25 Cdo 3554/2023-400 25 Cdo 262/2024
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Petra Vojtka a Mgr. Radka Kopsy v právní věci žalobkyně: Prague1918, s. r. o., IČO 04978579, se sídlem Rybná 716/24, 110 00 Praha 1, zastoupená JUDr. Ivanem Radou, Ph.D., advokátem se sídlem Na Pankráci 322/26, 140 00 Praha 4, proti žalovaným: 1. J. Š., 2. R. Š., oba zastoupeni Mgr. Markem Šimákem, advokátem se sídlem Havlíčkova 1682/15, 110 00 Praha 1, o zaplacení 462 542 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 42/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2021, č. j. 36 Co 24/2021-308, a o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2023, č. j. 36 Co 24/2021-357, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 10. 2023, č. j. 36 Co 24/2021-387, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2021, č. j. 36 Co 24/2021-308, ve výroku I, pokud jím byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku tak, že se zamítá žaloba ohledně 43 800 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 40 500 Kč od 4. 6. 2019 do zaplacení a ve výši 8,05 % z částky 3 300 Kč od 1. 11. 2016 do zaplacení, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2023, č. j. 36 Co 24/2021-357, ve znění opravného usnesení ze dne 19. 10. 2023, č. j. 36 Co 24/2021-387, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
1. Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 14. 9. 2020, č. j. 5 C 42/2017-258, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 258 000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 8. 10. 2016 do zaplacení, 161 042 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 1. 11. 2016 do zaplacení a 40 500 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 4. 6. 2019 do zaplacení, co do částky 3 000 Kč s
příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že 24. 5. 2016 žalobkyně jako nájemkyně uzavřela se žalovanými jako pronajímateli písemnou nájemní smlouvu na čtyři bytové jednotky a dvě parkovací stání k provozování hostelu. Po uzavření smlouvy složila na účet žalovaných jistotu ve výši 140 000 Kč. Žalovaní se zavázali žalobkyni předmět nájmu protokolárně předat do 15. 7. 2016, avšak ve stanovené lhůtě tuto povinnost nesplnili, protože v dohodnutém termínu nebyla dokončena rekonstrukce předmětných prostor.
Tento stav trval i k 31. 8. 2016, přestože k tomuto datu žalovaní pořádali oslavu k ukončení rekonstrukce a opětovně přislíbili žalobkyni předání předmětu nájmu. V té době se teprve budovala příčka mezi apartmány, nebyly nainstalovány kuchyně, vypínače, světla a prováděny byly i další dokončovací práce. Žalovaní 5. 9. 2016 vyzvali žalobkyni k úhradě nájemného. Žalobkyně namítla nesprávnou výši fakturovaných částek a 8. 9. 2016 žalovaným zaplatila smluvně dojednanou výši nájemného a záloh (přestože tyto částky dosud nebyly splatné, neboť podle smluvního ujednání měla splatnost nastat až po předání předmětu nájmu).
V navazující e-mailové komunikaci žalovaní požadovali uzavření písemného dodatku k nájemní smlouvě, kterým by bylo navýšeno nájemné a zálohy na jimi účtovanou výši s tím, že realitní kancelář, která text smlouvy připravovala, nepřipočetla k částkám daň z přidané hodnoty. Žalobkyně argumentaci žalovaných i uzavření dodatku odmítla a zároveň je vyzvala, aby do 30. 9. 2016, 14 hod. splnili povinnost předat jí nájemní prostory. Tato výzva zůstala bez odezvy, a proto žalobkyně 29. 9. 2016 dala výpověď k 30.
9. 2016, která byla žalobcům téhož dne doručena. Jako výpovědní důvod okamžitého ukončení nájemního vztahu uvedla, že doposud jí žalovaní nepředali předmět nájmu. Dopisem ze dne 13. 10. 2016 uplatnili žalovaní námitky proti obdržené výpovědi, avšak v zákonem stanovené dvouměsíční lhůtě (ani později) již nevyužili svého práva žádat soud o přezkoumání oprávněnosti výpovědi. Žalobkyně výzvou ze dne 21. 10. 2016 požadovala po žalovaných vrácení jistoty 140 000 Kč, již uhrazeného nájemného 110 000 Kč a záloh na služby 8 000 Kč. Domáhala se rovněž uhrazení vzniklé škody – nákladů na recepci ve výši 58 080 Kč, na systém zámků Cardcode v částce 170 447 Kč a na uskladnění postelí a matrací ve výši 3 300 Kč za měsíc říjen 2016.
Žalovaní následně dali žalobkyni výpověď z nájmu předmětných prostor z důvodu nezaplacení nájemného za měsíce říjen až prosinec 2016, která byla žalobkyni doručena 30. 12. 2016, současně v ní avizovali, že žalobkyní složenou jistotu ve výši 140 000 Kč započetli na dlužné nájemné za celý měsíc říjen 2016 a část měsíce listopad 2016. Soud prvního stupně po právní stránce uzavřel, že žalovaní porušili povinnost předat prostory řádně a včas, což kvalifikoval jako závažné porušení nájemní smlouvy, na které žalobkyně podle § 2232 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o.
z.“) reagovala okamžitým zrušením nájemní smlouvy ke dni 30. 9. 2016, jež soud shledal platným. Proto uložil žalovaným povinnost vrátit žalobkyni uhrazenou jistotu, zaplacené nájemné i zálohu na služby v září 2016, neboť jde o bezdůvodné obohacení; k započtení dlužného nájemného nedošlo. Oprávněným soud shledal i nárok žalobkyně na úhradu vzniklé škody, tedy nákladů na zhotovení recepce 58 080 Kč, rozdílu mezi náklady na zakoupení zámkového systému a cenou získanou jeho prodejem 99 662 Kč a nákladů na uskladnění postelí a matrací, jež po rozšíření žaloby činily 43 800 Kč (žaloba byla rozšířena o 40 500 Kč – náklady takto vzniklé za období od listopadu 2016 do března 2017 po 3 300 Kč měsíčně a za následující dva roky od dubna 2017 do dubna 2019 po 1 000 Kč měsíčně).
V částce 3 000 Kč žalobu zamítl s tím, že o ni nebyla žaloba rozšířena.
2. Městský soud v Praze k odvolání žalovaných rozsudkem ze dne 8. 4. 2021, č. j. 36 Co 24/2021-308, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku co do částky 258 000 Kč spolu s úrokem z prodlení 8,05 % ročně od 8. 10. 2016 do zaplacení potvrdil, ve zbylém rozsahu rozsudek ve vyhovující části změnil tak, že žalobu v částce 201 542 Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky. Odvolací soud dospěl k závěru, že spolu s nájemným a zálohou inkasovanou žalovanými v září 2016 jsou žalovaní povinni žalobkyni vrátit i uhrazenou jistotu. Právním důvodem je zákonná povinnost upravená § 2254 odst. 2 o. z. Zápočet dlužného nájemného nepřichází v úvahu, když v důsledku nepředání nájemních prostor povinnost hradit nájemné žalobkyni nevznikla. Odvolací soud proto rozsudek co do částky 258 000 Kč s příslušenstvím (jistota 140 000 Kč, uhrazené nájemné 110 000 Kč a zálohy na služby 8 000 Kč) jako věcně správný potvrdil. Zamítavý výrok odůvodnil tím, že škoda představovaná zbytečně vynaloženými náklady není v příčinné souvislosti s porušením povinnosti žalovaných předat jí předmět nájmu do 15. 7. 2016. Rozhodnutí žalobkyně ve smluvním vztahu setrvat a investovat do podnikatelského záměru i poté, co žalovaní zmíněnou povinnost porušili, totiž představovalo její volní jednání s podnikatelským rizikem, které nebylo podmíněné žalovanými zaviněným protiprávním stavem.
3. Žalobkyně podala proti zamítavé části rozsudku odvolacího soudu dovolání, které odůvodnila tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá v nesprávném právním posouzení věci, při němž se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu. Odvolací soud nesprávně vyložil přerušení příčinné souvislosti, protože nová okolnost nepůsobila jako výlučná a samostatná příčina vyvolávající vznik škody bez ohledu na původní škodní událost. Odkázala na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí ze dne 4. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 840/2014, či ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4841/2009). Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu v napadené části a žalobě vyhověl.
4. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 6. 2022, č. j. 25 Cdo 2586/2021-333, výrokem I ohledně částky 43 800 Kč s příslušenstvím dovolání žalobkyně podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl a ve zbylé části výrokem II rozsudek odvolacího soudu zrušil. Dovodil, že jde o dva nároky, přičemž nárok na náhradu škody vzniklé tím, že žalobkyně byla nucena pro chování žalovaných vynaložit nad rámec pořizovacích nákladů i výdaje na uskladnění postelí a matrací v celkové výši 43 800 Kč odmítl s tím, že přípustnost dovolání vylučuje § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť v této části soud rozhodl o peněžitém plnění nepřevyšujícím zákonem stanovený limit 50 000 Kč. Druhý nárok představují náklady na zakoupení věcí, které žalobkyně chtěla využít k provozu svého podnikání, ale pro chování žalovaných se pro žalobkyni staly nepoužitelnými (recepce za 58 080 Kč a zámkový systém Cardcode za pořizovací cenu 170 447 Kč, který po ukončení nájemního vztahu žalobkyně odprodala za podstatně nižší částku 70 785 Kč). Ve vztahu k tomuto nároku na náhradu škody dovolací soud vyložil, že výpověď sice byla volním jednáním žalobkyně, ale až v reakci na opakované porušení smlouvy žalovanými a jejich snahu o zvýšení nájemného. Jestliže žalobkyně činila kroky k naplnění smluvního ujednání (pořizování vybavení), nešlo z její strany o neobezřetnost, a skutečnost, že se náklady staly zbytečnými, má původ v porušení smluvní povinnosti žalovaných předat jí předmět nájmu řádně a včas. Dovolací soud uzavřel, že ohledně tohoto nároku odvolací soud nesprávně stanovil, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být existence příčinné souvislosti zjišťována, respektive která okolnost je schopna vést k tzv. přetržení příčinné souvislosti, čímž se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a proto rozsudek v této části zrušil.
5. Proti výroku I rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání ohledně částky 43 800 Kč s příslušenstvím odmítnuto, podala žalobkyně ústavní stížnost. Ústavní soud nálezem ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 2676/22, vyslovil, že tímto výrokem bylo porušeno právo žalobkyně na soudní ochranu ústavně zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tento výrok zrušil a ve zbývající části ústavní stížnost odmítl. Dovolacímu soudu vytkl, že nesrozumitelně a nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí o odmítnutí dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť z něj není zřejmé, na základě jakých úvah dospěl k závěru, že se v posuzované věci jedná o peněžité plnění, jež je způsobilé rozštěpení na dva (odlišné) nároky se samostatným skutkovým základem. Současně s odkazem na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, zdůraznil, že náležité vysvětlení úvah k problematice štěpení nároků je nezbytné vzhledem k nejednotnosti posuzování přípustnosti dovolání Nejvyšším soudem.
6. Po zrušení rozhodnutí dovolacího soudu Ústavním soudem Nejvyšší soud znovu posoudil dovolání směřující proti částce 43 800 Kč s příslušenstvím podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022, dále jen „o. s. ř.“, a poté co zjistil, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241
7. V souvislosti s poznámkou uvedenou v bodě 7 výše citovaného nálezu Ústavního soudu dovolací soud podotýká, že předmětem tohoto dovolacího řízení je nárok na náhradu škody za náklady spojené s uskladněním postelí a matrací za období od října 2016 do konce března 2019. Žalobou byla z tohoto nároku uplatněna částka 3 300 Kč za měsíc říjen 2016 a následně byla žaloba v tomto nároku rozšířena (toto rozšíření bylo připuštěno – viz č.l. 128 a 253) o částku 40 500 Kč představující náklady za zbývající žalované období [listopad 2016 až březen 2017 po 3 300 Kč měsíčně (16 500 Kč) a následující 2 roky po 1 000 Kč měsíčně (24 000 Kč)]. Celkem byla tedy požadována částka 43 800 Kč (3 300 + 40 500). Pokud žalobkyně v závěrečném návrhu (jak posléze připustila chybně) uvedla, že žaloba byla rozšířena o 43 500 Kč a soud prvního stupně (aniž by přistoupil k dalšímu rozšíření žaloby) žalobu v částce 3 000 Kč zamítl (tedy rozhodl o částce, která nebyla předmětem řízení), nabyl tento zamítavý výrok samostatně právní moci a nadále již předmětem řízení není.
8. Dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2021, č. j. 36 Co 24/2021-308, jímž napadla zamítavý výrok jak ohledně náhrady škody vzniklé zbytečně vynaloženými náklady na výrobu recepce a zakoupení zámkového systému (157 742 Kč s příslušenstvím), tak škody spočívající v nákladech na uskladnění postelí a matrací (43 800 Kč s příslušenstvím), odůvodňovala nesprávným právním závěrem odvolacího soudu o přerušení příčinné souvislosti mezi prvotní příčinou škody a způsobenou škodou. Tato právní otázka je společná jak pro nárok na náhradu škody spočívající v nákladech na uskladnění postelí a matrací, tak pro náklady vynaložené na zakoupení věcí, které žalobkyně chtěla využít k provozu svého podnikání, ale pro chování žalovaných se pro žalobkyni staly nepoužitelnými. Dovolání se tak týká skutkového základu věci společného všem uplatněným nárokům, resp. právních otázek, jejichž řešení je těmto nárokům společné (body 61 a 63 rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023), a proto i když nárok ve výši 43 800 Kč zákonný limit zakotvený v § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřevyšuje, je dovolání přípustné.
9. Žalobkyně v dovolání i ve vztahu k nyní posuzovanému nároku na náhradu škody ve výši 43 800 Kč namítala nesprávné právní posouzení otázky příčinné souvislosti. A i ve vztahu k němu dospěl dovolací soud k závěru, že odvolací soud nesprávně posoudil právní otázku, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být příčinná souvislost zjišťována. Výpověď z nájmu byla sice volním jednáním žalobkyně, ale až v reakci na opakované porušení smlouvy a snahu žalovaných o zvýšení nájemného. Jestliže v souladu se zásadou pacta sunt servanda činila žalobkyně kroky k naplnění smluvního ujednání (pořízení vybavení, které však bylo nutné někde uskladnit), nešlo o neobezřetnost, přičemž nutnost vynaložení těchto nákladů má původ v porušení smluvní povinnosti žalovaných předat předmět nájmu řádně a včas. Příčinou vzniku škody může být totiž jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodlivý následek nenastal. I kdyby nějaká další skutečnost mohla přispět ke vzniku škody, příčinná souvislost mezi škodní událostí a způsobenou škodou se nepřerušuje, pokud původní škodní událost zůstává tou základní skutečností, bez níž by k následku nedošlo. K přerušení příčinné souvislosti dochází jen za situace, kdy nová okolnost působila jako rozhodující příčina, která způsobila vznik škody bez ohledu na původní škodní událost. V souvislostech posuzovaného případu to tedy znamená, že skutečností, bez níž by ke vzniku škody nedošlo, bylo to, že žalovaní porušili smluvní povinnost předat žalobkyni předmět nájmu ve stavu způsobilém ke smluvenému užívání do 15. 7. 2016 a nepředali jej ani následně do podání výpovědi. Okolnost, že žalobkyně okamžitě po porušení smluvní povinnosti ze strany žalovaných neukončila smluvní vztah a pokračovala v jeho naplňování, není tou skutečností, jež by sama o sobě – bez původní příčiny – vyvolala škodu. Je tedy zřejmé, že tvrzená aktivita žalobkyně nemohla přerušit příčinnou souvislost mezi prvotní příčinou škody a způsobenou škodou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4841/2009). K přerušení příčinné souvislosti dochází jen za situace, kdy nová okolnost působila jako rozhodující příčina, která způsobila vznik škody bez ohledu na původní škodní událost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1474/2011). V podrobnostech pak dovolací soud odkazuje na odůvodnění rozsudku tohoto soudu ze dne 28. 6. 2022, č. j. 25 Cdo 2586/2021-333, v jeho zrušující části.
10. Lze uzavřít, že odvolací soud se při posouzení otázky příčinné souvislosti odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uplatněný dovolací důvod je tak i ve vztahu k nároku na zaplacení 43 800 Kč s příslušenstvím naplněn, a proto dovolací soud i ohledně této částky rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (výrok I tohoto rozsudku).
11. Zatímco probíhalo řízení u Ústavního soudu, rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 1. 2023, č. j. 36 Co 24/2021-357, ve znění usnesení ze dne 19. 10. 2023, č. j. 36 Co 24/2021-387, o nároku na zaplacení 157 742 Kč tak, že rozsudek soudu prvního stupně ze dne 14. 9. 2020, č. j. 5 C 42/2017-258, v napadeném vyhovujícím výroku I co do částky 157 742 Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok II). Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a vázán právním názorem dovolacího soudu se zabýval tím, zda částka 157 742 Kč představuje újmu žalobkyně, která se projevila ve zmenšení jejího majetkového stavu oproti stavu před škodní událostí.
Přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalovaní porušili smluvní povinnost odevzdat nemovitosti řádně a včas a že tato skutečnost měla za následek škodu spočívající v marně vynaložených výdajích. Jestliže žalobkyně činila kroky k naplnění smluvního ujednání (pořizování vybavení), nemohla tato její aktivita přerušit příčinnou souvislost mezi prvotní příčinou škody a způsobenou škodou. Tuto škodu představují náklady vynaložené na pořízení recepce (58 080 Kč) i na zámkový systém Cardcode (99 662 Kč).
Uzavřel, že žalovaným, kteří porušili povinnost ze smlouvy, vznikla povinnost nahradit poškozené žalobkyni škodu z toho vzniklou podle § 2913 o. z. V průběhu řízení nebyly zjištěny žádné okolnosti, které by byly způsobilé žalované povinnosti k náhradě škody zprostit. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v této části potvrdil.
12. Proti výroku I v předchozím odstavci citovaného rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Přípustnost dovolání spatřovali v odklonu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítali, že odvolací soud v rozporu s § 2050 o. z. přiznal žalobkyni nárok na náhradu škody, ačkoliv v čl. VI odst. 7 smlouvy byla ve prospěch žalobkyně sjednána smluvní pokuta pro případ, že žalovaní poruší své smluvní povinnosti, a tím se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozhodnutí sp. zn. 33 Cdo 1721/2022 nebo 23 Cdo 3196/2016). Dále odvolacímu soudu vytkli, že se nevypořádal s jejich námitkou, že žalobkyni nelze požadovaný nárok přiznat právě s ohledem na sjednanou smluvní pokutu, přestože tato námitka byla pro výsledek sporu určující. Tato okolnost podle jejich názoru způsobuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí (srov. např. rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 629/2022 nebo II. ÚS 968/18). Konečně namítli, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku přerušení příčinné souvislosti mezi jejich jednáním a vznikem škody. Z provedeného dokazování totiž vyplývá, že nejpozději v druhé polovině září nastal stav, kdy žalobkyni v provozování hostelu nic nebránilo, a tato skutečnost podle jejich mínění přerušuje příčinnou souvislost mezi jejich prodlením s předáním nemovitostí a žalobkyni vzniklou škodou. Při řešení této otázky žalovaní tvrdili rozpor s rozhodnutím sp. zn. 25 Cdo 1474/2011. Navrhli, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
13. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání vyvracela správnost použitých dovolacích námitek a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
14. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání žalovaných a poté co shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenými advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., se zabýval jeho přípustností.
15. Dovolání žalovaných není přípustné pro řešení otázky příčinné souvislosti mezi právní skutečností, za niž se odpovídá, a vznikem škody. Dovolatelé totiž neuplatňují jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, neboť při svém právním posouzení vycházejí z jiného skutkového stavu, než jak byl zjištěn odvolacím soudem, resp. soudem prvního stupně. Podle jejich názoru byly nemovitosti již ve druhé polovině září 2016 v takovém stavu, že žalobkyni v provozování hostelu nic nebránilo, zatímco podle skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně a převzatých soudem odvolacím nebyl předmět nájmu ani do konce měsíce září 2016 způsobilý k předání a užívání (viz odst. 6 a 8 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, pokud vychází z jiného skutkového stavu, než ze kterého vycházel odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, netrpí vadou, jež by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; není dán tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
16. Nejvyšší soud však dospěl k závěru, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu při řešení otázky náležitostí odůvodnění rozsudku, resp. požadavků na jeho přezkoumatelnost, čímž je v souladu s ústavně konformně vyloženým § 237 o. s. ř. založena přípustnost dovolání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. III. ÚS 1594/16, bod 17, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. 28 Cdo 751/2014). Dovolání je důvodné.
17. Žalobci ve svém podání ze dne 12. 1. 2023 (č. l. 344, resp. 345 verte až 347), a následně též na jednání konaném před odvolacím soudem dne 19. 1. 2023 (č. l. 388 až 390), namítli, že žalobkyni nelze přiznat nárok na náhradu škody, neboť v čl. VI odst. 7 nájemní smlouvy byla v její prospěch pro případ porušení povinností z jejich strany sjednána smluvní pokuta. V souvislosti s tím odkázali na § 2050 o. z., podle něhož je-li ujednána smluvní pokuta, nemá věřitel právo na náhradu škody vzniklé z porušení povinnosti, ke kterému se smluvní pokuta vztahuje. V průběhu řízení tedy uplatnili právní námitku, jež je podstatná pro posouzení důvodnosti nároku na náhradu škody. Přesto se odvolací soud touto námitkou vůbec nezabýval.
18. V § 157 odst. 2 o. s. ř. je stanoveno, jaké náležitosti má odůvodnění rozsudku obsahovat. V rozsudku ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, pak Nejvyšší soud vysvětlil, že jedním z principů představujících neopomenutelnou součást práva na spravedlivý proces je povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, přičemž se musejí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení, a to způsobem odpovídajícím míře jejich závažnosti. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to jednak tím, že se zjištěnými skutečnostmi nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec, nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, založí tím nepřezkoumatelnost jimi vydaných rozhodnutí (srov. také rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3332/2015). Judikatorní závěr o nedostatku přezkoumatelnosti soudního rozhodnutí vychází z okruhu sporných skutkových či právních otázek, které měly soudy v řízení z podnětu námitek účastníka řízení řešit, ale buď je neřešily vůbec, anebo zcela nedostatečně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1027/2018).
19. Soud se v odůvodnění rozsudku musí vypořádat s právní argumentací stran. Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 9. 1996, sp. zn. III. ÚS 176/96, vyložil, že pokud soud žalobcem předestřenou argumentaci odmítá, tak zejména tehdy se s ní musí dostatečným a výstižným způsobem vypořádat, a to natolik, aby bylo zcela zřejmé, jaké důvody jej k tomu vedly. Obdobně jako ve skutkové oblasti, i v oblasti nedostatečně vyložené a zdůvodněné právní argumentace, nastávají – mutatis mutandis – obdobné následky jako u tzv. opomenutých důkazů, vedoucí k neúplnosti a zejména k nepřesvědčivosti rozhodnutí, což je ovšem v rozporu nejen s požadovaným účelem soudního řízení, ale i se zásadami spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. III. ÚS 703/06, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1407/2021).
20. V posuzované věci odvolací soud požadavkům kladeným § 157 odst. 2 o. s. ř. na odůvodnění rozhodnutí nedostál, neboť vznesenou námitkou žalovaných se vůbec nezabýval. Pochybil už tím, že neřešil, zda se jedná o přípustnou nebo nepřípustnou námitku. Byla-li by odpověď kladná, nepochybně by šlo o okolnost, která mohla mít vliv na správnost napadeného rozhodnutí, a proto nebylo možné spokojit se s odpovědí implicitní. Přesto odvolací soud na tuto námitku na jednání konaném dne 19. 1. 2023 nereagoval a nevypořádal se s ní ani v písemném odůvodnění napadeného rozsudku. Nezbývá proto než uzavřít, že tímto postupem (opomenutím), vedoucím k neúplnosti a zejména nepřesvědčivosti rozhodnutí, zasáhl do práva dovolatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pominul-li odvolací soud tuto námitku žalovaných, nemohl se dovolací soud zabývat právní otázkou, zda je nárok žalobkyně oprávněný s ohledem na čl. VI odst. 7 nájemní smlouvy, neboť by byl v konečném důsledku (nepřípustně) nucen přezkoumat právní závěr, který odvolací soud vůbec nepřijal (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. 30 Cdo 3520/2019).
21. Z výše řečeného vyplývá, že v důsledku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu je právní posouzení důvodnosti nároku na náhradu škody neúplné, a proto nesprávné. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu ze dne 19. 1. 2023, č. j. 36 Co 24/2021-357, ve znění usnesení ze dne 19. 10. 2023, č. j. 36 Co 24/2021-387, zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 243f odst. 4 o. s. ř.), a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).
22. V dalším řízení se bude odvolací soud nejprve zabývat námitkou žalovaných ohledně sjednání smluvní pokuty ve prospěch žalobkyně a svým závěrům přizpůsobí další procesní postup. Přitom zejména neopomene, že účastníci dotčenému smluvnímu ustanovení přikládají odlišný význam (srov. především vyjádření žalobkyně k dovolání a repliku žalovaných).
23. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 6. 2024
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu