25 Cdo 3000/2022-883
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: Babala s. r. o., IČO 27836461, se sídlem Podlesí 408, Valašské Meziříčí, zastoupená Mgr. Rostislavem Šustkem, advokátem se sídlem Pařížská 204/21, Praha 1, proti žalovanému: P. P., narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Patrikem Personou, advokátem se sídlem Bedřicha Smetany 1916, Uherský Brod, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 4 C 105/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně, ze dne 28. 6. 2022, č. j. 60 Co 98/2022-837, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 6. 2022, č. j. 60 Co 98/2022-848, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 12.246 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Rostislava Šustka.
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně, rozsudkem ze dne 28. 6. 2022, č. j. 60 Co 98/2022-837, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 6. 2022, č. j. 60 Co 98/2022-848, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Uherském Hradišti z 11. 2. 2022, č. j. 4 C 105/2014-766, ve výrocích, jimiž bylo žalovanému uloženo, aby zaplatil žalobkyni 377.308 Kč s příslušenstvím a státu na nákladech řízení
177.053,80 Kč, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky, odmítl odvolání žalovaného do výroků, jimiž byla žaloba částečně zamítnuta a rozhodnuto o povinnosti žalobkyně doplatit státu soudní poplatek, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Rozhodl tak o nároku žalobkyně na náhradu ušlého zisku, způsobeného tím, že její jediný zaměstnanec M. B. utrpěl při dopravní nehodě zaviněné žalovaným újmu na zdraví, od 18. 8. 2012 do 28. 2. 2013 byl v pracovní neschopnosti a žalobkyně, která by jinak nemohla dostát předem smluveným závazkům (zámečnické a svářečské práce), byla nucena je plnit pomocí subdodavatelů, čímž se jí snížila vlastní marže.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i právním posouzením soudu prvního stupně a uvedl, že u žalobkyně nedošlo v důsledku škodní události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se tak dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí. Plánovaný majetkový přínos žalobkyně byl podložen dlouhodobými a opakovanými objednávkami odběratelů. Výše ušlého zisku byla v řízení prokázána na podkladě posudku znaleckého ústavu VGD Appraisal, s.r.o., a výslechem zpracovatelů posudku, kteří zjistili provozní výnosy i provozní náklady žalobkyně, odpisy dlouhodobého nehmotného i hmotného majetku, a vyčíslili ušlý zisk odhadem na základě těchto dat; předchozí dva znalecké posudky vyhodnotil odvolací soud jako neúplné.
Uzavřel, že zisk žalobkyni ušel v příčinné souvislosti s dopravní nehodou způsobenou žalovaným, jsou proto splněny všechny předpoklady jeho odpovědnosti za škodu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud při svém rozhodování odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, „když se ve své podstatě ztotožnil se skutkovými zjištěními a závěry prvoinstančního soudu; tento exces lze spatřovat v tom, že vyvození příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného, kterým způsobil dopravní nehodu, a údajnou škodou v podobě ušlého zisku na straně žalobkyně, je v rozporu s doposud ustálenou judikaturou dovolacího soudu“.
Žalovaný odkazuje na rozsudky dovolacího soudu sp. zn. 25 Cdo 535/2018 a sp. zn. 25 Cdo 3521/2006 a má za to, že v posledně uvedeném rozhodnutí řešil dovolací soud obdobný případ jako v této věci, žalobcem byla společnost s jediným jednatelem, která si v důsledku dopravní nehody zajistila po dobu jeho pracovní neschopnosti náhradní pracovní sílu. Je přesvědčen, že nelze vyvodit příčinnou souvislost mezi jednáním žalovaného, kterým způsobil dopravní nehodu, a údajnou škodou v podobě ušlého zisku, jelikož z důkazů vyplývá, že bylo běžnou praxí žalobkyně zajistit si v rámci kooperace subdodavatelské práce v případě nemožnosti plnit své závazky vůči svým obchodním partnerům.
Žalobkyně navíc v předmětné době nevynaložila žádné náklady na mzdu poškozeného, jelikož mu náležela náhrada mzdy a dávka nemocenského pojištění a plnění z jeho životního pojištění. Žalovaný dále brojí proti závěrům revizního znaleckého posudku a má za to, že soudy pochybily, když neprovedly výslechy dvou svědků. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že se s napadeným rozhodnutím odvolacího soudu zcela ztotožňuje a dovolání žalovaného považuje za projev jeho ryze subjektivní nespokojenosti pramenící z pro něj nepříznivého výsledku.
Navíc převážná část dovolacích tvrzení není ani způsobilým dovolacím důvodem, neboť jimi dovolatel v podstatě brojí proti skutkovým zjištěním soudů, jejichž přezkum je v dovolacím řízení vyloučen. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem (§ 241 o. s. ř.), avšak není podle § 237 o.
s. ř. přípustné. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.), a může tak posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, tedy jedině prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2, 3 o. s. ř., vše za předpokladu, že právě na tomto právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu skutečně spočívá.
K dovolacím námitkám zpochybňujícím zjištění o ušlém zisku žalobkyně lze uvést, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou ke škodě ve smyslu § 442 odst. 1 zákona č.
40/1964 Sb., občanského zákoníku, účiného do 31. 12. 2013 (v době škodní události), jíž zákon míní újmu, která nastala (projevuje se) v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnění, především poskytnutím peněz, nedochází-li k naturální restituci. To, co poškozenému ušlo (ušlý zisk), je újmou spočívající v tom, že u něj nedojde v důsledku protiprávního jednání či škodní události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí (stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, uveřejněné pod č. 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní, dále jen „Sb. rozh.
obč.“, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 296/2006, č. 39/2008 Sb. rozh. obč.). Nepostačuje přitom pouhá pravděpodobnost zvýšení majetkového stavu v budoucnu, neboť musí být najisto postaveno (v tomto směru je důkazní břemeno na poškozeném), že nebýt protiprávního jednání škůdce (či škodní události u objektivní odpovědnosti) by se majetkový stav poškozeného zvýšil. Pouhé tvrzené zmaření zamýšleného podnikatelského záměru poškozeného k odškodnění nestačí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, pod C 4027, nebo rozsudek ze dne 14. 7. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4343/2008). Poškozený musí prokázat, že měl zajištěny předpoklady pro tzv. pravidelný běh věcí, například že tam, kde je k provozování výdělečné činnosti zapotřebí splnění určitých podmínek (např. licence, registrace, stavební povolení apod.), byl reálný předpoklad jejich dosažení, pokud by nepříznivě nezasáhla škodní událost (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.
3. 2004, sp. zn. 25 Cdo 142/2004, Soubor C 2564). Výše ušlého výdělku podnikatele je dána rozdílem mezi celkovým příjmem z podnikání a náklady potřebnými k dosažení tohoto příjmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 912/2009, Soubor C 9734). Významná pro vymezení nároku mohou být např. tvrzení o konkrétních smluvních vztazích, které měl pro rozhodnou dobu sjednány, o pravidelně se opakujících obchodních příležitostech, o něž v té době přišel (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.
11. 2001, 25 Cdo 1920/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 9/2002, pod č. 169). Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že vznik ušlého zisku v požadované výši byl prokázán na podkladě posudku znaleckého ústavu a výslechem zpracovatelů tohoto posudku a že ušlý zisk vznikl žalobkyni v příčinné souvislosti se škodní událostí (dopravní nehodou způsobenou žalovaným). Podstatná část dovolací argumentace spočívá v nesouhlasu s tím, jak byl odvolacím soudem na základě provedeného dokazování zjištěn skutkový stav věci (v otázce naplnění jedné ze základních podmínek odpovědnosti za škodu – vzniku ušlého zisku).
Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů (včetně důkazu znaleckým posudkem) však nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, č. 108/2011 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, č. 4/2014 Sb. rozh. obč). Rovněž otázka příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, nikoli právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.
2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, Soubor C 1025), jestliže se v řízení zjišťuje, zda škodní událost a vznik škody jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 535/2018 a sp. zn. 25 Cdo 3521/2006, s nimiž je podle dovolatele rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, rovněž není způsobilý založit přípustnost jeho dovolání. V prvně uvedeném rozhodnutí Nejvyšší soud dospěl k závěru, že zaměstnavatel, který vyplatil odstupné svému zaměstnanci, s nímž rozvázal pracovní poměr proto, že se zaměstnanec stal nezpůsobilým k výkonu práce pro ublížení na zdraví utrpěné v důsledku dopravní nehody, nemá právo na náhradu odstupného proti osobě povinné k náhradě újmy na zdraví způsobené zaměstnanci v důsledku dopravní nehody.
V pořadí druhém rozhodnutí Nejvyšší soud řešil (ne)oprávněnost nároku proti pojišťovně na náhradu skutečné škody, vzniklé vynaložením zvýšených nákladů na zajištění provozu právnické osoby osobou, která zastupovala jednatele společnosti po dobu pracovní neschopnosti; v obou případech šlo tedy o jiný skutkový stav a jiný nárok. Lze uzavřít, že námitky dovolatele se týkají převážně tvrzených vad dokazování (nejednoznačné závěry revizního znaleckého posudku, jeho rozpor s předchozími dvěma posudky při způsobu výpočtu ušlého zisku), z čehož dovozuje, že soudy učinily nesprávný závěr o skutkovém stavu.
Tyto námitky však postrádají charakter právní otázky, kterou by měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění samotného hodnocení důkazů soudem, opírajícího se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. (srov. opět usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Nesměřují totiž proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale proti skutkovým závěrům, jejichž nesprávnost dovolatel odvozuje od vlastního posouzení skutkového stavu.
V podstatě se dovolatel domáhá přezkumu dokazování a skutkových závěrů, z nichž vychází napadené rozhodnutí; nesprávnost právního posouzení odvozuje nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že po právní stránce byl posouzen skutkový stav, s nímž on nesouhlasí. Námitky proti zjištěnému skutkovému stavu či proti hodnocení důkazů včetně znaleckého posudku přípustnost dovolání – jak shora uvedeno – podle § 237 o. s. ř. nezakládají (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I.
ÚS 2037/17). Z těchto důvodů dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.
jako nepřípustné odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho výkon.