Stanovení náhrady za ztrátu na výdělku při pracovním úrazu v případě, že zaměstnanec vedle pracovního poměru i podniká
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Nález
Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Jiřího Nykodýma a Elišky Wagnerové (soudkyně zpravodajka) - ze dne 19. srpna 2008 sp. zn. I. ÚS 837/06 ve věci ústavní stížnosti Z. H. proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2006 č. j. 21 Cdo 2933/2005-237 o zamítnutí stěžovatelova dovolání a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 6. 2005 č. j. 24 Co 148/2005-214, jímž byl částečně potvrzen a částečně změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci stěžovatelovy žaloby o náhradu škody z pracovního úrazu, za účasti výše uvedených obecných soudů a vedlejší účasti obchodní společnosti Uniplus nástrojárna, s. r. o., se sídlem v Lanškrouně, Dvořákova 328.
Odůvodnění
I.
1. Stěžovatel se včasnou [§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a řádnou ústavní stížností domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí vydaných ve věci jím podané žaloby na náhradu škody z titulu pracovního úrazu. Stěžovatel namítl, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
2. Obecné soudy měly do stěžovatelových základních práv zasáhnout stanovením nižšího odškodného, které nevycházelo z určení výše pravděpodobného výdělku, kterého by stěžovatel dosáhl, kdyby k pracovnímu úrazu nedošlo. Nejvyšší soud konstatoval, že v případě souběhu příjmů ze zaměstnání a ze samostatné výdělečné činnosti se tyto příjmy (z doby před úrazem) posuzují společně. Pro dobu po úrazu nutno vyjít z pravděpodobných zaměstnaneckých příjmů a ze skutečných příjmů z podnikání, nikoli z podnikatelských příjmů, kterých by stěžovatel dosáhl, kdyby k pracovnímu úrazu nebylo došlo. Byla porušena stěžovatelova rovnost před zákonem, pokud byla takto vyložena ustanovení § 2 odst. 2 nařízení vlády č. 258/1995 Sb., kterým se provádí občanský zákoník, a § 17 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění pozdějších předpisů.
3. Odvolací soud navíc bez umožnění patřičné procesní reakce (a bez doplnění dokazování a splnění poučovací povinnosti) posoudil věc zcela odlišně od právního posouzení soudem prvního stupně, který porovnával před a poúrazový příjem ze zaměstnání. K podnikání nepřihlížel a v tomto směru ani neprováděl dokazování. Odvolací soud posuzoval všechny příjmy dohromady, ale nezabýval se ztrátou poúrazových příjmů z podnikání za rok 1999. Druhé dovolání stěžovatele bylo zamítnuto a vady nezhojil ani dovolací soud. II.
4. K výzvě Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřil předseda senátu Okresního soudu ve Svitavách JUDr. Zdeněk Fric, který uvedl, že mu nepřísluší hodnotit skutkové a právní závěry odvolacího ani dovolacího soudu, a argumentaci ústavní stížnosti ponechal bez reakce.
5. K výzvě se vyjádřila i předsedkyně senátu Krajského soudu v Hradci Králové JUDr. Věnceslava Hotařová, která uvedla, že dle daňových přiznání (provedených k důkazu) u stěžovatele nedošlo k neodůvodněně vysokým rozdílům ve výši příjmů z podnikání za léta 1999-2002. Ve stěžovatelově případě bylo třeba vycházet z průměrného (pravděpodobného) výdělku z pracovněprávního poměru a ze skutečného příjmu z podnikatelské činnosti. Nebylo důvodu upravovat výsledky založené na údajích obsažených v daňových přiznáních.
6. K výzvě se vyjádřil i předseda senátu Nejvyššího soudu JUDr. Zdeněk Novotný, který uvedl, že ústavní stížnost jen polemizuje se závěry obecných soudů o tom, kterými předpisy se má řídit výpočet náhrady škody za pracovní úraz u zaměstnance se souběhem podnikání a zaměstnání. Pokračováním polemiky je i názor stěžovatele o nekorektním procesním postupu odvolacího soudu, neboť ten se jen řídil závazným právním názorem dovolacího soudu. Po skutkové stránce byl odůvodněn závěr, že výdělek po úrazu byl vyšší než průměrný výdělek před vznikem škody, a proto je ústavní stížnost jen polemikou se skutkovým a právním hodnocením, postrádající ústavní přesah v podobě zásahu do základních práv a svobod.
7. Svého práva vyjádřit se využila vedlejší účastnice (resp. její právní nástupkyně Alema Lanškroun, a. s., se sídlem v Lanškrouně, Dvořákova 328), podle níž stěžovatel své námitky již opakovaně prezentoval v řízení před obecnými soudy, které je vypořádaly. V daném případě nebyly prokázány takové konkrétní okolnosti vedoucí k závěru, že u příjmů z podnikání (2001 a 2002) vznikla škoda ztrátou na výdělku. Proto nebylo možno vycházet z příjmu pravděpodobného. Druhá vedlejší účastnice na výzvu k vyjádření nereagovala a Ústavní soud v souladu s předchozím poučením měl za to, že se svého práva vzdala.
11. Podle nesporných zjištění obecných soudů stěžovatel utrpěl těžký pracovní úraz, v důsledku něhož poklesly jeho pracovní schopnosti. Zákon pro tento případ tedy garantoval právo na náhradu škody: "Zaměstnanci, který utrpěl pracovní úraz nebo u něhož byla zjištěna nemoc z povolání, je zaměstnavatel povinen v rozsahu, ve kterém za škodu odpovídá, poskytnout náhradu za ztrátu na výdělku, bolest a ztížení společenského uplatnění ..." (§ 193 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, v tehdy platném znění). Obecné soudy postupovaly podle § 195 odst. 1 zákoníku práce (v citovaném znění), podle něhož: "Náhrada za ztrátu na výdělku ... se poskytne zaměstnanci v takové výši, aby spolu s jeho výdělkem po pracovním úrazu ... rovnala jeho průměrnému výdělku před vznikem škody. Přitom se nepřihlíží ... k výdělku zaměstnance, kterého dosáhl zvýšeným pracovním úsilím.".
12. Stěžovatel souběžně s pracovním poměrem podnikal, aniž proti tomu zaměstnavatel něco namítal, a poté co stěžovatel utrpěl těžký pracovní úraz, byly jeho schopnosti omezeny. Odvolací a dovolací soud aplikovaly právní názor, podle něhož je třeba zaměstnanecké a podnikatelské výdělky posuzovat společně. Tato interpretace vyústila v závěr, podle něhož stěžovateli nebyla za léta 2000 a 2001 přiznána náhrada škody za ztrátu na výdělku z pracovního poměru, protože měl vysoké příjmy z podnikání. Není zřejmé, jak obecné soudy dospěly k názoru, že mohou takto postupovat. Krajský soud konstatoval, že taková aplikace práva nebude mít na stěžovatele nepříznivý sociální dopad [srov. výše bod 8g]. Nejvyšší soud uvedl, že jen když výpočet založený na skutečných podnikatelských příjmech nevystihuje specifické okolnosti případu, lze k těmto okolnostem přihlédnout a zjištěný výsledek upravit (str. 7 odst. 3 rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2933/2005).
13. Stěžovatel na základě zákoníku práce legitimně očekával, že utrpěl-li pracovní úraz, má vůči zaměstnavateli nárok na náhradu ušlého zaměstnaneckého výdělku. Ústavní soud ustáleně judikuje, že: "Legitimnímu očekávání garantovanému čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod je třeba poskytovat stejnou ochranu jako jiným základním právům" [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 185/04 ze dne 14. 7. 2004 (N 94/34 SbNU 19) či nález sp. zn. I. ÚS 353/04 ze dne 16. 6. 2005 (N 124/37 SbNU 563)].
14. Očekávání stěžovatele korespondovalo se standardním pojetím soukromoprávního institutu náhrady škody. Ústavní soud v minulosti konstatoval, že nikdy nemohl s ohledem na ústavní vymezení svých úkolů akceptovat doktrínu izolovanosti pracovního práva, resp. jeho nezávislosti na právu soukromém. Zákon č. 65/1965 Sb., zákoník práce, byl přes všechny novelizace zákonem v mnoha ohledech netransformovaným do nového ústavního prostředí, a proto musel být orgány veřejné moci ústavně konformně interpretován a aplikován, jinak mnohdy vedl k absurdním důsledkům.
Izolace od osvědčených institutů soukromého práva např. stanovila tvrdší úpravu pro slabší stranu právního vztahu, jejíž ochrana však byla jedním z mála raison d'etre existence samostatného kodexu [srov. bod 17 nálezu sp. zn. II. ÚS 531/06 ze dne 20. 5. 2008 (N 93/49 SbNU 395) a tam citovanou judikaturu]. Aplikační postup pohybující se na pomezí občanského a pracovního práva nesmí zakládat právní nejistotu [srov. body 209 a 216 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 83/06 ze dne 12. 3. 2008 (N 55/48 SbNU 629; 116/2008 Sb.)] - všechny nálezy dostupné na http://nalus.usoud.cz.
15. Předmětem pracovněprávního vztahu mezi stěžovatelem a jeho zaměstnavatelkou nebyly stěžovatelovy činnosti vykonávané ve volném čase. Ty je třeba právně posoudit analogicky podle poslední věty citovaného ustanovení zákoníku práce (viz výše bod 11 in fine), a tudíž k nim nelze přihlížet při stanovení náhrady škody za ušlý výdělek. A z dikce zákona plynula odpovědnost zaměstnavatelky toliko za ušlý zaměstnanecký výdělek. Z napadených rozhodnutí nelze zjistit, jak obecné soudy dospěly k závěru, že výdělkem ve smyslu výše citovaného § 195 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb. byly i příjmy z živnostenského podnikání. Živnostenské podnikání nebylo předmětem pracovněprávního vztahu mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí, a proto nebyla dána její odpovědnost jak za eventuální ušlý výdělek z podnikáni, ani její prospěch z podnikání stěžovatele. Tyto příjmy stály stranou vztahu, z něhož vzešel nárok na náhradu škody. Přesto však obecné soudy podnikání stěžovatele zohlednily.
16. Dikce právní normy nenapovídala, že by obecné soudy po provedení výpočtu mohly pominout absurdní důsledky jimi zvoleného aplikačního postupu, tedy že úsilí stěžovatele vynaložené v době, kdy nemohl spoléhat, že mu zaměstnavatelka dobrovolně zaplatí způsobenou škodu (zaměstnavatelka donutila stěžovatele podstoupit právní spor), založí snížení náhrady za ušlý zaměstnanecký výdělek. Dikci ustanovení § 2 odst. 2 nařízení vlády č. 258/1995 Sb. "Nelze-li průměrný výdělek určit ... vychází se při jeho určení z okolností jednotlivého případu, zejména z daňového přiznání.", Nejvyšší soud označil za relativně neurčitou.
Zvolenou interpretační alternativu neindikovalo ani obecnými soudy aplikované ustanovení § 17 odst. 4 zákona č. 1/1992 Sb., podle něhož: "Jestliže zaměstnanec v rozhodném období neodpracoval alespoň 22 dnů, používá se místo průměrného výdělku pravděpodobný výdělek.". Zde nelze přehlédnout, že všechny citované právní předpisy pracují s pojmem "výdělek", což není pojem shodný s "příjmem". V daném kontextu je výdělek odměna za práci prováděnou v pracovním poměru založeném zákoníkem práce. Příjem je dosahován soukromou aktivitou, popřípadě plyne z realizace vlastního majetku.
17. Z výše uvedeného nezvratně vyplývá že Krajský soud v Hradci Králové a Nejvyšší soud zasáhly do stěžovatelových základních práv. Zkrácením nároku na náhradu škody, který se opíral o jasné ustanovení zákona, porušily základní právo legitimního očekávání, garantované čl. 1 odst. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.
18. Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a napadená rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.