USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců
JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: PRIVREDNO
DRUŠTVO ZA PROIZVODNJU SINTETIČKIH TEKSTURIRANIH FILAMENATA, EFEKTNIH I
KOMBINOVANIH PREDIVA I KONCA DUNAV AD GROCKA, zkráceně DUNAV AD GROCKA, IČO
07030550, se sídlem Bulevar Revolucije 15, 113 06 Grocka, Republika Srbsko,
zastoupená Mgr. Filipem Červenkou, advokátem se sídlem Mánesova 1374/53, 120 00
Praha 2, proti žalované: Česká spořitelna, a.s., IČO 45244782, se sídlem
Olbrachtova 1929/62, 140 00 Praha 4, zastoupená JUDr. Ing. Milošem Olíkem,
Ph.D., LL.M., se sídlem Na Pankráci 1683/127, 140 00 Praha 4, o 80 025,09 EUR s
příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 70 C 137/2017,
o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2018,
č. j. 17 Co 171/2018-187, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů dovolacího řízení 20
328 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta JUDr. Ing.
Miloše Olíka, Ph.D., LL.M.
zamítl žalobu na zaplacení 80 025,09 EUR s příslušenstvím a rozhodl o náhradě
nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne 4. 10. 2016 vystavila pro
plátce R. fakturu za dodané zboží na částku 83 835,74 EUR, s platebním místem u
Deutsche Bank AG v Německu, kterou mu odeslala e-mailem. Plátci však byla
faktura doručena v pozměněné podobě, jenž na jejím základě odeslal 80 025,09
EUR na účet vedený u žalované na jméno I. M., ze kterého byly peníze obratem
odeslány do zahraničí na účet třetí osoby. Uvedený účet žalovaná založila osobě
s bydlištěm ve Francii, která se prokázala cestovním pasem a které žalovaná na
základě jiného cestovního pasu založila další účet na jméno T. C. Soud věc
posoudil podle § 8 odst. 1 písm. a), odst. 9, § 15 zákona č. 253/2008 Sb., o
některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a financování
terorismu, ve znění pozdějších předpisů, a § 2910 zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) a dovodil, že žalovaná při zakládání
účtu a ověřování totožnosti klienta postupovala v souladu s AML předpisy
(předpisy pro oblast praní špinavých peněz včetně citovaného zákona) i
vlastními vnitřními předpisy a nepochybila ani při provádění transakcí na tomto
účtu. Uzavřel rovněž, že není dána příčinná souvislost mezi vznikem škody a
jednáním žalované, neboť jedinou příčinou vzniku škody bylo padělání faktury
neznámou osobou. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 9. 2018, č. j. 17 Co 171/2018-187, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a
ztotožnil se i s jeho právním posouzením ohledně neexistence porušení zákonné
povinnosti žalovanou a nedostatku příčinné souvislosti. Současně uzavřel, že
žalobkyni ani nevznikla škoda, neboť finanční prostředky, které byly zaslány na
účet zřízený u žalované, nepatřily žalobkyni, ale jejímu obchodnímu partnerovi
společnosti R., vůči níž má žalobkyně stále pohledávku za dodané zboží. Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení
se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud
neshledal porušení generální prevenční povinnosti podle § 2900 o. z. žalovanou. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 618/2001 a 25 Cdo
493/2015 uvedla, že žalovaná postupovala v rozporu se zákonem, když
nerespektovala běžné postupy k zabránění vzniku škody, vyjmenovala pochybení
žalované při zřízení podvodných účtů (jména osob znějí jako názvy obchodních
společností, neprověřila a nevytvořila kopie dokladů totožnosti,
nezaregistrovala rozdíl mezi majitelem účtu a označeným příjemcem platby). Za
otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešenou pak označila
porušení AML předpisů žalovanou, která s ohledem na ust. § 9 zákona č. 253/2008
Sb. měla provést řádnou kontrolu klienta, a podle § 6 odst. 1 písm. c), d) a e)
tohoto zákona považovat transakce na účtu I. M. za podezřelý obchod, který měla
oznámit a především odložit.
Odvolacímu soudu pak vytýká, že se nezabýval
definicí podezřelého obchodu za situace, kdy klient převádí v několika dnech
vyšší částky nemající zjevnou souvislost s jeho ekonomickou aktivitou, ani
otázkou rozsahu kontroly klienta podle AML předpisů. K otázce existence vzniku
škody pak uvedla, že jelikož společnost R. plnila v dobré víře řádně,
pohledávka vůči ní již neexistuje a odvolacím soudem citovaná judikatura není
pro tento případ relevantní. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 500/2007 a 26 Cdo 583/2009 pak namítla také nepřezkoumatelnost rozsudku
odvolacího soudu, který se nevypořádal se všemi jejími námitkami. Navrhla změnu
rozsudku odvolacího soudu, případně zrušení rozsudků soudů obou stupňů a
vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření vyvracela důvody dovolání s tím, že v řízení bylo
prokázáno, že neporušila AML předpisy ani generální prevenční povinnost,
přičemž odkazy dovolatelky na judikaturu dovolacího soudu uvedené potvrzují. Ztotožnila se se závěrem soudu ohledně absence škody, neboť žalobkyně má
pohledávku za svým obchodním partnerem, který podle § 1957 odst. 2 o. z. dosud
řádně neplnil. Uvedla, že odvolací soud rozsudek řádně odůvodnil a vypořádal se
se všemi relevantními tvrzeními žalobkyně a navrhla odmítnutí, případně
zamítnutí dovolání. Nejvyšší soud, vzhledem k datu napadeného rozhodnutí, postupoval podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona
č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.)
shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí
řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., avšak není podle § 237 o. s. ř. přípustné. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí
odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že žalobkyně má jako věřitel
pohledávku vůči přímému dlužníku společnosti R., a proto jí dosud nevznikla
škoda, neboť náhrady za plnění, k němuž je povinen přímý dlužník, se nelze
úspěšně domáhat na jiném subjektu z titulu odpovědnosti za škodu dříve, než
újma věřiteli vznikla. Tento závěr je plně v souladu s ustálenou praxí
dovolacího soudu (obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2625/2003, nebo usnesení ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 25 Cdo 5283/2007). Nelze přisvědčit námitce dovolatelky, že vůči svému obchodnímu partnerovi
společnosti R. pohledávku nemá, neboť tato společnost plnila řádně na účet,
který obdržela na faktuře.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu obecně
platí, že dluh zanikne splněním (§ 559 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský
zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále též jen „obč. zák.“), jen plní-
li dlužník věřiteli, případně osobě oprávněné přijmout plnění namísto věřitele
(§ 562 obč. zák.). Plnil-li dlužník peněžitý dluh někomu jinému než svému
věřiteli, pak osoba, jíž takto plnil, získala bezdůvodné obohacení (plněním bez
právního důvodu) na úkor dlužníka a nikoli na úkor jeho věřitele. Poměry
dlužníkova věřitele se tímto plněním nikterak nezměnily, jelikož jeho
pohledávka vůči dlužníku trvá v nezměněném rozsahu, neboť dluh nebyl ve smyslu
§ 559 odst. 2 obč. zák. včas a řádně splněn (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 30. 6. 2003, sp. zn. 29 Odo 289/2001, publikovaný pod č. 23/2004 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek – dále jen „Sbírka“, nebo ze dne 27. 6. 2002,
sp. zn. 29 Odo 364/2001, publikovaný pod č. 42/2003 Sbírky). Použitelnost
těchto judikaturních závěrů i v režimu nové právní úpravy je podpořena shodnou
úpravou § 1908 o. z. i výslovnou dikcí ustanovení § 1957 odst. 1 o. z. Je tedy
správný závěr, že dluh společnosti R. vůči žalobkyni splněn nebyl, neboť byl
plněn prostřednictvím poskytovatele platebních služeb, přičemž dlužná částka na
účet žalobkyně připsána nebyla, a žalobkyně má tak stále pohledávku ze smlouvy
za svým obchodním partnerem. Z uvedených důvodů nelze závěru odvolacího soudu, že dovolatelce nevznikla
škoda jako jeden z nezbytných předpokladů odpovědnosti podle § 2910 o. z.,
ničeho vytknout. Nedůvodnost uplatněného nároku shledal odvolací soud rovněž v neexistenci
porušení zákonné povinnosti žalovanou, přičemž i tento závěr byl dovolatelkou
napadán. Závěr odvolacího soudu o nedůvodnosti uplatněného nároku je tedy
založen současně na dvou na sobě nezávislých důvodech. Založil-li soud svůj
právní závěr na dvou nezávislých důvodech, pak obstojí-li jeden z nich, nemůže
mít na věcnou správnost závěrů odvolacího soudu vliv, jestliže by druhý z
těchto důvodů eventuálně neobstál (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2426/2000, Soubor rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, C 1025 nebo usnesení ze dne 23. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1889/2002). V
projednávané věci to znamená, že řešení otázky porušení AML předpisů žalovanou
nemůže mít vliv na celkový závěr o nedůvodnosti žalobou uplatňovaného nároku. Namítá-li dovolatelka nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí, jedná se o
námitku vady řízení, k níž však lze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím
řízení přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání na základě dalších námitek
přípustné (§ 242 odst. 1 o. s. ř.), což není tento případ. Nehledě k tomu, že
odvolací soud ve svém rozhodnutí podrobně a srozumitelně uvedl, na základě
jakých úvah dospěl k závěru o skutkovém stavu i právnímu posouzení. Z uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné, neboť nejsou splněny podmínky
uvedené v § 237 o. s. ř., a proto Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1
o. s. ř. odmítl. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněná podat návrh na jeho soudní výkon.