28 Cdo 3010/2013
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana
Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause ve věci
žalobce hlavního města Prahy se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2,
zastoupeného JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 6,
proti žalované Pražské teplárenské, a. s., IČ 45273600, se sídlem v Praze 7,
Partyzánská 1/7, zastoupené Mgr. Vojtěchem Novotným, advokátem se sídlem v
Praze 1, Karlovo náměstí 671/24, o zaplacení částky 89.100,- Kč, vedené u
Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 133/2011, o dovolání žalobce proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2012, č. j. 55 Co
389/2012-60, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 6.050,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta
Mgr. Vojtěcha Novotného.
Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 12. 4. 2012, č. j. 10 C
133/2011-28, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby mu žalovaná zaplatila
89.100,- Kč, a rozhodl o nákladech řízení. Žalobce požadoval zaplacení uvedené částky z titulu bezdůvodného
obohacení, které žalovaná získala v době od 1. 6. 2009 do 31. 5. 2011, kdy bez
právního důvodu užívala jeho pozemky parc. č. 404/6 a 404/7 v k. ú. Čimice o
celkové výměře 297 m2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že na těchto
pozemcích, náležících žalobci, byla v roce 1983 postavena stavba technického
vybavení - výměníková stanice. Na základě privatizačního projektu byla 1. 5. 1992 založena žalovaná a součástí vloženého základního jmění státního podniku
České energetické závody s. p. byla i předmětná výměníková stanice. Žalovaná a
její právní předchůdce vycházeli z toho, že jim k uvedeným pozemkům svědčí
zákonné věcné břemeno bezplatně postavit a provozovat výměníkovou stanici podle
§ 22 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona č. 79/1957 Sb., o výrobě, rozvodu a
spotřebě elektřiny (elektrizační zákon), neboť omezení vzniku tohoto práva na
výměru stanice do 30 m2 se nevztahuje na výměníkové stanice, které byly
budovány současně s výstavbou domů, k jejichž zásobování tepelnou energií byly
určeny. Věcné břemeno nevzniká za situace, v níž výměníková stanice přesahuje
výměru 30 m2 jen pro případy jejího dodatečného vybudování. Elektrizační zákon
byl sice zrušen zákonem č. 222/1994 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu
státní správy v energetických odvětvích a Státní energetické inspekci, ale ten
v § 45 odst. 3 stanovil, že oprávnění k cizím nemovitostem, jakož i omezení
jejich užívání vzniklá před účinností tohoto zákona, zůstávají nedotčena. Po
jeho zrušení zákonem č. 458/2000 Sb., energetickým zákonem, stanoví obdobně §
98 odst. 4 tohoto zákona. Také Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2002, sp. zn. 28 Cdo 990/2002, uvedl, že vznik věcného břemena podle § 22 odst. 1 písm. a) zákona č. 79/1957 Sb. je nutno ex post dovodit či deklarovat, či jinak
řečeno v pochybnostech preferovat. Teprve v rozsudku ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4833/2007, dospěl k závěru, že věcné břemeno bezplatného užívání
podle § 22 odst. 1 písm. a) zákona č. 79/1957 Sb. se nevztahuje ke všem
výměníkovým stanicím umístěným na nemovitostech jiných vlastníků, ale jen ke
stanicím o rozloze do 30 m2. Právo věcného břemena, spočívající v bezplatném
užívání pozemků žalobce pro stavbu a provoz předmětné výměníkové stanice, tak
právnímu předchůdci žalované ze zákona nevzniklo. Podle § 151o zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, však vzniká věcné břemeno i vydržením. Tak tomu bylo i v daném případě, neboť už právní předchůdci žalované byli od
roku 1983 a žalovaná od roku 1992 v dobré víře, že jim náleží právo
odpovídající věcnému břemenu vzniklé podle § 22 odst. 1 písm. a) a odst. 2
zákona č. 79/1957 Sb. Šlo o právní omyl omluvitelný, neboť, jak uvedl Nejvyšší
soud v rozsudku ze dne 18. 3. 2008, sp. zn.
28 Cdo 4833/2007, za neoprávněného
držitele nelze považovat toho, kdo se držby uchopí na základě jednoho z možných
výkladů zákona, bylo-li k tomuto výkladu možno dojít při zachování obvyklé
opatrnosti. K odvolání žalobce přezkoumal uvedené rozhodnutí Městský soud v Praze,
jenž je rozsudkem ze dne 18. 12. 2012, č. j. 55 Co 389/2012-60, potvrdil (výrok
I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Uvedl, že soud
prvního stupně na základě dostačujících skutkových zjištění dospěl správně k
závěru, že žalovaná neužívá pozemky žalobce bez právního důvodu, ale z titulu
vydrženého práva odpovídajícího věcnému břemenu. Poukázal na to, že Nejvyšší
soud rozsudkem ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4833/2007, rozhodl v
intencích nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 25/04. I v
dalším rozhodnutí vydaném v řízení navazujícím na uvedený rozsudek, a to v
usnesení ze dne 14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3312/2009, Nejvyšší soud vyslovil,
že právo odpovídající věcnému břemenu nevzniklo sice přímo ze zákona, nicméně
za splnění předpokladů pro jeho vydržení – výkonem práva v dobré víře po
stanovenou vydržecí dobu. K námitce žalobce, že bezplatný výkon práva by byl v
rozporu s dobrými mravy, odkázal rovněž na označené rozhodnutí Ústavního soudu
připomínající, že podle § 151n odst. 3 obč. zák. je osoba oprávněná z věcného
břemena povinna nést přiměřené náklady na zachování (údržbu) věci, v tomto
případě zatížených pozemků, budou-li jí vyúčtovány.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel
o ustanovení § 237 o. s. ř., a uplatnil dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. Uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení
otázky, která má být dovolacím soudem posouzena jinak, a na otázce, při jejímž
posouzení se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel zdůrazňuje, že je třeba důsledně rozlišovat mezi obecnou úpravou
věcných břemen v občanském zákoníku a úpravou věcných břemen ve veřejnoprávních
předpisech (např. v energetickém zákoně), která je úpravou speciální. I
Nejvyšší soud uvedl v rozhodnutí ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1624/2000,
že zákonná věcná břemena jsou instituty svého druhu, nespadající zcela pod
soukromoprávní úpravu. Soudy obou stupňů však tyto úpravy nesprávně směšují. Dovolatel nesouhlasí s názorem Nejvyššího soudu vysloveným v rozhodnutích ze
14. 9. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3312/2009, a ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo
4833/2007. Posledně jmenovaným rozhodnutím bylo postaveno najisto, že zákonné
věcné břemeno nevzniklo a neexistuje. Pak není možné, aby dobrá víra opírající
se o vznik práva stanoveného veřejnoprávním předpisem založila vydržením vznik
práva podle předpisu soukromoprávního. Žalovaná nikdy neměla dobrou víru, že jí
náleží věcné břemeno soukromoprávní, a proto také nemůže soukromoprávní věcné
břemeno vydržet. Žalobce uzavírá, že „zákonné věcné břemeno buď je anebo není a
zákonné věcné břemeno nelze vydržet.“ Kromě toho soudy také pominuly, že k
nabytí práva odpovídajícího věcnému břemenu je nutný jeho zápis v katastru
nemovitostí, což v daném případě splněno není. Nesprávný je dle dovolatele také závěr, že mu nepřísluší za užívání jeho
pozemků žalovanou žádná náhrada, a to ani z titulu bezdůvodného obohacení. Žalovaná totiž užívá pozemky celé - jsou zcela zastavěny budovou výměníkové
stanice, a žalobce tak de facto žádné náklady na údržbu pozemků nemá. Odvolací
soud nepřiléhavě argumentuje, že vydržené věcné břemeno je bezplatné – přitom
však bezplatně by mohlo vzniknout jen věcné břemeno zákonné. Omezit vlastnické
právo lze podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod jen za náhradu. Opakovaně tak deklaroval i Nejvyšší soud (např. v rozhodnutích sp. zn. 22 Cdo
2854/2010, 2 Cdon 1031/97, 21 Cdo 2145/98, 2 Cdon 265/96 nebo 22 Cdo 1434/2010)
a Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 3756/11. I pokud soud nesprávně dospěl k
závěru, že žalovaná vydržela právo odpovídající věcnému břemenu k pozemkům,
měla mu být přiznána adekvátní náhrada a jeho žalobě mělo být vyhověno. Žalobce dále zmínil, že ještě v době před rozhodnutím Nejvyššího soudu
žalovaná za určité období bezdůvodné obohacení žalobci vydala, čímž zpochybnila
svou dobrou víru a de facto svůj dluh uznala. Dovolatel rovněž poukázal na to,
že se soudy nevypořádaly s tvrzením, že výměníkovou stanici stavěl na pozemcích
jejich tehdejší vlastník, takže ani z tohoto důvodu právo odpovídající věcnému
břemenu vzniknout nemohlo. Nebylo ani objasněno, kdy došlo k oddělení
vlastnictví pozemků a této stavby.
Žalovaná navíc podala návrh na vklad
vlastnického práva k předmětné výměníkové stanici dne 7. 10. 1998, v němž je
jasně uvedeno, že se jedná o stavbu na cizím pozemku, což může rovněž vzbuzovat
pochybnosti o její dobré víře. Žalobce proto navrhl, aby dovolací soud změnil
rozsudek odvolacího soudu tak, že žalobě vyhoví, případně zrušil rozsudky soudů
obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání v prvé řadě uvedla, že rozsudek odvolacího
soudu byl vydán v prosinci 2012, to znamená před účinností zákona č. 404/2012
Sb., kterým byl změněn zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, a dovolání by
tak mohlo být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu
ve znění účinném do 31. 12. 2012 (dále „o. s. ř.“). To znamená, že dovolání by
bylo přípustné jen tehdy, pokud by žalobce v dovolání vymezil právní otázky,
které by činily rozhodnutí odvolacího soudu zásadně významným. Zásadní význam
předestřených otázek však žalobce netvrdí. Žalovaná tedy navrhla, aby Nejvyšší
soud dovolání odmítl. Pro případ, že Nejvyšší soud shledá dovolání přípustným,
považuje rozsudek odvolacího soudu za správný. Rozlišování úpravy veřejnoprávní
a soukromoprávní pro vznik práva odpovídajícího věcnému břemenu vydržením
považuje za nesmyslné, neboť je zřejmé, že pro závěr o nabytí tohoto práva
vydržením je významná dobrá víra držitele po vydržecí dobu. Prokázala přitom,
že její právní předchůdce od 24. 11. 1983 užíval pozemky žalobce v dobré víře,
že tak činí z titulu práva odpovídajícího věcnému břemenu, stejně je užívala
dále i ona sama, a k vydržení tohoto práva došlo dne 24. 11. 1993. Vzniku práva
odpovídajícího věcnému břemenu vydržením nebrání, že nebylo zapsáno do katastru
nemovitostí. V dovolání také žalobce opakovaně slučuje dva různé pojmy. Namítá,
že mu nebyla přiznána náhrada za užívání jeho pozemků, ale domáhá se vydání
bezdůvodného obohacení za užívání těchto pozemků. Bezdůvodné obohacení žalované
však nepřipadá v úvahu, neboť jí svědčí právní důvod k užívání pozemků -
vydržené právo odpovídající věcnému břemenu. Jde přitom o užívání bezplatné. Žalovaná je ovšem připravena nést přiměřené náklady na zachování – údržbu
předmětných pozemků podle § 151n odst. 3 obč. zák., které jí žalobce vyúčtuje. K námitce žalobce, že pokud jí vzniklo právo odpovídající soukromoprávnímu
břemenu, musí mu být přiznána náhrada, žalovaná opakuje, že jde o právo
bezplatné. Ani občanský zákoník vznik takového břemene nevylučuje. Závěrem
uvádí, že jejímu právnímu předchůdci byla stavba výměníkové stanice předána dne
24. 11. 1983 a ten byl jako státní podnik nabytím správy výměníkové stanice v
dobré víře, že mu právo odpovídající věcnému břemenu náleží. Navrhla tak, aby
Nejvyšší soud dovolání odmítl. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského
soudního řádu („o. s. ř.“), ve znění účinném do 31. 12. 2012, které je podle
čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241
odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Jelikož napadený rozsudek
odvolacího soudu není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), ani
potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl
„jinak“) byl odvolacím soudem zrušen (§ 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř.),
přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud
musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce
zásadně významné. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu
po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v
rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy
rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka
posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2
písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolatel však ve svém podání otázku ve smyslu uvedeného ustanovení
nevymezil. Míní-li dovolatel, že dobrá víra opírající se o ustanovení
veřejnoprávního předpisu nemohla vést k vydržení práva odpovídajícího
soukromoprávnímu věcnému břemenu, opomíjí, že základním předpokladem vydržení,
a to i vydržení práva odpovídajícího věcnému břemeni, je přesvědčení držitele,
že mu vzhledem ke všem okolnostem právo náleží, jež je pak možno pokládat za
činěné v dobré víře (k tomu srov. více např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
19. 8. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2919/2000, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.
8. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1597/2011, a judikaturu v těchto rozhodnutích
odkazovanou). Stěžejní je tedy přesvědčení a dobrá víra potenciálního
vydržitele, že mu právo, které drží, náleží, a to nehledě na to, o jaký domnělý
právní titul své přesvědčení opírá. Pro posouzení vzniku zmíněného práva je zde
rozhodující, že žalovaná sebe nepokládala za oprávněnou z titulu věcného
břemene vzniklého dle soukromoprávní úpravy, ale to, že se v dobré víře
pokládala v souladu se zákonem za oprávněnou daný pozemek užívat. Tento závěr
soudů nižších stupňů přitom dovolatel nikterak nevyvrací. V obecné rovině lze
pak mít právní názory soudů obou stupňů vyslovené k otázce vydržení práva
žalovanou za plně korelující s úvahami Nejvyššího soudu vyslovenými v jeho
rozsudku ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 28 Cdo 4833/2007, na nějž je možno v
dalším odkázat.
Nepřípadná je i zmínka dovolatele o nutnosti vkladu věcného práva do katastru
nemovitostí, neboť v souladu s § 151o odst. 1 a § 134 obč. zák. takové právo
vzniká vydržením, je-li po stanovenou dobu drženo v dobré víře, komentářová
literatura zde hovoří o tzv. mimoknihovním nabytí (k tomu srov. více např. Jiří
Švestka, Jiří Spáčil, Marta Škárová, Milan Hulmák a kol. Občanský zákoník I,
II, 2. vyd., Praha 2009, s. 1048). Stala-li se tedy splněním uvedených podmínek
žalovaná řádně oprávněnou z věcného břemena, nemohl být tento stav zvrácen ani
jí následně poskytnutou platbou, když dovolatel nehovoří o tom, že k platbě
došlo ve vydržecí době a způsobem, jenž by mohl vést k pochybnostem o dobré
víře držitele.
Judikatuře Nejvyššího soudu se nikterak nepříčí ani úvaha odvolacího soudu, dle
níž by se v daném případě mohl žalobce domáhat náhrady nákladů na zachování či
údržbu věci dle § 151n odst. 3 obč. zák. (k tomu srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1070/2010, či rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1357/2009). Dovolatelem
odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu se zabývají odlišnými případy vzniku
věcného břemena, v nichž jsou tato břemena zřizována jednorázovým úkonem za
náhradu. V případě vydržení se však jedná o specifický způsob nabytí, jímž je
chráněna dlouhodobá držba osoby jsoucí se zřetelem ke všem okolnostem v dobré
víře, že jí dané právo náleží, a jíž se vlastník ve vydržecí lhůtě zjevně
nebránil. V tomto směru je možno poukázat na to, že ani v případě, že dojde k
naprosto zásadnímu zásahu do vlastnického práva tím, že vydržením se stane
vlastníkem věci oprávněný držitel, tedy osoba odlišná od vlastníka původního,
nepředpokládá právní řád, že by bylo nutno osobě pozbyvší vlastnické právo
třeba poskytovat určitou kompenzaci. Podpořil-li dovolatel svou argumentaci
rovněž odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 18. 9. 2012, sp. zn. I. ÚS
3756/11, pak je možno říci, že polemika Ústavního soudu se závěry soudu
Nejvyššího zaobírající se principem přiměřenosti a otázkou ochrany vlastnického
práva vychází, jak je zdůrazňováno v odůvodnění tohoto rozhodnutí, z okolností
dané věci, jež dle Ústavního soudu nasvědčovaly tomu, že v posuzovaném případě
neobstojí závěr o omluvitelném právním omylu, a potažmo tedy i o vydržení práva
odpovídajícího věcnému břemenu. V nyní projednávané věci však dovolatel
nepřichází s relevantní argumentací, v jejímž světle by nemohly obstát závěry
soudů nižších stupňů vyslovené v tomto směru. Poukazuje-li dovolatel na to, že
žalovaná podala návrh na vklad do katastru, z nějž je zřejmé, že se jedná o
stavbu na cizím pozemku, pak pomíjí, že v daném případě nebylo sporu o
vlastnické právo k pozemku, ale o titul, jenž by žalovanou opravňoval k jeho
užívání (například věcné břemeno tížící vlastníka pozemku). Zmiňuje-li
současně, že soudy nebyla zohledněna realizace stavby výměníkové stanice v
době, v níž byl vlastník stavby i pozemku totožný, vybízí tímto předně k úvaze,
že sám pozemek nabyl již omezený daným užívacím oprávněním, a nemůže se tak
domáhat náhrady za jeho následné zatížení věcným břemenem, neboť mu právo k
pozemku nezatíženému v podstatě nikdy nevzniklo. Tato námitka přitom zjevně
směřuje ke zpochybnění skutkového závěru (při řešení otázky přípustnosti
dovolání v zásadě nezpochybnitelnému) stran okamžiku, od nějž začala běžet
vydržecí lhůta a jenž byl soudem prvního stupně vztažen nikoliv ke dni zřízení
stavby, ale ke dni jejího předání uživateli dne 24. 11. 1983, k čemuž se již
dovolatel ve své argumentaci nevyslovuje.
V daném případě tedy dovolání neposkytuje podklad pro závěr o zásadním právním
významu napadeného rozhodnutí, Nejvyššímu soudu proto nezbylo než dovolání
podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, části věty před středníkem, a § 146 odst.
3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalované v souvislosti se zastoupením
advokátem náklady, které Nejvyšší soud s ohledem na zrušení vyhlášky č.
484/2000 Sb. s účinností od 7. 5. 2013 nálezem Ústavního soudu ze dne 17. 4.
2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaným pod č. 116/2013 Sb., stanovil dle
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb (advokátní tarif). K tomu srovnej více rozsudek
Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3043/2010. Dle § 8 a § 7 bodu 5 vyhlášky č.
177/1996 Sb. činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k
dovolání) 4.700,- Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní
služby ve výši 300,- Kč podle ustanovení § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.
a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení § 137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalovaná
právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 6.050,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského
soudního řádu.
V Brně dne 5. srpna 2014
JUDr. Jan
Eliáš, Ph.D.
předseda senátu
.