25 Cdo 3086/2011
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobkyně L. K., zastoupené JUDr. Robertem Jehne, advokátem se sídlem Praha 1,
Washingtonova 1567/25, proti žalované Generali Pojišťovně, a.s., IČO 61859869,
se sídlem Praha 2, Bělehradská 132, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu
pro Prahu 2, pod sp. zn. 18 C 204/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 22. 3. 2011, č.j. 16 Co 34/2011-102, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobkyně se domáhala na žalované zaplacení částky 96.235,- Kč s příslušenstvím
z důvodu, že dne 25. 8. 2006 při dopravní nehodě byla poškozena na zdraví, v
období od 25. 8. 2006 do 27. 11. 2006 byla v pracovní neschopnosti a v důsledku
toho přišla o část podílu na zisku ze společného podnikání s manželem.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 7. 7. 2010, č.j. 18 C 204/2009-82,
uložil žalované pojišťovně zaplatit žalobkyni 96.235,- Kč s příslušenstvím a
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud zjistil, že žalobkyně utrpěla v důsledku
dopravní nehody ze dne 25. 8. 2006, kterou nezavinila, poškození zdraví a v
období od 25. 8. 2006 do 27. 11. 2006 byla v pracovní neschopnosti. Před
dopravní nehodu pracovala jako osoba samostatně výdělečně činná a
spolupracující osoba ve „firmě“ svého manžela. V letech 2003 až 2005 činil
podíl žalobkyně na příjmech firmy 50 %. V roce 2006 představoval podíl na zisku
částku 237.685,- Kč, celkový zisk firmy byl 700.743,- Kč, tedy podíl manžela
žalobkyně na příjmech a výdajích v roce 2006 činil 66,081%. Žalobkyni byla z
nemocenského pojištění vyplacena částka 16.450,- Kč; částku ve výši 96.236,- Kč
žalobkyně uplatnila u žalované jako náhradu škody, žalovaná však této žádosti
nevyhověla. Po právní stránce soud posoudil věc podle zákona č. 168/1999 Sb., o
pojištění odpovědnosti z provozu vozidla, podle kterého škodu způsobenou
žalobkyni dopravní nehodou ze dne 25. 8. 2006 je povinna nahradit žalovaná,
neboť osoba, která způsobila dopravní nehodu, měla v rozhodném období u
žalované sjednáno pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem
motorového vozidla. Žalovaná částka však podle soudu nemohla představovat ušlý
zisk, tedy to, co mělo žalobkyni v důsledku pojistné události ujít, neboť pro
takový závěr zcela chyběla skutková tvrzení. Soud na uvedenou částku pohlížel
jako na specifický druh věcné škody, která žalobkyni vznikla tím, že po dobu
pracovní neschopnosti nemohla vyvíjet pracovní činnost, tudíž procentuální
podíl na příjmech a výdajích při výkonu podnikatelské činnosti realizované
společně s manželem za rok 2006 činil pouze 33,919 %. Z tohoto důvodu žalobě v
plném rozsahu vyhověl. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 3. 2011, č. j. 16
Co 34/2011-102, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a
rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ztotožnil se plně se
závěrem soudu prvního stupně, že se nejedná o ušlý zisk ve smyslu § 6 odst. 2
písm. c) zákona č. 168/1999 Sb. V daném případě by se mohlo o ušlý zisk jednat
za situace, kdyby žalobkyně byla osobou vykonávající samostatnou činnost
vlastním jménem a nikoli osobou „spolupracující ve firmě svého manžela“. Zdůraznil, že v řízení nebylo tvrzeno, že by firma manžela v předmětném období
utrpěla ztrátu v podnikání, naopak žalobkyně tvrdila, že manžel zvýšeným úsilím
vykonal práce, které by vykonávala ve firmě ona, a že firma z toho důvodu
neutrpěla žádnou ztrátu. Odvolací soud nepovažoval uplatněný nárok za škodu
vzniklou poškozením, zničením nebo ztrátou věci či jejím odcizením, tj. skutečnou škodu, ani jako náhradu škody na zdraví. Dospěl k závěru, že
uplatněný nárok žalobkyně neupravuje žádné ustanovení o náhradě škody, resp. o
jejím rozsahu, tj. zákon neupravuje odpovědnost v tomto směru, a tedy ani není
založena podle § 6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb. povinnost žalované k
požadovanému plnění. Hodnotu práce jako specifický druh věcné škody zákon nezná
a její odškodnění nepředpokládá.
Odvolací soud uzavřel, že soud sám nemůže
rámec nároků, které se podle zákona při škodě na zdraví uspokojují, bez
zákonného zmocnění překročit, neboť je zákonem vázán.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jímž odvolacímu
soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci. Odvolací soud zejména opomněl, že
firma manžela žalobkyně neutrpěla žádnou ztrátu z důvodu zvýšeného pracovního
úsilí manžela, z tohoto důvodu se pak zvýšil jeho podíl na příjmech na 66 %,
oproti 50 % v předchozích letech. Při výkladu ustanovení týkajícího se ušlého
zisku je třeba podle názoru žalobkyně vycházet z toho, že k té části zisku,
kterou poškozený získá po skončení pracovní neschopnosti vynaložením zvýšeného
úsilí, se při vyčíslení ušlého zisku nepřihlíží. Podle dovolatelky nemůže mít
škůdce prospěch z toho, že poškozený (resp. v daném případě spolupracující
osoba) zvýšením úsilí, které po něm nelze jinak spravedlivě požadovat, dosahuje
stejného výdělku. Poukazuje na závěry vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp.
zn. I. ÚS 837/06 a rozsudcích Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2933/2005 a 25
Cdo 1920/99. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že ustanovení § 6 odst. 2
zákona č. 168/1999 Sb. představuje taxativní výčet nároků poškozeného na
náhradu škody, naopak je třeba považovat toto ustanovení za dispozitivní z
hlediska nutnosti interpretovat jeho obsah s ohledem na potřeby skutečného
života. Podle názoru dovolatelky se v daném případě jedná o specifický druh
ušlého zisku, představovaný rozdílem mezi dosaženým ziskem firmy a ziskem po
odpočtu zvýšeného pracovního úsilí manžela. Navrhuje, aby dovolací soud
rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobkyně se žalovaná ztotožňuje s rozhodnutím
odvolacího soudu, co do jeho skutkových zjištění i právního posouzení, a
navrhuje, aby dovolací soud dovolání pro (zjevnou) bezdůvodnost zamítl,
popřípadě odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.),
zastoupeným advokátem ve smyslu ustanovení § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k
závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.,
není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] může
spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního
předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně
jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Dovolatelka spatřuje nesprávné právní posouzení věci v úvaze odvolacího soudu o
výkladu ustanovení § 6 odst. 2 písm. c) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění
odpovědnosti z provozu vozidla, pro přiznání pojistného plnění představujícího
náhradu škody, jež má spočívat v tom, že žalobkyně se v důsledku poškození
zdraví nemohla podílet na podnikání svého manžela v dosavadním rozsahu.
Podle § 6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu
vozidla, ve znění účinném do 31. 12. 2007, nestanoví-li tento zákon jinak, má
pojištěný nárok, aby pojistitel za něho nahradil v rozsahu a ve výši podle
zvláštního právního předpisu poškozeným uplatněné a prokázané nároky na náhradu
a) škody na zdraví nebo usmrcením, b) škody vzniklé poškozením, zničením nebo
ztrátou věci, jakož i škody vzniklé odcizením věci, pozbyla-li fyzická osoba
schopnost ji opatrovat, c) škody, která má povahu ušlého zisku, d) účelně
vynaložených nákladů spojených s právním zastoupením při uplatňování nároků
podle písmen a) až c), pokud ke škodné události, ze které tato škoda vznikla a
za kterou pojištěný odpovídá, došlo v době trvání pojištění odpovědnosti. Škoda
se hradí v penězích, maximálně však do výše limitu pojistného plnění
stanoveného v pojistné smlouvě.
Z této úpravy je zřejmé, že zákonné pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou
provozem vozidla má zásadně pokrývat co nejširší okruh újem, které vzniknou v
souvislosti s dopravními nehodami, aby jednak poškozenému byla poskytnuta
možnost dosáhnout odškodnění, jednak aby i provozovatel vozidla mohl využít
dobrodiní pojištění odpovědnosti za škodu vyvolanou relativně nebezpečnou
činností, jíž je provoz silničního motorového vozidla. Na druhé straně však
nejde o pojištění absolutní či všezahrnující, čemuž odpovídá pozitivní
taxativní vymezení nároků, které jsou touto formou pojištěny; to je doplněno
vymezením negativním v ustanovení § 7, které naopak výslovně vyjmenovává
případy, na které se pojištění nevztahuje. Konečně je tu i limit výše
pojistného plnění, který doplňuje závěr o tom, že pojistné plnění je pojišťovna
povinna poskytnout jen za podmínek a v rozsahu stanoveném zákonem č. 168/1999
Sb. Je proto správný závěr, že ne každá škoda (újma) vzniklá zvláštní povahou
provozu motorového vozidla, za kterou odpovídá provozovatel či řidič, se
odškodňuje prostřednictvím pojistného plnění, resp. že pojišťovna je povinna za
odpovědnou osobu plnit poškozenému pouze tehdy, jsou-li splněny zákonem
stanovené podmínky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp.
zn. 25 Cdo 3521/2006). Především však je pojišťovna povinna plnit pouze na
úhradu těch nároků na náhradu škody, jež mají oporu v úpravě náhrady škody
obsažené v občanském zákoníku.
Za škodu se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala v majetkové
sféře poškozeného, a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj.
penězi. Ušlý zisk je újmou spočívající v tom, že u poškozeného nedošlo v
důsledku škodní události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo při
pravidelném běhu věcí očekávat. Takovou újmou může být i ztráta očekávaného
příjmu v souvislosti s výkonem podnikatelské činnosti. Při určení výše ušlého
zisku se vychází z částky, kterou by za obvyklých okolností – nebýt škodní
události – poškozený ze své činnosti získal, s přihlédnutím k nákladům, které
by musel na dosažení těchto výnosů vynaložit; ušlý zisk je tedy hypotetická
kategorie a jeho výše je dána rozdílem mezi celkovým příjmem z podnikání a
náklady potřebnými k dosažení tohoto příjmu (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 25 Cdo 5059/2009).
V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně nemohla z důvodu poškození zdraví při
dopravní nehodě od 25. 8. 2006 do 27. 11. 2006 vykonávat práci jako osoba
spolupracující se svým podnikajícím manželem. Z tohoto důvodu se její podíl na
příjmech i výdajích snížil z 50 % na 33,919 %. Manžel v předmětném období
neutrpěl ztrátu v podnikání, což bylo podle tvrzení dovolatelky dáno
vynaložením zvýšeného pracovního úsilí manžela. Případná náhrada za zvýšené
pracovní úsilí manžela není nárokem žalobkyně.
Dovolatelce však neušel zisk ve výše vymezeném smyslu, neboť nepřišla o
rozmnožení majetku, jež by mohla nebýt úrazu důvodně očekávat. Za ušlý zisk
žalobkyně nelze považovat ani rozdíl mezi dosaženým ziskem jejího manžela a
ziskem po odpočtu zvýšeného pracovního úsilí manžela. Nemá-li žalobkyně podle
hmotného práva nárok na náhradu požadované částky vůči osobě odpovědné za
škodu, nemá jej ani vůči pojišťovně, která je povinna za odpovědnou osobu
poškozenému na náhradu škody plnit.
Úvahy žalobkyně o dispozitivnosti právní úpravy (tj. o možnosti odchýlit se od
ustanovení zákona dohodou účastníků) jsou zcela nepřípadné. Rovněž odkazy
dovolatelky na judikaturu nejsou přiléhavé. Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS
837/06 se zabývá náhradou za ztrátu na výdělku při pracovním úrazu zaměstnance,
jenž měl souběžně příjem z podnikání, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo
2933/2005 byl citovaným nálezem Ústavního soudu zrušen a rozsudek Nejvyššího
soudu sp. zn. 25 Cdo 1920/99 se zabýval náhradou ušlého zisku podnikatele za
dobu vazby. Jde o skutkově odlišné případy, v nichž právní otázka relevantní
pro projednávanou věc nebyla řešena.
Jestliže je správný závěr odvolacího soudu, že přímý nárok žalobkyně vůči
žalované pojišťovně není dán, dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.
s. ř. není naplněn. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 2
o. s. ř. jako nedůvodné zamítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 věty první a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť
žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů
dovolacího řízení právo a žalované v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. července 2012
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu