25 Cdo 3117/2017-561
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Ivy Suneghové v právní věci
žalobců: a) statutární město Pardubice, se sídlem úřadu Pernštýnské náměstí 1,
Pardubice, IČO 00274046, a b) Pardubický kraj, se sídlem úřadu Komenského
náměstí 125, Pardubice, IČO 70892822, proti žalovanému: D. M., zastoupený JUDr.
Magdou Rothovou, advokátkou se sídlem Prvního pluku 320/17, Praha 8, o
2.168.352 Kč s příslušenstvím a 2.747.273,79 Kč s příslušenstvím, vedené u
Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 124 C 16/2012, o dovolání žalovaného
proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne
6. 2. 2017, č. j. 18 Co 458/2016-543, takto:
I. Dovolání žalovaného proti výroku rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
– pobočka v Pardubicích ze dne 6. 2. 2017, č. j. 18 Co 458/2016-543, jímž byl
ve vztahu k žalobci a) potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, se odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne
6. 2. 2017, č. j. 18 Co 458/2016-543, se ve výroku, jímž byl ve vztahu k
žalobci b) potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, a v závislém výroku o
náhradě nákladů řízení mezi žalobcem b) a žalovaným, se zrušuje a věc se v
tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovaným nemá žádný z účastníků právo na
náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobci se na žalovaném domáhali náhrady škody, kterou jim jako ředitel
občanského sdružení způsobil trestnou činností. Rozsudkem Krajského soudu
Hradci Králové ze dne 18. 5. 2012, č. j. 2 T 2/2011-9889, byl žalovaný
pravomocně odsouzen za trestný čin úvěrového podvodu, jenž spáchal v letech
2001 až 2007 použitím dotací k jinému než určenému účelu, čímž způsobil všem
poskytovatelům dotací celkovou škodu 6.721.166,94 Kč. K trestnímu řízení se
žalobci připojili se svými nároky na náhradu škody a stejně jako další
poškození byli odkázáni na občanskoprávní řízení, neboť výše škody vzniklá
jednotlivým poskytovatelům dotací nebyla zjištěna. V konkursním řízení na
majetek sdružení byla zjištěna pohledávka žalobce a) ve výši 5.663.128 Kč a
pohledávka žalobce b) ve výši 2.806.932,55 Kč a v rámci rozvrhu bylo žalobci a)
vyplaceno 120.364,56 Kč a žalobci b) 59.658,76 Kč. Žalobce a) požadoval náhradu
škody ve výši 2.168,352 Kč a žalobce b) ve výši 2.747.273,79 Kč.
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 30. 5. 2016, č. j. 124 C
16/2012-515, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci a) částku 2.168.352
Kč s příslušenstvím, žalobci b) částku 1.294.790,85 Kč s příslušenstvím, žalobu
proti žalobci b) co do částky 1.452.482,94 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl
o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení uzavřel, že žalovaný úmyslně
klamal žalobce a neoprávněným čerpáním finančních prostředků z více dotačních
titulů a na základě týchž daňových dokladů si od všech poskytovatelů dotací
přisvojil celkem částku 6.721.166,94 Kč. S ohledem na závěry adhezního řízení
soud rozhodl o výši nároku podle § 136 o. s. ř. a podle poměrného výpočtu
zjistil výši škody způsobené žalobci a) 2.168.352 Kč a žalobci b) ve výši
1.294.790,85 Kč. Námitku promlčení neshledal důvodnou, neboť žalovaný se
úmyslně dopouštěl útoků na majetek žalobce a) od roku 2001 a na majetek žalobce
b) od roku 2005 a subjektivní promlčecí doba počala běžet až po zahájení
trestního stíhání (16. 7. 2009), kdy se žalobci dozvěděli o osobě škůdce; k
trestnímu řízení se připojili v roce 2010 a poté, co byli se svým nárokem
odkázáni na řízení občanskoprávní (právní moc trestního rozsudku 1. 6. 2012),
žalobce a) uplatnil svůj nárok u soudu 12. 10. 2012 a žalobce b) dne 10. 2.
2014, tedy ve dvouleté subjektivní promlčecí lhůtě.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích
rozsudkem ze dne 6. 2. 2017, č. j. 18 Co 458/2016-543, rozsudek soudu prvního
stupně ve vyhovujících výrocích o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů
řízení potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud
vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a k námitce promlčení uvedl,
že výrokem trestního rozsudku, jímž byli poškození odkázáni na občanskoprávní
řízení, nezačíná nový běh celé promlčecí doby ani běh zbývající části promlčecí
doby. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České Republiky sp. zn. 25 Cdo
23/2011 uvedl, že řádným pokračováním v zahájeném řízení ve smyslu § 112 obč.
zák. se rozumí takové jednání poškozeného, který po skončení trestního řízení
podá v přiměřené době žalobu na uspokojení téhož nároku v občanském soudním
řízení, a pak pokračuje stavení běhu promlčecí doby. Délka přiměřené doby není
stanovena, nýbrž závisí na konkrétních okolnostech případu, zda její běh je i
nadále přerušen (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 21 Cdo
2958/2007, uveřejněný pod číslem 80/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek). Vzhledem k povaze nároku žalobců, mnohosti poškozených subjektů a
počtu dílčích útoků trestné činnosti žalovaného odvolací soud uzavřel, že oba
žalobci po právní moci rozsudku vydaného v trestním řízení pokračovali ve
vymáhání svého nároku v přiměřené době /žalobce a) po čtyřech měsících a
žalobce b) po roce a půl/, takže účinky stavení promlčecí doby dále trvaly.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s tím, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se
odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, příp. má
být posouzena jinak. Namítá nesprávné právní posouzení otázky stavení promlčecí
doby podle § 112 obč. zák., kdy soud za přiměřenou dobu považoval období 4
měsíců a 1,5 roku po vydání odsuzujícího rozsudku, zatímco judikaturou je za
přiměřenou považována doba několika měsíců, navíc ani žalobce b)
neargumentoval, proč s podáním žaloby otálel a zda k tomu měl závažný důvod. S
odkazem na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu vytýká odvolacímu soudu, že u obou
žalobců vzal zřetel pouze na obecné okolnosti a otázkou přiměřenosti délky doby
se konkrétně nezabýval. Dále namítá odklon od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze
dne 30. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 224/2010 a od rozhodnutí publikovaného pod R
27/1977 s tím, že k aplikaci § 136 o. s. ř. při určení výše náhrady škody nebyl
v projednávané věci důvod a soud není ve smyslu § 135 o. s. ř. vázán trestním
rozhodnutím, pokud jde o výši škody. Navrhl změnu napadeného rozhodnutí
odvolacího soudu a zamítnutí žaloby, případně zrušení rozsudku a vrácení věci
odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 6. 2. 2017,
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) postupoval podle občanského
soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017 – srov. čl. II odst. 2 zákona č.
293/2013 Sb. a čl. II odst. 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále též jen „o. s.
ř.“). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem
řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátkou (§ 241 odst. 1 a 4 o.
s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je ve vztahu k žalobci b) podle § 237 o.
s. ř. přípustné.
Vzhledem k § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1.
1. 2014 (dále též jen „o. z.“), se věc posuzuje podle dosavadních předpisů,
tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013,
neboť k porušení povinnosti mělo dojít před 1. 1. 2014. Podle dosavadních
právních předpisů až do svého zakončení se rovněž posuzují všechny lhůty a
doby, které začaly běžet před 1. 1. 2014, jakož i lhůty a doby pro uplatnění
práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po tomto
datu (§ 3036 o. z.).
Právní názor odvolacího soudu na účinky stavení promlčecí doby § 112 obč. zák.
a její pokračování po skončení trestního řízení je v souladu s dosavadní
judikaturou Nejvyššího soudu (např. rozsudek ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25
Cdo 23/2011, usnesení ze dne 31. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1442/2008). Avšak
pokud jde o konkrétní okolnosti případu, na nichž závisí posouzení přiměřenosti
doby z hlediska řádného pokračování v občanskoprávním řízení po skončení
trestního řízení, odvolací soud zvažoval povahu nároku na náhradu škody,
mnohost poškozených a dílčích útoků trestné činnosti žalovaného a posoudil tyto
okolnosti paušálně, bez rozlišení délky doby, jež uplynula od skončení
trestního řízení do data uplatnění nároků v občanskoprávním řízení jednotlivými
žalobci a bez zvážení konkrétních okolností na straně každého z nich, ačkoliv
je zřejmé, že rozdíl mezi datem podání žaloby v občanském soudním řízení u
každého z nich činí více než rok. Zatímco z běžné rozhodovací praxe nevybočuje
závěr odvolacího soudu, že vzhledem k jím vymezeným okolnostem je doba několika
měsíců na straně žalobce a) přiměřená k přípravě a uplatnění jeho nároku v
občanském soudním řízení, v případě žalobce b) nelze dobu jednoho a půl roku
mít bez dalšího za přiměřenou k podání v podstatě obdobné žaloby. Odvolací soud
zohlednil především ty okolnosti, jež pro podání žaloby byly v podstatě shodné
u obou žalobců, ačkoliv doba, kdy každý z nich uplatnil svůj nárok u soudu po
skončení adhezního řízení, je výrazně odlišná. Podle dosavadní judikatury jsou
pro úvahu o přiměřenosti doby ve smyslu § 112 obč. zák. relevantní zejména ty
okolnosti na straně poškozeného, jež mu bránily v dřívějším uplatnění nároku,
příp. konkrétní situace, v níž se po tu dobu nacházel (např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2958/2007, uveřejněný pod
číslem 80/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 27. 1.
2015, sp. zn. 25 Cdo 2935/2013).
Zjištění výše náhrady za škodu, kterou žalovaný spáchal trestným činem
jednotlivým poškozeným, je závěrem skutkovým, jenž dovolacímu přezkumu
nepodléhá.
Námitka nesprávné aplikace § 136 o. s. ř. je sice způsobilým dovolacím
důvodem, není však důvodná. Soud postupuje podle tohoto ustanovení v případě,
že výši nároku lze zjistit jen s nepoměrnými obtížemi, popř. ji nelze zjistit
vůbec, přičemž základ uplatněného nároku je dán. Na podkladě skutkových
okolností, jež umožňují učinit určité kvantitativní závěry, soud určí výši
uplatněného nároku. Právě v daném případě tato situace nastala, aplikace § 136
o. s. ř. v projednávané věci je v souladu se závěry ustálené judikatury
dovolacího soudu (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn.
32 Odo 871/2006, nebo ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3768/2008). S tím
související námitka postupu podle § 135 odst. 1 o. s. ř. v rozporu s
rozhodnutím publikovaným pod R 27/1977 není důvodná, neboť soud určil výši
nároku úvahou dle § 136 o. s. ř., nikoliv že by při určení výše škody byl vázán
soudním rozhodnutím vydaným v trestním řízení.
Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním
posouzení otázky stavení promlčecí lhůty k uplatnění nároku žalobce b) na
zaplacení částky 1.294.790,85 Kč s příslušenstvím (§ 241a odst. 1 o. s. ř.),
Nejvyšší soud rozsudek v napadeném výroku ve vztahu mezi žalobcem b) a
žalovaným a v závislém nákladovém výroku ve vztahu mezi žalobcem b) a žalovaným
bez jednání zrušil (§ 243a odst. 1 věta první a § 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc
vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Pokud dovolání žalovaného směřovalo proti výroku rozsudku odvolacího soudu o
povinnosti žalovaného zaplatit žalobci a) částku ve výši 2.168.352 Kč s
příslušenstvím, bylo odmítnuto (§ 243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je závazný (§ 243g odst. 1 věta první za
středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí soud znovu rozhodne o nákladech řízení
mezi žalobcem b) a žalovaným, včetně nákladů tohoto dovolacího řízení (§ 243g
odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
V Brně dne 29. 5. 2018
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu