28 Cdo 1776/2024-428
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně 21,
a.s., identifikační číslo osoby 271 30 967, se sídlem v Praze 1, V Celnici
1031/4, zastoupené JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem v Praze 7,
Jankovcova 1569/2c, proti žalovanému Zemědělskému družstvu Příchovice,
identifikační číslo osoby 491 95 379, se sídlem v Příchovicích 5, zastoupenému
JUDr. Zdeňkem Vlčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Na Roudné 443/18, o
zaplacení 1 850 327,38 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih
pod sp. zn. 8 C 186/2016, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Plzni ze dne 8. 2. 2024, č. j. 14 Co 302/2023-384, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení částku 7 937,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám
JUDr. Jiřího Vlasáka, advokáta se sídlem v Praze 7, Jankovcova 1569/2c.
1. Shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen „odvolací
soud“) byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih (dále jen „soud prvního
stupně“) ze dne 15. 9. 2023, č. j. 8 C 186/2016-344, ve výrocích I a III, jimiž
byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 128 845 Kč se
specifikovaným příslušenstvím a bylo rozhodnuto o povinnosti k náhradě nákladů
řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu); zároveň bylo rozhodnuto o náhradě
nákladů odvolacího řízení (výroky II a III).
2. Žalobkyni přisouzené plnění (ze žalobou žádané částky celkem 1 850
327,38 Kč s příslušenstvím) podle soudy učiněného závěru představuje peněžitý
ekvivalent žalovaným získaného bezdůvodného obohacení za užívání nemovitých
věcí – označených zemědělských budov ve vlastnictví jiné osoby bez právního
důvodu, za žalobou vymezené období (1. 1. 2014 – 23. 11. 2015), kdy k uplatnění
pohledávky je žalobkyně legitimována jako postupník na základě smlouvy o
postoupení pohledávky uzavřené s vlastníkem nemovitých věcí coby ochuzeným.
3. Proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu výroku I, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ve věci samé, a navazujícím výrokům
II a III podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se
odvolací soud svým rozhodnutím odchýlil od odkazované ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu, kdy nesprávně právně posoudil otázku naplnění
předpokladů pro vznik bezdůvodného obohacení a určení jeho výše, při jejímž
řešení opomenul závěry vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 2.
2019, sp. zn. 28 Cdo 4184/2018. Žalovaný vytýká, že předmětné nemovitosti s
ohledem na jejich faktický stav nebylo lze využívat a pronajmout a užívací
právo k nim tak nemělo prakticky žádnou majetkovou hodnotu. I s poukazem na
pasivitu vlastníka při výkonu vlastnického práva k budovám (zanedbání údržby a
špatný stavebně-technický stav), okolnosti nabytí staveb do vlastnictví a
toliko sporadické užívání nemovitostí, považuje žalovaný uplatňování práva na
vydání bezdůvodného obohacení za rozporné s dobrými mravy. Dále pak zpochybňuje
i kvantifikaci bezdůvodného obohacení, k níž dospěl soud na základě v řízení
provedených znaleckých posudků s rozdílnými závěry.
4. Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 zákona č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s.
ř.“), jako nepřípustné, neboť nesměřuje proti žádnému z rozhodnutí vypočtených
v § 238a o. s. ř. a není přípustné ani podle ustanovení § 237 o. s. ř.
5. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. § 241a odst. 1, věta první,
o. s. ř.).
7. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v
dovolání (srov. § 242 odst. 3, věta první, o. s. ř.); z toho vyplývá mimo jiné,
že při zkoumání přípustnosti dovolání dovolací soud může posuzovat jen takové
právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (vymezil).
8. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálená v závěru, že plněním
bez právního důvodu, případně protiprávním užitím cizí hodnoty, tedy jednou ze
skutkových podstat bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 odst. 2 zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, respektive
§ 2991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „o. z.“), je i stav, kdy je nemovitá věc užívána subjektem
odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu.
Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje,
aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil,
ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo (viz např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2290/2021, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4573/2016, a ze dne 5. 9. 2017, sp.
zn. 28 Cdo 1836/2017). Vzhledem k obdobnému znění ustanovení § 2991 odst. 2 o.
z. jsou závěry formulované ve vztahu k přechozí právní úpravě přiměřeně
použitelné i v poměrech současné právní úpravy, kdy ovšem nejde o kondikci z
plnění (popisované situace již nelze podřazovat skutkové podstatě plnění bez
právního důvodu), nýbrž o bezdůvodné obohacení vzniklé protiprávním užití cizí
hodnoty (namátkou viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2020, sp. zn. 28
Cdo 154/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 12. 2020, sp. zn. 28 Cdo
3105/2020).
9. V souladu s konstantní judikaturou pak i peněžitá náhrada za
protiprávní užití cizí hodnoty (§ 2991 o. z.) musí být poskytnuta ve výši
(zpravidla) obvyklého nájemného vynakládaného za užívání stejné nebo obdobné
věci v daném místě, čase a za srovnatelných podmínek (např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod číslem 53/2000
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo v režimu aktuální právní úpravy
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 28 Cdo 214/2022, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2024, sp. zn. 28 Cdo 1085/2024, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2023, sp. zn. 28 Cdo 2803/2023).
10. Dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu se od výše
rekapitulované rozhodovací praxe neodchyluje, vychází-li učiněné právní
posouzení (o naplnění předpokladů vzniku bezdůvodného obohacení) ze zjištění
(podloženého i svědeckými výpověďmi), že v žalobou vymezené době byl právě
žalovaný výlučným uživatelem předmětných nemovitostí (bez zřetele na to, jak
často a nakolik intenzívně je užíval, učinil-li je současně přístupné toliko
pro sebe a svou potřebu; k tomu přiměřeně srov. např. i rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99; rozsudek ze dne 8. 1. 2008,
sp. zn. 30 Cdo 199/2007; nebo rozsudek ze dne 13. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo
1321/2011), a že tak činil, aniž by disponoval titulem k jejich užívání (ať již
obligačním či věcněprávním; uvedená okolnost je mezi stranami – i ve vazbě na
výsledky předchozího řízení o určení vlastnického práva – nesporná).
11. Odvolacím soudem přijaté závěry nejsou v rozporu ani s dovolatelem
odkazovaným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo
4184/2018, tedy v něm vyslovenými konkluzemi o absenci bezdůvodného obohacení,
jež se odvíjely od individuálních, oproti projednávanému sporu odlišných a do
značené míry specifických okolností případu, kdy v tehdy posuzované věci měly
soudy za zjištěné, že objekt, za jehož užívání byla jinou osobou žádána náhrada
z titulu bezdůvodného obohacení, nebylo lze užívat a nebylo jej lze pronajmout,
když i stavební úřad zakázal jeho další užívání (v rozporu s kolaudovaným
stavem); o takovou situaci (či jí obdobnou) v přítomné věci nejde. V této kauze
nebyly zjištěny natolik specifické okolnosti, které by umožňovaly úsudek, že
předmětné prostory nebylo možno pronajmout a že užívací právo k nim mělo
nulovou hodnotu. V tomto ohledu lze poukázat např. i na zjištění, že předmětné
(zemědělské) stavby v rozhodném období fakticky plnily svou funkci, byly
připojeny na rozvod elektrické energie, či splňovaly i další právními předpisy
stanovené požadavky. Také nelze nezmínit, že zhoršený stavebně-technický stav
budov byl reflektován právě při kvantifikaci bezdůvodného obohacení, jež bylo
soudem – v souladu s odkazovanou judikaturou – určeno v úrovni obvyklého
nájemného, zjištěného expertním dokazováním, když i soudem přijatý revizní
znalecký posudek Ing. Ivana Čipery pracuje se skutečným stavem nemovitostí a
jejich dílčími závadami, které zohledňuje právě snížením nájemného, jehož by
bylo lze dosáhnout pronájmem srovnatelných nemovitostí v dané lokalitě a době.
Zásadně jiné závěry (o využitelnosti nemovitostí a možnosti jejich pronajmutí)
se nepodávají ani z dříve podaného posudku znalkyně Renáty Havířové, přestože
se pak znalci ve svých některých postupech a dílčích závěrech liší.
12. Námitky dovolatele zpochybňující konkluze obou soudů o skutečném
stavu nemovitostí, (potažmo jejich reálné využitelnosti a možnosti pronajmutí)
představují pak již kritiku soudy učiněných zjištění, která v dovolacím řízení
není relevantní, když uplatněním způsobilého dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1,
věta první o. s. ř.) není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z
jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a
kdy samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného
hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu
dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1.
2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod
číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Prostřednictvím uvedené
polemiky tudíž na přípustnost dovolání usuzovat nelze.
13. Přípustnost dovolání nezakládá ani dovolatelem nastolená otázka
týkající se poměřování žalobkyní uplatněného práva korektivem dobrých mravů.
Ustanovení zákona upravující korektiv dobrých mravů podle ustálené judikatury
patří k normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které ponechávají
na soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě sám vymezil
hypotézu právní normy ze širokého předem neomezeného okruhu okolností;
odpovídající úsudek soudu musí být podložen relevantními skutkovými zjištěními
a dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr o rozpornosti
s dobrými mravy (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2020,
sen. zn. 24 ICdo 63/2020, ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014, nebo ze
dne 20. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010), aniž by však bylo možno výslovně
formulovat obecné řešení této otázky (viz například usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3891/2013). Při posuzování rozporu s dobrými
mravy dává zákon soudu širokou možnost uvážení, aby jeho rozhodnutí v souladu s
pravidly ekvity přihlíželo ke všem okolnostem posuzovaného případu (srov.
například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo
1547/2013). Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními pak zpravidla
brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající postavení přezkumné instance, korigoval v
tomto směru závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou
nepřiměřenost v jejich úvahách (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 8. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1003/2014, ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo
1151/2015, či ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3879/2018). Za výkon práva v
rozporu s dobrými mravy lze pak považovat takové jednání, jehož cílem není
dosažení účelu a smyslu sledovaného právní normou, nýbrž které je v rozporu s
ustálenými dobrými mravy vedeno přímým úmyslem způsobit jinému účastníku újmu
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo
992/99, ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3047/2020, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 2929/2018).
14. Ani v naznačeném směru úvaha odvolacího soudu učiněná po zvážení
všech podstatných okolností případu, žádným defektem netrpí (a nelze ji označit
za nepřiměřenou), v situaci, kdy nebyly zjištěny okolnosti takového druhu a
intenzity, pro něž by žalobkyní vůči žalovanému vznesený požadavek na vydání
bezdůvodného obohacení bylo lze považovat za nemravný, resp. za výraz zneužití
práva (a kdy i žalovaným uváděné okolnosti o nabytí vlastnického práva jejím
současným vlastníkem byly důsledkem žalovaným učiněného právního jednání, které
bylo soudy posuzováno již v předchozím řízení o určení vlastnického práva k
předmětným nemovitostem). V této souvislosti znovu zmiňovaný nedobrý stav
nemovitostí (jež přičítá žalovaný pasivitě vlastníka, nehledě na soudy uváděné
zjištění že, předmětné budovy i po změně vlastnictví učinil žalovaný nadále
přístupné toliko pro sebe a svoji potřebu) byl – jak již výše uvedeno –
reflektován při kvantifikaci bezdůvodného obohacení.
15. K výtkám týkajícím se znaleckého dokazování, z něhož vycházely soudy
při kvantifikaci bezdůvodného obohacení (namítá-li dovolatel, že soudy ve dvou
řízeních vztahujícím se k totožné skutkové i právní věci rozlišené pouze jinou
dobou možného uplatnění nároku, bylo obvyklé nájemné stanoveno „zcela zásadním
rozdílným způsobem“) nelze než uvést, že k těmto pasážím dovolání žádnou
argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání
podle § 241a odst. 2 o. s. ř. (vytčení kvalifikované právní otázky a k ní se
vážícího hlediska přípustnosti dovolání) – dovolatel neuplatňuje. I zde jde
přitom o závěr do značné míry skutkový (výsledek hodnocení ve věci provedených
důkazů, včetně znaleckých posudků), jež nepodléhá přezkumu dovolacího soudu,
jehož kognice je omezena výlučně na otázky právního posouzení. Z rozhodovací
praxe dovolacího soudu zajisté vyplývají i určitá základní východiska ohledně
provádění a hodnocení důkazů znaleckými posudky (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 6. 8. 2015, sp. zn. 21 Cdo 2784/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 30. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1651/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2020, sp. zn. 28 Cdo 2738/2020, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 29 Cdo 635/2018, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015,
sp. zn. 21 Cdo 4543/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2021, sp. zn. 27 Cdo 150/2020, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2020, sp. zn. 27
Cdo 1516/2019), dovolatel však neuvádí, v čem konkrétně měl by být postup soudu
v dané věci – jde-li o provádění a hodnocení důkazů včetně znaleckých posudků –
v kolizi s ustálenou rozhodovací praxí. Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších
stupňů (odvolací soud v tomto směru aproboval hodnocení důkazů, jak je provedl
soud prvního stupně, včetně hodnocení znaleckých posudků) je přitom zřejmé,
proč se kvantifikace bezdůvodného obohacení v této konkrétní věci opírá právě o
závěry (revizního) znaleckého posudku Ing. Ivana Čipery (který podle zjištění
soudu zohledňuje reálný stav budov a dosažitelný nájem se zřetelem na skutečnou
užitnou podlahovou plochu v nich užívaných prostor). Oproti tomu pak dovolatel
jen poukazuje na stanovení výše bezdůvodného obohacení (rozhodnutím soudu
prvního stupně) v jiném řízení (coby novou skutečnost, jíž však nelze v
dovolacím řízení uplatnit; srov. § 241a odst. 6 o. s. ř.) a za jiné (předchozí)
období, nehledě na to, že své námitky v tomto směru zakládá na nikoliv zcela
korektní argumentaci o zásadním rozporu mezi dvěma provedenými posudky, když i
jím uváděný údaj „70 Kč/m2/rok“ z posudku znalce Ing. I. Čipery je zcela zjevně
jinou veličinou („výchozí“ obvyklou kupní cenou pozemku 70 Kč/m2 zastavěného
stavbou jiného vlastníka, jež se negativně promítá do případného pronájmu
budov) nežli revizním znalcem v této věci stanovené (jednotkové) obvyklé
nájemné (z budov o rozloze 2607 m2, jež bylo za žalobou vymezené období téměř
dvou let určeno částkou 128 845 Kč a kdy jde o veličinu, jíž jev tomto
konkrétním případě – i s ohledem na oběma znalci uváděný omezený
trh – obtížné určit s matematickou přesností).
Postup soudu v přítomné věci při
zjišťování skutkového stavu, včetně vyžadování, provádění a následného
hodnocení znaleckých posudků, je přitom do značné míry ovlivňován i procesní
aktivitou účastníků samých, kteří právě v tomto řízení proti znaleckému posudku
znalce Ing. I. Čipery (vyžádanému i v reakci na jejich námitky proti posudku
znalkyně Renáty Havířové, jež i soud po výslechu znalkyně vyhodnotil jako
relevantní) žádné námitky neuplatnily, ba ani nepožadovaly výslech tohoto
znalce (jak je ověřitelné i z vyjádření žalovaného z 29. 6. 2023, na č. l. 324
spisu).
16. Z výše uvedeného vyplývá, že zákonem vyžadované předpoklady
přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.) nebyly v posuzované věci naplněny. [Pro
rozhodnutí určující právní otázky byly odvolacím soudem vyřešeny v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, aniž byly by dány důvody k jinému
posouzení těchto dovolacím soudem již vyřešených otázek.]
17. Napadá-li snad žalovaný dovoláním rozsudek odvolacího soudu i v té
části výroku I, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o
náhradě nákladů řízení, a ve výrocích II a III, jimiž bylo rozhodnuto o
nákladech odvolacího soudu, nelze než odkázat na ustanovení § 238 odst. 1 písm.
h/ o. s. ř., podle nějž dovolání není přípustné proti rozhodnutím v části
týkající se výroku o nákladech řízení.
18. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c
odst. 3, věta první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.; dovolání
žalovaného bylo odmítnuto a k nákladům (k náhradě oprávněné) žalobkyně, jež se
prostřednictvím svého zástupce z řad advokátů vyjádřila k dovolání, patří
odměna advokáta ve výši 6 260 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1, §
11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších
předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální
částkou 300 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a
náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), celkem ve
výši 7 937,60 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 9. 2024
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu