25 Cdo 443/2024-209
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Petra Vojtka a Mgr. Radka Kopsy v právní věci žalobce: V. P., zastoupený JUDr. Richardem Polmou, advokátem se sídlem Křížkovy schody 67/2, Mladá Boleslav, proti žalovanému: R. P., zastoupený JUDr. Ingrid Grebíkovou, advokátkou se sídlem Francouzská 75/4, Praha 2 – Vinohrady, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 7 C 309/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 20. 2. 2023, č. j. 7 C 309/2018-160, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 21. 3. 2023, č. j. 7 C 309/2018-165, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 10. 2023, č. j. 25 Co 152/2023-192, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 20. 2. 2023, č. j. 7 C 309/2018-160, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 21. 3. 2023, č. j. 7 C 309/2018-165, se zastavuje. II. Dovolání se odmítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. 10. 2023, č. j. 25 Co 152/2023-192, potvrdil rozsudek ze dne 20. 2. 2023, č. j. 7 C 309/2018-160, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 21. 3. 2023, č. j. 7 C 309/2018-165, kterým Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou zamítl žalobu o zaplacení 500 000 Kč a rozhodl o nákladech řízení; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V řízení o náhradu újmy na zdraví zahájeném podáním žaloby 22. 10. 2018 vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalovaný dne 10.
1. 2014 po předchozí rozepři razantně udeřil žalobce pěstí, v níž držel nůž, zasáhl jej do krku a přivodil mu řeznou ránu. Pro toto jednání bylo dne 7. 8. 2014 zahájeno trestní řízení, které skončilo uznáním žalovaného vinným z přečinu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky. Žalobce se připojil k trestnímu stíhání žalovaného s nárokem na náhradu nemajetkové újmy ve výši 500 000 Kč, vyhověno mu bylo co do 50 000 Kč rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 26. 1. 2015, č. j. 2 T 114/2014-162, který nabyl právní moci 2.
6. 2015, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 6. 2015, č. j. 11 To 98/2015-188, se zbytkem nároku byl žalobce odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. V roce 2014 a 2015 navštěvoval žalobce psychiatrickou ambulanci, podle lékařské zprávy MUDr. Kyrala ze dne 28. 8. 2014 (dále jen „lékařská zpráva MUDr. Kyrala“) se léčil s posttraumatickou stresovou poruchou, která vznikla po napadení žalovaným. V navštěvování ambulance dále pokračoval od roku 2019 pro drobnější neurotické obtíže a nespavost.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně posoudil nárok žalobce podle § 2956 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále též jen „o. z.“), a k námitce žalovaného jej shledal podle § 609, § 619, § 629 a § 648 o. z. promlčeným s odůvodněním, že znalost o osobě škůdce i o škodě měl žalobce nejpozději dne 28. 8. 2014, když se z lékařské zprávy MUDr. Kyrala dozvěděl, že je léčen s posttraumatickou stresovou poruchou. Tříletá promlčecí lhůta podle odvolacího soudu počala běžet následující den, tj. 29.
8. 2014, od zahájení trestního řízení dne 7. 8. 2014 do jeho pravomocného skončení dne 2. 6. 2015 lhůta neběžela, opět začala běžet následující den a uplynula dne 5. 7. 2018. Žalobce podal žalobu až dne 22. 10. 2018, tedy po jejím marném uplynutí. Odvolací soud odmítl námitku žalobce, že by se měl zabývat tím, kdy se ustálil jeho zdravotní stav. Žalobce totiž uplatnil újmu spočívající v duševních útrapách jakožto další nemajetkovou újmu, nikoli nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění.
Netvrdil, že by mu v důsledku posttraumatické stresové poruchy vznikla překážka lepší budoucnosti.
2. Rozsudek soudu prvního stupně i odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost odůvodnil tím, že napadená rozhodnutí závisí na otázce, s jejímž řešením se neztotožnil, a to, zda běžná písemná zpráva nahrazuje odborný posudek při posouzení duševního stavu poškozeného, který se dlouhodobě léčí u psychiatra.
Soudy obou stupňů nedostatečně zjistily skutkový stav, soustředily se na život žalobce v minulosti, zejména na jeho trestnou činnost, byť by k ní neměly přihlížet, a nebraly v potaz jeho chování bezprostředně před tím, než se stal obětí trestného činu žalovaného. Stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty pouze z lékařské zprávy MUDr. Kyrala bylo nesprávné. Lékařská zpráva MUDr. Kyrala nebyla určena pro soud a v řízení nebylo prokázáno, že by se s ní žalobce seznámil, proto od ní nebylo možné odvíjet počátek běhu promlčecí lhůty.
Soudy pochybily, pokud MUDr. Kyrala nevyslechly, aby zjistily, zda zprávu žalobci skutečně předal, jak s žalobcem jednal o jeho onemocnění, nebo kdy se podle něj onemocnění u žalobce projevilo v plné síle. Žalobce přitom výslech opakovaně navrhoval. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 774/18, platí, že v pochybnostech je třeba postupovat ve prospěch poškozeného. Konečně soudy pochybily i tím, že k žalobcovu návrhu nezadaly zpracování znaleckého posudku z oboru lékařství, který by duševní stav žalobce po útoku posoudil, určil způsob jeho léčení a popsal změny v jeho
chování. Ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů žalobce namítl, že soudy nesprávně aplikovaly § 150 o. s. ř. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou k dalšímu řízení.
3. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky právního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), avšak není přípustné (§ 237 o. s. ř.).
4. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání, pokud to zákon nevylučuje (§ 201 o. s. ř.). Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Tím, že žalobce směřoval dovolání výslovně též proti rozsudku soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomenul.
5. Protože je nedostatek funkční příslušnosti neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 20. 2. 2023, č. j. 7 C 309/2018-160, ve znění doplňujícího rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 21. 3. 2023, č. j. 7 C 309/2018-165, podle § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. ve spojení s § 243b o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč“).
6. Ačkoli dovolatel zpochybňuje závěr o promlčení jeho nároku, resp. určení počátku běhu promlčecí lhůty, neuplatňuje tím (jediný možný) dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř. Svou námitku totiž nestaví na tvrzení o nesprávném právním posouzení běhu promlčecí lhůty, ale na zpochybňování skutkových závěrů soudů (konkrétně závěru, že se žalobce s lékařskou zprávou MUDr. Kyrala seznámil), které učinily na základě provedeného dokazování, a na zpochybňování hodnocení důkazů soudy, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o.
s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., či ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1803/2014). Ostatně pokud jde o žalobcovu vědomost o existenci škody a o tom, kdo za ni odpovídá, nelze přehlédnout, že se žalobce již v průběhu trestního řízení připojil k trestnímu stíhání žalovaného se zcela totožně vymezeným nárokem na náhradu částky 500 000 Kč, který uplatňuje i v nyní projednávané věci (jeho nároku bylo v trestním řízení vyhověno co do 50 000 Kč a se zbytkem byl odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních, což se však na výši nyní uplatněného nároku neprojevilo).
Argumentace žalobce o pozdější vědomosti o vzniku újmy je tedy zjevně účelová. Při námitce opomenutých či odmítnutých důkazů (zpracování znaleckého posudku či výslech MUDr. Kyrala) pak dovolatel navíc přehlíží, že soud není povinen provádět všechny důkazy navrhované účastníkem řízení, neboť záleží vždy na jeho uvážení (§ 120 odst. 1 o. s. ř.), které důkazy je nezbytné provést, resp. zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. 32 Odo 801/2006, publikovaný pod C 5978 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C.
H. Beck, a ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3116/2011, či usnesení téhož soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3983/2008); vždy se pouze musí vypořádat s tím, proč některé navržené důkazy neprovedl (k tomu srov. též rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 68/99, IV. ÚS 582/01, III. ÚS 52/2000, II. ÚS 127/96, II. ÚS 56/95).
7. Ze strohého odkazu žalobce na nález Ústavního soudu ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. IV. ÚS 774/18, konkrétně na závěr, podle kterého mají soudy pochybnostech postupovat ve prospěch poškozeného, není zřejmé, čeho se tím žalobce dovolává, resp. jakým způsobem má být rozsudek odvolacího soudu s tímto nálezem v rozporu. Přesto lze uvést, že citovaný nález vycházel z odlišného skutkového stavu, než je projednávaný případ. Jednalo se o poškozenou, která se domáhala náhrady za ztížení společenského uplatnění a nesouhlasila s určením okamžiku ustálení zdravotního stavu. Ústavní soud uzavřel, že poškozená mohla mít vědomost o ustálení zdravotního stavu teprve až po poslední operaci (podstoupila jich přitom celkem 11), nebo tehdy, kdy se na ustálení zdravotního stavu shodli lékaři a podali jí o tom jasnou a srozumitelnou informaci. V projednávané věci však nalézací soudy neodvíjely počátek běhu promlčecí lhůty od ustálení zdravotního stavu, a proto ho vůbec nezjišťovaly.
8. Pokud jde o otázku, zda běžná písemná zpráva nahrazuje odborný posudek při posouzení duševního stavu poškozeného, nevymezuje žalobce, od jaké rozhodovací praxe dovolacího soudu se v této souvislosti měl odvolací soud odchýlit, popř. zda jde o otázku, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu ještě nebyla vyřešena, je rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je přitom povinnou náležitostí dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), jejíž absence vede k tomu, že ve vztahu k argumentaci, pro kterou v dovolání taková náležitost chybí, není dovolání projednatelné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2013, sen. zn. 29 ICdo 12/2013).
9. Vzhledem k výše uvedenému, jakož i tomu, že žalobce napadl dovoláním výslovně též výrok rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení, proti němuž podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné, Nejvyšší soud dovolání žalobce proti rozsudku odvolacího soudu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 5. 3. 2024
JUDr. Martina Vršanská předsedkyně senátu