USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně: PREdistribuce, a.s., IČO 27376516, se sídlem Svornosti 3199/19a, 150 00 Praha 5, proti žalovanému: V. H., zastoupený Mgr. Petrem Novotným, advokátem se sídlem V jámě 699/1, 110 00 Praha 1, o 683 925,47 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 74/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2024, č. j. 55 Co 135/2024-463, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
925,47 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu; odvolací soud rovněž rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že dne 13. 2. 2018 byl pracovníky žalobkyně v nemovitosti žalovaného zjištěn neoprávněný odběr elektrické energie, který byl realizován odbočkou na neměřené části rozvodu před elektroměrem. Zejména z revizního znaleckého posudku Ing. Mužíka (který zhodnotil i znalecké posudky znalců Ing. Škopka a Ing.
Sikory) soud zjistil, že k neoprávněnému odběru nepochybně docházelo, a to pravděpodobně po mnoho let, přičemž skutečnou spotřebu nelze zjistit. Odvolací soud se ztotožnil i s právním posouzením věci soudem prvního stupně, který dovodil objektivní odpovědnost žalovaného za vznik škody podle § 28 odst. 3 a § 51 odst. 1 písm. d) a odst. 2 a 3 zákona č. 458/2000 Sb., energetického zákona. Při absenci skutečností, které by mohly vést k jinému výpočtu výše škody ve smyslu rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I.
ÚS 668/15, stanovil soud výši škody (za poslední 2 roky) podle § 9 vyhlášky č. 82/2011 Sb. Odvolací soud shledal nedůvodnou námitku žalovaného, že dům byl elektřinou napájen z jiného odběrného místa. Bylo totiž prokázáno, že po odpojení elektroměru do domu elektřina proudila, avšak po odpojení odbočky vedoucí do zahrady již nikoli, což by se při vedení elektřiny z jiného odběrného místa nemohlo stát.
2. Žalovaný napadl dovoláním rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. Jeho přípustnost spatřuje v odklonu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu, případně jde o otázku neřešenou a pro případ, že by dovolací soud dovodil, že odvolací soud věc rozhodl v souladu s právní otázkou, která již byla vyřešena, požaduje, aby byla vyřešena jinak, a to tak, jak uvádí v dovolání. Žádnou právní otázku však nepokládá a neodkazuje ani na žádnou judikaturu. Namítá, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť ze strohého a ledabylého odůvodnění rozsudku odvolacího soudu lze jen těžko vydedukovat právní názor soudu, rozsudek považuje za nepřezkoumatelný. Dovolatel rozebírá jednotlivé znalecké posudky v průběhu řízení provedené s tím, že znalecký posudek předložený žalobkyní je neobjektivní a z revizního znaleckého posudku vyplývá řada pochybení zaměstnanců žalobkyně. Oba tyto posudky pak vycházejí z dokumentace žalobkyně, na niž by neměl být brán zřetel, neboť při provádění kontroly odběrného místa došlo k pochybením pracovníků žalobkyně, a na základě nezákonné kontroly nelze učinit objektivní závěr o černém odběru elektřiny. Domnívá se, že soud měl vycházet z jím předloženého posudku znalce Ing. Škopka, který jako jediný provedl místní šetření, detailně se seznámil se všemi anomáliemi daného místa a přesně viděl zapojení kabelů. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a žalobu zamítl, případně aby vrátil věc odvolacímu soudu k novému rozhodnutí.
3. Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání žalovaného pro nesplnění podmínek přípustnosti.
4. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání není přípustné.
5. Nezbytnou náležitostí dovolání je vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.). V dovolání proto musí být uvedeno, o kterou ze čtyř situací uvedených v § 237 o. s. ř. jde. Nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř., dovolatel musí vysvětlit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné a z jakých důvodů. Žalovaný v dovolání namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího a Ústavního soudu. V takovém případě však musí označit konkrétní rozhodnutí, s nimiž je napadené rozhodnutí ve střetu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Dovolání žalovaného však neobsahuje žádné zákonem požadované údaje o tom, od jaké konkrétní ustálené rozhodovací praxe, ať již dovolacího, nebo Ústavního soudu se měl odvolací soud odchýlit a neformuluje ani žádnou právní otázku.
6. V nálezu ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. I. ÚS 354/15, Ústavní soud konstatoval, že dovolání nemusí nezbytně obsahovat výslovnou formulaci, v čem je spatřováno splnění předpokladů jeho přípustnosti podle § 237 o. s. ř., jestliže z něj tato informace fakticky vyplývá. Z dovolání žalovaného lze obsahově dovodit, že odklon od ustálené judikatury (již necituje) spatřuje v procesní otázce postupu soudů při hodnocení znaleckých posudků. K tomu je třeba připomenout, že znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§ 125, § 127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle § 132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda jeho odůvodnění odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010). Přezkoumání závěrů znaleckého posudku dalším posudkem jiného znalce, vědeckého ústavu nebo jiné instituce (tzv. revizní znalecké zkoumání) je namístě tehdy, jestliže znaleckým dokazováním nebyly objasněny všechny skutečnosti potřebné k rozhodnutí ve věci, k nimž je třeba odborných znalostí, popř. jestliže soud má k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce a pro tyto rozpory, které se nepodařilo v řízení odstranit, nemohou být podkladem pro rozhodnutí (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4532/2010, ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4562/2010, nebo ze dne 17. 3. 2016, sp. zn. 29 Cdo 4153/2015, a mnoho dalších).
7. V posuzované věci měly soudy k dispozici dva znalecké posudky, jejichž závěry byly v rozporu, a to žalovaným předložený posudek znalce Ing. Škopka, Ph.D. a žalobkyní předložený posudek Ing. Sikory, Ph.D. Vzhledem k tomu, že rozpory mezi těmito posudky se nepodařilo odstranit, postupoval soud prvního stupně zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, jestliže sám ustanovil revizního znalce Ing. Mužíka. Revizní posudek pak soud prvního stupně hodnotil zcela v souladu s uvedenou judikaturou. Jestliže poté, kdy soudy uzavřely, že revizní posudek je přesvědčivý, odpovídá na všechny otázky soudu, bylo přihlédnuto ke všem podstatným skutečnostem a jeho závěry nejsou v rozporu s důkazy v řízení provedenými, z tohoto posudku vycházely, neodchýlily se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
8. Z obsahu dovolání je dále seznatelné, že kromě výhrad k dokazování znaleckými posudky dovolatel nesouhlasí i obecně se skutkovými závěry, k nimž soudy dospěly. Avšak uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu § 237 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Argumentací dovolání směřující proti skutkovým zjištěním se proto dovolací soud nezabýval, neboť skutkovým stavem je vázán a není oprávněn jeho správnost přezkoumávat (§ 241a odst. 1 a § 242 odst. 3 o. s. ř.).
9. Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání i v tzv. neřešené otázce, již však nepokládá. Vymezení konkrétní právní otázky, v jejímž řešení spatřuje dovolatel důvodnost dovolání, tedy nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu a jejímž vymezením je dovolací soud při přezkumu vázán (tzv. kvalitativní rozsah dovolacího přezkumu - § 242 odst. 3 věta prvá o. s. ř.), je nezbytnou náležitostí, kterou dovolání žalovaného postrádá a nesplňuje tak povinné náležitosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř. Stejně je tomu i pokud žalovaný navrhl, aby dovolací soud vyřešenou dovolatelem nespecifikovanou právní otázku posoudil jinak, a to tak, jak navrhl v dovolání. Dovolání se totiž zcela míjí s dikcí § 237 o. s. ř., neboť poslední ze zde uvedených kritérií, tedy že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, přichází do úvahy pouze tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že je namístě změnit svou dosavadní judikaturu.
10. Námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu pak představuje námitku vady řízení, k níž však lze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ. Sluší se dodat, že odvolací soud se v rozsudku vypořádal se všemi námitkami uplatněným v odvolání a ve zbytku odkázal na pečlivě provedené dokazování i podrobně odůvodněné právní závěry rozsudku soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil. Jestliže se soud v rozsudku vypořádá se všemi relevantními námitkami, pak jeho stručnost nelze považovat za nedostatek (právě naopak).
11. Dovoláním byl rozsudek odvolacího soudu napaden v celém rozsahu, tedy i ve výrocích o náhradě nákladů řízení, proti nákladovým výrokům však není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
12. Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
13. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na jeho soudní výkon (exekuci).
V Brně dne 26. 2. 2025
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu