28 Cdo 658/2025-534
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně M.I.C. ESTATE COMPANY s. r. o., se sídlem v Olomouci, Stupkova 952/18, identifikační číslo osoby: 06677576, zastoupené Mgr. Pavlem Matějíčkem, advokátem se sídlem v Přerově, Jiráskova 994/9, proti žalovaným 1) J. T. S., zastoupené Mgr. Lukášem Pařízkem, advokátem se sídlem v Olomouci, Kateřinská 107/5, 2) D. F., zastoupené JUDr. Davidem Pytelou, MBA, LL.M., advokátem se sídlem v Olomouci, Litovelská 1349/2b, 4) M. S., 5) T. S., 6) T. S., žalovaní 4), 5) a 6) zastoupeni Mgr. Janem Špičkou, advokátem se sídlem v Olomouci, Krapkova 452/38, o zaplacení částky 612.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 29 C 140/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. října 2024, č. j. 69 Co 151/2024-480, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. října 2024, č. j. 69 Co 151/2024-480, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 29. února 2024, č. j. 29 C 140/2021-389, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
1. Žalobkyně se žalobou domáhala vydání bezdůvodného obohacení, kterého se žalovaným mělo dostat bezesmluvním užíváním pozemku parc. č. st. XY, zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba č. p. XY (bytový dům), a pozemku parc. č. XY, zahrada, vše v katastrálním území XY (dále „předmětné nemovitosti“), v období od 11. 6. 2018 do 7. 5. 2020. V průběhu řízení zemřel původní žalovaný 3), Š. F., pročež soud prvního stupně usnesením ze dne 27. 6. 2023, č. j. 29 C 140/2021-234, rozhodl, že v řízení bude pokračováno na místě původního žalovaného 3) s žalovanou 2) coby jeho právní nástupkyní.
2. Okresní soud v Olomouci (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. 2. 2024, č. j. 29 C 140/2021-389, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala na žalovaných zaplacení společně a nerozdílně částky 612.000,- Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 18. 5. 2021 do zaplacení (výrok I.), a žalobkyni uložil povinnost nahradit náklady řízení, a to žalované 1) k rukám jejího zástupce ve výši 121.880,- Kč a žalované 2) k rukám jejího zástupce ve výši 86.384,32 Kč (výroky II. a III.). Dále žalobkyni uložil povinnost nahradit žalované 2) na účet Okresního soudu v Olomouci náklady ustanoveného zástupce v částce, jejíž výše, splatnost a místo plnění budou stanoveny v samostatném usnesení (výrok IV.). Rozhodl rovněž, že žalovaní 4), 5) a 6) nemají právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.).
3. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 24. 10. 2024, č. j. 69 Co 151/2024-480, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o povinnosti žalobkyně nahradit náklady odvolacího řízení, a to žalované 1) k rukám jejího zástupce ve výši 22.160,- Kč, žalované 2) na účet České republiky – Okresního soudu v Olomouci ve výši, jež bude stanovena samostatným usnesením, a žalovaným 4), 5) a 6) k rukám jejich zástupce ve výši 63.336,- Kč (výroky II., III. a IV.).
4. Soudy nižších stupňů vyšly ze zjištění, žalobkyně se stala výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí na základě kupní smlouvy uzavřené dne 31. 5. 2018 v souvislosti s insolvenčním řízením vedeným z důvodu úpadku žalované 1). Právní účinky vkladu vlastnického práva žalobkyně do katastru nemovitostí nastaly ke dni 11. 6. 2018. Žalovaní i po tomto datu předmětné nemovitosti užívali, a to až do dne 19. 5. 2021, kdy byli nuceným výkonem soudního rozhodnutí vystěhováni. Krátce poté, kdy žalobkyně nabyla vlastnické právo k předmětným nemovitostem, započala komunikace mezi žalobkyní a žalovanou 1), respektive její rodinou, o zpětném odkupu těchto nemovitostí, která vyústila v uzavření smlouvy o smlouvě budoucí kupní dne 14.
5. 2019, v níž se strany zavázaly k uzavření smlouvy kupní nejpozději do 30. 6. 2019, k čemuž nakonec nedošlo. Kupní smlouva ohledně předmětných nemovitostí nebyla uzavřena ani později na schůzce sjednané na 23. 6. 2020, neboť žalobkyně navýšila původně požadovanou kupní cenu. Během jednání o zpětném odkupu předmětných nemovitostí probíhalo u Okresního soudu v Olomouci řízení pod sp. zn. 25 C 94/2019, v němž se žalobkyně domáhala žalobou po žalované 1) vyklizení předmětných nemovitostí a jež dne 29.
1. 2020 skončilo uzavřením soudního smíru s tím, že se žalovaná 1) zavázala dané nemovitosti vyklidit do 1. 6. 2020. Žalovaní však předmětné nemovitosti užívali až do 19. 5. 2021. Na základě výzvy žalobkyně ze dne 7. 10. 2019 žalovaní hradili od října 2019 za užívání předmětných nemovitostí měsíčně částku 20.000,- Kč. Prohlášením žalobkyně coby vlastníka byl s právními účinky ke dni 7. 5. 2020 rozdělen předmětný bytový dům na tři bytové jednotky.
5. V rovině právního posouzení soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že požadavku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, jež mělo na straně žalovaných vzniknout v období od 11. 6. 2018 do 7. 10. 2019, nelze vyhovět, neboť jednání žalobkyně je v rozporu s dobrými mravy a představuje zjevné zneužití práva dle ustanovení § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále „o. z.“ nebo „zákon č. 89/2012 Sb.“). Konstatovaly, že žalobkyně s ohledem na probíhající jednání o zpětném prodeji předmětných nemovitostí souhlasila s jejich bezúplatným užíváním, jestliže po žalovaných žádné úhrady nepožadovala a svůj nárok uplatnila až žalobou s odstupem téměř tří let. Akcentovaly přitom rovněž, že ke zpětnému odkupu předmětných nemovitostí nedošlo pro jednostranné navýšení kupní ceny žalobkyní před podpisem dané smlouvy, přičemž toto jednání hodnotily jako nepoctivé a rozporné s ustanovením § 6 o. z. Dále pak dovodily, že v období od 8. 10. 2019 do 7. 5. 2020 užíváním předmětných nemovitostí žalovaným na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 o. z. nevzniklo. Shledaly totiž, že mezi účastníky řízení byla uzavřena konkludentní dohoda o užívání předmětných nemovitostí jakožto smlouva nepojmenovaná, jelikož žalobkyně dne 7. 10. 2019 vznesla vůči žalovaným požadavek na hrazení úplaty za užívání předmětných nemovitostí od října 2019 v částce 20.000,- Kč měsíčně a žalovaní tento požadavek akceptovali.
II. Dovolání žalobkyně, vyjádření žalovaných k dovolání
6. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jež považuje za přípustné ve smyslu ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), pro odklon odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě pro existenci otázky dovolacím soudem dosud neřešené. Namítá, že jednostranné navýšení kupní ceny není zjevným zneužitím práva, neboť k uzavření kupní smlouvy k předmětným nemovitostem dne 23. 6. 2020 nedošlo pro nedostatek finančních prostředků žalovaných na odkup všech bytových jednotek. Dle mínění žalobkyně dne 23. 6. 2020 již žalovaní nemohli mít žádná legitimní očekávání týkající se zpětného odkupu předmětných nemovitostí, neboť lhůty uvedené ve smlouvě o smlouvě budoucí i samotná lhůta k vystěhování již uplynuly. Podotkla, že odvolací soud nezohlednil, že na cenu nemovitostí má vliv i běh času a rozdělení bytového domu na samostatné bytové jednotky. Vyjádřila rovněž přesvědčení, že i případné zjevné zneužití práva žalobkyní při uzavírání kupní smlouvy nevylučuje její zákonný nárok na vydání bezdůvodného obohacení, který nebyl ani předmětem jednání mezi stranami, přičemž tento nárok neoslabuje okolnost, že žalovaní nebyli vyzváni k vydání bezdůvodného obohacení okamžitě po jeho nabytí. Vyzdvihla, že nárokem na vydání bezdůvodného obohacení by disponovala i v případě, byla-li by kupní smlouva uzavřena, pokud by tato výslovně nárok neupravila jinak. Dále nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že v období od 8. 10. 2019 do 7. 5. 2020 mezi účastníky existoval právní vztah založený konkludentním ujednáním. Sdělení žalobkyně ze dne 7. 10. 2019 pokládá za výzvu k úhradě bezdůvodného obohacení, kterou nelze vykládat jako nabídku k uzavření nájemní smlouvy či k užívání nemovitosti, neboť takový výklad se příčí prokazatelnému jednání žalobkyně, jež v té době aktivně vedla soudní řízení o vyklizení předmětných nemovitostí. Připomíná, že samotná dobrovolná úhrada bezdůvodného obohacení nemůže vypořádat nároky vyplývající ze zákona, tedy nárok na vydání bezdůvodného obohacení v částce odpovídající tzv. ceně v místě a čase obvyklé. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
7. Žalovaná 1) se k dovolání žalobkyně vyjádřila nesouhlasně. Upozornila, že žalobkyně neunesla vůči žalované 1) břemeno důkazní a břemeno tvrzení, neboť nepředložila jediný důkaz, který by vznik bezdůvodného obohacení žalované 1) na úkor žalobkyně osvědčoval. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, popřípadě zamítl.
8. Žalovaná 2) ve svém vyjádření označila dovolání žalobkyně za nepřípustné a rozsudek odvolacího soud za správný, odpovídající zjištěnému skutkovému a právnímu stavu. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl.
9. Nesouhlas s dovoláním žalobkyně vyjádřili i žalovaní 4), 5) a 6). Zdůraznili, že žalobkyně především polemizuje se skutkovými zjištěními odvolacího soudu a hodnocením důkazů, což však odporuje ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. Nejvyššímu soudu proto navrhli, aby dovolání žalobkyně odmítl, popřípadě zamítl.
III. Přípustnost dovolání
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelky advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání žalobkyně přípustné (§ 237 o. s. ř.).
11. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má- li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání žalobkyně je ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení dovolatelkou předkládaných otázek hmotného práva – posouzení uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení prizmatem dobrých mravů, respektive zneužitím práva, jakož i posouzení aplikačních předpokladů vzniku bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu dle ustanovení § 2991 o. z. Odvolací soud se v poměrech projednávané věci při řešení nastolených právních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání
13. V rozsahu, v němž bylo dovolání žalobkyně shledáno přípustným, nelze mu rovněž upřít opodstatněnost.
14. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
15. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
16. Podle ustanovení § 2991 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odstavec 1). Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odstavec 2).
17. Z rozhodovací praxe dovolacího soudu plyne, že protiprávním užitím cizí hodnoty, tedy jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení ve smyslu ustanovení § 2991 odst. 2 o. z. je i stav, kdy je nemovitá věc užívána subjektem odlišným od jejího vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu. Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2290/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4573/2016, ze dne 5. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1836/2017, ze dne 2. 10. 2024, sp. zn. 28 Cdo 2462/2024, či ze dne 6. 9. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1776/2024 – označená rozhodnutí, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz). Vzhledem k obdobnému znění ustanovení § 2991 odst. 2 o. z. jsou závěry formulované ve vztahu k přechozí právní úpravě přiměřeně použitelné i v poměrech současné právní úpravy, kdy ovšem nejde o kondikci z plnění (popisované situace již nelze podřazovat skutkové podstatě plnění bez právního důvodu), nýbrž o bezdůvodné obohacení vzniklé protiprávním užití cizí hodnoty (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 154/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo 3105/2020).
18. V souladu s konstantní judikaturou pak i peněžitá náhrada za protiprávní užití cizí hodnoty (§ 2991 odst. 2 o. z.) musí být poskytnuta ve výši (zpravidla) obvyklého nájemného vynakládaného za užívání stejné nebo obdobné věci v daném místě, čase a za srovnatelných podmínek (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod číslem 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo v režimu aktuální právní úpravy rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.
3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 214/2022, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1085/2024, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2803/2023). Výše bezdůvodného obohacení se totiž odvozuje od prospěchu, jejž získal obohacený, který je povinen vydat vše (nikoliv více), co sám získal. Za bezdůvodné obohacení tedy není možno považovat jakýkoliv prospěch, jehož by mohl vlastník věci teoreticky dosáhnout, nýbrž pouze ten prospěch, o nějž na jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav, anebo o nějž se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27.
4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4874/2014, a ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1069/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1265/2018). Judikatura dále stanovila, že za situace, kdy bezdůvodné obohacení spočívá v neoprávněném užívání cizí věci více osobami bez jejího reálného rozdělení a dohody o tom, kterou její konkrétní část bude ta která z nich užívat, vyplývá z povahy plnění, že uživatelé jsou vůči vlastníkovi věci k poskytnutí peněžité náhrady zavázáni solidárně [srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.
10. 2002, sp. zn. 33 Odo 542/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3803/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3141/2012, ze dne 5. 8. 2014. sp. zn. 28 Cdo 1941/2014, nebo ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4334/2019; dále též Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání (3. aktualizace). Praha: C. H. Beck, 2024, komentář k § 1871].
19. Obecně platí, že i výkon práva na vydání bezdůvodného obohacení je možno poměřovat tím, zda není v rozporu s dobrými mravy (judikaturu přijatou k problematice rozporu s dobrými mravy podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, lze přiměřeně aplikovat i na výklad zákona č. 89/2012 Sb. – viz jeho § 1 odst. 2, § 2 či § 8; srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014). Aplikace uvedených ustanovení si však žádá, aby byly doloženy takové mimořádné okolnosti, v jejichž světle by se jevilo namístě v podstatě popřít dopady zákonné úpravy, a narušit tak důvěru v právní normy, a tedy i právní jistotu dotčených osob.
Zákonná ustanovení chránící dobré mravy přitom patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu tak musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práv je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20.
1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007), aniž by však bylo možno výslovně formulovat obecné řešení této otázky (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3891/2013). Účelem zmíněného korektivu je nalezení spravedlnosti v případech nepřiměřené tvrdosti zákona, neboť dává soudu možnost uplatnit pravidla slušnosti v situacích, v nichž by prostá aplikace právních norem mohla vést ke zjevné nespravedlnosti (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22.
4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3952/2013, a ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1718/2016), jakož i širokou možnost uvážení, aby jeho rozhodnutí v souladu s pravidly ekvity přihlíželo ke všem okolnostem posuzovaného případu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 1547/2013). Výkon práva se přitom protiví dobrým mravům tehdy, dostane-li se do rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaké má být jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti, a to bez ohledu na smluvní volnost (svobodu), na to, kdo rozpor s dobrými mravy zavinil, a na okolnost, zda druhá strana byla v dobré víře či nikoliv (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.
2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 1718/2016).
20. Oprávnění aplikovat ustanovení o zákazu výkonu práva v rozporu s dobrými mravy by pak mělo z povahy věci náležet převažující měrou soudům nižších instancí, jež jsou – vzhledem k zásadám ústnosti a přímosti řízení – s účastníky v bezprostředním kontaktu a disponují tudíž náležitými skutkovými podklady pro vyhodnocení tohoto aspektu daného sporu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3033/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004, ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1645/2016, či ze dne 13. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1158/2011). Právě provázanost úsudku soudu se skutkovými zjištěními soudů v nalézacím řízení přitom v zásadě brání jeho přezkumu v dovolacím řízení, přičemž ze strany Nejvyššího soudu může být korigován toliko, je-li zjevně nepřiměřený. Dovolací soud totiž, jakožto instance přezkumná a nikoliv nalézací, nedisponuje patřičnými nástroji ke zjišťování okolností věci a přijímání konkrétních skutkových závěrů, což přísluší zejména soudům prvních stupňů a soudům odvolacím (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3017/2017, a ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1830/2018).
21. Vzhledem k výše uvedenému se pak právní posouzení věci odvolacím soudem – jde-li o shora vymezenou otázku řešení eventuálního rozporu výkonu uplatněného práva na vydání bezdůvodného obohacení s dobrými mravy – jeví být přinejmenším předčasné, a tudíž nesprávné. Odvolací soud se totiž náležitým způsobem nezabýval skutkovými specifiky projednávané kauzy a jejich vlivem na posouzení souladu uplatnění práva s dobrými mravy, respektive na závěr o eventuálním zneužití práva ve smyslu ustanovení § 8 o. z. Odvolací soud opřel úsudek o rozporu výkonu práva žalobkyně s dobrými mravy o skutečnost, že jednání mezi účastníky řízení o zpětném odkupu předmětných nemovitostí skončila nezdarem z důvodu navýšení kupní ceny ze strany žalobkyně před podpisem příslušné smlouvy dne 23. 6. 2020. Ač nepochybně žalující vlastník podáním žaloby o vydání bezdůvodného obohacení může sledovat jiný zákonem nepřijatelný cíl, jímž může být prvoplánově (výlučně) i získání majetkového prospěchu, nelze na něj, jak učinily oba soudy nižších stupňů, usuzovat z okolností, které nastaly až po skončení žalovaného období (sdělení žalobkyně o navýšení požadované kupní ceny za předmětné nemovitosti ze dne 23. 6. 2020, jakož i samotné neuzavření kupní smlouvy k předmětným nemovitostem dne 23. 6. 2020). Ze skutkových zjištění soudů nižších instancí se přitom nepodává, že by žalobkyně záměrně oddalovala převod předmětných nemovitostí na žalované (či jimi preferované osoby) ve spekulativní snaze extrahovat z žalovaných náhradu za výkon užívacího práva, pro niž by snad bylo možné uvažovat, že by uplatnění požadavku na vydání bezdůvodného obohacení proti žalovaným představovalo zneužití práva ve smyslu ustanovení § 8 o. z.
22. Kvitovat nelze ani náhled odvolacího soudu, dle něhož by základní principy zákonné úpravy bezdůvodného obohacení, mohly být upozaděny z důvodu, že mezi účastníky řízení probíhala jednání o zpětném odkupu předmětných nemovitostí. V tomto směru je zapotřebí připomenout, že vztah z bezdůvodného obohacení je zákonem i judikaturou pojímán jako objektivní, regulovaný právní úpravou směřující k tomu, aby se nikdo neobohacoval na úkor druhého bez právem aprobovaného titulu. Povinnost vydat nabytý majetkový prospěch stíhá toho, kdo jej získal způsobem předvídaným v ustanovení § 2991 a násl. o.
z. Samotný vznik bezdůvodného obohacení není ve své podstatě ovlivněn subjektivními okolnostmi na straně ochuzeného (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 28 Cdo 283/2020, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2040/2021) ani na straně obohaceného. Z pohledu obohaceného se mezi takové subjektivní okolnosti řadí dobrá víra, respektive absence povědomí o tom, že získává na úkor ochuzeného majetkový prospěch. Subjektivní okolnosti mohou mít význam toliko pro určení rozsahu, v jakém je obohacený povinen bezdůvodné obohacení vydat (srovnej § 3000 až 3004 o.
z.); srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2022, sp. zn. 28 Cdo 1095/2022. V projednávané věci tudíž nemohlo být rozhodujícím, zda k nabytí majetkového prospěchu žalovanými nedošlo v souvislosti s jejich zájmem o odkup předmětných nemovitostí nebo nepřímo i v důsledku okolností spjatých se žalobkyní [např. okolnosti vážící se ke komunikaci mezi žalobkyní a žalovanou 1) nebo členy její rodiny]. Rovněž není možné připustit, aby byl výše popsaný smysl právní úpravy eliminován s poukazem na okolnost, že žalobkyně nevyzvala žalované k uzavření nájemní smlouvy na období, než dojde k plánovanému odkupu předmětných nemovitostí žalovanými či jimi vybranými osobami.
V kontextu projednávané kauzy totiž nelze přehlédnout, že žalobkyně se již od 2. 4. 2019 domáhala prostřednictvím soudního řízení vyklizení předmětných nemovitostí. Na posouzení vzniku bezdůvodného obohacení také nemá vliv, zda žalobkyně po žalovaných výslovně požadovala v průběhu žalovaného období úhradu za užívání předmětných nemovitostí. Jestliže žalobkyně vedla řízení o vyklizení žalovanými užívaných nemovitostí, pak zjevně nepovažovala přítomnost žalovaných ve sporném bytovém domě za žádoucí.
Žalovaná 1) a členové její rodiny si taktéž museli být vědomi (přinejmenším s ohledem na jednání o zpětném odkupu předmětných nemovitostí) toho, že užívají předmětné nemovitosti bez odpovídajícího smluvního základu. Nesnáze při sjednávání úvěru stranou žalovanou nelze řešit na úkor žalobkyně, která tyto obtíže nezpůsobila, (neoprávněným) užíváním jejích nemovitostí bez adekvátního protiplnění. Stejně tak i okamžik, kdy žalobkyně svůj nárok uplatnila soudní cestou, neovlivňuje nabytí bezdůvodného obohacení jako takového, ale pouze promlčení práva na jeho vydání (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.
2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5246/2015).
Rozhodnutí, kdy se začne domáhat soudní ochrany svých práv, bylo toliko na žalobkyni, pročež jí nemůže jít k tíži, jestliže s uplatněním daného nároku vyčkávala a žalobu podala ke konci běhu promlčecí doby.
23. Obstát nemůže ani úvaha odvolacího soudu, že v části žalovaného období (konkrétně od 8. 10. 2019 do 7. 5. 2020) existovala konkludentní dohoda vylučující vznik bezdůvodného obohacení žalovaných na úkor žalobkyně. Současná právní úprava (účinná od 1. 1. 2014 – dohoda měla být uzavřena v roce 2019) klade důraz na skutečnou vůli jednajících osob. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li o něm vědět.
Při zjišťování úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.
4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod číslem 4/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
24. Dospěl-li odvolací soud toliko na základě skutečnosti, že dne 7. 10. 2019 žalobkyně vyzvala žalované, aby v souvislosti s užíváním předmětných nemovitostí žalobkyni hradili od října 2019 částku 20.000,- Kč měsíčně, k závěru, že takto stanoveným požadavkem žalobkyně vymezila podmínky, za kterých žalovaní mohou předmětné nemovitosti nadále užívat a které žalovaní akceptovali, čímž mezi účastníky řízení vznikl smluvní vztah vylučující vznik bezdůvodného obohacení, pak takové právní posouzení věci považuje Nejvyšší soud za neúplné, a tedy nesprávné. Souhlas s užíváním věci třetí osobou, byť by byl konkludentní (ke konkludentnímu právnímu jednání srovnej ustanovení § 546 o. z.), předpokládá, že na něj lze usuzovat s ohledem na konkrétní relevantní okolnosti případu a důležitým faktorem bude, aby z toho, co jednající jinak než slovy projevuje, resp. z jeho faktického chování, bylo možné seznat, jaká je jeho vůle, čili o jaké právní jednání v konkrétním případě půjde (z judikatury Nejvyššího soudu srovnej přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1299/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 498/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1615/2021). Odvolací soud nikterak nereflektoval, že žalobkyně dlouhodobě usilovala o vyklizení předmětných nemovitostí. Zřetelně aktivní přístup žalobkyně k vystěhování žalovaných je přitom ve zřetelném napětí s konkluzí odvolacího soudu o existenci konkludentního souhlasu žalobkyně s užíváním předmětných nemovitostí žalovanými, a tím i o uzavření dohody o užívání sporných nemovitostí. Ba naopak naznačený přístup žalobkyně spíše vypovídá o nedostatku vůle na straně žalobkyně k uzavření dohody o užívání předmětných nemovitostí. Odvolací soud tak patřičně nezkoumal, zda žalobkyní požadovaná částka nepředstavuje plnou či částečnou náhradu za bezesmluvní užívání, jinými slovy náhradu bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním předmětných nemovitostí osobami, jež k tomu nemají právní důvod.
25. Protože rozsudek odvolacího soudu je založen na nesprávném právním posouzení věci, a je tím naplněn dovolací důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a jelikož dovolací soud současně neshledal, že by byly splněny podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí nebo zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozsudku odvolacího soudu, nemohl postupovat jinak než rozsudek odvolacího soudu zrušit (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil i prvostupňový rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
26. V dalším řízení je soud prvního stupně vázán vysloveným právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1, věta první, o. s. ř.).
27. O náhradě nákladů řízení, včetně nákladů dovolacího řízení, rozhodne soud prvního stupně v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 in fine o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 4. 2025
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D. předseda senátu