25 Cdo 3960/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci
žalobců a) Mgr. M. S. a b) Ing. K. S., obou zastoupených Mgr. Danou
Galuszkovou, advokátkou se sídlem Český Těšín, Masarykovy sady 27, proti
žalovanému O. K., zastoupenému JUDr. Vladislavem Bujokem, advokátem se sídlem
Karviná-Fryštát, Karola Sliwky 129/19, o náhradu škody, vedené u Okresního
soudu v Karviné pod sp. zn. 16 C 33/2004, o dovolání žalobců proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 4. 2011, č.j. 15 Co 292/2010-483, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Na základě žaloby došlé soudu prvního stupně dne 6. 9. 1994 vedené pod sp. zn.
29 C 267/94 se žalovaný (vystupující v uvedeném řízení jako žalobce) domáhal
proti žalobcům (vystupujícím v uvedeném řízení jako žalovaní) zaplacení
229.798,20 Kč s příslušenstvím, a to z titulu nedoplatku za cenu díla. V
průběhu řízení žalobci dne 20. 2. 1995 uplatnili vůči žalovanému vzájemnou
žalobou nárok na náhradu ušlého zisku ve výši 193.000,- Kč s tím, že zaviněním
žalovaného byl opožděně zahájen provoz rehabilitačního centra při mateřské
škole provozované žalobci. Usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 9. 12.
2003, č.j. 29 C 267/94-229, které nabylo právní moci dne 11. 12. 2003, byla
uvedená vzájemná žaloba vyloučena k samostatnému řízení. V průběhu řízení vzali
žalobci svou žalobu zpět v části, v níž se po žalovaném domáhali zaplacení
částky 40.835,- Kč se 17% úrokem z prodlení za dobu od 15. 1. 1995 do zaplacení.
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 28. 1. 2010, č.j. 16 C 33/2004-308,
zamítl žalobu, jíž se žalobci na žalovaném domáhali zaplacení 152.866,- Kč s
příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že
účastníci uzavřeli v květnu 1994 v režimu obchodního zákoníku smlouvu o dílo,
podle níž měl žalovaný od 1. 5. 1994 do 30. 6. 1994 provést dokončovací práce
na hrubé stavbě domu, v němž žalobkyně hodlala od 1. 9. 1994 provozovat
soukromou speciální mateřskou školu a rehabilitační centrum. S ohledem na
nedodržení termínu pro dokončení stavebních úprav žalobci vyzvali dopisem ze
dne 22. 7. 1994 žalovaného k opuštění stavby, což učinil dne 16. 8. 1994. S
odkazem na závěry rozsudku Krajského soudu v Ostravě ve věci sp. zn. 29 C
267/94 vyšel soud prvního stupně ze závěru, že smlouva o dílo je absolutně
neplatným právním úkonem, a vztahy mezi účastníky se proto řídí právní úpravou
občanského zákoníku. Zjistil, že některé (žalovaným) prováděné práce byly
nekvalitní a bylo třeba je opravovat, přičemž provoz mateřské školy byl zahájen
dne 19. 9. 1994 a rehabilitačního centra dne 2. 1. 1995. Žalobu žalobce b) soud
v celém rozsahu zamítl se závěrem, že výlučnou provozovatelkou rehabilitačního
centra byla žalobkyně a), žalobci b) proto žádná škoda ve formě ušlého zisku
vzniknout nemohla, proto není dána jeho aktivní věcná legitimace. Ve vztahu k
nároku žalobkyně soud prvního stupně zjistil, že oproti záměru bylo
rehabilitační centrum zprovozněno o 4 měsíce později. Při řádném provozu by
vytvářelo zisk z plateb od zdravotních pojišťoven za léčebné úkony, přičemž
náklady na mzdu lékařky a zdravotní sestru by činily cca 6.500,- Kč měsíčně.
Soud uzavřel, že přes poučení podle ustanovení § 118a o. s. ř. žalobkyně
neunesla břemeno tvrzení a důkazní břemeno k výši nákladů souvisejících s
provozem rehabilitačního centra a neunesla ani břemeno důkazní k tvrzení o
příčinné souvislosti, neboť neprokázala, že by určité porušení povinnosti
žalovaným (prodlení a potřeba oprav jím nekvalitně provedených stavebních
prací) samo o sobě způsobilo zpoždění v zahájení provozu rehabilitačního centra
o více než 4 měsíce.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 4. 2011, č.j. 15
Co 292/2010-483, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném
rozsahu, tj. vyjma výroku III. o odměně ustanoveného zástupce žalovaného, a
rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Označil skutková zjištění soudu
prvního stupně za správná a ztotožnil se též s právním posouzením věci,
především se závěry o vzniku škody, příčinné souvislosti a nedostatku aktivní
věcné legitimace na straně žalobce b). Konstatoval, že žalobci, ač řádně
poučení podle § 118a o. s. ř., výši celkových nákladů potřebných k dosažení
tvrzených příjmů netvrdili ani neprokázali. Jestliže smlouva o dílo uzavřená
mezi účastníky byla absolutně neplatným právním úkonem, pak žalovaný žádnou
smluvní povinnost neporušil, neporušil ani právní povinnost, jestliže se v
nemovitosti žalobců zdržoval do 16. 8. 1994 oprávněně na základě domněle platné
smlouvy o dílo a dohody o vyklizení staveniště. Odvolací soud dospěl k závěru,
že při absenci porušení povinnosti žalovaným žalobní požadavek obstát nemohl.
Podle odvolacího soudu žalobci neunesli důkazní břemeno ohledně příčinné
souvislosti mezi vytýkaným jednáním žalovaného a ušlým ziskem včetně tvrzení o
přímé příčinné souvislosti ve vztahu k existenci smluvních vztahů s jinými
zhotoviteli, navazujících na smluvený termín ukončení prací žalovaným,
nemožnost následné práce provést i později včas, případně uzavřít smlouvy s
náhradními zhotoviteli k potřebným opravám díla, rovněž nenesli důkazní břemeno
k tvrzení o výši ušlého zisku.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci společné dovolání, jehož
přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podávají
je z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Nesouhlasí se závěrem, že
žalobce b) není aktivně věcně legitimován k podání žaloby. Dovozují, že dosud
nebyla uspokojivě a jednoznačně vyřešena otázka, zda je zisk z podnikání
nárokem obou manželů, a zda jsou tedy oba manželé oprávněni se takového nároku
vůči škůdci domáhat. Mají za to, že žalovaný porušil svoji povinnost, když
nepředal v dohodnutém termínu dokončenou stavbu. V argumentaci odvolacího soudu
spatřují rozpor, neboť soud na jedné straně z důvodu neplatnosti smlouvy o dílo
nedovodil porušení povinnosti žalovaného, na druhé straně ho chrání, jelikož
postupoval podle této smlouvy. Jsou přesvědčeni, že z provedených důkazů
vyplývá příčinná souvislost mezi vznikem škody a porušením právní povinnosti
žalovaného. Za významné považují posouzení otázky, jak podrobné musí být
výpovědi svědků a jak citlivé musí být posuzování těchto výpovědí ze strany
soudu při vědomí, že se jedná o výpovědi o situaci po mnoha letech od události,
a do jaké míry je soud oprávněn odchýlit se od tvrzení účastníků sporu.
Výslovně také napadají výrok rozsudku odvolacího soudu o uložení povinnosti
nahradit žalovanému náklady řízení a jsou přesvědčeni, že v daném případě byly
splněny podmínky pro postup podle § 150 o. s. ř.. Navrhují, aby dovolací soud
nejprve odložil vykonatelnost rozsudku odvolacího osudu, poté tento rozsudek
zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř), za splnění zákonné
podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.),
směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný
prostředek přípustný.
Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a
proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního
stupně ve věci samé [(písm. a)], jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil [(písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [(písm. c)].
Předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.
splněny nejsou, zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm.
c) o. s. ř. Toto ustanovení bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012,
sp. zn. Pl. ÚS 29/11, zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012, do té doby je však
součástí právního řádu, a je tedy pro posouzení přípustnosti dovolání podaných
do 31. 12. 2012 nadále použitelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3.
2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím
soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným
dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží
(§ 237 odst. 3 o. s. ř.).
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolání přípustné jen
tehdy, jde-li o řešení právních otázek a současně se musí jednat o právní
otázky zásadního významu.
Dovolatelé podle obsahu dovolání nesouhlasí se závěrem, že nebyl prokázán vznik
ušlého zisku, jehož náhrady se domáhají, a vztah příčinné souvislosti mezi
tvrzeným ušlým ziskem a tvrzeným porušením povinnosti žalovaným. Vyvrácení
tohoto závěru by vyžadovalo zpochybnit správnost skutkových zjištění, na nichž
je tento závěr založen; to však – při zvažované přípustnosti dovolání podle §
237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – nepřichází v úvahu (srov. rozhodnutí
publikované pod č. 8/ 1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odvolací soud správně vycházel z právního názoru, že břemeno tvrzení a důkazní
břemeno o příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a vznikem škody má
poškozený. Předpokladem úspěšnosti nároku na náhradu majetkové újmy, v daném
případě ušlého zisku, je tvrzení a prokázání těch skutkových okolností, z nichž
lze spolehlivě dovodit, že nebýt protiprávního jednání žalovaného, by v období,
za něž dovolatelé požadují náhradu, dosáhli při provozování rehabilitačního
centra v předmětné nemovitosti určitý výnos, o nějž přišli. Nepostačuje přitom
pouhá pravděpodobnost, nýbrž musí být najisto postaveno, že nebýt protiprávního
jednání žalovaného by poškozený získal určitý majetkový prospěch (srov.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1243/2008).
Ušlý zisk podle ustálené judikatury dovolacího soudu nemůže představovat jen
zmaření zamýšleného výdělečného záměru či příslibu možného příjmu, není-li
takový majetkový přínos podložen již existujícími či reálně dosažitelnými
okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že při jejich pravidelném běhu - nebýt škodné
události - k zamýšlenému zisku by skutečně došlo (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, publikované pod C
4027 v Souboru civilních rozhodnutí NS, usnesení téhož soudu ze dne 26. 9.
2007, sp. zn. 25 Cdo 2973/2005, publikované tamtéž pod C 5499 či obdobně též i
rozsudek téhož soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3586/2006). Pouze
škodná událost, která vstoupila do děje, jenž by za pravidelného běhu okolností
dospěl k určitému předpokládanému výsledku, spojenému s dosažením zisku (§ 442
obč. zák.), může být překážkou, jež dosažení předpokládaného přínosu (zisku)
zmařila. Avšak samotný podnikatelský záměr, který nebyl realizován, není tou
okolností, jež při obvyklém sledu událostí vede ke konkrétnímu zisku.
Namítají-li dovolatelé nesprávnost skutkových zjištění a nesprávné hodnocení
předložených důkazů, nejedná se o posouzení věci po právní stránce. Součástí
hodnocení důkazů je i posouzení otázky, jak podrobné musí být výpovědi svědků a
jak citlivé musí být posuzování těchto výpovědí ze strany soudu. Skutkové
námitky zásadní právní význam rozhodnutí založit nemohou.
Zásadní právní význam nemá ani otázka, do jaké míry je soud oprávněn odchýlit
se od tvrzení účastníků sporu. Ze samotné podstaty soudního řízení a pojmu
tvrzení vyplývá, že soud tvrzeními účastníků není a nemůže být vázán a je
oprávněn se od tvrzení účastníků odchýlit, neboť soud rozhoduje na základě
zjištěného skutkového stavu věci (§ 153 odst. 2 o. s. ř.), a účelem soudního
řízení je tedy na základě provedeného dokazování posoudit, zda tvrzení
účastníků odpovídají skutečnosti; rozhodné je tedy nikoli to, co účastníci
tvrdí, nýbrž to, co soud z provedených důkazů zjistil. S rozpory mezi důkazy se
pak soud vypořádává na základě zásady volného hodnocení důkazů, a toto
hodnocení – jak již bylo řečeno – v případě, že je dovolací přezkum otevřen
pouze pro řešení právních otázek, dovolacímu soudu nepřísluší.
Jelikož žalobkyně a) v řízení neunesla břemeno tvrzení a důkazní břemeno
ohledně vzniku ušlého zisku z důvodu zpoždění realizace podnikatelského záměru
– provozu rehabilitačního centra, otázka aktivní věcné legitimace žalobce b)
nemá zásadní právní význam pro rozhodnutí, neboť žalobcem b) uplatňovaný nárok
na ušlý zisk se odvíjí od stejných skutkových okolností jako nárok žalobkyně
a). V této souvislosti lze odkázat na závěr, podle něhož spočívá-li rozsudek,
jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více
právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není
dovolání ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné,
jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo
jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního
právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikované pod č. 48/2006
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání do výroků rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení není
přípustné. Výrok o náhradě nákladů řízení, ačkoli je obsažen v rozsudku, má
povahu usnesení (§ 167 odst. 1 o. s. ř.), proto se přípustnost dovolání proti
rozhodnutí o náhradě nákladů řízení posuzuje podle ustanovení upravujících
přípustnost dovolání proti usnesení, tj. podle ustanovení § 238, § 238a a § 239
o. s. ř. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení není uvedeno v taxativním výčtu
ustanovení § 238 ani § 238a o. s. ř. a přípustnost dovolání proti tomuto výroku
nelze dovodit ani z ustanovení § 239 o. s. ř. (srov. též usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod č. 4/2003
Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)
Jelikož dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné, Nejvyšší
soud je odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty
první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobci
nemají na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovanému žádné náklady v
dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. července 2012
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu