25 Cdo 4146/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci
žalobce EXIMPO, a. s., IČ 00485942, se sídlem v Praze 7, Tusarova 45,
zastoupeného JUDr. Jiřím Šetinou, advokátem se sídlem v Proseči u Skutče,
Kutřín 6, proti žalovanému MERCIA, spol. s r. o., IČ 00580414, se sídlem v
Chrudimi, Dašická 1228, zastoupenému Mgr. Janem Vrbenským, advokátem se sídlem
v Praze 3, K Lučinám 2489/12, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v
Chrudimi pod sp. zn. 8 C 302/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 6. 5. 2009, č.j. 18 Co
577/2008-292, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalobce se na žalovaném (po částečném zpětvzetí žaloby) domáhal zaplacení
částky 29.983,- Kč s příslušenstvím s tím, že při mytí automobilu žalobce došlo
v mycí lince žalovaného k jeho poškození.
Okresní soud v Chrudimi – poté co jeho původní zamítavý rozsudek ze dne 19. 2.
2008 byl k odvolání žalobce odvolacím soudem zrušen pro nepřezkoumatelnost [§
219a odst. 1 písm. b) o. s. ř.] – rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 7. 10. 2008,
č.j. 8 C 302/2004-268, kterým byla žaloba zamítnuta a žalobci byla uložena
povinnost nahradit náklady řízení. Okresní soud vyšel ze zjištění, že dne 13.
12. 2002 v mycí lince žalovaného došlo k poškození automobilu Mercedes Benz
Vito ve vlastnictví leasingové společnosti, který měl na základě smlouvy ze
dne 20. 2. 2001 pronajatý žalobce, že řidič poškozeného vozidla a zaměstnanec
žalobce chybně najel do mycí linky tak, že levé zadní kolo vozidla bylo mimo
prostor vymezený vodicími lištami v dráze portálu mycí linky, který následně do
vozidla narazil. Znaleckým posudkem bylo prokázáno, že mycí zařízení žalovaného
nebylo vybaveno automatickým blokováním činnosti pro případ chybného najetí
auta mimo prostor vymezený vodicími lištami a pro takový případ bylo vybaveno
pouze automatickým vypnutím myčky při přetížení motorů pojezdu portálu myčky.
Uvedené zabezpečení bylo aktivováno kontaktem portálu mycí linky s vozidlem
žalobce. Soud vzal za zjištěné, že k poškození vozidla došlo opřením portálu
myčky o ochrannou lištu automobilu. Za těchto okolností soud dovodil, že škoda
na vozidle byla způsobena okolnostmi, které mají původ v povaze mycí linky
žalovaného, který za škodu objektivně odpovídá podle ustanovení § 421a odst. 1
občanského zákoníku (dále jen obč. zák.). Soud tak zohlednil skutečnost, že
mycí linka se mohla rozjet i v případě, že automobil byl najetý mimo prostor
vymezený vodicími lištami, přestože byla linka označována za samoobslužnou, bez
nutnosti stálé přítomnosti pracovníka jejího provozovatele, který by byl
schopen bezprostředně, tedy ještě před poškozením auta, reagovat na jakoukoliv
chybu zákazníka. Okresní soud žalobu zamítl z důvodu nedostatku aktivní věcné
legitimace, neboť v době vzniku škody bylo vozidlo ve vlastnictví leasingové
společnosti. Soud též poznamenal, že předmětem sporu po zpětvzetí žaloby a
zastavení řízení zůstala částka 29.983,- Kč s úrokem z prodlení. Znalcem
zjištěná škoda na vozidle žalobce byla stanovena na 21.500,- Kč a žalobce od
pojišťovny na náhradu této škody obdržel 19.720,- Kč. Posléze sice pojišťovna
dospěla k závěru, že sjednané pojištění se na uvedenou událost nevztahuje,
rozhodla se však vyplacenou částku nevymáhat zpět. Dne 19. 2. 2004 byl ukončen
leasingový vztah a automobil přešel do vlastnictví žalobce, zároveň mu
leasingový pronajímatel postoupil právo uplatňovat veškeré nároky a práva
související s předmětem leasingu. Podle soudu v řízení nebylo prokázáno, že by
leasingová společnost za trvání leasingu nebo po jeho skončení žalobci
postoupila právo na náhradu škody za žalovaným.
stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem.
Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dovodil aktivní věcnou
legitimaci žalobce, a to z jednání žalobce a leasingové společnosti v tom
směru, že žalobce mohl vůči třetím osobám uplatňovat veškerá práva vzniklá
leasingové společnosti ve spojitosti s automobilem, tedy i pohledávku k náhradě
škody způsobené na automobilu. Přechod pohledávky na žalobce při skončení
leasingového vztahu bylo třeba podle odvolacího soudu posoudit jako platné
postoupení pohledávky ve smyslu § 524 obč. zák. Odvolací soud se neztotožnil se
závěrem soudu prvního stupně o plné odpovědnosti žalovaného za škodu, neboť
bezprostřední příčinou nárazu myčky do automobilu bylo, že část vozidla stála
mimo vymezený prostor. Bez tohoto chybného najetí by k nárazu nemohlo dojít,
tím se poškozený podílel na způsobení škody, a jeho spoluzavinění podle § 441
obč. zák. posoudil odvolací soud za daných skutkových okolností v rozsahu cca
jedné poloviny. Žalobce by tak podle odvolacího soudu měl nárok pouze na
částku 10.750,- Kč. Odvolací soud posoudil věc též z hlediska ustanovení § 3
odst. 1 obč. zák. Uvedl, že právo na náhradu škody na majetku je, zejména v
případech objektivní odpovědnosti škůdce, především právem na reparaci
majetkové újmy, tedy na obnovení majetkového stavu poškozeného v době před
poškozením. V daném případě žalovaný, který provozuje autorizovaný autoservis,
byť jiné značky, než je poškozený automobil, nabídl žalobci bezplatnou odbornou
opravu vzniklého poškození automobilu. Žalobce si též ponechal plnění vyplacené
pojišťovnou, které pokrývalo téměř celou vzniklou škodu, tedy i tu část škody,
za niž žalovaný neodpovídal. Pokud za těchto okolností žalobce stále trval na
úhradě celé vzniklé škody v penězích, pak podle odvolacího soudu, uplatňoval
své právo v rozporu s dobrými mravy, neboť se snažil využít vzniklé situace k
tomu, aby se mu dostalo více, než kolik je třeba k reparaci majetkové újmy, jež
mu vznikla. Takové chování ovšem podle odvolacího soudu nepožívá právní ochrany.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje
z § 237 odst. 1 písm. a), c) a odst. 3 o. s. ř. a v němž odvolacímu soudu
vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Namítá, že odvolací soud se právní konstrukcí spoluzavinění poškozeného snaží
obcházet ustanovení § 421a obč. zák., který upravuje odpovědnost za škodu
způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje, a této odpovědnosti
se nelze zprostit. Dovolatel se též neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu,
který v jeho postupu shledal výkon práva odporující dobrým mravům, preferenci
tzv. naturální restituce označuje za zcela poplatnou dnes již neplatné právní
úpravě a odkazuje na ustanovení § 442 obč. zák. upravující způsob a rozsah
náhrady škody. Aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. považuje dovolatel za
účelovou a svůj postup za souladný s ustanovením § 442 odst. 2 obč. zák.
Dovolatel též tvrdí, že náhradu ze soukromého pojištění nelze započítávat nebo
jinak slučovat s náhradovým řízením podle ustanovení § 420 až § 424 obč. zák. a
zpochybňuje závěr odvolacího soudu, který považuje náhradu z pojistné smlouvy
za bezdůvodné obohacení. Dovolatel žádá, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek
odvolacího soudu i soudu prvního stupně.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán 6. 5. 2009, Nejvyšší
soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle
občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12 čl. II
zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení,
zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že
dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný
prostředek přípustný.
Podle § 237 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a
proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního
stupně ve věci samé [(písm. a)], jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního
stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším
rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který
dřívější rozhodnutí zrušil [(písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu
prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a
dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po
právní stránce zásadní význam [(písm. c)].
Předpoklady přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. a) b) o. s. ř.
splněny nejsou, zbývá posoudit přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o.s.ř.). Otázky posouzení správnosti a úplnosti skutkových zjištění přípustnost
dovolání nezakládají.
Dovolatel žádnou otázku zásadního právního významu neformuluje, pouze
zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem v otázkách
stanovení podílu poškozeného na vzniku škody, výkonu práva žalobce v rozporu s
dobrými mravy a pojetí skutečné škody.
Předpokladem vzniku odpovědnosti poskytovatele služby za škodu ve smyslu
ustanovení § 421a obč. zák. není porušení právní povinnosti ani zavinění.
Uvedené odpovědnosti se poskytovatel služby nemůže zprostit. V úvahu přichází
ovšem spoluzavinění poškozeného podle § 441 obč. zák. (srov. zprávu
občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR ze dne 4. 8. 1986, sp. zn. Cpj
44/85, uveřejněnou pod č. 2/1987 ve Sbírce soudního rozhodnutí a stanovisek, s.
104).
Byla-li škoda způsobena také (či výlučně) jednáním poškozeného (žalobce), v
tomto rozsahu je vyloučena odpovědnost škůdce (žalovaného). Chybí totiž jeden
ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi
vznikem škody a protiprávním jednáním škůdce, popř. kvalifikovanou událostí, za
níž žalovaný odpovídá na objektivním principu (srov. např. rozsudek Nejvyššího
soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 657/2006, nebo usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1500/2006). Pokud povaha přístroje
(věci) byla jednou z příčin vzniku škody a další spočívá v jednání poškozeného,
nese poškozený škodu poměrně a částečně za ni odpovídá ten, který při plnění
závazku předmětný přístroj užil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
21. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 22/2008).
Jestliže tedy odvolací soud při stanovení míry odpovědnosti za způsobenou škodu
zohlednil i jednání poškozeného, jehož zaměstnanec v rozporu s pokyny k použití
myčky najel do ní tak, že část vozidla stála mimo vymezený prostor, což
způsobilo náraz myčky do automobilu, a v důsledku toho dovodil, že žalovaný
odpovídá za vzniklou škodu jen zčásti, posoudil věc v souladu s hmotným právem
a ustálenou judikaturou.
Nejvyšší soud opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26
Cdo 931/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C.H.Beck,
svazek 3, pod C 308, dále usnesení ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo
177/2004, ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1795/2006, nebo ze dne 31. 10.
2010, sp. zn. 25 Cdo 1096/2008) zaujal právní názor, který sdílí i v
projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných
skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s
dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným
dosahem pro soudní praxi.
Na „právní konstrukci skutečné škody“, respektive na dovoláním zpochybněných
právních závěrech, že do skutečné škody je nutno započítat náhradu, kterou
poškozený obdržel z titulu pojištění svého majetku, že náhrada dle pojistné
smlouvy je bezdůvodným obohacením a že naturální restituce má přednost před
peněžitou náhradou, napadené rozhodnutí nespočívá. Plnění poskytnuté
pojišťovnou bez opory v pojistné smlouvě, které se pojišťovna rozhodla na
žalobci nevymáhat zpět, a odmítnutí nabídky žalovaného opravit poškozené auto
byly pouze okolnostmi, které odvolací soud bral v úvahu při posouzení rozporu
jednání žalobce s dobrými mravy. Přitom použití ustanovení § 3 odst. 1 obč.
zák. nelze vyloučit na základě úvahy, že výkon práva, který odpovídá zákonu, je
vždy v souladu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5.
2001, sp. zn. 20 Co 263/2001).
Ani námitka procesní vady (porušení zásady dvojstupňovitosti) – nezahrnuje-li
řešení otázky zásadního právního významu – není způsobilá založit přípustnost
dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Jelikož dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný
opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle § 243b odst. 5 věty první
o.s.ř. za užití § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl dle § 243b odst. 5
věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá
právo na jejich náhradu, neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení
nemá na náhradu svých nákladů právo, zatímco žalovanému žádné náklady v
dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. prosince 2010
JUDr. Robert Waltr, v.
r.
předseda
senátu