25 Cdo 3548/2023

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: F. S., zastoupený Mgr. Martinem Trojanem, advokátem se sídlem Doubí 98, Čtveřín, proti žalované: Mgr. Ing. Petra Hýsková, bytem Tyršova 1835/13, Praha 2, zastoupená Mgr. Jiřím Kuklíkem, advokátem se sídlem Tyršova 1835/13, Praha 2, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 24/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2023, č. j. 29 Co 88/2023-262, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta Mgr. Jiřího Kuklíka.

1. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 22. 11. 2022, č. j. 10 C 24/2022-226, zamítl požadavek žalobce na písemnou omluvu a omluvu zveřejněnou na serveru www.info.cz za výroky učiněné žalovanou a rozhodl o nákladech řízení. Rozhodl tak o nárocích, které měly žalobci vzniknout v souvislosti se zveřejněním článku autora V. K. pod názvem „Insolvenční správkyně Mladé fronty: S. to na mě zkoušel po dobrém i po zlém“ publikovaném 29. 6. 2020 na serveru www.info.cz. V něm autor uvedl (mimo jiné) tyto výroky žalované (tučně zvýrazněny části, za které se žalobce domáhal omluvy):

1) Problém je v okolí, které podnik obklopovalo. V osobě majitele a Markéty Novákové (odvolaná předsedkyně představenstva, pozn. redakce), která je dle mého názoru jen loutkou akcionáře a ve skutečnosti namísto funkce statutárního orgánu jen k jeho pokynu realizuje procesní obstrukce. Stejně jako další věřitelé nesporně propojení s panem S. nebo paní Novákovou; 2) Přesně tak, jen ji podle mě střelila o něco výš do podstatně důležitější části těla. (Následuje otázka redaktora – pozn. dovolacího soudu). Máte pro to nějaké vysvětlení? Logické vysvětlení nemám. Jediné, co mě napadá, je že se původní vlastník a osoby na něj napojené chovají jako děti – pokud oni Mladou frontu nemohou mít, pak nikdo;

3) Pokaždé, když jsem přišla do nějaké koncernové společnosti z okolí pana F. S., byla jsem akcionářem, statutárním orgánem a jeho právními zástupci v očích zaměstnanců vykreslována jako sedmihlavá saň, která přijde a všechno zničí. Případně jako někdo, kdo jedná na čísi objednávku. Vždy jsem byla v pozici, kdy měli zaměstnanci přirozenou potřebu se proti mně bránit a nevěřit ničemu z toho, co jim říkám. Zatím se mi je ale vždycky podařilo přesvědčit, kdo je v jejich příběhu „padouch a kdo hrdina“.

Nakonec mi uvěřili, že to, co jim říkám, je v zájmu podniku a tedy i jich samotných. 4) Takových příkladů je mnoho, jen si projděte insolvenční rejstřík Mladé fronty. Ale taková systematika práce v podstatě fungovala ve všech koncernových firmách pana S. – byl to způsob, jak se snažili ostatní ovlivňovat. Nejdřív po dobrém, potom po zlém. A když zjistí, že neuspějí, tak to ještě několikrát vystřídají, jestli se náhodou v mezičase něco nezměnilo. A i když jim opakovaně sdělujete, že jen děláte svoji práci, tak to stejně nerespektují, logicky...

Proto když jim to nevyjde těmi shora popsanými metodami – které podle mě rozhodně nelze považovat za zákonné – přistupují k dalším metodám, jako je psychologické deptání, obtěžování a veřejné očerňování všemi možnými dostupnými způsoby. Takto jsem například zjistila, že si lze zaplatit v označené sekci ČTK článek třeba o tom, že Hýsková je monstrum, které krade. Agenturu ČTK jsem přitom považovala za seriózní instituci, stejně jako mnoho jiných lidí. Proto je takový postup často účinný a 5) všichni, kteří se rozhodnou této skupině pana S.

neposluhovat a nebýt nástrojem nezákonného jednání, tím postupně procházejí. Výsledkem toho je třeba i to, že svědkové se bojí o věci pravdivě vypovídat apod. 6) Já jsem za těch posledních pět let, kdy mám na starosti řízení okolo pana S.

„otlačená“ ze všech stran, už to ani nevnímám. Jasně, obtěžuje to… a to je vlastně jejich pravý motiv – obtěžovat. Nesmyslnými přípisy, trestními oznámeními a podobně. Oni vědí, že se s tím budu muset vypořádat a že mi to logicky zabere nějaký čas, že to budu muset vysvětlovat a tím pádem se nebudu moci naplno věnovat dané věci. To je to, o co jim jde. A upřímně doufám, že se jim to nedaří, i když je to občas velmi náročné. Když jsem nastoupila do kauzy HMS, tak se mě snažili ovlivňovat prakticky od prvního dne – nejdřív přišli přesvědčovat po dobrém, potom po zlém.

Do kanceláře mi třeba nosili prostřednictvím různých osob různé návrhy procesních podání. Všechny proběhly za jejich dohledu skartovačkou a jasně jsem jim řekla, že se při výkonu své funkce insolvenčního správce ovlivňovat nenechám, a jestli se budou jejich snahy v tomto směru stupňovat tak, že dosáhnou trestněprávní roviny, podám na ně trestní oznámení. Pak se najednou začaly vyskytovat situace, kdy se na mě na různých státních institucích začala objevovat různá anonymní udání. Soud prvního stupně posoudil žalobcův nárok podle § 81 odst. 1, § 2951 odst. 2, § 2956 a § 2957 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.

Ve vztahu k výrokům 1) – 3) uzavřel,/ že nebyly objektivně způsobilé ohrozit či poškodit žalobce. Těmito výroky žalovaná popsala, běžně se vyskytující situaci konfliktů insolvenčního správce a vlastníků či statutárních orgánů dlužníka, kteří mají mnohdy rozdílné představy ohledně další činnosti dlužníka a jeho směřování. Výroky formulovala velmi obecně, ve formě nadsázky či příměrů a s notnou dávkou ironie. S ohledem na celkový kontext článku nebyly výroky takového charakteru, aby mohly zasáhnout do osobnosti žalobce.

Ostatně žalobce je osobou veřejně známou jakožto vlastník či bývalý vlastník mnoha významných podnikatelských subjektů v ČR, figuruje v mnoha „kauzách“, a je proto povinen snášet větší míru kritiky. Žalobu přitom podal po více než 1 roce a 6 měsících, což rovněž indikuje, že újmu nevnímal natolik úkorně, a ani se nikdy nedomáhal odstranění článku. Z části výroků přitom jednoznačně nevyplývá jejich spojení s žalobcem, proto je ve vztahu k nim navíc přetržena i příčinná souvislost [výrok 1) se týká Markéty Novákové a z výroku 3) nevyplývá, kdo žalovanou označuje za sedmihlavou saň, a současně ani to, že by žalovaná za padoucha označovala žalobce].

Výrokem 4) - 6) se žalovaná nemohla dotknout přímo žalobce, neboť se z nich nepodává, že by prostředí ovlivňování a obtěžování žalované úmyslně vytvářel právě žalobce, popř. že by snad přímo žalobce zasílal anonymní udání. Pouze se vyjadřovala o blíže neurčitém okruhu osob, které byly ve vedení či pracovaly pro subjekty, které patřily či patří do koncernu žalobce. U těchto výroků je tak rovněž přetržena příčinná souvislost. Výrok 6) o anonymních udáních (výrok 6) by mohl zasáhnout do osobnostních práv žalobce, kdyby se nezakládal na pravdivém základu.

Soud prvního stupně však shledal toto tvrzení opodstatněným, neboť bylo prokázáno, že žalovaná v souvislosti s výkonem své funkce insolvenční správkyně čelila většímu množství anonymních podání adresovaných orgánům veřejné moci.

2. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 6. 2023, č. j. 29 Co 88/2023-262, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která významným způsobem doplnil vlastním dokazováním. Ztotožnil se s právním posouzením výroků 1) a 2), označil je za hodnotící soudy, výrok 3) za hybridní, a po doplnění dokazování uzavřel, že vycházejí z pravdivého základu. Ve vztahu k výroku 1) vyšel ze zjištění, že Markéta Nováková (předsedkyně představenstva) fakticky řídící činnost dlužníka na každodenní bázi nevykonávala, generální ředitel dlužníka ji 7 let neviděl, pokyny ohledně směřování dlužníka dostával přímo od žalobce.

Procesní obstrukce spočívaly nejen ve snaze o odvolání insolvenční správkyně, ale i ve způsobu (ne)spolupráce dlužníka s insolvenční správkyní a v postupu dalších společností spadajících do koncernu žalobce, které se dlužníkovi pod správou insolvenční správkyně snažily znesnadnit další fungování. Například jednáním společnosti CI office s. r. o., jejímž jednatelem byla právě Markéta Nováková. Odvolací soud se neztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že se výroky 4) až 6) nevztahovaly přímo k žalobci.

Z celkového kontextu jednoznačně vyplývalo, že směřují vůči žalobci jako osobě ovládající koncern, a pokud by se nezakládaly na pravdivém základu, byly by objektivně způsobilé zasáhnout do jeho osobnosti. Avšak všechny tyto výroky shledal odvolací soud založenými na pravdivém základu, tedy opodstatněnými. Z dokazování soudu prvního stupně i odvolacího soudu jednoznačně vyplynulo, že žalovaná byla od počátku terčem opakovaných pokusů o ovlivňování a o odvolání z funkce insolvenční správkyně. Vedle toho musela čelit řadě podnětů adresovaných orgánům veřejné správy a směřujících proti ní, jejím rodinným příslušníkům či obchodním partnerům.

Tyto podněty směřovaly i vůči dalším osobám, které vystupovaly v neprospěch koncernu ovládaného žalobcem. Proto nemohly být výroky 4) – 6) protiprávním zásahem do osobnosti žalobce, ale přípustnou a odůvodněnou kritikou postupu společností ovládaných žalobcem v insolvenčním řízení.

3. Rozsudek odvolacího soudu ve výroku I napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost odůvodnil tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení několika otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a několika otázek, které nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud řešeny. Konkrétně jako dosud neřešenou předkládá otázku, a) zda označení žalobce osobou udělující pokyny k realizaci procesních obstrukcí v insolvenčním rejstříku je objektivně způsobilé zasáhnout do osobnosti žalobce.

Podle žalobce pro její posouzení nebylo relevantní, že byl zmíněn pouze jako někdo, kdo ovlivňoval jednání Markéty Novákové, popř. že nebyl uveden jmenovitě, protože z celkového vyznění jednoznačně vyplynulo, že se ho výroky žalované týkají. Za další dosud neřešenou považuje otázku, b) zda část výroku 1) „… a ve skutečnosti namísto funkce statutárního orgánu jen k jeho pokynu realizuje procesní obstrukce“ je svojí povahou skutkovým tvrzením nebo hodnotícím soudem. Odvolací soud nesprávně výrok posoudil jako hodnotící soud, ačkoli se jednalo o skutkové tvrzení, jehož pravdivost však žalovaná v řízení neprokázala.

Odchylně od rozhodovací praxe dovolacího soudu posoudil odvolací soud otázku, c) zda označení žalobcova chování za dětinské výrokem 2) bylo či nebylo způsobilé zasáhnout do jeho osobnosti. Dovolatel je přesvědčen, že se jednoznačně jednalo o výrok zesměšňující a dehonestující. Konečně ve vztahu k výroku 3) předkládá jako dosud neřešenou otázku, d) zda je třeba jmenovité uvedení osoby k tomu, aby určitý výrok byl způsobilý zasáhnout do jejích osobnostních práv, a e) zda výrok žalované o tom, že ji žalobce označuje za sedmihlavou saň, která přijde a všechno zničí a ona musí přesvědčit zaměstnance dlužníka, že je jejich hrdinou a skutečným padouchem je žalobce, je objektivně způsobilý ohrozit či porušit jeho osobnostní práva či nikoli.

Odvolací soud dále pochybil, pokud zkoumal otázku pravdivosti skutečností, ze kterých údajné hodnotící soudy vycházely. Takový postup by byl namístě pouze tehdy, pokud by podle odvolacího soudu výroky 1) – 3) byly způsobilé zasáhnout či ohrozit osobnostní práva žalobce. On však dospěl k závěru opačnému. Současně odvolací soud porušil žalobcovo právo na spravedlivý proces. Jeho skutková zjištění byla totiž v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Z důkazů naopak jednoznačně vyplynulo, že žalobce nedával pokyny k obstrukcím ani je sám nečinil, nedal pokyn k odpojení dlužníka od potřebných systémů, neovlivňoval a neobtěžoval žalovanou či jiné osoby a nepodílel se ani na anonymních udáních; ohledně výroku, že se svědci měli bát vypovídat, pak odvolací soud neprovedl dokazování vůbec.

Rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný pro absenci náležitého odůvodnění, především ve vztahu k výrokům 4) – 6). Odvolací soud podmiňuje závěr o objektivní způsobilosti výroků zasáhnout do osobnosti žalobce tím, že výroky nesmí být postaveny na pravdivostním základě, což je však otázka protiprávnosti zásahu do osobnosti.

Není ani zřejmé, jaká skutková zjištění se vztahují k jakým výrokům, a odůvodnění neobsahuje ani závěr, zda výroky 4) – 6) jsou hodnotícími soudy či skutkovými tvrzeními. Konečně nalézací soudy neprovedly žalobcem navržené a předložené důkazy, které by jednoznačně prokázaly, že postup žalobcem ovládaných společností v insolvenčním řízení nebyl obstrukční či dětinský. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

4. Žalovaná se ztotožnila s posouzením odvolacího soudu a navrhla dovolání odmítnout, popř. zamítnout, a přiznat jí náhradu nákladů dovolacího řízení.

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 o. s. ř..), avšak není přípustné (§ 237 o. s. ř.).

6. Patří k obecným východiskům práva na ochranu osobnosti (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2019, sp. zn. 25 Cdo 3423/2018), že ke vzniku občanskoprávní povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti člověka musí být splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívajícího buď v porušení, nebo ohrožení osobnosti člověka v jeho fyzické či morální integritě. Zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry člověka (obdobně viz též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 439/2018). Zásah do osobnostních práv je nutno hodnotit vždy objektivně s přihlédnutím ke konkrétní situaci, za které k neoprávněnému zásahu došlo (tzv. konkrétní uplatnění objektivního kritéria), jakož i k osobě postižené fyzické osoby (tzv. diferencované uplatnění objektivního kritéria). Uplatnění konkrétního a diferencovaného objektivního hodnocení znamená, že o snížení důstojnosti postižené fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře půjde pouze tam, kde za konkrétní situace, za které k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo, jakož i s přihlédnutím k dotčené fyzické osobě, lze spolehlivě dovodit, že by nastalou nemajetkovou újmu vzhledem k intenzitě a trvání nepříznivého následku spočívajícího ve snížení její důstojnosti či vážnosti ve společnosti pociťovala jako závažnou zpravidla každá fyzická osoba nacházející se na místě a v postavení postižené fyzické osoby. Při střetu základního práva na svobodu projevu a informace s právem na ochranu osobnosti je vždy věcí soudů, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým. Je proto třeba, aby na základě konkrétních okolností daného případu zvážily, zda výrok dosahuje takové intenzity, že zasahuje do práva na ochranu osobnosti dané osoby, či je situaci přiměřený, tedy zda v daném případě preferovat právo na ochranu cti a dobré pověsti dotčené osoby, nebo upřednostnit právo na svobodu projevu a šíření informací (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2711/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 464/2016, ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1914/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 25. 6. 1996, sp. zn. IV. ÚS 154/96).

7. K porušení práva na důstojnost, vážnost, čest a soukromí člověka může dojít jak nepravdivými skutkovými tvrzeními difamačního charakteru, tak zveřejněním nepřípustných hodnotících úsudků o této osobě. Při zkoumání přiměřenosti předmětného zásahu se totiž rozlišují skutková tvrzení a hodnotící soudy, neboť podmínky kladené na přípustnost každé z těchto kategorií se liší. Skutkové tvrzení se opírá o fakt, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že uveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by jeho zveřejnění odporovalo právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj, a to na základě vlastních, tedy subjektivních kritérií. Pravdivost hodnotícího soudu proto nelze dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tudíž zda primárním cílem není hanobení a zneuctění dané osoby. U veřejně činné osoby se vyšší míra tolerance při posouzení skutkových tvrzení a hodnotících soudů uplatněných při kritice související s veřejnou činností, kterou taková osoba vykonává, zpravidla nevztahuje na nepravdivé skutkové údaje o veřejně činné osobě (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1174/2007, č. 29/2009 Sbírky). U výroků, které v sobě kombinují skutkový základ i prvek hodnocení (tzv. hybridní výroky či hodnotové soudy se skutkovým základem), je nezbytné určit, do jaké míry mají tyto hybridní výroky skutkový základ a zda nejsou vzhledem k prokázanému skutkovému základu přehnané, přičemž je nezbytné vzít v úvahu jejich celkový tón i okolnosti případu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 750/15, a judikatura ESLP v něm citovaná, zejména rozsudek ESLP ve věci B. proti Francii ze dne 11. 4. 2006, stížnost č. 71343/01, § 37).

8. Vyřešení otázky a) způsobem konvenujícím pohledu dovolatele, tedy že jeho označení za osobu udělující pokyny k realizaci procesních obstrukcí v insolvenčním rejstříku bylo objektivně způsobilé zasáhnout do osobnosti žalobce, by nemohlo přivodit jiné rozhodnutí ve věci, neboť se nalézací soudy i přes závěr o nezpůsobilosti výroku 1) zasáhnout do osobnosti žalobce zabývaly jeho pravdivostí a uzavřely, že je založen na pravdivostním skutkovém základě. Proto by jiné rozhodnutí ve věci nemohlo přivodit ani zodpovězení otázky b), tedy posouzení části výroku 1) jako skutkového tvrzení, neboť výrok měl odvolací soud za pravdivý a obstál by tedy i jako skutkové tvrzení. Jinak řečeno, odlišné určení povahy výroku 1) odvolacím soudem by nemohlo mít vliv na

jeho právní posouzení, neboť se podrobně zabýval pravdivostí skutkového základu tohoto výroku a shledal za prokázanou skutečnost, že předsedkyně představenstva fakticky neřídila činnost dlužníka, ale že to byl žalobce, kdo udílel generálnímu řediteli pokyny ohledně dalšího směřování dlužníka, a že v insolvenčním řízení dlužníka docházelo k procesním obstrukcím stran dlužníka a společností spadajících do koncernu žalobce. Otázky c), d) a e) se vztahují k hodnocení způsobilosti konkrétních tvrzení ohrozit vážnost osoby, při němž se odvolací soud řídil shora citovanou judikaturou a vyšel přitom z jím zjištěného skutkového stavu, který dovolacímu přezkumu nepodléhá.

Odvolací soud pečlivě zvážil a odůvodnil, proč na základě konkrétních okolností případu výroky žalované nedosahují takové intenzity, aby představovaly zásah do práva na ochranu osobnosti žalobce. Vzal v potaz, že je žalobce veřejně známou osobou, byl v médiích dlouhou dobu předmětem mnoha článků, týkajících se mimo jiné jeho trestního stíhání a různých kontroverzních aktivit, že se domáhal omluvy až se značným časovým odstupem od tvrzeného zásahu do osobnosti, a přitom nežádal odstranění článku.

Odvolací soud hodnotil obsah i formu výroků (že byly formulovány velmi obecně, ve formě určitě nadsázky a příměrů, o činnosti vyplývající rovněž z veřejně dostupného insolvenčního rejstříku), přitom vzal v úvahu celkový kontext a vyznění článku, když neposuzoval pouze izolovaně výroky selektivně napadené žalobcem. Soudy obou stupňů správně přihlédly k tomu, že žalovaná insolvenční správkyně se v předmětném rozhovoru vyjadřuje k průběhu z jejího pohledu problematických insolvenčních řízení dlužníků spojených se žalobcem.

Vztahy mezi správcem a osobami ovládajícími dlužníka i zaměstnanci dlužníků jsou nezřídka napjaté i přímo konfliktní. Jde-li o mediálně sledované insolvenční řízení, týkající se veřejně známých či z nějakého důvodu kontroverzních subjektů, není důvod odpírat insolvenčnímu správci možnost (v rámci limitů § 45 zákona č. 182/2006 Sb., insolvenčního zákona) vyjádřit též veřejně svůj názor na průběh a okolnosti takového řízení. Určitým způsobem nadnesené či zobecňující výrazy, či literární a filmové příměry (padouch a hrdina, sedmihlavá saň) jsou za daných okolností ospravedlnitelné.

9. Dále dovolatel namítal nepřezkoumatelnost a nezákonnost rozsudku odvolacího soudu pro nedostatek odůvodnění a nevypořádání odvolacích námitek. Již samotná (zjevná) absence obtíží dovolatele argumentovat proti závěrům odvolacího soudu hovoří proti tomu, aby na rozhodnutí odvolacího soudu bylo možné pohlížet jako na nepřezkoumatelné, neboť i když rozhodnutí nevyhovuje všem požadavkům na odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.

6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaný pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč.). Odvolací soud přezkoumatelným způsobem vysvětlil, proč dospěl k závěru, že ani výroky 4) – 6) nepředstavovaly protiprávní zásah do osobnosti žalobce. Při námitce, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu neobsahuje závěr, zda výroky 4) – 6) jsou hodnotícími soudy či skutkovými tvrzeními, žalobce opomíjí, že se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně (vyjma otázky způsobilosti výroků zasáhnout do osobnosti žalobce), v odůvodnění na ně odkázal, a že je soud prvního stupně hodnotil jako skutková tvrzení a především, že sám odvolací soud, byť je tak výslovně neoznačil, je z pohledu jejich pravdivosti posuzoval, provedl k nim dokazování a na základě něj přijal závěry o skutkovém stavu.

Ani hodnocení výroků 4) – 6) společně v odůvodnění rozsudku nečiní rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelným, neboť je zřejmé, jaké skutkové zjištění se vztahuje k jakým výrokům [kupříkladu jestliže ve výroku 6) žalovaná hovořila o tom, že se na ni na různých státních institucích začala objevovat různá anonymní udání, pak skutkové závěry o tom, že byla skutečně podána celá řada podnětů adresovaných orgánům veřejné správy směřujících proti žalobkyni, jejím rodinným příslušníkům či obchodním partnerům, se logicky vztahují k tomuto výroku].

10. Ze zbylého vylíčení důvodů žalobce v dovolání vyplývá, že nesouhlasí s tím, jak soudy obou stupňů na základě provedených důkazů zjistily skutkový stav. Nesouhlas se skutkovými závěry odvolacího soudu, na jejichž základě byla věc posouzena po právní stránce, však nepředstavuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř.

11. Konečně vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že skutková zjištění jsou v rozporu s provedenými důkazy, že některé skutkové závěry nemají oporu v dokazování, že se nevypořádal se všemi důkazy, a některé důkazy opomenul a na návrh žalobce je vůbec neprovedl (namítal, že mu nebylo umožněno prokázat, že nedával pokyny k obstrukcím ani je sám nečinil, nedal pokyn k odpojení dlužníka od potřebných systémů, neovlivňoval a neobtěžoval žalovanou či jiné osoby a nepodílel se ani na anonymních udáních), jde o námitky vad řízení, ke kterým však lze podle § 242 odst. 3 o. s. ř. v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3146/2018, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1430/2018, nebo nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16), což není tento případ.

12. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.

13. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný navrhnout soudní výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 26. 11. 2024

JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu