USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: Amity Appliance s. r. o., IČO 28266137, se sídlem Salašská 106, Velehrad, zastoupená Mgr. Markétou Pekařovou, advokátkou se sídlem Tyršova 434, Kosmonosy, proti žalované: Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group, IČO 47116617, se sídlem Pobřežní 665/21, Praha 8, zastoupená Mgr. Ivanou Stlukovou, advokátkou se sídlem Vodičkova 730/9, Praha 1, o 163 540,48 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 65/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2024, č. j. 55 Co 379/2023-286, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 9 632 Kč k rukám advokátky Mgr. Ivany Stlukové do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok II) a státu (výrok III). V řízení o zaplacení pojistného plnění vyšel ze zjištění, že žalobkyně zastoupená svým zaměstnancem V. C. uzavřela dne 1. 1. 2010 pracovní smlouvu se svým jediným společníkem a jednatelem Richardem Vaňkem, který pro ni podle této smlouvy vykonával práci servisního mechanika. Pan Vaněk při výkonu této práce dodržoval předpisy bezpečnosti práce, přesto dne 4. 2. 2017 utrpěl úraz, pro který byl práce neschopen do 13.
3. 2017. Žalovaná, jako pojistitelka odpovědnosti žalobkyně za pracovní úraz, dne 3. 12. 2019 odmítla žádost žalobkyně ze dne 12. 2. 2019, aby za ni poškozenému zaměstnanci vyplatila pojistné plnění na náhradu za ztížení společenského uplatnění 122 500 Kč, náhradu za bolest 25 600 Kč, náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti 15 540,48 Kč a náhradu za znalecký posudek 600 Kč, celkem 163 640,48 Kč. Žalobkyně proto poškozenému všechny uvedené částky vyplatila sama a v tomto řízení se domáhá po žalované jejich náhrady.
Soud prvního stupně předně (vázán právním názorem odvolacího soudu vyjádřeným v usnesení, jímž byl zrušen první rozsudek obvodního soudu) uzavřel, že pracovní smlouva mezi poškozeným a žalobkyní byla uzavřena platně a v době úrazu pracovní poměr poškozeného u žalobkyně trval. Nárok žalobkyně (pojištěné) na úhradu pojistného plnění z titulu zákonného pojištění u žalované (pojistitelky) posoudil soud podle § 626, § 635 odst. 2 a § 2779 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále „o. z.“) a podle § 1 vyhlášky č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání (dále jen „vyhláška“).
Žalovaná vznesla v řízení námitku promlčení všech uplatněných nároků. Soud prvního stupně měl za to, že k promlčení nároku na pojistné plnění došlo nejpozději uplynutím subjektivní promlčecí lhůty pro uplatnění nároku na náhradu škody poškozeným. Považoval za rozhodné, kdy se žalobkyně dozvěděla o vzniku škody, o škůdci a o výši škody. V případě nároků na bolestné a náhradu mzdy žalobkyně musela o škodě vědět již ke dni 13. 3. 2017, kdy došlo k ukončení pracovní neschopnosti. Tyto nároky soud považoval za promlčené, neboť žaloba byla podána dne 16.
3. 2020, tedy po marném uplynutí tříleté promlčecí lhůty. Soud prvního stupně dále vyšel ze závěru znalce, že k ustálení zdravotního stavu poškozeného došlo dne 13. 3. 2017 a vzhledem k tomu, že nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění byl u soudu uplatněn až dne 17. 8. 2021, uzavřel, že tento nárok je též promlčen. Vznesení námitky promlčení neshledal rozporným s dobrými mravy, neboť žalovaná již dopisem ze dne 3. 12. 2019 odmítla pojistné plnění, žalobkyně tedy neměla důvod s podáním žaloby otálet.
2. Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 28. 2. 2024, č. j. 55 Co 379/2023-286, změnil rozsudek soud prvního stupně jen ve výroku II o nákladech řízení mezi účastníky, jinak jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho právními závěry, a to jak ohledně pracovního poměru poškozeného u žalobkyně, zákonného pojištění žalobkyně žalovanou pro případ odpovědnosti za pracovní úraz, tak při posouzení důvodnosti námitky promlčení. Shrnul, že v tomto ohledu soud prvního stupně provedl dostatek důkazů a správně vymezil počátek běhu promlčecí lhůty pro všechny uplatněné nároky, jímž byl okamžik ustálení zdravotního stavu poškozeného a současně ukončení jeho pracovní neschopnosti, tedy den 13. 3. 2017. Žalobkyní namítanou okolnost, že k vyplacení dávek nemocenského pojištění došlo později, pokládal pro běh promlčecí lhůty za nerozhodnou. Přisvědčil soudu prvního stupně, že námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobkyně musela nejpozději po obdržení zprávy o odmítnutí plnění ze dne 3. 12. 2019 vědět, že je třeba nároky uplatnit u soudu.
3. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu § 237 o. s. ř. spatřuje v řešení otázky počátku běhu promlčecí lhůty pro uplatnění nároku na pojistné plnění na náhradu mzdy po dobu pracovní neschopnosti poškozeného. Pro stanovení počátku běhu promlčecí lhůty je podle ní rozhodný okamžik, kdy se poškozený dozví o výši škody (představované ztrátou na výdělku), tj. den vyplacení poslední dávky nemocenského. Závěr odvolacího soudu, že promlčecí lhůta začala běžet již v den ukončení pracovní neschopnosti, je v rozporu s ustálenou judikaturou (rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Cz 2/88 a sp. zn. 1 Cz 10/72). Odvolací soud podle žalobkyně nesprávně posoudil i otázku rozpornosti vznesené námitky promlčení s dobrými mravy (odkázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 3391/15, a ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04). V posledně citovaném nálezu Ústavní soud dospěl k závěru, že vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace, kdy uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Dále se žalobkyně tázala, zda má žalovaná v rámci systému zákonného pojištění zaměstnavatele jiné právní postavení (neboť pojistný vztah vzniká přímo ze zákona okamžikem vzniku pracovního poměru), než komerční pojišťovny v rámci smluvního pojištění a zda má žalovaná nárok na právní zastoupení advokátem v soudních sporech z pojistných událostí, přestože disponuje odbornými zaměstnanci k vyřízení této agendy. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Žalovaná ve vyjádření k dovolání vyslovila názor, že nároky žalobkyně na náhradu ušlé mzdy a bolestného se promlčely podle § 619 odst. 1 a § 629 odst. 1 o. z. v tříleté subjektivní promlčecí lhůtě, tedy nejpozději dne 13. 3. 2020, neboť k ustálení zdravotního stavu došlo dne 13. 3. 2017. Odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019, sp. zn. 25 Cdo 1976/2019. Poukázala na okolnost, že v tomto případě poškozený zaměstnanec a žalobkyně jsou jednou a toutéž osobou, neboť poškozený je jediným jednatelem a společníkem žalobkyně. Neuplatní se tedy závěr, že poškozený zaměstnanec (osoba odlišná od zaměstnavatele) se dozví o ztrátě na svém výdělku až vyplacením poslední dávky nemocenského pojištění. Vzhledem k povinnostem, jež má zaměstnavatel vůči České správě sociálního zabezpečení (dále jen „ČSSZ“) v souvislosti s pracovní neschopností zaměstnance (po 14 dnech pracovní neschopnosti zaslat ČSSZ údaje potřebné pro výpočet nemocenských dávek), musela nejpozději 14 dnů po vzniku pracovní neschopnosti při výpočtu náhrady mzdy, tedy dne 18. 2. 2017, znát žalobkyně (poškozený) jak výši průměrného výdělku, tak výši dávky nemocenského pojištění poškozeného zaměstnance, a tím i rozdíl, představující ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti. Žaloba byla doručena soudu až dne 16. 3. 2020, tedy po uplynutí promlčecí lhůty. Dále upozornila, že žalobkyně svůj nárok uplatnila u žalované až dne 12. 2. 2019, tj. 2 roky od vzniku škodní události. Žalovaná navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak není přípustné.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Pro přípustnost dovolání podle citovaného ustanovení je podstatné, zda je dovolatelkou vymezená právní otázka (tímto vymezením je dovolací soud vázán v rámci tzv. kvalitativního rozsahu dovolacího přezkumu podle § 242 odst. 3 věty první o. s. ř.) pro napadené rozhodnutí určující, či nikoliv (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Účelem dovolacího řízení není řešit v dovolání předestřené teoretické (hypotetické) otázky bez podstatnějšího významu pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3648/2018, či ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020). Námitka ohledně právního postavení žalované v systému pojišťoven je otázkou hypotetickou, jejíž zodpovězení by bylo bez jakéhokoliv významu pro výsledné rozhodnutí v dané věci.
8. Jde-li o posouzení rozporu námitky promlčení nároku na zaplacení pojistného plnění na náhradu za ztížení společenského uplatnění s dobrými mravy, je rozsudek odvolacího soudu v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, podle níž dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje.
Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, v nichž by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí lhůty byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod č. 59/2004 Sb. rozh.
obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2826/2017, uveřejněný pod č. 29/2019 Sb. rozh. obč.). Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. například již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2023, sp. zn. 25 Cdo 1394/2022). I pro poměry právní úpravy účinné od 1.
1. 2014 (tj. zákona č. 89/2012 Sb.) je zásadně použitelná judikatura k otázce, kdy lze účastníku odepřít ochranu založenou na uplatnění námitky promlčení, představovaná především rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2019, sp. zn. 29 Cdo 2162/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2025, sp. zn. 28 Cdo 658/2025). Formulovat úsudek o rozporu či konformitě uplatnění námitky promlčení s dobrými mravy pak v zásadě přísluší soudům nižších stupňů, vybaveným bezprostředním přístupem ke skutkovým zjištěním, nikoli dovolací instanci, jež plní úlohu soudu toliko přezkumného, nikoli nalézacího.
Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními totiž povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud korigoval v tomto směru závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2022, sp. zn. 21 Cdo 1775/2022, nebo ze dne 31. 5. 2023, sp. zn. 23 Cdo 1658/2022). Námitka žalobkyně není v tomto směru případná, neboť nevysvětluje důvody, pro které své právo neuplatnila včas. Otázka posouzení souladnosti námitky promlčení s dobrými mravy proto nemohla založit přípustnost dovolání.
9. Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50.000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Je-li v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu předmětem řízení peněžité plnění převyšující 50.000 Kč, které se skládá z nároků, jež, ač mají původ v téže události, jsou obecně vzato pokládány za nároky se „samostatným skutkovým základem“, z nichž každý samostatně nepřevyšuje 50.000 Kč, omezení přípustnosti dovolání prostřednictvím hodnotového censu vyjádřeného v § 238 odst. 1 písm. c) o.
s. ř. se prosadí, jestliže se dovolání týká právních otázek, jejichž řešení není těmto nárokům společné (nevychází ze skutkového základu těmto nárokům společného) – viz rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, uveřejněný pod č. 74/2024 Sbírky soudních rozhodnutí
a stanovisek. V daném případě pro právní posouzení dovolací otázky stanovení počátku běhu promlčecí lhůty u nároku na pojistné plnění na náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti v částce 15 540,48 Kč jsou rozhodné skutkové okolnosti, které pro posouzení důvodnosti ostatních uplatněných nároků nemají význam. Nejedná se o spotřebitelskou smlouvu ani o nárok z pracovněprávního vztahu, nýbrž o nárok na pojistné plnění ze zákonného pojištění. Dovolání žalobkyně proti části výroku rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo rozhodnuto o žalobě na zaplacení 15 540,48 Kč proto není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. 10. Dovolání proti rozhodnutí o nákladech řízení není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. 11. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. 12. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 23. 9. 2025
JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu