25 Cdo 712/2025-442
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: Prague1918, s. r. o., IČO 04978579, se sídlem Rybná 716/24, 110 00 Praha 1, zastoupená JUDr. Ivanem Radou, Ph.D., advokátem se sídlem Na Pankráci 322/26, 140 00 Praha 4, proti žalovaným: 1. J. Š., 2. R. Š., oba zastoupeni Mgr. Markem Šimákem, advokátem se sídlem Havlíčkova 1682/15, 110 00 Praha 1, o zaplacení 462 542 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 42/2017, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2024, č. j. 36 Co 24/2021-428, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2024, č. j. 36 Co 24/2021-428, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 14. 9. 2020, č. j. 5 C 42/2017-258, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 258 000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 8. 10. 2016 do zaplacení, 161 042 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 1. 11. 2016 do zaplacení a 40 500 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 4. 6. 2019 do zaplacení, co do částky 3 000 Kč s
příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že 24. 5. 2016 žalobkyně jako nájemkyně uzavřela se žalovanými jako pronajímateli písemnou nájemní smlouvu na čtyři bytové jednotky a dvě parkovací stání k provozování hostelu. Po uzavření smlouvy složila na účet žalovaných jistotu ve výši 140 000 Kč. Žalovaní se zavázali žalobkyni předmět nájmu protokolárně předat do 15. 7. 2016, avšak ve stanovené lhůtě tuto povinnost nesplnili, protože v dohodnutém termínu nebyla dokončena rekonstrukce předmětných prostor.
Tento stav trval i k 31. 8. 2016, přestože k tomuto datu žalovaní pořádali oslavu k ukončení rekonstrukce a opětovně přislíbili žalobkyni předání předmětu nájmu. V té době se teprve budovala příčka mezi apartmány, nebyly nainstalovány kuchyně, vypínače, světla a prováděny byly i další dokončovací práce. Žalovaní 5. 9. 2016 vyzvali žalobkyni k úhradě nájemného. Žalobkyně namítla nesprávnou výši fakturovaných částek a 8. 9. 2016 žalovaným zaplatila smluvně dojednanou výši nájemného a záloh (přestože tyto částky dosud nebyly splatné, neboť podle smluvního ujednání měla splatnost nastat až po předání předmětu nájmu).
V navazující e-mailové komunikaci žalovaní požadovali uzavření písemného dodatku k nájemní smlouvě, kterým by bylo navýšeno nájemné a zálohy na jimi účtovanou výši s tím, že realitní kancelář, která text smlouvy připravovala, nepřipočetla k částkám daň z přidané hodnoty. Žalobkyně argumentaci žalovaných i uzavření dodatku odmítla a zároveň je vyzvala, aby do 30. 9. 2016, 14 hod. splnili povinnost předat jí nájemní prostory. Tato výzva zůstala bez odezvy, a proto žalobkyně 29. 9. 2016 dala výpověď k 30.
9. 2016, která byla žalobcům téhož dne doručena. Jako výpovědní důvod okamžitého ukončení nájemního vztahu uvedla, že doposud jí žalovaní nepředali předmět nájmu. Dopisem ze dne 13. 10. 2016 uplatnili žalovaní námitky proti obdržené výpovědi, avšak v zákonem stanovené dvouměsíční lhůtě (ani později) již nevyužili svého práva žádat soud o přezkoumání oprávněnosti výpovědi. Žalobkyně výzvou ze dne 21. 10. 2016 požadovala po žalovaných vrácení jistoty 140 000 Kč, již uhrazeného nájemného 110 000 Kč a záloh na služby 8 000 Kč. Domáhala se rovněž uhrazení vzniklé škody – nákladů na recepci ve výši 58 080 Kč, na systém zámků Cardcode v částce 170 447 Kč a na uskladnění postelí a matrací ve výši 3 300 Kč za měsíc říjen 2016.
Žalovaní následně dali žalobkyni výpověď z nájmu předmětných prostor z důvodu nezaplacení nájemného za měsíce říjen až prosinec 2016, která byla žalobkyni doručena 30. 12. 2016, současně v ní avizovali, že žalobkyní složenou jistotu ve výši 140 000 Kč započetli na dlužné nájemné za celý měsíc říjen 2016 a část měsíce listopad 2016. Soud prvního stupně po právní stránce uzavřel, že žalovaní porušili povinnost předat prostory řádně a včas, což kvalifikoval jako závažné porušení nájemní smlouvy, na které žalobkyně podle § 2232 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o.
z.“) reagovala okamžitým zrušením nájemní smlouvy ke dni 30. 9. 2016, jež soud shledal platným. Proto uložil žalovaným povinnost vrátit žalobkyni uhrazenou jistotu, zaplacené nájemné i zálohu na služby v září 2016, neboť jde o bezdůvodné obohacení; k započtení dlužného nájemného nedošlo. Oprávněným soud shledal i nárok žalobkyně na úhradu vzniklé škody, tedy nákladů na zhotovení recepce 58 080 Kč, rozdílu mezi náklady na zakoupení zámkového systému a cenou získanou jeho prodejem 99 662 Kč a nákladů na uskladnění postelí a matrací, jež po rozšíření žaloby činily 43 800 Kč (žaloba byla rozšířena o 40 500 Kč – náklady takto vzniklé za období od listopadu 2016 do března 2017 po 3 300 Kč měsíčně a za následující dva roky od dubna 2017 do dubna 2019 po 1 000 Kč měsíčně).
V částce 3 000 Kč žalobu zamítl s tím, že o ni nebyla žaloba rozšířena.
2. Městský soud v Praze k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 8. 4. 2021, č. j. 36 Co 24/2021-308, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku co do částky 258 000 Kč spolu s úrokem z prodlení 8,05 % ročně od 8. 10. 2016 do zaplacení potvrdil, ve zbylém rozsahu rozsudek ve vyhovující části změnil tak, že žalobu v částce 201 542 Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky. Odvolací soud dospěl k závěru, že spolu s nájemným a zálohou inkasovanou žalovanými v září 2016 jsou žalovaní povinni žalobkyni vrátit i uhrazenou jistotu.
Právním důvodem je zákonná povinnost upravená § 2254 odst. 2 o. z. Zápočet dlužného nájemného nepřichází v úvahu, když v důsledku nepředání nájemních prostor povinnost hradit nájemné žalobkyni nevznikla. Odvolací soud proto rozsudek co do částky 258 000 Kč s příslušenstvím (jistota 140 000 Kč, uhrazené nájemné 110 000 Kč a zálohy na služby 8 000 Kč) jako věcně správný potvrdil. Zamítavý výrok odůvodnil tím, že škoda představovaná zbytečně vynaloženými náklady není v příčinné souvislosti s porušením povinnosti žalovaných předat jí předmět nájmu do 15.
7. 2016. Rozhodnutí žalobkyně ve smluvním vztahu setrvat a investovat do podnikatelského záměru i poté, co žalovaní zmíněnou povinnost porušili, totiž představovalo její volní jednání s podnikatelským rizikem, které nebylo podmíněné žalovanými zaviněným protiprávním stavem.
3. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 6. 2022, č. j. 25 Cdo 2586/2021-333, výrokem I ohledně částky 43 800 Kč s příslušenstvím dovolání žalobkyně podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl a ve zbylé části výrokem II rozsudek odvolacího soudu zrušil. Dovodil, že jde o dva nároky, přičemž nárok na náhradu škody vzniklé tím, že žalobkyně byla nucena pro chování žalovaných vynaložit nad rámec pořizovacích nákladů i výdaje na uskladnění postelí a matrací v celkové výši 43 800 Kč odmítl s tím, že přípustnost dovolání vylučuje § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť v této části soud rozhodl o peněžitém plnění nepřevyšujícím zákonem stanovený limit 50 000 Kč. Druhý nárok představují náklady na zakoupení věcí, které žalobkyně chtěla využít k provozu svého podnikání, ale pro chování žalovaných se pro žalobkyni staly nepoužitelnými (recepce za 58 080 Kč a zámkový systém Cardcode za pořizovací cenu 170 447 Kč, který po ukončení nájemního vztahu žalobkyně odprodala za podstatně nižší částku 70 785 Kč). Ve vztahu k tomuto nároku na náhradu škody dovolací soud vyložil, že výpověď sice byla volním jednáním žalobkyně, ale až v reakci na opakované porušení smlouvy žalovanými a jejich snahu o zvýšení nájemného. Jestliže žalobkyně činila kroky k naplnění smluvního ujednání (pořizování vybavení), nešlo z její strany o neobezřetnost, a skutečnost, že se náklady staly zbytečnými, má původ v porušení smluvní povinnosti žalovaných předat jí předmět nájmu řádně a včas. Dovolací soud uzavřel, že ohledně tohoto nároku odvolací soud nesprávně stanovil, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence příčinné souvislosti zjišťována, respektive která okolnost je schopna vést k tzv. přetržení příčinné souvislosti, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto rozsudek v této části zrušil.
4. Proti výroku I rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání ohledně částky 43 800 Kč s příslušenstvím odmítnuto, podala žalobkyně ústavní stížnost. Ústavní soud nálezem ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 2676/22, vyslovil, že tímto výrokem bylo porušeno právo žalobkyně na soudní ochranu ústavně zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tento výrok zrušil a ve zbývající části ústavní stížnost odmítl. Dovolacímu soudu vytkl, že nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí o odmítnutí dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť z něj není zřejmé, na základě jakých úvah dospěl k závěru, že se v posuzované věci jedná o peněžité plnění, jež je způsobilé rozštěpení na dva (odlišné) nároky se samostatným skutkovým základem. Současně s odkazem na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, zdůraznil, že náležité vysvětlení úvah k problematice štěpení nároků je nezbytné vzhledem k nejednotnosti posuzování přípustnosti dovolání Nejvyšším soudem.
5. Po zrušení rozhodnutí dovolacího soudu Ústavním soudem Nejvyšší soud znovu posoudil dovolání směřující proti částce 43 800 Kč s příslušenstvím a
dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 o. s. ř. i důvodné, a proto výrokem I svého rozsudku ze dne 19. 6. 2024, č. j. 25 Cdo 3554/2023, 25 Cdo 262/2024-400, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2021, č. j. 36 Co 24/2021-308, ve výroku I, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku tak, že se zamítá žaloba ohledně 43 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 40 500 Kč od 4. 6. 2019 do zaplacení a ve výši 8,05 % z částky 3 300 Kč od 1. 11. 2016 do zaplacení, a věc se v tomto rozsahu vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Uzavřel, že přípustnost dovolání není vyloučena § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1178/2023) a že i ve vztahu k tomuto nároku odvolací soud nesprávně posoudil příčinnou souvislost mezi porušením smluvní povinnosti žalovanými a vznikem škody.
6. Zatímco probíhalo řízení u Ústavního soudu, rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 1. 2023, č. j. 36 Co 24/2021-357, ve znění usnesení ze dne 19. 10. 2023, č. j. 36 Co 24/2021-387, o nároku na zaplacení 157 742 Kč tak, že rozsudek soudu prvního stupně ze dne 14. 9. 2020, č. j. 5 C 42/2017-258, v napadeném vyhovujícím výroku I co do částky 157 742 Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok II). Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a vázán právním názorem dovolacího soudu se zabýval tím, zda částka 157 742 Kč představuje újmu žalobkyně, která se projevila ve zmenšení jejího majetkového stavu oproti stavu před škodní událostí.
Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalovaní porušili smluvní povinnost odevzdat nemovitosti řádně a včas a že tato skutečnost měla za následek škodu spočívající v marně vynaložených výdajích. Jestliže žalobkyně činila kroky k naplnění smluvního ujednání (pořizování vybavení), nemohla tato její aktivita přerušit příčinnou souvislost mezi prvotní příčinou škody a způsobenou škodou. Tuto škodu představují náklady vynaložené na pořízení recepce (58 080 Kč) i na zámkový systém Cardcode (99 662 Kč).
Uzavřel, že žalovaným, kteří porušili povinnost ze smlouvy, vznikla povinnost nahradit poškozené žalobkyni škodu z toho vzniklou podle § 2913 o. z. V průběhu řízení nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by byly způsobilé žalované povinnosti k náhradě škody zprostit. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v této části potvrdil.
7. K dovolání žalovaných proti výroku I v předchozím odstavci citovaného rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud výrokem II svého rozsudku ze dne 19. 6. 2024, č. j. 25 Cdo 3554/2023, 25 Cdo 262/2024-400, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2023, č. j. 36 Co 24/2021-357, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 10. 2023, č. j. 36 Co 24/2021-387, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Dospěl totiž k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu není přezkoumatelné, protože opomněl vypořádat námitku žalovaných, že byla v čl. VI odst. 7 nájemní smlouvy sjednána smluvní pokuta, což by vyloučilo nárok žalobců na náhradu škody (§ 2050 o. z.).
8. Nato Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 10. 2024, č. j. 36 Co 24/2021-428, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I v částce 161 042 Kč s příslušenstvím a částce 40 500 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Nejprve rekapituloval dosavadní průběh řízení a vymezil, které nároky jsou předmětem odvolacího přezkumu. S ohledem na závazný právní názor dovolacího soudu se zabýval námitkou žalovaných o sjednání smluvní pokuty, jejíž existence má vylučovat nárok žalobců na náhradu škody, přičemž dospěl k závěru o její nedůvodnosti.
Jednak odkázal na čl. VI odst. 12 nájemní smlouvy, podle něhož ani uhrazením smluvních pokut není dotčeno právo pronajímatele na náhradu škody a ušlého zisku. Strany se tak přípustně odchýlily od dispozitivního § 2050 o. z. A jednak uzavřel, že námitky žalovaných uplatněné až v odvolacím řízení představují nepřípustnou novotu, protože se nejedná ani o jeden z případů uvedených v § 205a o. s. ř. (odkázal na srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1681/2004, 29 Odo 1059/2005 nebo 21 Cdo 426/2002).
Přišli-li žalovaní s tvrzením o smluvní pokutě až v odvolacím řízení, je nezbytné tuto námitku hodnotit jako opožděnou a v rámci odvolacího přezkumu již nepřípustnou.
9. Výrok I rozsudku odvolacího soudu napadli žalovaní dovoláním a jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci. Poukázali na to, že rozhodnutí spočívá na vadném skutkovém zjištění, podle něhož čl. VI odst. 12 nájemní smlouvy podle odvolacího soudu zachovával žalobkyni právo na náhradu škody vedle nároku na smluvní pokutu. Takový závěr je v tzv. extrémním rozporu s provedenými důkazy, což podle judikatury Ústavního ale i Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 3496/13, Pl. ÚS-st.
45/16, II. ÚS 1966/16 či 30 Cdo 1332/2020) představuje porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Toto ujednání totiž výslovně zachovávalo právo na náhradu škody vedle práva na smluvní pokutu toliko žalovaným (jako pronajímatelům) a nikoliv žalobkyni (jako nájemkyni). Dále se odvolací soud podle dovolatelů odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 1059/2005 nebo 23 Cdo 3894/2011) při řešení otázky, zda z hlediska ustanovení § 205a o.
s. ř. může účastník řízení v odvolacím řízení uplatnit námitku vycházející ze skutečnosti, která vyšla najevo již v řízení před soudem prvního stupně. Namítají, že odvolací soud v rozporu s § 205a o. s. ř. posoudil jejich námitku jako nepřípustnou, byť tato skutečnost vyšla najevo již v řízení před soudem prvního stupně. Zdůrazňují, že nájemní smlouva byla provedena k důkazu na začátku řízení, a proto existence ujednání o smluvní pokutě vyšla ve smyslu zmíněné judikatury najevo už v řízení před soudem prvního stupně, a proto se nejedná o nepřípustnou novotu ve smyslu § 205a o.
s. ř. Navíc žalovaní na existenci smluvní pokuty v čl. VI odst. 7 nájemní smlouvy výslovně poukázali ve své písemné replice ze dne 27. 9. 2017, tedy v řízení před soudem prvního stupně, který ve věci meritorně rozhodl až v
září 2020. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek změnil tak, že se žaloba zamítá, nebo ho zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
10. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. a je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro otázku výkladu § 205a o. s. ř., při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je důvodné.
11. Podle § 205a o. s. ř. skutečnosti nebo důkazy, které nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku nebo usnesení ve věci samé odvolacím důvodem jen tehdy, jestliže a) se týkají podmínek řízení, věcné příslušnosti soudu, vyloučení soudce nebo obsazení soudu; b) jimi má být prokázáno, že v řízení došlo k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; c) jimi má být zpochybněna věrohodnost důkazních prostředků, na nichž spočívá rozhodnutí soudu prvního stupně; d) jimi má být splněna povinnost tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti nebo důkazní povinnost, a to za předpokladu, že pro nesplnění některé z uvedených povinností neměl odvolatel ve věci úspěch a že odvolatel nebyl řádně poučen podle § 118a odst. 1 až 3; e) odvolatel nebyl řádně poučen podle § 119a odst. 1; f) nastaly (vznikly) po vyhlášení (vydání) rozhodnutí soudu prvního stupně.
12. Systém neúplné apelace, na němž je budováno odvolací řízení ve věcech sporných (mezi něž patří i řízení v této věci), předpokládá, že spor po skutkové stránce proběhne před soudem prvního stupně. Východiskem pro užití tzv. neúplné apelace je zásada, že soud prvního stupně je instancí, u které mají být provedeny všechny účastníky navržené důkazy potřebné k prokázání právně významných skutkových tvrzení. K tomu zákon ukládá účastníku povinnost tvrdit před soudem prvního stupně všechny pro věc v té době existující právně významné skutečnosti a označit všechny v té době dostupné důkazy způsobilé k jejich prokázání.
V odvolání proti rozsudkům, které byly vydány ve sporném řízení, lze uvést nové skutečnosti a důkazy jen za podmínek uvedených v § 205a o. s. ř. Pro závěr, zda skutečnosti, které byly uplatněny v odvolání, jsou z hlediska § 205a o. s. ř. nové, je pak rozhodné posouzení, zda byly některým účastníkem řízení uplatněny před soudem prvního stupně nebo zda v průběhu tohoto řízení jinak vyšly najevo. Jestliže příslušné skutečnosti byly účastníkem řízení uvedeny (ať již z vlastní iniciativy nebo po poučení soudem) nebo jestliže jinak (např. při dokazování) vyšly najevo, pak z hlediska § 205a odst. 1 o.
s. ř. byly uplatněny před soudem prvního stupně. Rozhodující v tomto směru je zde porovnání obsahu spisu soudu prvního stupně s údaji obsaženými v odvolání. Jestliže tedy odvolatel v odvolání uvádí takové tvrzení či skutečnosti, které v průběhu řízení před soudem prvního stupně již byly tvrzeny nebo jinak vyšly najevo, pak neuplatňuje nové skutečnosti (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1681/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4419/2008, uveřejněný pod číslem 27/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dále jen „Sb. rozh.
obč.“, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2013, sp. zn. 26 Cdo 3723/2012; ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. III. ÚS 1932/13).
13. Dovolatelům lze přisvědčit, že se odvolací soud touto ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu neřídil. Především je třeba zdůraznit, že ustanovení § 205a o. s. ř. se týká skutkových okolností a nikoli právních námitek. Žalovaní (stejně jako žalobkyně v žalobě) navrhli mimo jiné provedení důkazu listinou – nájemní smlouvou ze dne 24. 5. 2016, přičemž tento důkaz byl soudem prvního stupně proveden při jednání dne 3. 6. 2019 (č. l. 129 spisu). Nájemní smlouva ze dne 24. 5. 2016 pak obsahovala v čl. VI dohodu účastníků smlouvy ohledně smluvních pokut. Je tedy nepochybné, že skutková okolnost spočívající v tom, že si účastníci sjednali podmínky, za jakých je možno požadovat smluvní pokutu, vyšla najevo již v řízení před soudem prvního stupně. Navíc dovolatelé na existenci ujednání o smluvní pokutě obsaženého v čl. VI odst. 6 a 7 poukázali ve svém podání ze dne 27. 7. 2017 (č. l. 61 verte), ještě před prvním jednáním, které se konalo dne 2. 5. 2018. Z těchto důvodů je závěr odvolacího soudu, že k námitce žalobců ohledně smluvní pokuty nelze přihlížet, protože byla uplatněna v rozporu s § 205a o. s. ř., nesprávný. Tento dovolací důvod je tak naplněn.
14. Avšak námitka nesprávného skutkového zjištění, které je dle dovolatelů v extrémním rozporu s provedenými důkazy, není důvodná již proto, že odvolací soud učinil z čl. VI odst. 12 nájemní smlouvy správné skutkové zjištění, že mezi stranami bylo dohodnuto, že uhrazením smluvních pokut není dotčeno právo pronajímatele na náhradu škody a ušlého zisku (bod 27 rozhodnutí odvolacího soudu).
15. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje dovolací soud v nesrozumitelném a v důsledku toho nepřezkoumatelném právním závěru odvolacího soudu, že ujednání v článku VI odst. 12 nájemní smlouvy není v rozporu s § 2050 o. z., tedy že i při sjednání smluvní pokuty je možno náhradu škody požadovat. Nesrozumitelnost spočívá v tom, že citované ujednání se podle textu smlouvy týká pouze pronajímatelů (žalovaných), přičemž v posuzované věci se náhrady škody domáhá nájemce (žalobkyně), ve vztahu k níž se řešením uvedené námitky nezabýval. Rozsudkem dne 19. 6. 2024, č. j. 25 Cdo 3554/2023, 25 Cdo 262/2024-400, zrušil dovolací soud rozsudek odvolacího soudu, protože námitku žalovaných ohledně sjednání smluvní pokuty ve prospěch žalobkyně a posouzení tohoto ujednání z hlediska § 2050 o. z. zcela pominul. Jestliže v nyní posuzovaném rozsudku odvolací soud odůvodnil svůj právní závěr ohledně této námitky zcela nesrozumitelně, je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné (dovolací soud pro stručnost odkazuje na výklad uvedený v bodech 18 až 20 v této věci vydaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2024, č. j. 25 Cdo 3554/2023, 25 Cdo 262/2024-400, a judikaturu tam uvedenou).
16. Z uvedených důvodů je rozsudek odvolacího soudu nesprávný, a proto jej Nejvyšší soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
17. V dalším řízení se soud bude zabývat výkladem ujednání účastníků o smluvní pokutě (viz pravidla pro výklad právního jednání obsažená v § 555 a násl. o. z.). Zejména bude úkolem soudů zjistit, co si strany v čl. VI odst. 7 nájemní smlouvy ujednaly a zda byla v tomto ustanovení ujednána smluvní pokuta, neboť pouhé užití výrazu „pokuta“ nemusí nutně znamenat, že se o smluvní pokutu jedná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2020, sp. zn. 23 Cdo 2070/2018, uveřejněný pod č. 5/2021 Sb. rozh. obč.). Dospěje-li ke kladnému závěru, posoudí věc z hlediska § 2050 o. z.
18. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 10. 2025
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu