28 Cdo 2680/2017

28 Cdo 2680/2017-575

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a

soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce R. D., S.,

zastoupeného JUDr. Josefem Šírkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích,

Dr. Bureše 1185/1, proti žalované E. ON Distribuce, a.s., IČ 280 85 400, se

sídlem v Českých Budějovicích, F. A. Gerstnera 2151/6, o zaplacení 189.672 Kč s

příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23

C 238/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých

Budějovicích ze dne 21. října 2016, č. j. 7 Co 720/2015-494, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. října 2016, č. j. 7

Co 720/2015-494, se zrušuje a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.

záhlaví uvedené částky s příslušenstvím (výrok I.), přičemž rozhodl též o

náhradě nákladů účastníků řízení i státu (výroky II. a III.) a o vrácení

soudního poplatku (výrok IV.). Žalobce svůj nárok odůvodňoval tvrzením, že se

na jeho pozemku nachází plynovodní potrubí ve vlastnictví žalované, která tak

onen pozemek bez právního důvodu užívá. Soud zjistil, že stavbu zmíněného

vysokotlakého plynovodu, jehož vlastníkem je v současnosti žalovaná, povolil

stavební úřad jako plynovou přípojku pro závod společnosti Jihočeské cihelny,

a. s., a že příslušné povolení ze dne 4. 3. 1991 bylo rovněž opatřeno doložkou

právní moci. Žalobce, s nímž stavební úřad opomněl jednat jako s účastníkem

stavebního řízení, požádal 14. 4. 2010 o doručení stavebního povolení, dne 20.

4. 2010 pak tento správní akt napadl odvoláním, na jehož základě bylo dané

povolení zrušeno. Okresní soud nicméně poté, co odkázal na rozhodnutí

Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Odo 737/2004, jež bylo podle jeho názoru vydáno za

obdobných skutkových okolností, konstatoval, že i vadný správní akt (stavební

povolení chybně označené doložkou právní moci) je aktem platným, pročež došlo

ze zákona ke vzniku věcného břemene sloužícího jako právní důvod situování

plynovodu na předmětném pozemku. I kdyby věcné břemeno umístění plynovodního

potrubí na pozemku žalobce nebylo účinně konstituováno ex lege, žalovaná by

právo tomuto věcnému břemeni korespondující vydržela. Žalobce se tudíž vydání

bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského

zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), po žalované

dožadovat nemůže.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 24. 4. 2015, č. j. 7 Co

720/2015-416, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a III.,

napadených odvoláním žalobce, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech

odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud s odkazem na § 22 odst. 1 písm. a)

a odst. 5 zákona č. 67/1960 Sb., o výrobě, rozvodu a využití topných plynů

(plynárenský zákon), ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s § 22 odst. 1

písm. a), odst. 3 a 5 zákona č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a spotřebě

elektřiny (elektrisační zákon), ve znění pozdějších předpisů, dovodil, že

stavebníkovi (společnosti Jihočeské cihelny, a. s.) vzniklo ze zákona k

předmětnému pozemku bezplatné věcné břemeno, jež v současnosti svědčí žalované

jako vlastníku zmiňovaného plynovodního potrubí. Naznačený závěr se podle

odvolacího soudu uplatní, přestože bylo řízení předcházející vydání stavebního

povolení zatíženo vadou, v jejímž důsledku nebylo se žalobcem jednáno jako s

účastníkem, neboť je nutno vycházet z presumpce správnosti tohoto správního

aktu. Ke vzniku věcného břemene tak podle krajského soudu došlo, byť bylo

stavební povolení v roce 2012 zrušeno, aniž kdy nabylo právní moci. Jelikož

žalovaná pozemek žalobce neužívá bez právního důvodu, počínal si okresní soud

korektně, pakliže žalobu na vydání bezdůvodného obohacení zamítl. Úvahu soudu

prvního stupně týkající se otázky, zda mohla žalovaná vydržet právo

odpovídající věcnému břemeni umístění plynovodu na sporném pozemku, označil

odvolací soud za zcela nadbytečnou, a blíže se jí proto nezabýval.

K dovolání žalobce přezkoumal posledně uvedené rozhodnutí Nejvyšší soud, jenž

je rozsudkem ze dne 4. 7. 2016, č. j. 28 Cdo 2849/2015-461, zrušil a věc vrátil

odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Jeho závěry považoval za rozporné s

judikaturou dovolacího soudu, konkrétně s rozsudkem ze dne 8. 2. 2001, sp. zn.

22 Cdo 1819/99, v němž bylo dovozeno, že oprávnění zřídit a provozovat na cizím

pozemku plynovodní síť, respektive věcné břemeno tomuto právu odpovídající

vznikaly podle citované úpravy právní mocí stavebního povolení. Absenci

uvedeného předpokladu vzniku věcného břemene přitom nelze překlenout poukazem

na zásadu presumpce správnosti veřejnoprávních aktů, přestože bylo příslušné

správní rozhodnutí opatřeno doložkou právní moci. K tomu připomněl konstantní

rozhodovací praxi Nejvyššího i Ústavního soudu, dle níž i přes presumpci

správnosti doložky právní moci vyznačené na určitém aktu, zůstává právní

skutečností, s níž je spjat vznik, změna či zánik práv a povinností, samotná

právní moc rozhodnutí, zatímco doložka právní moci představuje pouhé úřední

osvědčení o dané skutečnosti. Nenabylo-li tudíž rozhodnutí stavebního úřadu

nikdy právní moci, nedošlo ani ke konstituci věcného břemene ze zákona.

Krajský soud v Českých Budějovicích následně rozsudkem ze dne 21. 10. 2016, č.

j. 7 Co 720/2015-494, rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I., II. a

III. opětovně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího

řízení. Vázán právním názorem vysloveným v kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu

zabýval se výhradně otázkou možného vydržení práva odpovídajícího věcnému

břemeni žalovanou (resp. jejím právním předchůdcem). Poukázal na § 26 odst. 1

elektrisačního zákona, dle něhož věcná břemena podle § 22 téhož zákona

postihují i národní majetek, nezapisují se do pozemkových knih a neplatí o nich

předpisy o promlčení a vydržení. Citovaný zákon byl ke dni 1. 1. 1995 derogován

zákonem č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a výkonu státní správy v

energetických odvětvích a o Státní energetické inspekci (dále jen „zákon č.

222/1994 Sb.“), který ovšem obdobné ustanovení neobsahoval. V otázkách, jež

nejsou upraveny speciálním předpisem, se pak jejich právní režim řídí obecnou

občanskoprávní úpravou, pročež odvolací soud dospěl k závěru, že může dojít k

vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni. Shledaje existenci omluvitelného

právního omylu na straně právního předchůdce žalované, jenž neměl ponětí o

vadách stavebního povolení, uzavřel, že již jemu svědčila oprávněná držba práva

odpovídajícího věcnému břemeni. On a následně i nynější žalovaná tak byli v

dobré víře, jež mohla být narušena nejdříve 14. 4. 2010, tedy v den, kdy

městský úřad Rudolfov obdržel žádost žalobce o doručení stavebního povolení, či

ještě později – v okamžiku, kdy byli účastníci stavebního řízení vyrozuměni o

odvolání napadajícím stavební povolení. Krajský soud považoval za splněné

podmínky ve smyslu § 134 a § 151o odst. 1 obč. zák., pročež uzavřel, že

žalovaná vydržela právo odpovídající věcnému břemeni, a žalobci proto náhrada

za užívání jeho pozemku nenáleží.

Proti posledně jmenovanému rozhodnutí podal žalobce dovolání, maje je za

přípustné ve smyslu § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve

znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Předně zpochybňuje dobrou víru

žalované a jejího právního předchůdce stran užívání sporného pozemku, a to

především s ohledem na absenci patřičného právního titulu, z něhož by svá

oprávnění mohli dovozovat. Dále nesouhlasí s posouzením nároku z bezdůvodného

obohacení a zdůrazňuje, že mu, jakožto vlastníku pozemku, náleží náhrada za

omezení jeho vlastnického práva. Mimo to namítá extrémní nesoulad skutkových

zjištění s provedenými důkazy, jakož i nepřezkoumatelnost rozsudku krajského

soudu, spatřuje ji v absenci reakce odvolacího soudu na námitky neprokázání

vlastnického práva žalované k předmětné plynové přípojce. V doplněních dovolání

podaných ve lhůtě dle § 240 odst. 1 o. s. ř. vytýká překvapivost napadeného

rozhodnutí, neboť úvaha odvolacího soudu o právním omylu na straně žalované mu

byla zpřístupněna až v písemném vyhotovení rozsudku, čímž byl zbaven možnosti

na ni adekvátně reagovat. V závěru podání dovolatel žádá odložení

vykonatelnosti napadeného rozhodnutí a navrhuje změnu rozsudku tak, že bude

žalobě vyhověno, eventuálně jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k

dalšímu řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1.

2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb.,

kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb.,

kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších

předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.

Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání

bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle § 241

odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti

každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže

napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe

dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla

vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být

dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání žalobce lze shledat přípustným, z níže uvedených důvodů.

Nemohlo-li být zákonné věcné břemeno ve smyslu § 22 odst. 1 písm. a) a odst. 5

plynárenského zákona ve spojení s § 22 odst. 3 elektrisačního zákona

konstituováno pro nedostatek právní moci stavebního povolení, stalo se

předmětem posuzování eventuální vydržení práva odpovídajícího zmíněnému

oprávnění žalovanou. V rozhodovací praxi Nejvyššího i Ústavního soudu, na niž

ostatně poukazuje i dovolatel, je konstantně artikulován názor, dle kterého k

vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni nepostačí subjektivní přesvědčení

držitele o tom, že mu věc nebo právo náleží, ale je třeba, aby byl „se zřetelem

ke všem okolnostem“ (tj. objektivně) v dobré víře, že mu právo svědčí (§ 130

odst. 1 obč. zák.). Dobrá víra držitele se musí vztahovat i k okolnostem, za

nichž vůbec byl myslitelný vznik věcného práva, tedy i k právnímu důvodu

(titulu), jenž by mohl mít za následek konstituování práva (viz mimo jiné

rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96,

publikovaný v Právních rozhledech č. 11/1997, s. 587, dále rozsudky téhož soudu

ze dne 18. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 431/96, ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo

595/2001, a ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 22 Cdo 658/2010). Může se přitom

jednat i o tzv. domnělý právní důvod držby (titulus putativus), kdy tu titul

vůbec není, ale držitel práva je se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře v

jeho existenci (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn.

22 Cdo 933/2016), přičemž takovým titulem, od něhož (resp. z domněnky jeho

trvání) držitel své právo dovozuje, může být též zákon stanovící podmínky,

jejichž splnění vede ke vzniku věcného břemene (srov. rovněž rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2531/2015, a jeho usnesení

ze dne 5. 8. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3010/2013). Z ustálené judikatury se pak

podává, že omyl držitele, z něhož jeho přesvědčení o existenci daného práva

vychází, musí být omluvitelný (srovnej namátkou rozsudek Nejvyššího soudu ze

dne 16. 1. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1417/2001). Takový omyl může být skutkový nebo

právní. Právní omyl spočívá v neznalosti nebo neúplné znalosti obecně závazných

právních předpisů a z toho vyplývajícího nesprávného posouzení právních

důsledků konkrétních skutečností. Omluvitelný je tehdy, jestliže se mu držitel

nemohl vyhnout ani při vynaložení obvyklé opatrnosti, kterou po něm lze s

ohledem na specifika případu požadovat (viz kuřpíkladu rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4833/2007). Právní omyl může být

omluvitelný i proto, že byl vyvolán státním orgánem, neboť držitel může důvodně

předpokládat, že státní orgány znají právo (srovnej například rozsudek

Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 22 Cdo 4484/2007). Dobrá víra

zaniká až v okamžiku, kdy se držitel seznámil s okolnostmi, které objektivně

musely vyvolat pochybnost o tom, že mu věc po právu patří, anebo že je

subjektem práva, jehož obsah vykonává (porovnej především rozsudek Nejvyššího

soudu ze dne 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, uveřejněný v Souboru

civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, číslo sešitu 16/2002, pod C

1176).

Judikatorní praxi se tudíž nikterak nepříčí názor odvolacího soudu o existenci

dobré víry žalované, respektive jejího právního předchůdce, jež pramenila v

důvěře ve stavební povolení (byť později úspěšně napadené odvoláním) a v

pravidla zakotvená ve shora citovaných normách ve spojení s § 45 odst. 3 zákona

č. 222/1994 Sb., kterým se s účinností k 1. 1. 1995 plynárenský i elektrisační

zákon ruší a dle něhož oprávnění k cizím nemovitostem, jakož i omezení jejich

užívání vzniklá před jeho účinností zůstávají nedotčena (obdobné ustanovení

koneckonců obsahuje ve svém § 98 i dnes účinný zákon č. 458/2000 Sb., o

podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o

změně některých zákonů /energetický zákon/). K řečenému se pak jeví vhodným

doplnit, že za správné vymezení účastníků stavebního řízení nenese odpovědnost

stavebník, jenž nemůže předpokládat, že stavební úřad některé osoby, jimž právo

účastenství svědčilo, v řízení opomenul (srovnej zejména rozsudek Nejvyššího

správního soudu ze dne 17. 12. 2013, sp. zn. 4 As 126/2013, bod 31). Dobrou

víru žalované proto nemohou zpochybnit ani námitky dovolatele stran její

náležité erudovanosti vycházející z oblasti odborného působení žalované. Líčený

závěr odvolacího soudu pak není v rozporu ani s dovolatelem jmenovanou

judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudky ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo

1398/2000, ze dne 18. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2887/2004, či usnesení ze dne 16.

4. 2007, sp. zn. 22 Cdo 908/2006). Žalobcem poukazovaný rozsudek ze dne 1. 10.

2009, sp. zn. 22 Cdo 4911/2007, pak řeší problematiku vydržení vlastnického

práva a nadto za zcela odlišných skutkových okolností – v případě neplatné

smlouvy o převodu nemovitosti pro její neurčitost. Určitost právního úkonu je

předmětem posouzení v dalším dovolatelem vzpomínaném rozsudku Nejvyššího soudu

ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 566/2011.

Ač lze odvolacímu soudu přitakat v řešení otázky vydržení oprávnění

odpovídajícího věcnému břemeni žalovanou, jehož samotným využíváním nemůže

dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení na úkor žalobce (srovnej zejména

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1070/2010, či ze

dne 20. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4010/2013), nelze jeho zamítavé rozhodnutí

kvitovat zcela. Nezbytným se totiž jeví dbát ochrany vlastnického práva žalobce

ve smyslu čl. 11 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod a nepřipustit

neoprávněný zásah do něj nad rámec mezí dovolených právními předpisy (srov. mimo jiné dovolatelem uváděný nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 137/03, či usnesení téhož soudu ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. I. ÚS

244/03). Nejvyšší soud se doposud ve své rozhodovací praxi zabýval toliko

otázkou nároku na náhradu za omezení vlastnického práva zákonným věcným

břemenem v situacích, v nichž byl konkrétní pozemek zatížen již v okamžiku, kdy

jej majitel domáhající se náhrady do svého vlastnictví nabýval (srovnej zejména

shora uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1070/2010, sp. zn. 22

Cdo 4010/2013, nebo jeho rozsudek ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 333/2013). V nynější věci ovšem na rozdíl od zmíněných kauz došlo k omezení vlastníkova

práva výstavbou potrubí v období, v němž byl majitelem pozemku žalobce, a za

účinnosti Listiny základních práv a svobod. V intencích elektrisačního zákona,

konkrétně dle jeho § 22 odst. 2, části věty druhé před středníkem, byl-li

vlastník nebo uživatel nemovitosti, která není ve státním socialistickém

vlastnictví, zřízením vedení podstatně omezen v užívání nemovitosti, může žádat

u příslušného orgánu, aby mu energetický podnik poskytl přiměřenou jednorázovou

náhradu. Jelikož v daném případě získala žalovaná oprávnění k užívání žalobcova

pozemku vydržením, tedy zvláštním způsobem, neměl dovolatel možnost se takové

náhrady domáhat. Rezignoval-li proto odvolací soud zcela na posouzení

nastíněného aspektu sporu (eventuálního nároku žalobce na kompenzaci zásahu do

jeho vlastnického práva) za specifické situace, v níž se vyrovnání za zatížení

pozemku domáhá jeho původní majitel, jenž jej vlastnil v době zřizování

plynového potrubí a který byl opomenut ve stavebním řízení, jehož předmětem

bylo povolení stavby pozemek zatěžující, nelze považovat jeho posouzení za

komplexní a respektující zejména judikaturu Ústavního soudu akcentující ochranu

vlastnického práva majitele pozemku zatíženého zákonným věcným břemenem

(srovnej kupř. shora citovaná rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 137/03 i

sp. zn. I. ÚS 244/03). Domáhal-li se totiž dovolatel v žalobě zprvu nikoli

pouze vydání bezdůvodného obohacení, nýbrž obecně kompenzace za zatížení

předmětu svého vlastnictví, bylo povinností soudu prověřit též, není-li jeho

požadavek na vydání finanční částky třebaže i jen z části oprávněný právě s

ohledem na omezení vlastnického práva bez náhrady. Právní kvalifikací

vyjádřenou v žalobě ostatně soud vázán není (srov. § 79 odst. 1 o. s. ř., či

např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5173/2016).

Zpochybňuje-li pak dovolatel vlastnické právo žalované k plynovému potrubí,

činí tak toliko prostřednictvím kritiky hodnocení provedených důkazů soudy

nižších stupňů, jež považovaly vlastnické právo žalované za doložené. Opomíjí

přitom, že způsob provádění a hodnocení důkazů nelze bez dalšího předmětem

dovolacího přezkumu učinit (srovnej kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12.

1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 905/2015, či ze dne 7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo

3206/2015). Z jeho námitek stran nesouladu provedených důkazů se skutkovými

zjištěními, jež jsou představovány toliko doslovnou citací judikatury, se pak

nepodává, která konkrétní zjištění a které důkazy provedené nalézacími soudy

považuje za rozporné.

Nejvyšší soud též v souladu s § 242 odst. 3 o. s. ř. zkoumal, zda řízení před

soudy nižších stupňů nebylo postiženo zmatečnostmi či jinými vadami, jež by

mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, ze spisu ovšem pochybení

tohoto typu nezjistil. Rozhodnutí odvolacího soudu pak rovněž nelze považovat

za nepřezkoumatelné ani překvapivé, jak se snaží naznačit dovolatel, neboť

zcela sleduje požadavky kladené na odůvodnění soudního rozhodnutí ustanovením §

157 odst. 2 o. s. ř. a úvahu o možném vydržení oprávnění odpovídajícího věcnému

břemeni, již pokládá žalobce za neočekávanou, artikuloval ve svém rozsudku již

soud prvního stupně.

Leč vzhledem ke shora popsané neúplné, a tedy nesprávné úvaze odvolacího soudu,

jenž přistoupil k zamítnutí žaloby na vydání bezdůvodného obohacení, aniž by se

blíže zabýval právem žalobce na náhradu za omezení jeho vlastnického práva,

přikročil Nejvyšší soudu ve smyslu § 243e odst. 1 a 2, věty první, o. s. ř. ke

zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení,

přičemž tento neopomene přiměřeně zohlednit ani závěry obsažené a k dané

problematice vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn.

22 Cdo 1022/2014, a to především v otázce pasivní věcné legitimace.

Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části věty první za středníkem, a §

226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí

vyslovenými.

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém

rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. 10. 2017

JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.

předseda senátu