.800,- Kč a 2.553.600,- Kč odvolací soud přiznal žalobkyni dalších
1.089.600,- Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost
dovozuje z ustanovení § 237 o.s.ř. tím, že se odvolací soud odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesprávné právní posouzení věci
spatřuje v tom, že přiznané navýšení odškodnění ztížení společenského uplatnění
je nepřiměřeně vysoké a v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. Domnívá se,
že ve věci dokonce není žádný prostor pro aplikaci ustanovení § 7 odst. 3
vyhlášky, neboť žalobkyně žila před úrazem zcela běžným občanským životem, její
aktivity neměly vysokou a mimořádnou úroveň a nejedná se tak o zcela výjimečný
případ hodný mimořádného zřetele. Odvolací soud též pochybil, jestliže v
rozporu s § 213 odst. 2 o.s.ř. nezopakoval důkaz znaleckým posudkem MUDr.
Urbánka, ačkoli jeho část zpracovanou konzultantem MUDr. Kozlerem vyhodnotil
jako neprůkaznou, a jestliže v rozporu s § 213 odst. 3 o.s.ř. bez zopakování
dokazování vyšel ze závěrů znalce MUDr. Piňose, z jehož posudku však soud
prvního stupně žádné závěry neučinil. Tím dospěl ke skutkovým závěrům, které
nejsou podpořeny důkazy provedenými před odvolacím soudem a jeho rozhodnutí je
proto zatíženo zásadní procesní vadou. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud
kromě rozhodnutí o náhradě nákladů řízení rozsudek odvolacího soudu změnil tak,
že odvoláním napadený zamítavý výrok soudu prvního stupně bude potvrzen a že
žaloba bude co do částky 2.553.600,- Kč na mimořádném zvýšení odškodnění
ztížení společenského uplatnění zamítnuta.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) posoudil dovolání a shledal, že
bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1
o.s.ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o.s.ř. a je v rozsahu měnícího
výroku odvolacího soudu ohledně 1.089.600,- Kč přípustné podle § 237 o.s.ř.
Dovolání je ve své přípustné části také důvodné.
V části směřující proti části výroku I. odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
zamítavý výrok soudu prvního stupně, je však dovolání žalované tzv. subjektivně
nepřípustné, neboť tímto výrokem jí nebyla způsobena újma odstranitelná jeho
zrušením či změnou. K podání dovolání zde proto není subjektivně legitimována
(srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon
1363/96, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura, ročník 1998, sešit č. 3, pod
č. 28, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000,
publikovaný pod C 154 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H.
Beck – dále též jen „Soubor“) a Nejvyšší soud její dovolání v tomto rozsahu
podle § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítl.
Vzhledem k ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník,
účinného od 1. 1. 2014, posuzuje se věc podle dosavadních předpisů, tedy podle
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále
též jen „obč. zák.“), neboť k porušení právní povinnosti došlo před 1. 1. 2014,
aniž by byly dány důvody k výjimečnému užití druhého odstavce tohoto ustanovení.
Nesprávné právní posouzení věci může spočívat v tom, že odvolací soud věc
posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní
předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci
nesprávně aplikoval.
Podle § 444 odst. 1 obč. zák. při škodě na zdraví se jednorázově odškodňují
bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění. Podle odst. 2
tohoto ustanovení Ministerstvo zdravotnictví stanoví v dohodě s Ministerstvem
práce a sociálních věcí vyhláškou výši, do které lze poskytnout náhradu za
bolest a za ztížení společenského uplatnění, a určování výše náhrady v
jednotlivých případech.
Podle § 7 odst. 1 vyhlášky se výše odškodnění bolesti a ztížení společenského
uplatnění stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském
posudku. Podle odst. 3 tohoto ustanovení může soud ve zvlášť výjimečných
případech hodných mimořádného zřetele odškodnění stanovené podle této vyhlášky
přiměřeně zvýšit.
Ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky patří k ustanovením, jimiž se provádí rámcová
úprava občanského zákoníku, a má charakter právní normy s relativně neurčitou
(abstraktní) hypotézou, tj. právní normy, jejíž hypotéza není konkrétně
stanovena přímo právním předpisem, ale závisí na úvaze soudu. Uvedené
ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil
hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, tedy
aby sám podle svého uvážení posoudil, jaké zvýšení náhrady je v konkrétní
posuzované věci „přiměřené“.
Odškodnění ztížení společenského uplatnění vypočtené ze základní bodové výměry
představuje již samo ve své podstatě náhradu za nepříznivé důsledky pro životní
úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro
plnění jeho společenských úkolů. Při určení základního ohodnocení ztížení
společenského uplatnění je přitom v rámci sazby zohledňován i věk poškozeného v
době vzniku škody, jak to výslovně stanoví § 3 odst. 1 vyhlášky. Zároveň ale
platí, že odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené
povaze následků a jejich předpokládanému vývoji. Předpokladem přiměřeného
zvýšení odškodnění stanoveného na základě bodového ohodnocení v lékařském
posudku ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky je existence takových
výjimečných skutečností, které umožňují závěr, že zejména vzhledem k uplatnění
poškozeného v životě a ve společnosti, kupříkladu při uspokojování jeho
životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo
přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě
rodinném, politickém, kulturním a sportovním, i s ohledem na věk poškozeného v
době vzniku škody na zdraví i na jeho předpokládané uplatnění v životě, nelze
omezení poškozeného vyjádřit jen základním odškodněním za ztížení společenského
uplatnění (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího
soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, uveřejněné pod č. 50/2011 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek – dále též jen „Sbírka“). Úsudek soudu o
přiměřenosti zvýšení odškodnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky, vycházející jak z
individuálních okolností posuzované věci, tak z obecné zkušenosti soudu, včetně
poznatků z jiných posuzovaných případů, musí dbát o to, aby přiznaná výše
náhrady za ztížení společenského uplatnění byla založena na objektivních a
rozumných důvodech a aby mezi touto přiznanou výší (peněžní částkou) a
způsobenou škodou na zdraví existoval vztah přiměřenosti (srov. nález Ústavního
soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03).
I rozsah mimořádného zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění musí
být diferencován; rozdíly v závažnosti poškození zdraví a v intenzitě omezení,
jež toto poškození zdraví vyvolalo, se pochopitelně musí projevit i v rozdílné
míře zvýšení náhrady (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2006,
sp. zn. 21 Cdo 2510/2005, ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, č.
8/2011 Sbírky, a ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1925/2008, Soubor C 8086).
Zvyšování odškodnění musí mít jisté hranice, zachovat si racionální vztah k
úrovni bodového ohodnocení jednotlivých následků poškození zdraví i jeho
peněžnímu vyjádření, respektovat požadavek srovnatelnosti s jinými obdobnými
případy, nesmí být projevem libovůle a mít zjevně likvidační účinky pro
subjekty k náhradě škody povinné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2.
2012, sp. zn. 25 Cdo 5223/2009, Soubor C 10776). Zvyšování náhrady za ztížení
společenského uplatnění pomocí násobků není výslovně upraveno v právním
předpise a podstatná je přiměřenost celkové částky odškodnění; na druhé straně
jsou násobky užitečnou a vžitou pomůckou, která přispívá ke sjednocování
rozhodovací praxe soudů (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2012,
sp. zn. 25 Cdo 2822/2011).
V projednávané věci je nepochybné, že jde o výjimečný případ hodný mimořádného
zřetele, neboť žalobkyně úraz utrpěla ve věku 27 let a ačkoli její život před
ním nelze definovat jako zvláště výjimečný, její aktivity byly poměrně širokého
charakteru. Závažná poškození, způsobená úrazem, ji budou provázet celý život
bez naděje na zlepšení zdravotního stavu, je vyřazena z pracovního života,
výrazně omezena v kulturních a společenských aktivitách, prakticky ztratila
možnost dalšího partnerského života i péče o syna a neobejde se ani bez určité
pomoci druhých o svoji osobu. Tomu nepochybně odpovídá mimořádné zvýšení
náhrady za ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky, nikoli
však na osminásobek, jak rozhodl odvolací soud, neboť ve vztahu k jiným
případům podobného druhu nejde ve výsledku o srovnatelnou a přiměřenou částku.
Nejvýraznější zvýšení je totiž vyhrazeno především těm případům, kdy pro
následky úrazu je poškozený téměř vyřazen ze života a kdy jeho předpoklady k
uplatnění ve společnosti jsou téměř nebo zcela ztraceny a není schopen se sám
zcela či z velké části obsloužit (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
16. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1925/2008, Soubor C 8086, nebo ze dne 30. 11.
2012, sp. zn. 25 Cdo 975/2012). I ve srovnání s výslednými částkami, které jsou
přiznávány osobám s obdobným druhem postižení (tady srov. zejména rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1491/2009, Soubor C 10091),
je výše náhrady stanovená odvolacím soudem (téměř 7.000.000,- Kč bez ohledu na
rozsah spoluzavinění) nepřiměřeně vysoká, neboť žalobkyně nepozbyla mentální
schopnosti a nebyla připravena o hybnost horních končetin ani funkci smyslových
orgánů. V tomto ohledu jsou námitky dovolatelky opodstatněné, a zakládají tak
nejen přípustnost dovolání podle § 237 o.s.ř., ale i jeho důvodnost podle §
241a odst. 1 o.s.ř., neboť odvolací soud se zde odchýlil od ustálené
rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout,
dovolací soud ve smyslu § 243d písm. b) o.s.ř. napadené rozhodnutí odvolacího
soudu v části, kde bylo nesprávně uloženo žalované zaplatit žalobkyni dalších
1.089.600,- Kč, změnil.
Dovolací soud naopak nemohl využít zákonné možnosti (nikoli povinnosti) změnit
napadené rozhodnutí i ve výrocích týkajících se náhrady nákladů řízení, neboť u
nákladů řízení o náhradu škody na zdraví se uplatní pravidlo samostatného
posouzení jednotlivých dílčích nároků (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
24. 6. 1969, sp. zn. 3 Cz 13/69, č. 28/1970 Sbírky), které soud prvního stupně
neaplikoval, neboť režim § 142 odst. 3 o.s.ř. automaticky vztáhl i na náklady
léčení, aniž výše tohoto plnění závisela na znaleckém posudku či úvaze soudu.
Dovolací soud proto všechny nákladové výroky rozsudků soudů obou stupňů zrušil
a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž
rozhodne samostatným usnesením o náhradě nákladů původního řízení, včetně
povinnosti uhradit soudní poplatek, stejně jako o náhradě nákladů dovolacího
řízení.