25 Cdo 5168/2015
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce V. N., zastoupeného JUDr. Pavlem Reiserem, advokátem se sídlem v Plzni,
Mikulášská 455/9, proti žalovanému R. F., zastoupenému Mgr. Zdeňkem Turkem,
advokátem se sídlem v Plzni, Slovanská 338/66, o 114.000,- Kč s příslušenstvím,
vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 14 C 468/2012, o dovolání
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 5. 2015, č. j. 13 Co
50/2015-94, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 5. 2015, č. j. 13 Co 50/2015-94, a
rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 9. 12. 2014, č. j. 14 C
468/2012-74, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň-město k dalšímu
řízení.
zamítl žalobu na zaplacení částky 114.000,- Kč s úrokem z prodlení a rozhodl o
náhradě nákladů řízení. Po provedeném dokazování dovodil, že žalovaný odpovídá
za škodu, kterou žalobci způsobil trestným činem, za který byl pravomocně
odsouzen. Žalobce dne 5. 6. 2009 ve své výpovědi do protokolu Policie ČR a po
poučení poškozeného uvedl, že nejpozději do hlavního líčení stanoví výši
náhrady, kterou bude požadovat po obviněném, jímž je žalovaný. Dopisem ze dne
7. 7. 2009 zaslal do policejního spisu bodové ohodnocení svého zranění, v němž
je jeho škoda na zdraví ohodnocena 950 body podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., a
zároveň uvedl, že se „připojuje k náhradě škody.“ K žádnému z hlavních líčení v
trestní věci žalovaného se žalobce nedostavil. Žalovaný byl uznán vinným tím,
že 22. 5. 2009 ve výkonu trestu ve věznici napadl žalobce nožem a způsobil mu
vážná zranění, za toto jednání byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 12
let a devíti měsíců; o náhradě škody nebylo v rozsudku rozhodnuto. Dopisem ze
dne 27. 2. 2012 žalobce požádal soud o vysvětlení, proč nebylo o náhradě škody
rozhodnuto, dopisem ze dne 14. 3. 2012 mu bylo sděleno, že v trestním řízení se
nepřipojil s nárokem na náhradu škody, neboť neuvedl, jakou částku na náhradě
škody po žalovaném požaduje. Soud věc posoudil podle § 43 odst. 3 trestního
řádu (ve znění účinném do 30. 6. 2011), § 106 odst. 1 a § 112 věty první obč.
zák. a dospěl k závěru, že nárok žalobce je promlčen, neboť žalobce věděl od
počátku (od 22. 5. 2009), kdo mu škodu způsobil, a o výši škody se dozvěděl 22.
6. 2009, kdy převzal zprávu lékaře o bodovém ohodnocení jeho zranění. Od tohoto
dne tedy počala plynout dvouletá subjektivní promlčecí doba, která marně
uplynula dne 22. 6. 2011, žalobce se řádně nepřipojil s nárokem na náhradu
škody do trestního řízení, neboť jeho návrh z hlediska požadované výše
odškodnění nesplňoval požadavky § 43 odst. 3 trestního řádu (v tehdy platném
znění), a nedošlo proto ke stavení běhu promlčecí doby podle § 112 obč. zák.
Žaloba podaná dne 25. 7. 2012 byla podána po marném uplynutí promlčecí doby.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 26. 5. 2015, č. j. 13
Co 50/2015-94, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě
nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního
stupně a ztotožnil se s jeho závěrem o promlčení nároku. Uvedl, že v podání ze
dne 7. 7. 2009 doručeném do policejního spisu žalobce sice uvedl, že zasílá
bodové ohodnocení svého zranění a že se připojuje k náhradě škody, a přiložil
bodové ohodnocení ze dne 22. 5. 2009, avšak neuvedl žádnou částku, jejíž
přiznání požaduje. Na předvolání k hlavnímu líčení na 18. 12. 2009 s poučením o
nutnosti sdělit soudu konkrétní peněžní částku, se kterou se poškozený
připojuje k trestnímu řízení s nárokem na náhradu škody, žalobce nereagoval.
Odvolací soud dovodil, že ač byl žalobce opakovaně poučen, nárok na náhradu
škody v trestním řízení vedeném proti žalovanému řádně neuplatnil, neboť
neuvedl konkrétní peněžní částku, kterou po žalovaném požaduje, takže promlčecí
doba marně uplynula 23. 6. 2011, tedy před podáním žaloby. Námitku promlčení
neshledal odvolací soud odporující dobrým mravům.
Tento rozsudek napadl žalobce dovoláním z důvodu nesprávného právního
posouzení. Namítá, že se svým nárokem na náhradu škody se připojil k trestnímu
řízení, výši specifikoval 950 body podle vyhlášky ministerstva zdravotnictví č.
440/2001 Sb., přičemž hodnota 120,- Kč za 1 bod je zcela konkrétní a
nezpochybnitelná, neboť vychází z právního předpisu. Pokud existuje takovýto
jednoznačný převodní poměr, je odmítnutí jeho nároku pouhým formalismem.
Dovozuje, že jeho nárok není promlčen, po dobu běhu trestního řízení proti
žalovanému byla promlčecí doba přerušena, a soud měl námitku promlčení
vznesenou žalovaným vyhodnotit jako úkon v rozporu s dobrými mravy. Navrhl, aby
dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a věc vrátil odvolacímu soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání je
podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení, zastoupeným advokátem,
dospěl k závěru, že dovolání je přípustné pro otázku řádného uplatnění nároku
poškozeného v trestním řízení podle § 43 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb.,
trestního řádu (ve znění tehdy účinném, tj. do 31. 12. 2009).
Podle § 112 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, uplatní-li věřitel v
promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném
řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení
neběží.
Stavení běhu promlčecí doby podle ustanovení § 112 obč. zák. nastává v případě,
dojde-li ve stanovené promlčecí době k uplatnění práva u soudu anebo u jiného
příslušného orgánu a jestliže věřitel řádně pokračuje v zahájeném řízení.
Stavení promlčecí doby nastává pouze ve vztahu k tomu právu, které bylo v
řízení uplatněno, a v tom rozsahu, v jakém byl nárok uplatněn, tedy ve výši, v
jaké byl nárok uplatněn, a vůči té osobě, vůči níž se řízení vede (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 1999, sp. zn. 25 Cdo 129/99, uveřejněné
v časopise Soudní judikatura, ročník 1999, pod poř. č. 110, rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1460/2002, ze dne 23. 2. 2011, sp. zn.
25 Cdo 2908/2008, a ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 867/2012, usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 25 Cdo 827/2013).
Podle § 43 odst. 3 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění účinném do
31. 12. 2009 (dále jen „tr. ř.“), poškozený, který má podle zákona proti
obviněnému nárok na náhradu škody, jež mu byla trestným činem způsobena, je
oprávněn také navrhnout, aby soud v odsuzujícím rozsudku uložil obžalovanému
povinnost nahradit tuto škodu. Návrh je třeba učinit nejpozději u hlavního
líčení před zahájením dokazování (§ 206 odst. 2). Z návrhu musí být patrno, z
jakých důvodů a v jaké výši se nárok na náhradu škody uplatňuje.
Bez toho, že by poškozený svůj nárok vůči určitému obviněnému uplatnil (§ 43
odst. 2 tr. ř.), nemůže soud ani v trestním řízení o náhradě škody rozhodovat
(srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR, sp. zn. 1 Tz 28/67, publikovaný pod č. R
5/1968/I tr. Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Projev vůle, jímž má být
zahájeno adhezní řízení, musí být formulován tak, aby z něj nepochybně
vyplývalo, jakého nároku se poškozený domáhá, v jaké výši, vůči komu a z jakého
důvodu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2007, sp. zn. 33
Odo 1345/2005, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek
Nejvyššího soudu pod č. C 5711). Z návrhu musí být patrno, z jakých důvodů a v
jaké výši se nárok na náhradu škody uplatňuje, přitom pro uplatnění výše škody
stačí alespoň uvedení minimální částky, v jaké má být škoda způsobená trestným
činem nahrazena (viz rozhodnutí ve věcech trestních uveřejněná pod č. 11/1967 a
č. 7/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR), případně stačí i uvedení
takových údajů, z nichž je výše nároku na náhradu škody zřejmá i bez bližšího
vyčíslení škody např. uvedením bodového ohodnocení bolestného či ztížení
společenského uplatnění (viz č. III/1967 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů
ČSSR, str. 238, zpráva Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 1979, sp. zn. Cpj 35/78,
publikovaná pod č. 22/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 4155/2014).
Jak vyplývá ze skutkových zjištění soudů obou stupňů, v trestním řízení vedeném
proti žalovanému žalobce uvedl v podání adresovaném Policii ČR, že se připojuje
k náhradě škody, a předložil zprávu lékaře obsahující bodové ohodnocení
poškození jeho zdraví. Ve světle výše uvedené, již dříve publikované
judikatury, jejíž závěry jsou použitelné i v dané věci, byla tedy zřejmá i výše
nároku, který z titulu náhrady škody na zdraví žalobce v adhezním řízení
uplatnil. V případě pochyb o obsahu projevu vůle poškozeného ohledně osoby
škůdce, vymezení výše škody či vyjádření požadavku na uložení povinnosti k
náhradě škody by pak bylo třeba vyložit obsah jeho písemných podání i ústních
sdělení zaznamenaných ve spise v jejich vzájemné souvislosti.
Z uvedeného vyplývá, že právní názor, z něhož vycházel odvolací soud při
posouzení promlčení nároku z hlediska jeho uplatnění v adhezním řízení, není v
souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Nejvyšší soud proto
rozsudek odvolacího soudu zrušil včetně závislých výroků (§ 243e odst. 1 a 2 o.
s. ř.).
Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu,
platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto
rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2
věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 25. května 2016
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu