28 Cdo 214/2022-358
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a
soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce M. B.,
narozeného XY, bytem v XY, zastoupeného PhDr. Mgr. Darinou Švábovou, advokátkou
se sídlem v Hlinsku, Dvořákovo nábřeží 1690, proti žalované České republice –
Ministerstvu obrany, identifikační číslo osoby 60162694, se sídlem v Praze 6,
Tychonova 221/1, s adresou pro doručování: Ministerstvo obrany, legislativní a
právní odbor, náměstí Svobody 471/4, Praha 6, o zaplacení částky 175 791 Kč s
příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 11 C 301/2018,
o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v
Pardubicích ze dne 20. 10. 2021, č. j. 27 Co 193/2021-332, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 20.
10. 2021, č. j. 27 Co 193/2021-332, a rozsudek Okresního soudu v Chrudimi ze
dne 26. 4. 2021, č. j. 11 C 301/2018-284, se zrušují a věc se vrací Okresnímu
soudu v Chrudimi k dalšímu řízení.
1. Žalobce se domáhal zaplacení částky 175 791 Kč spolu se
specifikovanými úroky z prodlení, coby peněžité náhrady za užívání jím
vlastněného pozemku žalovanou (v době od 1. 11. 2017 do 30. 11. 2018), jenž je
zahrnut do ochranného pásma letiště a je zatížen věcným břemenem zřízeným
pozemkovým úřadem v souvislosti s vydáním tohoto pozemku oprávněné osobě.
Omezení vlastnického práva není žalobci kompenzováno, původně sjednanou smlouvu
o nájmu pozemku žalovaná vypověděla a za užívání pozemku po 31. 10. 2017
neposkytuje žalobci žádnou úplatu.
2. Rozsudkem ze dne 26. 4. 2021, č. j. 11 C 301/2018-284, Okresní soud v
Chrudimi, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci jím požadovanou částku 175
791 Kč s určeným úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení
(výrok II.).
3. K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne
20. 10. 2021, č. j. 27 Co 193/2021-332, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil
(výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.).
4. Odvolací soud vzal za správná zjištění soudu prvního stupně, že
žalobce je vlastníkem pozemku parc. č. XY v k. ú. XY o výměře 8 122 m2 (dále
jen „předmětný pozemek“), jenž je zatížen věcným břemenem „trpět letecký provoz
a zdržet se činnosti, která by tento provoz rušila; v souvislosti se zřízením
věcného břemene jsou spojena práva a povinnosti stanovená letovým řádem LET-9-3
- údržba letišť, vydaný v r. 1979 Ministerstvem národní obrany – letectvo,
včetně dodatku letového řádu letiště XY“, zřízeného na základě rozhodnutí
Pozemkového úřadu ze dne 14. 9. 1993, č. j. 1276/1993 (jímž bylo současně
rozhodnuto, že právní předchůdkyně žalobce je vlastnicí předmětného pozemku a v
jehož odůvodnění bylo vysvětleno mj. i to, že „další vztahy budou vymezeny
nájemními smlouvami“). Předmětný pozemek není přímo letištním pozemkem ve
smyslu zákona č. 46/1997 Sb., o civilním letectví, jde o pozemek zatravněný a
neoplocený, nacházející se v ochranném pásmu letiště v ploše dotčené vojenským
prostorem (takto i patřičně označené). Pozemek byl předmětem nájmu dle nájemní
smlouvy uzavřené dne 19. 8. 1994 mezi organizační složkou žalované (Vojenskou
ubytovací a stavební správou Pardubice) jako nájemcem a právní předchůdkyní
žalobce jako pronajímatelkou, sjednané na dobu neurčitou; nájemné bylo s
účinností od 16. 12. 2011 dle dodatku č. 1 k nájemní smlouvě navýšeno na částku
162 440 Kč (tj. maximální částka 20 Kč/m2 ročně dle cenového výměru
Ministerstva financí č. 01/2010). Nájemní smlouva byla žalovanou vypovězena s
účinky k 31. 10. 2017, z důvodu tvrzeného přesunutí činností prováděných
Armádou České republiky nad rámec věcného břemene na jiné pozemky a cvičiště v
majetku státu. Vycházeje ze zjištění o nezměněném rozsahu využívání letiště,
včetně pokračujícího armádního výcviku, při němž „nelze vyloučit“ používání
pozemku jako dopadové plochy cvičných paravýsadků, odvolací soud aproboval i
ten závěr, že v době následující po skončení nájmu byl žalobce ve svém
vlastnickém právu k pozemku omezen v zásadě ve stejné míře jako za trvání
nájemního poměru.
5. Správné je podle odvolacího soudu i soudem prvního stupně učiněné
právní posouzení o aplikaci ustanovení § 2991 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012
Sb., občanského zákoníku, se závěrem, že žalobci za posuzované období od 1. 11.
2017 do 30. 11. 2018 náleží právo na vydání bezdůvodného obohacení, neboť po
skončení nájmu žalovaná užívala předmětný pozemek v žalobcově vlastnictví, aniž
by za to poskytovala žalobci úplatu, čímž se bez spravedlivého důvodu na jeho
úkor obohatila. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2013, sp.
zn. 28 Cdo 2359/2012, odvolací soud aproboval i závěry soudu prvního stupně
ohledně způsobu určení obvyklého nájemného (20 Kč/m2 za rok), potažmo
kvantifikace bezdůvodného obohacení, při němž se obešel bez znaleckého
posouzení (k určení hladiny obvyklého nájemného), opíraje se zejména o sjednané
nájemné v účastníky uzavřené smlouvě (jejím dodatku), maje pak na zřeteli i
příslušné cenové výměry Ministerstva financí č. 1/2010 a č. 1/2017 stanovící
maximální výši nájemného (za pronájem pozemků nesloužících nájemci k podnikání)
a odkazuje i na „další nájemní smlouvy, které žalovaná uzavřela s jinými
vlastníky pozemků v areálu letiště“. V této souvislosti znovu zdůraznil i
nemožnost zemědělského využití předmětného pozemku či jeho přenechání jinému za
úplatu (propachtování) „s ohledem na omezení spojená s výsadkovou činností
žalované“.
6. Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalovaná (dále též jako
„dovolatelka“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva,
při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, případně i otázek v rozhodování dovolacího soudu dosud
nevyřešených; jako dovolací důvod ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu
spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Kvalifikoval-li odvolací soud
žalobcem uplatněný nárok jako bezdůvodné obohacení žalované, pak podle názoru
dovolatelky nesprávně určil jeho výši, opíral-li se zejména o nájemné určené v
účastníky dříve uzavřené smlouvě a regulovanou výši nájemného dle příslušných
cenových výměrů Ministerstva financí, jež je však koncipováno jako nájemné
maximální, nikoliv tržní; při další komparaci vycházel jen z nájemních smluv
uzavřených za týchž podmínek jako s žalobcem, nezval v úvahu jiné pronájmy a v
rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu nenechal vypracovat znalecký
posudek za účelem určení obvyklého nájemného. Přitom nesprávně aplikoval závěry
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2359/2012, kdy
neuvažoval možnost pronájmu pozemku jiným subjektům, včetně provozovatele
letiště, jímž ovšem žalovaná není, a odhlédl-li i od té okolnosti, že v
odkazované věci byla řešena výše náhrady „z titulu nájemní smlouvy“ a nikoliv
věcného břemene. Dále pak dovolatelka nesouhlasí s odvolacím soudem učiněným
závěrem, že i po skončení nájmu byl žalobce v užívání předmětného pozemku
omezen ve stejném rozsahu jako předtím, k čemuž připomíná, že titulem
umožňujícím další užívání pozemku je pozemkovým úřadem zřízené věcné břemeno, a
klade otázku, jsou-li z věcného břemene plynoucí omezení srovnatelná s omezením
v důsledku pronájmu pozemku jiné osobě. Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší
soud rozsudek odvolacího soudu změnil a žalobu jako nedůvodnou zamítl, případně
aby napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
7. Žalobce ve vyjádření k dovolání označil námitky dovolatelky za
neopodstatněné a v reakci na ně zmínil jednotlivé důvody napadeného rozsudku,
které považuje za dostatečné a přesvědčivé. Podle žalobcova mínění oba soudy
zjistily výši obvyklého nájmu ze spolehlivých indikátorů, pročež nepochybily,
nenechaly-li za tímto účelem vypracovat znalecký posudek. Žalobce navrhl, „aby
dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu potvrdil“.
8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. s. ř.“) se po
zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno
oprávněnou osobou (žalovanou), za niž jedná pověřená zaměstnankyně s právnickým
vzděláním (§ 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1
o. s. ř. a obsahuje povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř., zabýval
tím, zdali je dovolání přípustné.
9. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout
pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
10. Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu
(jež je rozhodnutím, jímž se končí odvolací řízení, nikoliv rozhodnutím z
okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), je třeba poměřovat
ustanovením § 237 o. s. ř. (hledisky v něm uvedenými).
11. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Žalovanou podané dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť
směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení a jež
závisí na vyřešení právní otázky (určení výše náhrady za užívání cizího
pozemku), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu (viz dále citovanou judikaturu).
13. Po přezkoumání napadeného rozsudku ve smyslu ustanovení § 242 o. s.
ř., jež takto provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a v
hranicích otázek vymezených dovoláním, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že
dovolání je opodstatněné.
14. Zmatečnosti (§ 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229
odst. 3 o. s. ř.) ani jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné
rozhodnutí a k nimž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední
povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu
spisu se nepodávají.
15. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být
dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
16. O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle § 241a odst. 1
věty první o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní
normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně
vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně
aplikoval.
17. Protože posuzovaný právní poměr účastníků měl vzniknout po nabytí
účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (1. 1. 2014), řídí se
tento právní poměr, jakož i práva a povinnosti z něj vzniklé, včetně případných
práv a povinností z porušení smlouvy, tímto zákonem (srov. jeho část pátou,
hlavu II. – ustanovení přechodná a závěrečná – díl 1, oddíl 1, § 3028 odst. 1 a
3).
18. Podle § 2991 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu
obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil (odstavec 1). Bezdůvodně se
obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu,
plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo
tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám (odstavec 2).
19. Podle § 2999 o. z., není-li vydání předmětu bezdůvodného obohacení
dobře možné, má ochuzený právo na peněžitou náhradu ve výši obvyklé ceny.
Bylo-li plněno na základě neplatného nebo zrušeného právního jednání, právo na
peněžitou náhradu však nevznikne v rozsahu, v jakém se to příčí účelu pravidla
vylučujícího platnost právního jednání (odstavec 1). Plnil-li ochuzený za
úplatu, poskytne se náhrada ve výši této úplaty; to neplatí, zakládá-li výše
úplaty důvod neplatnosti smlouvy nebo důvod pro zrušení závazku, anebo byla-li
výše úplaty takovým důvodem podstatně ovlivněna (odstavec 2). Nelze-li předmět
bezdůvodného obohacení vydat proto, že došlo k jeho zkáze, ztrátě nebo zhoršení
z příčin, které jdou k tíži ochuzeného, nahradí obohacený nanejvýš tolik, co
ušetřil na vlastním majetku (odstavec 3).
20. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v závěru, že
protiprávním užitím cizí hodnoty (srov. § 2991 odst. 2 o. z.) je i stav, kdy je
cizí pozemek užíván subjektem odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či
jiného obdobného titulu. Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská
oprávnění realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil a jehož majetkový stav se
tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo. Takto pak
bezdůvodné obohacení vzniká i tomu, kdo svým jednáním dosáhl na úkor vlastníka
postavení detentora jeho pozemku tím, že měl k dispozici celý pozemek a mohl
jej tak učinit přístupným jen pro sebe a svou potřebu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo 651/2017, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4018/2017, a usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1089/2020).
21. Výše bezdůvodného obohacení se přitom odvozuje od prospěchu, jejž
získal obohacený, který je povinen vydat vše (nikoliv více), co sám získal. Za
bezdůvodné obohacení tedy není možno považovat jakýkoliv prospěch, jehož by
mohl vlastník věci teoreticky dosáhnout, nýbrž pouze ten prospěch, o nějž na
jeho úkor obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav, anebo o nějž se jeho
majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo (srovnej
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 4874/2014, a ze
dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1069/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne
16. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1265/2018).
22. Obohacený přirozeně není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu
práva užívání cizí věci vrátit, a je proto povinen nahradit bezdůvodné
obohacení peněžitou formou. Výše peněžité náhrady musí vycházet z finančního
ocenění prospěchu, který účastníku užíváním věci vznikl. Majetkovým vyjádřením
tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným
obvykle v daném místě a čase na užívání věci, zpravidla právě formou nájmu, a
kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy; důvodně se
tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný ve
Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2000; rozsudek ze dne 15. 4.
2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, či ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo
412/2005). Pro určení výše obvyklého nájemného je pak rozhodným aktuální stav
užívané věci a její skutečné využití bezdůvodně obohaceným (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4337/2018).
23. Bylo-li nájemné v posuzovaném období regulovanou cenou, nemůže výše
bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy (srov.
např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4005/2015,
a ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3507/2013, a usnesení téhož soudu ze dne
1. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4543/2016).
24. Je-li nájemné z pozemků nesloužících k podnikání nájemce v rozhodném
období regulováno a jeho výše byla omezena maximální cenou (stanovenou cenovými
výměry Ministerstva financí, vydávanými na základě zmocnění zákona č. 526/1990
Sb., o cenách), neznamená to bez dalšího, že v konkrétním případě nemůže být
obvyklá cena (nájemné) nižší než cena regulovaná. Je tedy na soudu, aby
zjišťoval cenu obvyklou (obvyklé nájemné) i v případě, je-li cena regulována
stanovením maximální ceny, jestliže účastníci řízení tvrdí nebo v řízení vyjde
jinak najevo, že obvyklá cena může být nižší než cena maximální; závěru soudu
proto musí předcházet spolehlivé skutkové zjištění o výši obvyklého nájemného
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3684/2013, a
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2830/2015, a ze dne
27. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3946/2015) založené na znaleckém posudku či jiných
podkladech dostatečně vypovídajících o nájemném obvyklém v daném místě a čase
(srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2018, sp. zn. 28 Cdo
1658/2017).
25. Odvolací soud v posuzované věci – v rozporu s výše citovanými závěry
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, od níž není důvodu se odchýlit –
určil výši peněžité náhrady za užívání předmětného pozemku v rozhodném období
na základě zjištění o účastníky sjednaném nájemném v jimi dříve uzavřené
nájemné smlouvě, jež – i s ohledem na provedenou cenovou regulaci výměry
Ministerstva financí – mylně ztotožnil s nájemným obvyklým, k jehož zjištění
neopatřil další relevantní podklady (jejichž prostřednictvím bylo by lze dojít
ke spolehlivému závěru, že nájemné bylo sjednáno v úrovni nájemného obvyklého);
k tomu selektivně vycházel toliko z nájemních smluv uzavřených žalovanou za
týchž podmínek jako s žalobcem a nevyžádal si v tomto sporu ani odborné
vyjádření či znalecký posudek, byť je zřejmé, že posouzení relevantních
skutečností také v tomto případě – vyznačujícím se skutkovou i právní
složitostí – závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných
znalostí (§ 127 o. s. ř.). [Z odůvodnění nalézacích soudů ani z obsahu spisu
přitom neplynou takové specifické faktory, jež by v intencích projednávané věci
byly schopny odůvodnit závěr o tom, že kvantifikace obvyklého nájemného
předmětného pozemku odborné znalosti nevyžaduje.]
26. Odvolacím soudem přijaté závěry (a jim předcházejí postup při určení
výše náhrady) nepodporuje ani odkazovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15.
2. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2359/2012, v němž dovolací soud, reflektuje přitom
specifické skutkové okolnosti jím tehdy posuzované věci, konstatoval, že
letiště XY představuje samostatný trh, v rámci nějž pronajímatel ani nájemce
nemají konkurenci, pročež použití porovnávací metody ke zjištění obvyklého
nájmu není vhodné, neboť by šlo o způsob deformovaný výší nájemného
dosahovaného u ostatních pronajímatelů (nechovajících se tržně), a uzavřel, že
je proto pro stanovení obvyklé ceny třeba srovnat výši nájemného s nájemným
jiných pozemků v dané lokalitě, ač užívaných odlišným způsobem; i v odkazovaném
případě přitom byly vypracovány znalecké posudky k určení výše obvyklého
nájemného, odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – však měl za to,
že soudem prvního stupně preferovaná metoda nemusí být vhodná (jediná možná)
právě proto, že nezohledňuje specifika trhu. V odkazovaném rozhodnutí tedy
dovolací soud svou argumentací brojil proti deformaci určení obvyklého
nájemného, k níž došlo v důsledku použití – vzhledem ke specifikům případu –
nevhodné metody negativně poznamenané právě tím, že bylo pracováno pouze s daty
vycházejícími z prostředí daného letiště, v němž se subjekty nájemních vztahu
nechovají tržně, a nelze tedy vyvodit, že by zmíněným rozsudkem dovolací soud
jakkoliv aproboval způsob, jakým v nyní řešené věci nalézací soudy dospěly k
výši obvyklého nájmu (tedy na podkladě zrušené smlouvy a s použitím cenových
předpisů).
27. K tomu sluší se dodat, že nezbytným předpokladem pro posouzení
důvodnosti nároku i pro jeho správnou kvantifikaci je také to, aby si soud
ujasnil, v rámci jakého institutu soukromého práva tak činí a zda je
uplatňovaný nárok vůbec bezdůvodným obohacením, či nárokem z jiného právního
důvodu (zde zejména se zřetelem na soudy současně učiněné zjištění, že
oprávnění užívat předmětný pozemek – poté, co odpadl zmíněný obligační důvod –
žalovaná opírá o věcné břemeno zřízené pozemkovým úřadem k věci vydané
oprávněné osobě). Toliko konzumace oprávnění plynoucích z věcného břemene (jež
může být dostatečným právním důvodem k užívání věci) ke vzniku bezdůvodného
obohacení totiž vést nemůže (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4.
10. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2680/2017, či usnesení ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 28
Cdo 1070/2010, a ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4010/2013).
28. Podle § 9 odst. 5 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických
vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, může
pozemkový úřad zřídit nebo zrušit na převáděné nemovitosti věcné břemeno,
případně uložit jiná opatření k ochraně životního prostředí nebo důležitých
zájmů jiných vlastníků, pokud je toho nezbytně třeba.
29. K otázce úplatnosti takto zřizovaného věcného břemene lze odkázat na
ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, reflektující i závěry vyslovené
Ústavním soudem v plenárním nálezu ze dne 11. 3. 1998, sp. zn. Pl. ÚS 41/97
(uveřejněném pod číslem 27/1998 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu a pod
č. 88/1998 Sb.), podle nějž – ačkoliv ustanovení § 9 odst. 5 zákona č. 229/1991
Sb. nestanoví, že pozemkový úřad má při zřizování věcného břemene rozhodovat
také o náhradě za omezení vlastnického práva – se dotčený vlastník může domáhat
práva na poskytnutí náhrady přímo s odvoláním na čl. 11 odst. 4 Listiny
základních práv a svobod, aniž by bylo nezbytně nutné, z hlediska ústavní
jistoty, toto právo konstituovat ještě předpisem nižší právní síly. Došlo-li k
omezení vlastnického práva před účinností Listiny základních práv a svobod, lze
náhradu za toto omezení poskytnout jen v souladu s předpisy účinnými ke dni
omezení, nestanoví-li zvláštní zákon jinak (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 10. 3. 2003, sp. zn. 22 Cdo 2093/2001, publikovaný v Souboru civilních
rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1761, svazek 24/2003, či rozsudek ze dne 10.
2. 2005, sp. zn. 28 Cdo 2190/2004).
30. K tomu Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně akcentuje,
že určení přiměřené kompenzace za restrikci vlastnického práva podle čl. 11
odst. 4 Listiny nepředstavuje otázku skutkovou, nýbrž otázku právní (viz
například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo
3012/2012, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo
1425/2014, dále i usnesení ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 3035/2006, nebo
rozsudek ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4229/2008), kdy právní posouzení
věci náleží výhradně soudu (srov. mezi jinými usnesení Nejvyššího soudu ze dne
1. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2422/2016).
31. Přitom i náhrada za omezení vlastnického práva (jež je zde oběma
soudy ztotožňována s bezdůvodným obohacením) má být stanovena na základě úvahy
soudu zohledňující veškeré konkrétní okolnosti případu, kupříkladu intenzitu
restrikce, délku jejího trvání, podmínky nabytí zatíženého pozemku, skutečnost,
zda již v době převodu vlastnického práva dotčená limitace oprávnění vlastníka
existovala (srov. přiměřeně namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3.
2016, sp. zn. 22 Cdo 1022/2014), jakož i předpokládaný vliv příslušného omezení
na tržní cenu nemovitosti (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19.
4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2507/2010, nebo ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo
5820/2016). Rozhodovací praxe dovolacího soudu přitom ponechává na nalézacích
soudech, aby v jednotlivých případech vždy vymezily pro danou věc rozhodná
kritéria s tím, že dovolací přezkum může úvahy nalézacích soudů zpochybnit
pouze tehdy, jsou-li zjevně nepřiměřené, případně berou-li v potaz hlediska,
která jsou pro určení výše náhrady bez významu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2125/2020).
32. I z takto uvedeného vyplývá, že neobstojí právní posouzení
(kvalifikující věc jako nárok z bezdůvodného obohacení), jež nepřiznává
patřičnou relevanci namítaným (a následně i soudem zjištěným) okolnostem o
zřízení věcného břemene k předmětnému pozemku (jež může být dostatečným právním
důvodem pro užívání pozemku oprávněnou osobou) a jež nehodnotí, zdali se výkon
užívacích práv žalovanou pohybuje právě v intencích oprávnění korespondujícího
věcnému břemeni (či je-li pozemek žalovanou užíván nad rámec oprávnění
plynoucího z tohoto věcného práva). Měl-li snad odvolací soud za to, že žalobci
eventuelně přísluší právě náhrada za omezení vlastnického práva věcným
břemenem, pak věc nehodnotil z pohledu všech relevantních, výše nastíněných
kritérií (akcentoval-li zejména tu okolnost, že „nelze vyloučit“ používání
pozemku jako dopadové plochy cvičných paravýsadků) a reálně neposoudil, nakolik
intenzívně je žalobce ve svém vlastnickém právu omezen (zdali je zatížení
pozemku s ohledem na jeho povahu fakticky absolutní, bez možnosti jakéhokoliv
jiného využití pozemku), nehledě na to, že i na výši takto případně uvažované
náhrady (vztahuje-li ji soud k částkám vynakládaným v daném místě a čase na
užívání obdobného pozemku) může mít nepochybně vliv i nesprávnost týkající se
určení obvyklého nájemného (viz výše).
33. Z uvedeného se podává, že právní posouzení věci odvolacím soudem je
nesprávné a uplatněný dovolací důvod (§ 241a odst. 1 věty první o. s. ř.) byl
naplněn.
34. Protože napadené rozhodnutí není správné a protože nejsou podmínky
pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání
nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího
soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Jelikož důvody, pro které byl zrušen
rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil
dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
35. V dalším řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem
vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§ 243g odst. 1, § 226 odst. 1
o. s. ř.).
36. V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů
řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 29. 3. 2022
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu