Dr. Vladimírem Fadingerem, advokátem se sídlem Brněnská 184,
Tišnov, proti žalované: Pojišťovna České spořitelny, a. s., Vienna Insurance
Group, se sídlem náměstí Republiky 115, Pardubice, IČO 47452820, o 350.501,28
Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 15 C
107/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové
– pobočky v Pardubicích ze dne 4. 5. 2017, č. j. 22 Co 34/2017-180, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v
Pardubicích ze dne 4. 5. 2017, č. j. 22 Co 34/2017-180, není přípustné podle §
237 o. s. ř., neboť uplatněné námitky nesměřují proti otázce hmotného nebo
procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí. Dovolatelka
namítá, že závěr odvolacího soudu o počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí
doby není správný a nemá oporu v provedeném dokazování. Z něj podle ní naopak
vyplývá, že vědomost o tom, kdy škoda spočívající v platbách na účet stavební
spořitelny vznikla a kdo za ni odpovídá, nabyla podstatně později, než ke dni
poslední platby. Uplatněné námitky tak postrádají charakter právní otázky,
kterou by měl dovolací soud řešit (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), nesměřují totiž
proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale jen proti zjištěnému
skutkovému stavu, čímž však nelze přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
založit.
Namítala-li dovolatelka, že se soud při řešení otázky promlčení odchýlil od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (odkázala na rozhodnutí Nejvyššího
soudu sp. zn. 25 Cdo 1098/2004, 25 Cdo 2121/2011 a 21 Cdo 423/2012), neuvedla,
v čem se při jejím řešení měl od uvedených rozhodnutí odchýlit, znovu
argumentovala pouze nesprávností skutkových zjištění, z nichž soud při
posouzení námitky promlčení vycházel. Odklon od ustálené rozhodovací praxe
znamená nerespektování ustálené judikatury odvolacím soudem, přičemž vždy se
musí jednat o právní otázku, na jejímž vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu
závisí. Soud naopak respektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu, jestliže
počátek běhu subjektivní promlčecí doby podle § 106 odst. 1 zákona č. 40/1964
Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), vázal k okamžiku, kdy poškozený
nabyl vědomost o tom, že na jeho úkor došlo ke škodě určitého druhu a rozsahu a
kdo za ni odpovídá. Ani tato dovolací námitka proto přípustnost dovolání podle
§ 237 o. s. ř. nezakládá.
Taktéž námitky žalobkyně vůči tomu, že odvolací soud vznesenou námitku
promlčení neposoudil jako rozpornou s dobrými mravy, nejsou s to přípustnost
dovolání založit. Odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2014, sp. zn.
25 Cdo 2366/2013, není přiléhavý, neboť dovolatelka dostatečně nezohledňuje, že
v daném případě šlo o skutkově odlišnou věc, navíc dovolací soud v ní
přisvědčil závěru odvolacího soudu, který taktéž neshledal námitku promlčení v
rozporu s dobrými mravy. Ve vztahu k této otázce (§ 3 odst. 1 obč. zák.)
Nejvyšší soud dlouhodobě zastává názor, že dobrým mravům zásadně neodporuje,
namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut
promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a
tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona
promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch
výjimečných případech, kdyby bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor
účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za
takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl
nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím
uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Tyto
okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl
odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření
práva uplatnit námitku promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, publikovaný pod č. 59/2004 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8.
2004, sp. zn. 25 Cdo 2648/2003, či rozsudek téhož soudu ze dne 29. 11. 2011,
sp. zn. 25 Cdo 4221/2009, publikované pod C 2955 a C 10750 v Souboru civilních
rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck).
Z naznačených hledisek se odvolací soud věcí zabýval, v rámci své úvahy
zvažoval všechny rozhodné okolnosti případu jak na straně žalované, tak na
straně žalobkyně, a vyložil, které okolnosti jej vedly k závěru o souladu
námitky promlčení s dobrými mravy. Vyšel ze zjištění, že chování žalované bylo
po celou dobu od vzniku práva žalobkyně na náhradu škody jednoznačné a neměnné,
což bylo žalobkyni známo, z čehož dovodil, že případný rozpor dané námitky s
dobrými mravy nelze odvodit od chování žalované, a proto její vznesení bylo
nejen důvodné, ale též jej nelze považovat za zneužití práva. Za podstatné v
tomto ohledu rovněž považoval okolnost, že samotné postavení žalobkyně jako
spotřebitele nemůže založit rozpor s dobrými mravy, takže žalované nelze
odepřít poskytnutí soudní ochrany. Lze tudíž uzavřít, že odvolací soud se v
právním názoru o zcela výjimečném použití korektivu dobrých mravů dotýkajícího
se obecného principu právní jistoty, k čemuž v dané věci nebyl pádný důvod, od
ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil (§ 237 o. s. ř).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.
ve znění účinném do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.)
odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. dubna 2018
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu