25 Cdo 3703/2019-327
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudkyň JUDr. Hany Tiché a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci
žalobců: a) A. M., narozený XY, bytem XY, b) M. D., narozený XY, bytem XY, c)
L. H., narozený XY, bytem XY, všichni zastoupeni JUDr. Ondřejem Bultasem,
advokátem se sídlem Sokolovská 81/55, Praha 8, proti žalované: Barrandov
Televizní Studio a.s., IČO 41693311, se sídlem Kříženeckého náměstí 322/5,
Praha 5, o ochranu osobnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn.
28 C 246/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 11. července 2019, č. j. 22 Co 109/2019-292, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit každému ze žalobců na náhradě nákladů
dovolacího řízení částku 3.122 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k
rukám advokáta JUDr. Ondřeje Bultase.
rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobci se domáhali zadostiučinění za zásah
do osobnostních práv, kterého se žalovaná měla dopustit zveřejněním jejich
fotografie ve zpravodajské relaci způsobem, jímž je v podstatě označila za
pachatele rasisticky motivovaného žhářského útoku, při němž byla zmrzačena
dvouletá romská holčička. Soud vyšel ze zjištění, že dne 14. 12. 2015 byla na
televizní stanici provozované žalovanou odvysílána v úvodu hlavní zpravodajské
relace reportáž týkající se rasově motivovaných žhářských útoků v České
republice i v zahraničí, v jejímž průběhu byla dvakrát uveřejněna fotografie
žalobců, ačkoliv nemají s uváděnými útoky nic společného. Stalo se tak omylem
redaktorky, který žalovaná uznala a bezodkladně vyhověla žádosti žalobců o
písemnou omluvu, uveřejnila omluvu v rámci televizního vysílání a odstranila
reportáž z archivu na svých webových stránkách, nevyhověla však požadavku
žalobců na poskytnutí peněžité náhrady nemajetkové újmy ve výši 750.000 Kč. Soud dovodil, že spojení osob žalobců s tak závažným činem jako je žhářství je
nepochybně podstatným zásahem do jejich cti, přičemž je bezvýznamné, zda
některý z nich je sympatizantem ultrapravicové ideologie, což ostatně neměl za
prokázané. Není důležité ani to, v rámci kterého konkrétního případu v rámci
reportáže byla fotografie zveřejněna, stejně jako skutečnost, že žalovaná
žalobce přímo nejmenovala, neboť uveřejněním fotografie vystavila širokou
veřejnost domněnce, že existuje souvislost mezi žalobci a v reportáži uváděným
rasově motivovaným žhářstvím, coby jednáním, jež je veřejností vnímáno jako
zavrženíhodné a s nímž by nikdo nechtěl být spojován. Neprojevili-li žalobci
zájem o opravnou reportáž, neznačí to přitom jejich nezájem o zabránění vzniku
újmy, neboť v době, kdy jim byla nabídnuta, nemohli tušit, jaké následky bude
reportáž mít, a je pochopitelná jejich snaha na věc dále neupozorňovat. Uveřejnění fotografie pak mělo na život žalobců i jejich rodin výrazně
negativní dopad, takže zásah do osobnostních práv žalobců měl intenzitu
odůvodňující náhradu nemajetkové újmy v penězích. S ohledem na přístup
žalované, jež prokázala snahu zmírnit dopady svého pochybení, měl soud za
přiměřenou částku 250.000 Kč pro každého z žalobců. K odvolání žalobců i žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 7. 2019, č. j. 22 Co 109/2019-292, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve
výrocích o platební povinnosti žalované vůči všem žalobcům tak, že ohledně
částky 150.000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, ve zbývajícím rozsahu jej v
těchto výrocích (tj. co do přisouzených částek 100.000 Kč s příslušenstvím)
potvrdil, potvrdil jej dále v zamítavých výrocích a rozhodl o náhradě nákladů
řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně
dovodil, že zásah do osobnostních práv žalobců ve smyslu § 81 zákona č. 89/2012
Sb., občanského zákoníku, dále jen „o. z.“, je takové povahy, že jej nelze mít
za náležitě vypořádaný veřejnou omluvou (§ 2951 odst. 2 o. z.), avšak přiznané
peněžité zadostiučinění je nepřiměřeně vysoké.
Po doplnění dokazování upřesnil
skutkové závěry soudu prvního stupně tak, že způsob uveřejnění fotografie v
reportáži nespojoval žalobce přímo s útokem ve XY v roce 2009, jehož obětí byla
i dvouletá N., nýbrž s jinou událostí, jíž byl jiný rasově motivovaný útok v
XY, kde působí žalobce c); ten se udál v roce 2011 a obešel se bez tragických
následků, neboť oheň byl zaznamenán včas. Z toho odvolací soud dovodil, že
zásah do cti žalobců je o něco méně intenzivní, neboť je rozdíl mezi tím, zda
jim je připisován útok, který se obešel bez zranění, či útok, při němž utrpěla
těžká zranění malá holčička. Okolnost, že někteří diváci mohou žalobce spojovat
právě s útokem ve XY a jeho drastickými následky, nelze klást k tíži žalované,
neboť z reportáže se nic takového nepodává. Z doplněného dokazování dále
vyplynulo, že všechny tři žalobce lze označit za osoby veřejně vnímané jako
inklinující k pravicovému extremismu, přičemž právě tato okolnost je zřejmou
příčinou, proč zjevný omyl žalované ve spojení žalobců s útočníky v XY žalobci
pocítili více, než by bylo obvyklé. Ani tuto okolnost pak nelze klást k tíži
žalované, jež se navíc po upozornění na svou chybu chovala příkladně, snažila
se následky odčinit, pročež není třeba stanovovat výši zadostiučinění tak, aby
mělo preventivně sankční funkci. Nicméně povaha zásahu do osobnostních práv
spočívající ve spojení nevinných osob s rasově orientovaným žhářským útokem je
natolik závažná, že zadostiučinění veřejnou omluvou není dostatečným
prostředkem nápravy podle § 2951 odst. 2 o. z. Povaze a zjištěným okolnostem
zásahu pak odpovídá 100.000 Kč pro každého ze žalobců. Proti rozsudku odvolacího soudu v potvrzujících výrocích o platební povinnosti
podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje ze skutečnosti, že
odvolací soud porušil princip subsidiarity peněžitého zadostiučinění, jež je
určeno pro případy, kdy nemajetkovou újmu není možné odškodnit jinak; za
situace, kdy žalovaná již odčinila nemajetkovou újmu jinak a nabídla odvysílání
omluvné reportáže, nebylo namístě přiznat žalobcům ještě i peněžitou náhradu. Posouzení odvolacího soudu je v tomto směru v rozporu s ustálenou rozhodovací
praxí Nejvyššího soudu reprezentovanou například rozsudkem ze dne 27. 10. 2003,
sp. zn. 30 Cdo 2005/2003. Napadené rozhodnutí dále závisí na dovolacím soudem
doposud neřešené otázce, do jaké míry předchozí špatná pověst vylučuje, aby do
ní mohlo být negativně zasaženo, přičemž odvolací soud do svých závěrů
dostatečně nepromítl, že žalobci již dříve projevovali sympatie k pravicovému
extremismu. Rozhodnutím odvolacího soudu navíc došlo k nepřiměřenému zásahu do
práva žalované na ochranu svobody projevu ve smyslu čl. 17 Listiny základních
práv a svobod, přičemž odvolací soud se v rozporu s čl. 4 Ústavy nezabýval, zda
napadeným rozhodnutím došlo k omezení práva na svobodu projevu na úkor práva na
ochranu osobnosti. Jelikož se tím odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury
Ústavního soudu, je tak v souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu ze dne
28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS – st. 45/16, založena přípustnost dovolání. S
ohledem na to, že žalobci byli s pravicovým extremismem spojeni dávno před
zveřejněním reportáže v důsledku svých vlastních aktivit, nemohlo mít
zveřejnění reportáže na tuto jejich pověst žádný vliv, nemajetková újma na
jejich straně tak musela být nesrovnatelně nižší a byla vykompenzována omluvným
dopisem, zamezením přístupu veřejnosti k reportáži, zveřejněním omluvné
reportáže a nabídkou vysvětlující reportáže. Okolnost, že žalobci tuto reportáž
odmítli, značí, že již po předchozích krocích žalované nadále nepociťovali
jakýkoliv další zásah do svých práv. V souladu s § 2903 odst. 1 o. z. je přitom
třeba odhlédnout od újmy, jíž by bylo možné předejít, pokud by mohla být ihned
natočena a odvysílána vysvětlující reportáž. Pro přiznání peněžité náhrady
přitom s ohledem na postup žalované po odvysílání omylem zatížené reportáže,
jenž byl i odvolacím soudem označen za příkladný, nejsou ani podmínky z
hlediska tzv. preventivně sankční funkce. Soudy se rovněž nevypořádaly s tím,
že žalobci své nároky zakládali do značné míry na skutečnostech, které se
vztahují primárně k majetkové újmě. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud
napadené rozhodnutí změnil či zrušil. Žalobci ve svém vyjádření zpochybnili opodstatnění dovolacích argumentů
žalované a navrhli, aby bylo dovolání pro nepřípustnost odmítnuto, případně
jako nedůvodné zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání
bylo podáno včas, oprávněnou osobou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění
zákonné podmínky jejího advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a
je přípustné podle § 237 o. s. ř.
pro řešení otázky přiměřené formy
zadostiučinění za zásah do cti, která v daných skutkových souvislostech nebyla
dosud dovolacím soudem řešena. Dovolání není důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom,
že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že
správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný
skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Podle § 81 odst. 1 o. z. chráněna je osobnost člověka včetně všech jeho
přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle
svého. Podle odst. 2 tohoto ustanovení ochrany požívají zejména život a důstojnost
člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost,
čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy. Ke vzniku občanskoprávní povinnosti odčinit nemajetkovou újmu
způsobenou zásahem do osobnosti člověka musí být splněna podmínka zásahu
objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívajícího buď v porušení
nebo ohrožení osobnosti člověka v jeho fyzické či morální integritě. Zásah musí
být neoprávněný (protiprávní) a musí být zjištěn vztah příčinné souvislosti
mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry člověka. Neoprávněným je zásah
do osobnosti člověka, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním
řádem. Ochranu poskytuje občanský zákoník proti takovým jednáním, která jsou
objektivně způsobilá přivodit újmu na osobnosti subjektu práva zejména tím, že
snižují jeho čest u jiných lidí, a ohrožují tak vážnost jeho postavení a
uplatnění ve společnosti. Vzhledem k vázanosti dovolacího soudu vymezením
dovolacího důvodu (tzv. kvalitativní rozsah dovolacího přezkumu - srov. § 242
odst. 3 věty první o. s. ř.) nepodléhá v posuzovaném případě dovolacímu
přezkumu závěr odvolacího soudu, že do cti žalobců bylo neoprávněně zasaženo
televizní reportáží žalované, v níž byli nevhodným přiřazením jejich fotografií
spojeni s rasově motivovaným žhářským útokem v místě bydliště žalobce c). Dovolacímu soudu je tak k řešení předložena jen právní otázka, zda zjištěná
inklinace žalobců k radikálním pravicovým hnutím je okolností vylučující nárok
na peněžitou náhradu. Podle § 82 odst. 1 o. z. člověk, jehož osobnost byla dotčena, má právo domáhat
se toho, aby bylo od neoprávněného zásahu upuštěno nebo aby byl odstraněn jeho
následek. Podle § 2956 o. z. vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho
přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí
škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i
způsobené duševní útrapy. Podle § 2951 odst. 2 o. z. nemajetková újma se odčiní přiměřeným
zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li
jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy. Pro případ, že v důsledku neoprávněného zásahu do osobnosti člověka vznikla
nemajetková újma, občanský zákoník dává fyzické osobě právo se domáhat, aby
bylo upuštěno od neoprávněných zásahů do práva na ochranu její osobnosti nebo
aby byly odstraněny následky těchto zásahů (§ 82 odst. 1 o. z.), resp. aby jí
bylo podle § 2951 odst. 2 o. z.
poskytnuto přiměřené zadostiučinění, které
náleží v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné
odčinění způsobené újmy. Peněžité (relutární) zadostiučinění plní především
satisfakční funkci, avšak jeho úlohu preventivního významu zákonu
odpovídajícího a spravedlivého zadostiučinění nelze v zásadě vylučovat (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007,
č. 98/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen „Sbírka“). Peněžitá náhrada je v zákoně (s výjimkou typových nároků jako např. v § 2958 či
§ 2959 o. z.) uváděna jako subsidiární způsob, který nastupuje teprve v
případě, že jiná forma není dostačující. I když nelze vyloučit, že jiné než
peněžité plnění, např. omluva, konstatování, že bylo porušeno právo, či dokonce
správní nebo trestní postih škůdce, může znamenat odpovídající odškodnění,
velmi často to bude právě peněžité plnění, které bude znamenat přiměřené
zadostiučinění, a to případně i v kombinaci s jinými formami odčinění újmy,
jimiž je v mediální sféře především povinnost upustit od neoprávněného zásahu
nebo odstranit jeho následek. V posuzované věci byly primární formy odčinění újmy využity, neboť žalovaná
postupovala konstruktivně a vstřícně a eliminovala dopad nepodařené reportáže
tím, že ji odstranila z archívu, a poskytla též omluvu. Odvolací soud
reflektoval kroky, které žalovaná podnikla ke zmírnění dopadů jejího zásahu do
osobnostních práv žalobců, konstatoval však současně, že takto poskytnutá forma
zadostiučinění není dostatečná. Podrobně a výstižně vysvětlil své úvahy
zohledňující okolnosti případu, zejména zmiňovaný přístup žalované k odčinění
zásahu, stejně jako předcházející projevy příklonu k pravicovému extremismu na
straně žalobců, a současně zdůraznil, že spojení žalobců s rasově orientovaným
žhářským útokem v televizní reportáži je natolik vážným zásahem do osobnostních
práv, že omluva žalované není dostatečnou satisfakcí a je již namístě finanční
kompenzace, jejíž výši s ohledem na všechny tyto okolnosti stanovil v poměrně
omezené částce. Nelze přisvědčit dovolací námitce, že předchozí špatná pověst dotčené osoby
automaticky vylučuje v kontextu typově obdobných skutečností možnost pozdějšího
zásahu do její pověsti. Lze poukázat na relativně obdobný případ jisté
predispozice dotčené osoby při hodnocení zásahu do jejích osobnostních práv
(rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 2009, sp. zn. 30 Cdo 4431/2007,
uveřejněný pod číslem 98/2010 Sbírky, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2042/2013), přičemž judikatura v podstatě dává prostor
i ke zohlednění pověsti osoby předcházející danému zásahu do jejích
osobnostních práv (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo
298/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo
2171/2012).
Zásah do osobnostních práv člověka, jenž již v předchozí době byl
širším okolím v návaznosti na své vlastní počínání vnímán jako problematický či
zastávající morálně pochybné názory, může být různé povahy a různě ovlivňovat
obraz dané osoby ve veřejném prostoru; dopady negativní pověsti tak nepochybně
nelze generalizovat a je třeba je opět hodnotit v kontextu skutkových okolností
každého případu. Odvolací soud přitom (způsobem souladným se zmiňovanou
judikaturou) postupoval a zohlednil též to, že žalobci byli již z dřívějška
známí pro svou inklinaci k pravicovému extremismu, což do určité míry paradoxně
umocnilo negativní dopady reportáže (zavádějící kombinace fotografií s
podávanou informací se jevila být věrohodnější), aniž by však tuto okolnost
kladl k tíži dovolatelky. Spočíval-li ovšem zásah do osobnostních práv v tom,
že žalobci byli neopodstatněně spojeni s rasově motivovaným žhářským útokem v
celoplošném televizním zpravodajství, tedy vlastně se závažnou násilnou
trestnou činností, nikoliv pouze s náklonností k politickému extremismu, a
nejednalo se tak o pouhé zopakování veřejně známých informací, nebylo namístě
uvažovat o tom, že by snad byl zásah špatnou pověstí v podstatě zkonzumován. Došlo tedy k zásahu nad rámec toho, jak byli doposud žalobci ve svém okolí
vnímáni, neboť je rozdíl mezi špatnou pověstí pro politické názory a špatnou
pověstí pro kriminální činnost. Úvahy odvolacího soudu zohledňující způsob,
jakým se již dříve žalobci prezentovali, při posouzení intenzity zásahu a jeho
dopadů a následném stanovení výše tomu odpovídajícího zadostiučinění, jsou
proto zcela korektní a úměrné zjištěným okolnostem, tedy celkově přiměřené. Je přitom zřejmé, že je posuzován razantní zásah srovnatelný s porušením
principu presumpce neviny (tím spíše, že žalobci nebyli v reportované věci ani
osobami obviněnými), který je velmi významnou hodnotou, chráněnou nastavením
dosti přísných podmínek, za jakých může být poskytována informace o něčí vině v
trestněprávní rovině. Je tomu tak proto, že neoprávněné označení narušující
tuto presumpci má obzvláště závažný dopad do cti a důstojnosti dotčené osoby. K
porušení tedy dochází, jestliže veřejně sdělená informace ohledně osoby
obviněné z trestného činu (či jen podezřelé) odráží názor, že je vinná, předtím
než jí vina byla prokázána zákonným způsobem. I když vina není formálně
konstatována, postačí existence určité úvahy naznačující, že je na obviněného
nahlíženo již jako na vinného. Zásadní rozdíl je proto třeba činit mezi
tvrzením, že někdo je pouze podezřelý ze spáchání trestného činu, a jasným
prohlášením, že se dotyčná osoba dopustila daného činu, aniž by byla pravomocně
odsouzena; nejen veřejní činitelé ale i mediální subjekty jsou povinni pečlivě
volit svá slova (srov. zejména rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ve
věcech Khuzhin a ostatní proti Rusku, ze dne 23. 10. 2008, stížnost č. 13470/02, Böhmer proti Německu ze dne 3. 10. 2002, stížnost č. 37568/97, a
Nešťák proti Slovensku ze dne 27. 2. 2007, stížnost č. 65559/01, dále též např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. I. ÚS 1965/15).
Z toho
vyplývá, že reportáž navozující dojem, že označená osoba se dopustila trestného
činu, ač ve skutečnosti pro něj není ani stíhána, je velmi významným zásahem do
osobnostních práv, k jehož odčinění zpravidla nepostačí jiné formy
zadostiučinění než peněžitá náhrada. Lze tak uzavřít, že příklon dotčené osoby
k radikálním politickým směrům není okolností, která by bez dalšího vylučovala
přiznání peněžité náhrady za zásah do její cti způsobený podáním zavádějící či
nepravdivé informace o zapojení této osoby do závažné násilné trestné
činnosti. Opodstatněné není tvrzení dovolatelky, že by v napadeném rozhodnutí bylo
jednostranně preferováno právo na ochranu osobnosti a soukromého života a
limitováno právo žalované na svobodu projevu způsobem příčícím se dovolatelkou
odkazovaným rozhodnutím Ústavního soudu (jeho nálezu ze dne 9. 2. 1998, sp. zn. IV. ÚS 154/97, či nálezu ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04). Odvolací
soud se sice explicitně k otázce střetu práva na svobodu projevu a na ochranu
osobnosti nevyjadřoval, jeho závěry jsou však založené na Ústavním soudem
vyžadovaném náležitém zohlednění relevantních faktorů (k tomu srov. např. nález
Ústavního soudu ze dne 23. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 577/13) a souladné s tezemi
předestřenými k této otázce např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2000,
sp. zn. I. ÚS 156/99, podle nichž byť novináři prezentovaná skutková tvrzení
nemusí být zcela přesná, mělo by celkové vyznění konkrétní informace odpovídat
pravdě. Právě tato podmínka pak nebyla při ztotožnění žalobců s pachateli
útoku splněna. Ani prostřednictvím odkazu dovolatelky na nález Ústavního soudu
ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. ÚS 146/04, vyslovující se k šíření informací o
osobách veřejně činných, či na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva
stran optimálního způsobu odčinění zásahu do osobnostních práv a subsidiarity
peněžního zadostiučinění, přitom není identifikován zásah do základních práv
dovolatelky, jenž by bylo namístě napravovat v rámci dovolacího řízení. Namítá-li dále dovolatelka, že nabízenou vysvětlující reportáží bylo možno
tvrzené újmě zčásti předejít, a takto utrpěnou újmu pak nelze klást k její
tíži, nespojuje tuto svou výhradu s řádným vymezením dovolacího důvodu
nesprávného právního posouzení ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř., neboť jí
především předkládá svou důkazně nepodpořenou verzi možného vývoje skutkových
okolností. Odvolací soud ve svých úvahách o přiměřeném zadostiučinění přihlédl
i k nabízeným a žalobci nevyužitým formám satisfakce a jejich potenciálně
širším dopadům, nicméně při konfrontaci se závažností předmětného zásahu do
osobnostních práv ani tak neměl za zcela vyloučený nárok na peněžité
zadostiučinění. Přístup odvolacího soudu reflektuje pojetí peněžní náhrady jako
prostředku sloužícího ke zmírnění následků újmy, nikoliv její reparace v plném
rozsahu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo
4380/2009, či usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. I. ÚS
1041/17), čemuž odpovídá i nemožnost a zbytečnost exaktního odlišení
odstranitelné a neodstranitelné újmy.
Poukaz na to, že žalobci svůj nárok na kompenzaci nemajetkové újmy zakládali z
velké části na skutečnostech, jež se váží k újmě majetkové, opět postrádá
propojení s právní otázkou způsobilou založit důvodnost dovolání. Zmíněné
žalobci tvrzené skutečnosti se totiž v úvahách odvolacího soudu shrnujících
podstatné momenty pro určení formy náhrady neodrazily, což činí argumentaci
žalované v tomto směru bezpředmětnou. Jelikož tedy dovoláním napadené rozhodnutí je z pohledu uplatněných dovolacích
námitek správné, Nejvyšší soud dovolání podle § 243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty
první, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že procesně úspěšní žalobci
mají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Každý ze žalobců má právo na
náhradu nákladů za advokátní zastoupení spočívající v odměně za vyjádření k
dovolání ve výši 2.480 Kč (§ 8 odst. 4 ve spojení s § 7 bod 5 vyhlášky a § 12
odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za
poskytování právních služeb), jedné třetiny z paušální náhrady hotových výdajů
ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) za společný úkon činěný
jejich zástupcem a náhrady za daň z přidané hodnoty podle § 137 o. s. ř.,
celkem tedy po zaokrouhlení 3.122 Kč. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může
oprávněný požádat o jeho soudní výkon.