U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobkyně Mgr. L. H.,
proti žalovanému Mgr. M. O., advokátovi se sídlem Praha 1, Nekázanka 11,
zastoupenému Mgr. Jiřím Kubíčkem, advokátem se sídlem Praha 1, Nekázanka 11, o
obnovu řízení, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 171/2009,
o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2015,
č. j. 15 Co 556/2014-245, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož
přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť soud
prvního stupně i odvolací soud nesprávně právně posoudily běh objektivní lhůty
pro podání žaloby na obnovu řízení. Dle názoru dovolatelky se do běhu lhůty pro
podání žaloby na obnovu řízení podle § 235 odst. 2 o. s. ř. nepočítá doba od
právní moci napadeného rozhodnutí do právní moci rozhodnutí dovolacího soudu.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadená usnesení postupem podle
§ 243b odst. 3 o. s. ř. V průběhu trvání lhůty k dovolání zaslala dovolatelka
doplnění dovolání, v němž uvádí další dovolací důvody, jimiž mají být další
listiny zaslané soudu prvního stupně k obnově řízení, jež mohou přivodit pro
dovolatelku příznivější rozhodnutí ve věci.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno po 1. 1. 2013,
tj. po účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb.,
občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony,
Nejvyšší soud o dovolání rozhodl (a náležitosti dovolání posoudil) podle
občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (dále jen „o. s. ř.“) –
srov. čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná
rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné
proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí,
jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního
práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací
praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že
rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V
dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno,
proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá,
vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů
přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá
(dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní
posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá
nesprávnost tohoto právního posouzení.
Dovolatelka zjevně odkazuje na občanský soudní řád ve znění účinném do 31. 12.
2012. Přípustnost dovolání zdůvodňuje tím, že napadené rozhodnutí ve věci samé
má po právní stránce zásadní význam, přičemž odkazuje na ustanovení § 237 odst.
1 písm. c) o. s. ř., ačkoli ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění od 1. 1. 2013
již na odstavce a písmena členěno není a přípustnost dovolání na zásadním
právním významu napadeného rozhodnutí nezakládá. Rovněž v dovolacím návrhu
dovolatelka navrhuje zrušit napadená rozhodnutí podle § 243b odst. 3 o. s. ř.,
ač podle rozhodné právní úpravy již ustanovení § 243b o. s. ř. obsahuje jinou
právní úpravu a rozhodnutí o dovolání je upraveno v ustanoveních § 243c o. s.
ř. a násl.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., je dovolatelka
povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné
a v čem konkrétně naplnění předpokladů přípustnosti spočívá (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne
29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo
1891/2013). Tomuto požadavku však dovolatelka nedostála, odvozuje-li
přípustnost dovolání ze znění občanského soudního řádu, jež bylo účinné do 31.
12. 2012 a jež upravovalo přípustnost dovolání odlišně (srov. shodně např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4345/2013, a ze
dne 12. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3666/2013).
Z obsahového hlediska dovolání nesplňuje požadavky na vymezení předpokladů jeho
přípustnosti, trpí tedy vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat,
a tato vada nebyla v průběhu trvání lhůty k dovolání odstraněna (§ 241b odst. 3
věta první o. s. ř.). Z ustanovení § 243b o. s. ř. přitom vyplývá, že soud
dovolatele k odstranění vad dovolání nevyzývá.
Nad rámec důvodů, jež zcela postačují pro odmítnutí dovolání, dovolací soud
uvádí, že pokud dovolatelka zpochybňuje posouzení lhůty pro podání žaloby na
obnovu řízení dle § 235 odst. 2 o. s. ř., zjevně přehlédla, že celé znění
citovaného ustanovení zní „Bylo-li proti žalobou napadenému rozhodnutí podáno
také dovolání, nepočítá se do běhu lhůt podle § 234 odst. 1 až 4 doba od právní
moci napadeného rozhodnutí do právní moci rozhodnutí dovolacího soudu.“ Přičemž
ustanovení § 234 o. s. ř. upravuje pouze žalobu pro zmatečnost a dovolací praxe
je ustálena v závěru, že bylo-li proti rozhodnutí odvolacího soudu podáno
dovolání, vztahuje se vyloučení zápočtu doby od právní moci napadeného
rozhodnutí do právní moci rozhodnutí dovolacího soudu podle § 235 odst. 2 o. s.
ř. toliko na běh lhůt pro podání žaloby pro zmatečnost, nikoliv žaloby na
obnovu řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 23
Cdo 2107/2013, uveřejněné pod číslem 2/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek).
Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 věty první
o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta
druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. března 2016
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu