25 Cdo 773/2006
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., v právní
věci žalobce I. K., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice –
Ministerstvu spravedlnosti ČR, o 90.960,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro
Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 22/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 21. září 2005, č. j. 39 Co 185/2005-68, takto:
I. Dovolání proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byl
rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně částky 16.400,- Kč, a proti
výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen ohledně částky 4.573,90
Kč, se odmítá.
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ve výroku, jímž byl rozsudek
soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně částky 69.986,10 Kč potvrzen, a
v závislých výrocích o nákladech řízení a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2
v zamítavém výroku ohledně částky 69.986,10 Kč a v závislém výroku o nákladech
řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací obvodnímu soudu k dalšímu
řízení.
částky 74.560,- Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o
nároku žalobce na náhradu škody způsobené rozhodnutím o vazbě, když se
souhlasem účastníků věc projednal bez nařízení jednání ve smyslu § 115a o. s.
ř. Vyšel ze zjištění, že dne 29. 12. 1998 bylo žalobci sděleno obvinění pro
trestný čin vydíraní a usnesením Okresního soudu ve Znojmě ze dne 30. 12. 1998
byl žalobce vzat do vazby z důvodu podle § 67 písm. b) a c) tr. ř. Družka
žalobce, L. K., složila dne 8. 3. 1999 ve prospěch účtu Okresního soudu ve
Znojmě peněžitou záruku ve výši 250.000,- Kč. Usnesením ze dne 8. 3. 1999 soud
přijal tuto peněžitou záruku i písemný slib žalobce a téhož dne byl žalobce
podle § 72 odst. 2 tr. ř. propuštěn z vazby na svobodu. Usnesením ze dne 17. 1.
2001 na návrh L. K. bylo rozhodnuto, že se jí peněžitá záruka vrací, a
rozsudkem ze dne 16. 7. 2002, č. j. 3 T 74/99-234, byl žalobce zproštěn
obžaloby. Žalobce uplatnil u Ministerstva spravedlnosti ČR nárok na náhradu
škody způsobené rozhodnutím o vazbě v celkové výši 102.292,40 Kč a v rámci
mimosoudního vypořádání byla žalobci poskytnuta částka 11.333,- Kč na náhradě
ušlého zisku po dobu vazby od 30. 12. 1998 do 8. 3. 1999, avšak ostatní nároky
žalobce nebyly uznány. Soud prvního stupně posoudil nárok žalobce podle § 9
odst. 1 a § 12 odst. 1 písm. a) zák. č. 82/1998 Sb. a dospěl k závěru, že
žalobci byla způsobena škoda spočívající v nákladech obhajoby ve výši 16.400,-
Kč, neboť byl obžaloby zproštěn a vazbu si nezavinil sám. Nárok na náhradu
škody spočívající v 15% úroku z částky 250.000,- Kč (za období od 8. 3. 1999 do
17. 1. 2001), složené jako peněžitá záruka, soud neshledal opodstatněným,
protože „žalobce neunesl břemeno tvrzení a důkazní“ o tom, že se jednalo o
peněžitou částku spadající do jeho majetkové sféry, když tvrdil pouze, že za
půjčku na peněžitou záruku zaplatil svému věřiteli P. M. úrok ve výši 15%.
K odvolání obou účastníků Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 9. 2005, č.
j. 39 Co 185/2005-68, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku
změnil tak, že žalobu ohledně částky 16.400,- Kč zamítl, jinak rozsudek soudu
prvního stupně v zamítavém výroku potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení
před soudu obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu
prvního stupně a dokazování částečně zopakoval a doplnil. Neshledal správným
názor, že žalobci vznikla škoda spočívající v nákladech obhajoby, neboť
předpokladem vzniku škody je, aby škoda skutečně vznikla poškozenému, což ovšem
žalobce v řízení neprokázal. Obhájce Mgr. M. Ch. byl totiž zvolen otcem žalobce
a vyúčtované náklady právního zastoupení hradila matka žalobce ze společného
jmění, a totéž platí i o náhradě cestovních nákladů právního zástupce (ve výši
4.573,90 Kč). Ohledně požadovaného úroku 15% z částky 250.000,- Kč shodně se
soudem prvního stupně dovodil, že žalobce neprokázal, že by tyto prostředky z
titulu půjčky patřily do jeho majetkové sféry, když peněžitou záruku v uvedené
částce složila družka žalobce, která v trestním řízení poukazovala na svou
svízelnou situaci, že nemůže složit více, a tvrzení žalobce, že jde o jeho
finanční hotovost, není podpořeno žádnými důkazy.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z
ust. § 237 odst. 1 písm. a) a c) o. s. ř., a podává je z důvodu nesprávného
právního posouzení (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), neboť napadené
rozhodnutí řeší právní otázky, které nebyly dosud dovolacím soudem judikatorně
vyřešeny, a dále otázky v rozporu s hmotným právem. Zásadní význam rozhodnutí
spatřuje v posouzení možnosti projednat věc bez nařízení jednání podle ust. §
115a o. s. ř. (ve vztahu k ust. § 118a o. s. ř.) za situace, kdy žalobce
nevylíčil podle nalézacího soudu rozhodné skutečnosti vztahující se k tvrzené
půjčce a neprokázal tím, že mu skutečně vznikla škoda v jeho majetkové sféře, a
zda tak byly splněny podmínky pro postup podle § 115a o. s. ř. a zda tímto
postupem nedošlo k procesnímu pochybení ve smyslu ust. § 118a odst. 1 o. s. ř.
Namítá, že soud prvního stupně věc projednal ve smyslu § 115a o. s. ř. bez
nařízení jednání, aniž však dodržel procesní podmínky, neboť měl-li za to, že
žalobce nevylíčil rozhodné skutečnosti vztahující se k tvrzené půjčce a
neprokázal vznik škody, podmínky §115a o. s. ř. nebyly splněny. Listinnými
důkazy bylo sice prokázáno, že složitelkou částky 250.000,- Kč byla družka
žalobce, z toho však nevyplývá, že by byla vlastníkem peněz, byla pouze
pověřena k odeslání peněžních prostředků. Dovozuje, že v takové situaci nebyly
listinné důkazy dostačujícím důkazem. Soudy obou stupňů v rozporu s hmotným
právem posoudily nárok na cestovní náhrady právního zástupce ve výši 4.573,90
Kč a nárok na náhradu nákladů obhajoby Mgr. M. Ch. z A. B., neboť 20. 1. 1999
žalobce sám osobně zmocnil Mgr. Ch. a právní pomoc byla vyúčtována jemu,
nikoliv jeho otci. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a
věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo
podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 o.
s. ř., dospěl k závěru, že dovolání, které je proti potvrzujícímu výroku
rozsudku odvolacího soudu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je
důvodné; z části pak dovolání směřuje do rozhodnutí, proti kterému není tento
opravný prostředek přípustný.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
ustanovení § 237 o. s. ř.
Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku
odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno
rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno
rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci
samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním
názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž
bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není
přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že
napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm.
c)].
Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1
přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč;
k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku, kterým byl rozsudek soudu
prvního stupně ve vyhovujícím výroku změněn tak, že žaloba se co do částky
16.400,- Kč zamítá, směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné, neboť
jím bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč. Nejvyšší
soud proto dovolání odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c)
o. s. ř., aniž se mohl zabývat věcí z hlediska námitek uplatněných v dovolání.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu rovněž ve výroku, jímž byl
rozsudek prvního stupně ohledně částky 74.560,- Kč potvrzen. Tato částka se
skládá ze dvou samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového
základu, a to z částky 4.573,90 Kč, představující cestovní náhrady právního
zástupce, a částky z 69.986,10 Kč za úroky z půjčených peněž na složení
peněžité záruky. Protože jde o samostatné nároky, přípustnost dovolání proti
nim se posuzuje samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v
jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. Jestliže ohledně
požadované náhrady cestovních nákladů právního zástupce bylo rozhodnuto o
peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání proti této
části výroku vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolání tak
v tomto rozsahu směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný
opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud proto dovolání i proti této části
výroku odvolacího soudu (ohledně částky 4.573,90 Kč) odmítl (§ 243b odst. 5
věty první, a § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy,
řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována
rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3
o. s. ř.).
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné, jde-li o řešení právních otázek,
jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění,
přípustnost dovolání nezakládají, a současně se musí jednat o právní otázku
zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle § 241a
odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam pak má rozhodnutí odvolacího
soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka (ať již v rovině
procesní nebo v oblasti hmotného práva) má zásadní význam nejen pro rozhodnutí
konkrétní věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Přípustnost dovolání proti výroku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen
rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 69.986,10
Kč, se řídí ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolatelem předestřená právní
otázka, zda lze v řízení před soudem prvního stupně rozhodnout ve věci samé bez
nařízení jednání podle ustanovení § 115a o. s. ř. v případě, kdy účastníci s
rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasili, ačkoliv předloženými listinami
nebyly všechny rozhodné skutečnosti prokázány, a soud své rozhodnutí ve věci
založil na závěru o neunesení břemene tvrzení nebo důkazního břemene, má
zásadní význam, neboť není odvolacími soudy posuzována jednotně a její vyřešení
bylo pro rozhodnutí dané věci určující. Z tohoto hlediska rozsudek odvolacího
soudu představuje rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam (§ 237
odst. 3 o. s. ř.), a dovolání žalobce je v tomto rozsahu přípustné podle § 237
odst.1 písm.c) o. s. ř.
Podle ustanovení § 115a o. s. ř. k projednání věci samé není třeba nařizovat
jednání, jestliže ve věci lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených
listinných důkazů a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali,
popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí; to neplatí ve
věcech uvedených v ustanovení § 120 odst. 2 o. s. ř.
Z ustanovení § 115a o. s. ř. vyplývá, že soud prvního stupně může věc samu
projednat a rozhodnout o ní bez nařízení jednání v případě, kdy se účastníci
práva účasti na projednání věci vzdali, nebo s rozhodnutím věci bez nařízení
jednání souhlasili (a že se nejedná o věc vyjmenovanou v ustanovení § 120 odst.
2 o. s. ř.) a současně za předpokladu, že lze ve věci rozhodnout jen na základě
listinných důkazů, které předložil soudu některý z účastníků řízení.
Bez nařízení jednání může soud prvního stupně věc projednat a rozhodnout jen
tehdy, byl-li náležitě zjištěn skutkový stav věci na základě účastníky
předložených listin, neboť jimi byly prokázány všechny mezi účastníky sporné
skutkové okolnosti, významné pro právní posouzení věci. Uvádí-li totiž
ustanovení § 115a o. s. ř. jako předpoklad pro projednání a rozhodnutí věci bez
nařízení jednání, aby ve věci bylo možné \"rozhodnout jen na základě účastníky
předložených listinných důkazů\", vyjadřuje tím nejen požadavek, aby soud při
zjišťování skutkového stavu věci nevycházel - kromě shodných tvrzení účastníků
řízení (§ 120 odst. 4 o. s. ř.) - z jiného důkazu než z listin předložených
účastníky řízení, ale i podmínku, že všechny rozhodné skutečnosti budou
shodnými tvrzeními účastníků a jimi předloženými listinami náležitě prokázány a
že tedy soud prvního stupně nebude rozhodovat na podkladě nesplněné povinnosti
tvrzení nebo neunesení důkazního břemene. Ukáže-li se však, že účastník řízení
dosud nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo je uvedl neúplně nebo
nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, které jsou
pro právní posouzení věci významné, musí soud prvního stupně - i kdyby
účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasili - vždy nařídit
jednání (§ 115 odst.1 o. s. ř.), neboť účastníku řízení je třeba poskytnout
poučení podle ustanovení § 118a odst.1 o. s. ř. nebo podle § 118a odst. 2 o. s.
ř. anebo podle § 118a odst. 3 o. s. ř. Bez nařízení jednání nemůže totiž soud
tuto svou poučovací povinnost splnit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 20. 3. 2003 sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, který byl uveřejněn pod č. 59 v
časopisu Soudní judikatura, roč. 2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3.
2004 sp. zn. 29 Odo 149/2002, který byl uveřejněn pod č. 49 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2004, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2005 sp.
zn. 29 Odo 1069/2003, který byl uveřejněn pod č. 158 v časopise Soudní
judikatura, roč. 2005).
V posuzovaném případě soud prvního stupně projednal a rozhodl věc postupem
podle ustanovení § 115a o. s. ř. a své rozhodnutí založil na závěru, že žalobce
prostřednictvím předložených listin neprokázal, že by se jednalo o peněžitou
částku spadající do jeho majetkové sféry. Názor odvolacího soudu, že soud
prvního stupně postupoval správně, když věc projednal a rozhodl bez nařízeného
jednání podle § 115a o. s. ř. a své zamítavé rozhodnutí založil na tom, že
žalobce neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní, je chybný (srov. např.
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2006, sp. zn. 21 Cdo 1696/2005).
Zároveň tak bylo porušeno ust. § 118a o. s. ř. o poučovací povinnosti soudu.
Nebylo-li účastníku potřebné poučení poskytnuto, ačkoliv se tak mělo z
objektivního hlediska stát, došlo k porušení ustanovení § 118a o. s. ř. a
řízení před soudem prvního stupně je z tohoto důvodu postiženo vadou; to platí
i tehdy, jestliže poznatky o tom vyšly najevo až v odvolacím řízení. Odvolací
soud je v systému neúplné apelace výrazně omezen v možnosti zjednat nápravu v
uvedeném směru jinak než zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně - vzhledem k
úpravě obsažené v § 213 odst. 3 o. s. ř.; podle tohoto ustanovení totiž platí,
že při zjišťování skutkového stavu odvolací soud nepřihlíží ke skutečnostem
nebo důkazům, které byly účastníky řízení uplatněny v rozporu s § 205a o. s. ř.
nebo § 211a o. s. ř. Zamítne-li tedy soud žalobu proto, že účastník neunesl za
řízení břemeno tvrzení nebo důkazní břemeno, aniž by mu poskytl řádné poučení
podle ust. § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., zatížil tím řízení vadou, která mohla
mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Protože rozsudek odvolacího soudu není ze shora uvedených důvodů správný,
Nejvyšší soud České republiky jej zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za
středníkem o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek
odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud České republiky i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci
rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale
znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první věty za
středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. prosince 2007
JUDr. Marta Š k á r o v á, v. r.
předsedkyně senátu