25 Cdo 2748/2009
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce D. J., zastoupeného JUDr. Vladimírem Kozelkou, advokátem se sídlem v
Praze 1, Školská 28, proti žalovanému V. C., zastoupenému JUDr. Milanem Dortem,
advokátem se sídlem v Plzni, Kalikova 8, o 139.754,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 30 C 161/2007, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23. 10. 2008, č. j. 56 Co
204/2008-94, takto:
I. Dovolání proti měnícímu výroku rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 23.
10. 2008, č. j. 56 Co 204/2008-94, jímž byla zamítnuta žaloba na zaplacení
90.718,- Kč s příslušenstvím, se zamítá; jinak se dovolání odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení
částku 15.830,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám JUDr.
Milana Dorta, advokáta se sídlem v Plzni, Kalikova 8.
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku na náhradu škody
způsobené předčasným ukončením leasingového vztahu, sestávající z částky
odpovídající leasingovou společností stanovené tzv. dlužné jistině (90.718,- Kč
zaplaceno po ukončení leasingu) a tzv. nespotřebované akontace (49.036,- Kč
zaplaceno při uzavření leasingové smlouvy). Vyšel ze zjištění, že žalovaný
porušil pravidla silničního provozu tím, že dne 24. 9. 2000 řídil osobní
automobil Mazda MX-3, SPZ TPK 32-75, bez řidičského oprávnění po předchozím
požití alkoholu a způsobil dopravní nehodu, při níž zničil uvedené vozidlo,
jehož leasingovým nájemcem byl žalobce na základě leasingové smlouvy uzavřené
dne 5. 9. 2000 s vlastníkem vozu společností GE Capital Leasing, a.s. Protože
leasingové společnosti bylo oznámeno, že jí pojišťovna neuhradí žádné plnění z
této pojistné události, neboť nehodu způsobil žalovaný pod vlivem alkoholu,
provedla Capital Leasing, a.s., kalkulaci pro předčasné ukončení leasingové
smlouvy a uplatnila proti žalobci nároky s tím spojené; žalobce uzavřel s
leasingovou společností smír, jímž se zavázal zaplatit jí částku 99.822,- Kč,
kterou uhradil dne 29. 11. 2006. K námitce promlčení uplatněné žalovaným soud
konstatoval, že promlčen je jen nárok na zaplacení částky 49.036,- Kč
odpovídající tzv. akontaci, neboť subjektivní dvouletá promlčecí lhůta začala
běžet dne 25. 9. 2000, kdy došlo k dopravní nehodě, zatímco žaloba byla podána
dne 23. 3. 2007. Nárok na zaplacení částky 90.718,31 Kč promlčen nebyl a soud
dovodil odpovědnost žalovaného za škodu v této výši, neboť kdyby nedošlo ke
zničení vozu, žalobce by nebyl povinen uvedenou částku zaplatit.
K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 23. 10.
2008, č. j. 56 Co 204/2008-94, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve
vyhovujícím výroku tak, že žalobu na zaplacení částky 90.718,- Kč s
příslušenstvím zamítl, v zamítavém výroku rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací
soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, vytkl mu však
nesprávnost právních závěrů v otázce splnění podmínek odpovědnosti žalovaného
za škodu. Konstatoval, že žalobce nebyl vlastníkem vozu v době jeho poškození a
v důsledku škodné události tedy došlo ke snížení majetkového stavu vlastníka
vozidla (leasingového pronajímatele), přičemž rozdíl v hodnotě vozu před jeho
poškozením a po nehodě se projevil v majetkových poměrech vlastníka vozu.
Dovodil (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 78/2001, sp.
zn. 25 Cdo 3239/2007, sp. zn. 25 Cdo 267/2005), že závazky sjednané nájemcem
pro případ zničení předmětu nájmu vůči pronajímateli z leasingové smlouvy
nejsou důsledkem škodné události (dopravní nehody), za kterou odpovídá škůdce,
nýbrž bezprostředním důsledkem smluvního ujednání v leasingové smlouvě. Dále
odvolací soud uvedl, že žalovaný nenese odpovědnost za to, že poškozené vozidlo
měl žalobce v nájmu a že si ohledně něj sjednal s leasingovým pronajímatelem z
pohledu žalobce nevýhodné podmínky při předčasném ukončení nájmu. Vyjádřil se
rovněž k námitce promlčení uplatněných nároků, že předpokladem posouzení běhu
promlčecí doby je existence nároku, jehož se týká vznesená námitka. Pokud tedy
soud dospěl k závěru, že tvrzený nárok na náhradu škody není dán, nelze
stanovit počátek běhu promlčecí doby.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož
přípustnost proti potvrzujícímu výroku dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o.s.ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř. S odkazem na dovolací důvody
uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. konstatuje, že skutečnost, že
došlo ke zmenšení jeho majetku z důvodu neplnění pojišťovnou vlastníkovi
vozidla, vyplývá z jeho tvrzení, že leasingová společnost po něm požadovala
mimo jiné i částku 90.718,- Kč, a to po zaúčtování nespotřebované akontace.
Namítá, že kdyby pojišťovna plnění poskytla, leasingová společnost by po
žalobci již nic nepožadovala, případně by požadovala částku nižší v důsledku
pojistného plnění. Proto má žalobce za to, že skutková zjištění soudu prvního
stupně jsou nedostatečná, a odvolací soud měl proto rozsudek zrušit a věc mu
vrátit k dalšímu řízení. Vadu řízení pak dovolatel spatřuje v tom, že jej
odvolací soud nepoučil ve smyslu § 118a odst. 2 o.s.ř., ačkoliv posoudil věc po
právní stránce zcela jinak než soud prvního stupně. Namítl, že rozhodnutí
Nejvyššího soudu, na která se odvolací soud odvolával, neodpovídají
projednávané věci. Argumentuje tím, že platby žalobce sjednané v leasingové
smlouvě pro případ jejího předčasného ukončení jsou svou povahou reparací
majetkové újmy za poškozené vozidlo, v žádném případě nejde o další škodu z již
původní škody, ke které protiprávní úkon nesměřoval. Uvedl, že měl povinnost
uhradit leasingové společnosti zbývající část pořizovací ceny vozidla, na níž
byla zaúčtována i nespotřebovaná část akontace. Výklad odvolacího soudu
považuje za přepjatě formalistický a dovozuje extrémní rozpor s principy
spravedlnosti, jak o něm hovoří Ústavní soud (např. v nálezu sp. zn. III. ÚS
269/99), pokud by žalobce měl nést dopad protiprávního jednání žalovaného (v
případě, kdy leasingová společnost nevymáhala nárok přímo na žalovaném), jen
proto, že uzavřel leasingovou smlouvu s ujednáními, podle kterých má povinnost
hradit sjednané platby. Dovolatel zdůraznil, že smyslem (ani důsledkem)
finančního leasingu nemůže být přenesení odpovědnosti škůdce na leasingového
nájemce. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Zdůraznil, že zánik
právního vztahu z leasingové smlouvy a z toho plynoucí tvrzená majetková újma,
byly bezprostředně vyvolány obsahem leasingové smlouvy (samotným závazkovým
vztahem mezi žalobcem a leasingovým pronajímatelem) a střet provozu byl pouze
nepřímou příčinou, s níž nelze spojovat příčinnou souvislost k újmě, jejíž
náhrady se žalobce domáhá.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 o.s.ř.),
dospěl k závěru, že dovolání, které je podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
přípustné proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně
ohledně částky 90.718,- Kč s příslušenstvím, není v tomto rozsahu důvodné;
přípustnost dovolání proti výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního
stupně, se posuzuje podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., není v uvedeném
rozsahu přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo
vydáno dne 23. 10. 2008, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních
předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 –
srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně
vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud
je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím
důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen
přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm.
a) a b) a § 229 odst. 3 o.s ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít
za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Dovolání žalobce se výslovně opírá o dovolací důvod podle ustanovení § 241a
odst. 2 písm. b) o.s.ř., které dopadá na případy, kdy dovoláním napadené
rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při
aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní
předpis, než který měl správně použít, nebo jestliže sice aplikuje správný
právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci
může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok
rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolatel dále uplatnil i dovolací důvod podle §
241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a za vadu, která mohla mít za následek nesprávné
rozhodnutí ve věci, považoval chybějící poučení odvolacího soudu o možnosti
jiného právního posouzení věci podle § 118a odst. 2 o.s.ř.
V projednávané věci dovolatel odvolacímu soudu vytýká nesprávné posouzení
otázky příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a (tvrzeným) vznikem
škody. Jedním z nezbytných předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu podle
občanského zákoníku je existence příčinné souvislosti mezi právní skutečností,
za niž se odpovídá, a škodou, a to bez ohledu na to, zda jde o odpovědnost
založenou na principu zavinění nebo odpovědnost bez zřetele na zavinění. O
vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem protiprávního
úkonu škůdce, popř. následkem škodné události, tedy, je-li doloženo, že nebýt
protiprávního úkonu či škodné události, ke škodě by nedošlo. Při zjišťování
příčinné souvislosti je třeba zkoumat, zda v komplexu skutečností
přicházejících v úvahu jako příčiny škody existuje skutečnost, se kterou
občanský zákoník odpovědnost v daném případě spojuje. Přitom odpovědnost nelze
neomezeně činit závislou na kauzalitě, neboť by to mohlo vést k zákonu
neodpovídajícímu neúnosnému ukládání povinnosti nahradit škodu.
V obecné rovině lze souhlasit s dovolatelem, že o vztah příčinné souvislosti se
jedná, vznikla-li škoda následkem porušení právní povinnosti škůdce či právem
kvalifikované okolnosti, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru
příčiny a následku, a tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu
(škodné události), ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná
skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta
okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o
příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na
nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li
příčin, které z časového hlediska působí následně (jde o tzv. řetězec postupně
nastupujících příčin a následků) více, musí být jejich vztah ke vzniku škody
natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat
věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. Časové hledisko pak není
rozhodujícím a jediným kritériem a příčinnou souvislost nelze zaměnit za
souvislost časovou, neboť újma může být důsledkem škodné události, i když
nevznikla v době škodné události, ale později (srov. rozhodnutí publikované pod
č. 7/1992 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Na druhé straně řetězec
příčin nezakládá příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou
tehdy, vstupuje-li do děje jiná, na jednání škůdce nezávislá skutečnost, která
je pro vznik škody rozhodující. Příčinná souvislost je přerušena např. v těch
případech, kdy bezprostřední příčinou škody je skutečnost, která je již sama
následkem, za nějž škůdce odpovídá z jiného právního důvodu, nebo tehdy, je-li
vznik újmy vyvolán bezprostředně okolností, která nemá věcný vztah k počínání
škůdce.
V posuzovaném případě není pochyb o tom, že žalovaný jako škůdce odpovídá za
škodu, která při jím způsobené dopravní nehodě vznikla na vozidle jeho
vlastníku (leasingové společnosti), jelikož poškozením vozu dochází ke zmenšení
majetkového stavu vlastníka vozu a nikoli nájemce vozu, neboť rozdíl v hodnotě
vozu před poškozením a po něm se projevil v majetkových poměrech vlastníka
vozu. Na tom nemůže nic změnit ani způsob, jakým účastníci leasingové smlouvy
vypořádali své právní vztahy; závazky nájemce (příjemce leasingu) sjednané pro
případ zničení předmětu nájmu vůči pronajímateli (poskytovateli) z leasingové
smlouvy nejsou důsledkem škodné události (dopravní nehody), za niž odpovídá
škůdce, nýbrž bezprostředním důsledkem jejich smluvního ujednání (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 25 Cdo 78/2001,
uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 1514). Ačkoli ke skončení
právního vztahu mezi nájemcem a pronajímatelem by nebýt dopravní nehody zřejmě
nedošlo, konkrétní právní a potažmo i majetkové důsledky vyplývající pro
nájemce ze zrušení leasingové smlouvy se bezprostředně odvíjejí od podmínek
sjednaných pro tento případ v leasingové smlouvě. Škůdce, který odpovídá za
škodu vzniklou na vozidle, nenese již odpovědnost za to, že poškozené vozidlo
bylo předmětem leasingového vztahu a že v leasingové smlouvě byly dohodnuty
takové podmínky, které při předčasném ukončení leasingu vedly k tomu, že
nájemce, aniž se stal vlastníkem vozu, zaplatil ze svého pohledu nevýhodně
vysoké částky za nájem vozidla a platby s tím spojené (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 25 Cdo 267/2005, publikovaný ve
pod č. 6/2008 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1437/2006).
Na tom nic nemění ani argument dovolatele, že povinnost hradit leasingové
společnosti žalovanou částku mu vznikla v důsledku chování žalovaného (řízení
pod vlivem alkoholu), pro které pojišťovna odmítla leasingové společnosti
pojistné plnění. V první řadě je zřejmé, že poškozením vozidla vznikla škoda
jeho vlastníku; neuhradil-li za odpovědnou osobu škodu pojistitel, má vlastník
vozu (nikoliv jeho leasingový nájemce) nárok na náhradu škody za poškození vozu
proti škůdci. Ze žaloby se nepodává, že by finanční vypořádání při předčasně
ukončeném leasingovém vztahu pro zánik předmětu leasingu zohledňovalo snížení
majetkového stavu leasingové společnosti o hodnotu zničeného vozu, nýbrž je
podle všeho výsledkem ujednání, podle nějž byl leasingový nájemce smluvně
zavázán uhradit splátky leasingu včetně těch, jež se stanou splatnými po
ukončení smlouvy, aniž by mohl nabýt předmět leasingu do vlastnictví (k
platnosti takového ujednání srov. rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze
dne 13. 1. 2010, sp. zn. 31 Cdo 4356/2008). I kdyby tomu tak však bylo, jednalo
by se o smluvní přenos újmy leasingového pronajímatele na leasingového nájemce
a za takto přijatý závazek nemůže odpovídat osoba, která způsobila škodu na
vozidle, neboť taková újma by byla důsledkem smluvního ujednání stran
leasingové smlouvy, nikoli přímým důsledkem škodné události.
Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že napadený rozsudek odvolacího soudu je z
pohledu uplatněných dovolacích důvodů správný, proto Nejvyšší soud dovolání
podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zčásti zamítl.
Aby bylo dovolání přípustné také v části, kterou dovolatel napadá potvrzující
výrok rozsudku odvolacího soudu, musel by Nejvyšší soud dospět k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237
odst. 1 písm. c) o.s.ř.]. Protože však důvody, pro které napadené rozhodnutí v
části přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. obstálo a které byly shora
vyloženy, platí i pro tuto část dovolání (mezi újmou žalobce a jednáním
poškozeného není přímá příčinná souvislost, a předpoklady odpovědnosti
žalovaného za škodu tak vyřešil odvolací soud v souladu s konstantní
judikaturou i hmotným právem), nelze napadené rozhodnutí v této části považovat
za zásadně právně významné ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř., a
dovolací soud je proto v tomto rozsahu odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a
§ 218 písm. c) o.s.ř.
Dovolateli lze přisvědčit v názoru, že ustanovení § 118a odst. 2 o.s.ř. sleduje
ochranu práv účastníka tak, aby výsledkem řízení nebylo tzv. „překvapivé
(nepředvídatelné) rozhodnutí“. Postup podle § 118a odst. 2 o.s.ř. ovšem
přichází v úvahu jen tehdy, jestliže dosud uvedená tvrzení nedostačují k tomu,
aby skutkový stav věci mohl být objasněn, a jestliže soud má proto rozhodnout
podle pravidla o neunesení břemene tvrzení; postačují-li v řízení poskytnutá
tvrzení pro objasnění skutkové stránky věci i při případném jiném právním
názoru soudu, není třeba k poučení podle § 118a odst. 2 o.s.ř. přistupovat
(srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 21 Cdo
121/2003, sp. zn. 22 Cdo 2335/2005 a sp. zn. 21 Cdo 194/2006). I když sice
účastníci, resp. jejich zástupci, nebyli v průběhu odvolacího řízení poučeni o
jiném možném právním posouzení věci a neměli tak možnost se ve věci vyjádřit a
činit návrhy na doplnění dokazování ohledně prokázání tvrzení, že ke zmenšení
majetku žalobce došlo tím, že pojišťovna v souvislosti s poškozením vozidla
neposkytla plnění vlastníku vozidla, nemá tato okolnost za následek věcně
nesprávné rozhodnutí, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu spočívá především na
závěru, že mezi jednáním žalovaného a způsobenou újmou není vztah příčinné
souvislosti.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalovaný má
právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny
za zastupování advokátem za jeden úkon (vyjádření) v částce 31.060,- Kč (odměna
z částky určené podle § 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bod 4, vyhlášky č. 484/2000
Sb., ve znění pozdějších předpisů, krácená o polovinu podle § 18 odst. 1 téže
vyhlášky) a náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996
Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb., v částce 300,- Kč.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. září 2011
JUDr. Petr V o j t e k,
v. r.
předseda
senátu