25 Cdo 2643/2018-374
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a
soudkyň JUDr. Ivy Suneghové a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobkyně: N. J.,
narozená XY, bytem XY, zastoupená JUDr. Klárou Kořínkovou, advokátkou se sídlem
Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, proti žalované: ALMEDA a. s., IČO 25079174, se
sídlem Alšova 462, Neratovice, zastoupená Mgr. Petrem Eliášem, advokátem se
sídlem Revoluční 1546/24, Praha 1, o 2 000 000 Kč, vedené u Okresního soudu v
Mělníku pod sp. zn. 6 C 294/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Praze ze dne 7. 2. 2018, č. j. 21 Co 339/2017-315, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 7. 2. 2018, č. j. 21 Co
339/2017-315, se ve výroku, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Mělníku
ze dne 18. 5. 2017, č. j. 6 C 294/2015-235, tak, že žaloba o zaplacení 1 000
000 Kč byla zamítnuta, mění ohledně částky 240 000 Kč tak, že se rozsudek soudu
prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé do částky 240 000 Kč potvrzuje
, ohledně částky 760 000 Kč se dovolání odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před
soudem prvního stupně a odvolacího řízení 42 067 Kč do tří dnů od právní moci
rozsudku k rukám JUDr. Kláry Kořínkové, advokátky.
III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího
řízení 3 661 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. Kláry
Kořínkové, advokátky.
Žalobkyně se domáhala odškodnění za usmrcení jejího dítěte při porodu ve
zdravotnickém zařízení žalované.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. 2. 2018, č. j. 21 Co 339/2017-315,
změnil rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 18. 5. 2017, č. j. 6 C
294/2015-235, ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že žalobu o zaplacení 1
000 000 Kč zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že
žalobkyně se dne 25. 12. 2012 dostavila do zařízení žalované k porodu, který
byl veden jako fyziologický. Službu měla neatestovaná lékařka a pracovní
pohotovost (tzv. příslužbu) měl lékař s atestací. V nočních hodinách bylo
provedeno CTG vyšetření (vyšetření srdeční akce plodu a děložní aktivity) s
vyhodnocením křivky záznamu jako suspektní až patologické, proto byl službu
konající lékařkou přivolán lékař mající příslužbu, který záznam vyhodnotil jako
suspektní a doporučil žalobkyni dále sledovat. Poté se k výzvě službu konající
lékařky k žalobkyni dostavil znovu, další záznamy o jeho postupu nejsou k
dispozici. Křivka CTG byla nejpozději od 3.20 hodin s převahou patologických
jevů, nejpozději od 3.50 hodin již byla patologická, od 5.00 hodin byla
nehodnotitelná. Císařský řez byl proveden až v 6.06 hodin a plod byl vybaven
mrtvý. Důvodem úmrtí plodu byla hypoxie, nedostatek kyslíku, tedy udušení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně posoudil nárok žalobkyně podle §
11 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) a dospěl k závěru, že žalovaná porušila své
právní povinnosti vyplývající jí z § 45 odst. 1, § 4 odst. 5 a § 28 odst. 2
zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování,
tím, že nechala sloužit neatestovanou lékařku, která nebyla oprávněna
rozhodnout o ukončení těhotenství císařským řezem, a lékař nad ní vykonávající
dohled měl pouze tzv. příslužbu, a nebyl tudíž povinen se zdržovat na
pracovišti, v důsledku čehož nebylo o provedení císařského řezu rozhodnuto včas
a nenarozený plod zemřel. K úmrtí dítěte žalobkyně došlo tedy v důsledku
porušení právních povinností žalované. Tím bylo porušeno právo žalobkyně na
rodinný život, za tento zásah žalovaná odpovídá a žalobkyně má právo na
finanční odškodnění. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud uzavřel,
že žalobkyně by měla právo pouze na paušální náhradu podle § 444 odst. 3 obč. zák., které se však žalobou nedomáhala, přičemž podmínky pro přiznání náhrady
imateriální újmy nad tento rámec podle § 11 a násl. obč. zák. dány nejsou,
odvolací soud neshledal existenci nadstandardně rozsáhlé nemajetkové újmy
žalobkyně, která by přiznání žalobkyní požadované náhrady odůvodňovala. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním z důvodu nesprávného
právního posouzení otázky výše odškodnění, které žalobkyni náleží za usmrcení
jejího dítěte. Žalobkyně namítala, že soud nebyl vázán právním názorem
žalobkyně, podle jakého ustanovení zákona jí odškodnění náleží, a bylo na něm,
aby sám věc správně právně posoudil. Proto jí měla být přiznána minimálně
částka 240 000 Kč. Vyloučil-li soud přiznání jakékoliv náhrady, porušil zásadu
proporcionality a spravedlivosti rozhodování a svým rozhodnutím se odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a též Ústavního soudu. Žalobkyně
odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14.
Dále namítala, že odvolací soud provedl důkaz, který nikdo nenavrhl, a z něj
pak vycházel. Nezabýval se dále tím, do jaké míry měla na žalobkyni vliv smrt
jejího dítěte a do jaké míry byly psychické problémy zaviněny jinými faktory. Odvolací soud tak nezjistil úplně skutkový stav. Z uvedených důvodů dovolatelka
navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu
soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že odvolací soud věc správně právně
posoudil, žalobkyně se domáhala výhradně přiznání mimořádného peněžitého
zadostiučinění podle § 13 obč. zák. Důkaz, který odvolací soud provedl, navrhla
sama žalobkyně. Žalovaná navrhla zamítnutí dovolání. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání
žalobkyně je přípustné pro řešení otázky vázanosti soudu v žalobě uvedeným
právním posouzením uplatněného nároku, při jejímž posouzení se odvolací soud
odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dovolání je proto
zčásti důvodné. Vzhledem k § 3079 odst. 1 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od
1. 1. 2014, posuzuje se věc podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též
jen „obč. zák.“), neboť k porušení právní povinnosti mělo podle žalobních
tvrzení dojít před 1. 1. 2014.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom,
že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že
správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný
skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Náležitosti návrhu na zahájení řízení jsou uvedeny v ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř., kde se mimo jiné stanoví, že v žalobě je nutno vylíčit rozhodující
skutečnosti, tedy vymezit skutek, který má být předmětem řízení, a že z obsahu
žaloby musí být patrno, čeho se žalobce domáhá (žaloba musí obsahovat řádný
žalobní návrh). Ve sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí,
že soud je vázán žalobou. Nárok uplatněný žalobou je charakterizován vylíčením
skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje, a skutkovým základem
vylíčeným v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak vymezen předmět
řízení. Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k
tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a které v
případě, že budou prokázány, umožňují žalobě vyhovět. Právní důvod požadovaného
plnění vyplývá ze souhrnu vylíčených skutkových okolností a žalobce není
povinen uvádět ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu, jímž svůj nárok
odůvodňuje. Právní kvalifikace nároku žalobcem není pro soud závazná, neboť
právní posouzení věci podle předpisů hmotného práva náleží soudu. Jestliže soud
rozhoduje o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež
umožňují posoudit uplatněný nárok po právní stránce i podle jiných právních
norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného
dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než
jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu takto nárok posoudit, a to bez
ohledu na to, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či
nikoliv (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo
643/2000, ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009). Jak vyplývá z obsahu spisu, žalobkyně odůvodnila v žalobě svůj nárok na
peněžité plnění tvrzením, že v důsledku chybného postupu žalované při
poskytování zdravotních služeb žalobkyni došlo k úmrtí donošeného dítěte. Žalovaná odpovídá za škodu a nemajetkovou újmu, která byla žalobkyni usmrcením
jejího syna způsobena. Odkázala na § 444 odst. 3 a § 11 a násl. obč. zák. a
uvedla, že smrt jejího syna jí zasáhla nad míru obvyklou, a žádala
zadostiučinění ve výši 2 000 000 Kč. Podle § 444 odst. 3 obč. zák. za škodu usmrcením náleží pozůstalým jednorázové
odškodnění, a to a) manželovi nebo manželce 240 000 Kč, b) každému dítěti 240
000 Kč, c) každému rodiči 240 000 Kč, d) každému rodiči při ztrátě dosud
nenarozeného počatého dítěte 85 000 Kč, e) každému sourozenci zesnulého 175 000
Kč, f) každé další blízké osobě žijící ve společné domácnosti s usmrceným v
době vzniku události, která byla příčinou škody na zdraví s následkem jeho
smrti, 240 000 Kč. Podle ustálené judikatury k právní úpravě účinné do 31. 12. 2013, podle níž je
posuzována projednávaná věc, ustanovení § 444 odst. 3 o. z.
zakládá právo na
jednorázové odškodnění pozůstalých uvedených pod písm. a) až f) za nemajetkovou
újmu, která jim vznikne v případě usmrcení osoby blízké. Rozsah odškodnění je
dán stanovením absolutních částek, na které pozůstalému vzniká nárok, prokáže-
li existenci příbuzenského či jiného obdobného poměru s usmrceným, a to bez
dalšího dokazování. Tato úprava je ovšem natolik paušální, že ji nelze
považovat za vyčerpávající řešení daného problému, a nevylučuje, pokud
jednorázové odškodnění není dostatečnou satisfakcí za vzniklou újmu na
osobnostních právech, aby se dotčené osoby domáhaly další satisfakce podle
ustanovení na ochranu osobnosti (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1577/2009, nález Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 16/04). Pro navýšení náhrad nad paušální jednorázové částky
zakotvené v ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. cestou ustanovení § 13 odst. 2 a
3 obč. zák. je místo v případech mimořádných, tj. v případech mimořádné
závažnosti vzniklé nemajetkové újmy či při mimořádných okolnostech, za nichž k
porušení práva došlo. Pro přiznání finančního zadostiučinění nad rámec
jednorázového odškodnění musí tedy dovolatel splnit, kromě zákonem stanovených
kumulativních podmínek uvedených v ustanovení § 13 obč. zák. [morální
zadostiučinění (omluva) se jeví nepostačující či neúčinné a neoprávněným
zásahem došlo ke snížení důstojnosti fyzické osoby či její vážnosti ve značné
míře], také podmínku mimořádnosti, a to buď v okolnostech, nebo ve vzniklé
nemajetkové újmě (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 947/2011). Z toho, co bylo shora řečeno, vyplývá, že se jedná o dva samostatné nároky,
ovšem velmi těsně provázané. Pozůstalí mohou dosáhnout odškodnění újmy za smrt
osoby blízké z obou těchto titulů, v případě odškodnění z titulu ochrany
osobnosti za splnění dalších zákonných podmínek. I když v poměrech projednávané
věci je formulace žalobního požadavku na zaplacení částky 2 000 000 Kč poněkud
problematická, z obsahu spisu lze na základě shora uvedeného dovodit, že
žalobkyně se sice žalobou domáhala zaplacení jediné částky, ale že v této
částce je obsažena i částka 240 000 Kč představující paušální náhradu podle §
444 odst. 3 obč. zák., protože podstatné je vylíčení rozhodujících skutečností
v žalobě, nikoli právní posouzení provedené v žalobě samotnou žalobkyní. Ze
žaloby ani z obsahu spisu neplyne, že by se žalobkyni od žalované dostalo
jakéhokoliv odškodnění, tj. alespoň paušálně stanovené částky 240 000 Kč, tudíž
není zcela logický závěr odvolacího soudu, že žalobkyně se tohoto nároku vůbec
nedomáhá. Tento závěr odvolacího soudu tudíž není správný a je odklonem od
rozhodovací praxe dovolacího soudu (srovnej již shora uvedený rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009). Další dovolatelkou předestřená otázka – otázka spravedlivosti a proporcionality
náhrady a podmínky jejího navýšení podle § 13 obč. zák. – však přípustnost
dovolání podle § 237 o. s. ř. nezakládá.
Odvolací soud se v souladu s ustálenou
judikaturou zabýval otázkou, zda v projednávané věci jsou dány takové zcela
mimořádně závažné okolnosti, které by odůvodňovaly přiznání odškodnění
nemajetkové újmy nad rámec paušálních částek podle § 444 odst. 3 obč. zák. Hodnotil všechny zjištěné okolnosti, za nichž ke škodě došlo, a intenzitu
vzniklé újmy, porovnával daný případ s jinou věcí týkající se též úmrtí
novorozence (věc vedená u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 7/2007),
vyložil proč projednávaný případ nedosahuje mimořádné intenzity újmy ani
mimořádnosti okolností, za nichž ke škodě došlo (ještě nevytvořené citové vazby
mezi dítětem a rodiči, nejednalo se o úmrtí mimořádně traumatizující, psychické
problémy žalobkyně, její problémy setrvat v zaměstnání a neshody v partnerském
soužití zde byly již před onou nešťastnou událostí), a dovodil, že v
projednávané věci by jednorázové odškodnění podle § 444 odst. 3 obč. zák. bylo
pro žalobkyni dostatečnou satisfakcí za vzniklou újmu. Na základě zjištěného skutkového stavu věci, jehož správnost nepodléhá
dovolacímu přezkumu (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), lze uzavřít, že odvolací soud
respektoval základní východiska, která dovolací soud ve své rozhodovací praxi
týkající se možnosti aplikaci § 13 obč. zák. dovodil, zvážil všechny relevantní
okolnosti, provedl srovnání s jinými dosud řešenými případy, a tudíž postupoval
v souladu s požadavky na uplatnění principu proporcionality a neodchýlil se v
tomto směru od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jestliže odvolací
soud neshledal případ žalobkyně tak výjimečným, aby bylo na místě přiznání
další náhrady nad rámec částek stanovených v § 444 odst. 3 obč. zák., a svůj
závěr náležitě odůvodnil, nelze jeho úvahu považovat za zjevně nepřiměřenou. Další námitky v dovolání směřující proti hodnocení důkazů a proti zjištěnému
skutkovému stavu postrádají charakter právní otázky, na jejímž vyřešení by
napadené rozhodnutí záviselo a kterou by mohl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) a přípustnost dovolání tak založit nemohou. Namítala-li žalobkyně vadu řízení spočívající v tom, že odvolací soud provedl
jiný než účastníky navržený důkaz, aniž by byly splněny podmínky § 120 odst. 2
o. s. ř., její námitka důvodná není. Z obsahu spisu vyplývá, že tento důkaz
označila sama žalobkyně v podání ze dne 30. 3. 2017 (č. l. 189 spisu). Na základě shora uvedeného dospěl dovolací soud k závěru, že právní posouzení
věci, na němž rozhodnutí odvolacího soudu o nároku na zaplacení 240 000 Kč
spočívá, není správné a dovolání je v této části důvodné. Nejvyšší soud proto,
aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), napadené
rozhodnutí ohledně zamítnutí žaloby o zaplacení 240 000 Kč změnil [ve shodě s
ustanovením § 243d písm. b) o. s. ř., když dosavadní výsledky řízení ukazují,
že je možné o věci rozhodnout], ve zbylé části dovolání žalobkyně odmítl (§
243c odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů rozhodl dovolací soud podle §
243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 2 a § 142 odst. 2 o. s. ř.
Žalobkyně byla
v řízení úspěšná co do 65,5 % jí uplatněných nároků, proto jí náleží náhrada 31
% celkově vynaložených nákladů řízení (65,5 – 34,5). Při určení poměru úspěchu
a neúspěchu ve sporu je třeba vyjít z tarifních hodnot obou uplatněných nároků
(tarifní hodnota 240 000 Kč u nároku na náhradu škody podle § 444 odst. 3 obč. zák. a 50 000 Kč u nároku na zadostiučinění podle § 13 obč. zák.). Žalovaná je
podle § 142 odst. 2 o. s. ř. povinna nahradit žalobkyni 31 % (240 000 – 50 000
= 190 000 : 290 000 x 100) jejích účelně vynaložených nákladů. Žalobkyni v
řízení před soudem prvního stupně vznikly náklady za právní zastoupení
advokátkou ve výši odměny 66 220 Kč (7 úkonů po 9 460 Kč podle § 7 bod 6, § 8
odst. 1, § 9 odst. 4 písm. a) a § 12 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), k níž
náleží náhrada hotových výdajů 7 x 300 Kč podle § 13 odst. 3 téže vyhlášky,
náhrada za promeškaný čas 1 200 Kč (4 půlhodiny za cestu Praha – Mělník a zpět
x tři ústní jednání) a cestovné 1 548 Kč ke třem jednáním Praha – Mělník a
zpět, tj. 80 km osobním automobilem při náhradě 3,90 Kč/km, průměrné spotřebě
8,9 l/100 km a ceně za 1 l nafty 28,60 Kč. K celkové částce 71 068 Kč náleží
částka 14 924 Kč představující 21 % DPH, jehož je právní zástupkyně žalobkyně
plátcem (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Žalobkyně dále zaplatila soudní poplatek ze
žaloby 20 000 Kč. Celkem vynaložila před soudem prvního stupně 105 992 Kč, z
čehož 31 % činí 32 858 Kč. V odvolacím řízení žalobkyně vynaložila náklady za právní zastoupení advokátem
ve výši odměny 23 650 Kč (za 2 úkony po 9 460 Kč a jeden úkon za 4 730 Kč –
odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně směřující pouze do výroku o
nákladech řízení), k odměně náleží náhrada hotových výdajů 3 x 300 Kč a částka
5 155 Kč představující 21 % DPH. Z celkových nákladů 29 705,50 Kč činí 31 % 9
209 Kč. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně má právo na náhradu 31 %
nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 9 460 Kč (za jeden úkon
právní služby spočívající v podání dovolání), a z náhrady hotových výdajů ve
výši 300 Kč, to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty ve výši 2 050 Kč
podle § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy náklady činí 11 810 Kč, z toho 31 %
činí 3 661 Kč. Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný