25 Cdo 859/2020-120
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudkyň
JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobce: J. S.,
narozený XY, bytem XY, zastoupený Mgr. Janem Špačkem, advokátem se sídlem
Dobrovského 1303/13, Praha 7, proti žalovanému: město Meziboří, se sídlem úřadu
nám. 8. května 341, Meziboří, zastoupené JUDr. Janem Hejdou, Ph.D., advokátem
se sídlem Bělehradská 3347/7, Most, za účasti vedlejší účastnice na straně
žalovaného: Generali Česká pojišťovna a. s., IČO 45272956, se sídlem Spálená
75/16, Praha 1, o zaplacení 247 227 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního
soudu v Mostě pod sp. zn. 11 C 67/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 10. 2019, č. j. 84 Co 138/2019-88,
I. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 10. 2019, č. j. 84 Co
138/2019-88, se v části výroku, kterou byl změněn rozsudek okresního soudu
tak, byla zamítnuta žaloba co do 204 509 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od
2. 2. 2016 do zaplacení, mění takto:
Rozsudek Okresního soudu v Mostě ze dne 20. 11. 2018, č. j. 11 C 67/2016-53, se
v části výroku I, kterou bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci 204 509 Kč s
8,05% úrokem z prodlení ročně od 2. 2. 2016 do zaplacení, potvrzuje.
II. Dovolání žalobce proti části výroku rozsudku Krajského soudu v Ústí nad
Labem ze dne 30. 10. 2019, č. j. 84 Co 138/2019-88, kterou byla změněna část
výroku I rozsudku okresního soudu tak, že byla žaloba zamítnuta co do 42 718 Kč
s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 2. 2. 2016 do zaplacení, a výrok II rozsudku
okresního soudu změněn tak, že byla žaloba zamítnuta co do 8 000 Kč, se odmítá.
III. Žalovaný a vedlejší účastnice na straně žalovaného jsou povinni zaplatit
žalobci náhradu nákladů za řízení před soudem prvního i druhého stupně 67 150
Kč, a to každý jednu polovinu, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám
advokáta Mgr. Jana Špačka.
IV. Žalovaný a vedlejší účastnice na straně žalovaného jsou povinni zaplatit
žalobci náhradu nákladů za řízení před dovolacím soudem 15 399 Kč, a to každý
jednu polovinu, do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta Mgr. Jana
Špačka.
V. Žalovaný je povinen zaplatit soudní poplatek z žaloby 10 225,50 Kč na účet
Okresního soudu v Mostě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
částky od 2. 2. 2016 do zaplacení a 8 000 Kč a rozhodl o náhradě nákladů
řízení. Žalobce se domáhal náhrady za bolest a ztížení společenského uplatnění,
které mu vznikly v důsledku úrazu na komunikaci ve vlastnictví žalovaného. Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalobce dne 5. 6. 2014 na pozemní komunikaci
na sídlišti v Meziboří šlápl na víko kanálu, které bylo oproti okolnímu
neporušenému asfaltovému povrchu vozovky bez jakéhokoliv označení, výstrahy či
zvýraznění sníženo o několik centimetrů, ztratil rovnováhu, upadl a skutálel se
ze svahu pod komunikací, přičemž utrpěl zranění (zlomeniny žeber a klíční
kosti). Vozovka je v daném místě (sídlišti) využívána i k chůzi, neboť chodníky
mezi domy nejsou vybudovány. Výši náhrad nemajetkových újem na zdraví žalobce
vzal soud za prokázané znaleckým posudkem zpracovaným podle metodiky Nejvyššího
soudu k odškodňování nemajetkových újem podle § 2958 o. z. (bolestné 42 718 Kč,
náhrada za ztížení společenského uplatnění 204 509 Kč), výši nákladů na
zpracování znaleckého posudku 8 000 Kč měl prokázánu dokladem o úhradě. Okresní
soud uzavřel, že nijak neoznačené víko kanálu, usazené několik centimetrů pod
úrovní jinak rovné a neporušené asfaltové vozovky, která je pro absenci
chodníku využívána též chodci, představuje závadu ve schůdnosti, kterou chodec
nemohl předvídat, ve smyslu § 26 odst. 7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních
komunikacích, ve znění účinném do 12. 11. 2015 (dále jen „silniční zákon“), a
žalovaný jako vlastník komunikace odpovídá žalobci za újmu vzniklou v příčinné
souvislosti s touto závadou podle § 27 odst. 3 silničního zákona a této
odpovědnosti se nezprostil, neboť se mu nepodařilo prokázat, že nebylo v mezích
jeho možností závadu odstranit. K jejímu odstranění došlo po úrazu žalobce,
žalovaný jinak k opravám podobně umístěných kanálů přistupuje až při opravách
celých komunikací. Soud neshledal důvodnými námitky žalovaného, že žalobce mohl
nerovnost předvídat, protože v obci je takových míst více, že měl být
obezřetnější, případně že se nemusel pohybovat tak blízko okraji komunikace,
kde byl kanál umístěn. Vzhledem k tomu, že v místě není chodník, je komunikace
chodci běžně užívána v celém jejím rozsahu a nerovnost byla snadno
přehlédnutelná, protože kryt kanálu barevně splýval s asfaltem. Krajský soud v Ústí nad Labem k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 30. 10. 2019, č. j. 84 Co 138/2019-88, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že
žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel
z okresním soudem zjištěného skutkového stavu, avšak neztotožnil se s jeho
právním posouzením místa, na němž došlo k úrazu žalobce. Podle odvolacího soudu
propadlý kanál nepředstavoval závadu ve schůdnosti komunikace podle § 26 odst. 7 silničního zákona, za kterou by žalovaný měl nést objektivní odpovědnost
podle silničního zákona. Mínil, že předmětný kanál nepředstavoval změnu ve
schůdnosti místní komunikace, kterou chodec nemohl předvídat při pohybu
přizpůsobeném stavebnímu a dopravně technickému stavu a povětrnostním vlivům,
protože se v daném místě nacházel dlouhodobě.
Vozovka je dost široká, žalobce
nemusel jít při samém jejím okraji, kde se kanál nacházel, případně ho mohl
obejít (viditelnost v době úrazu zhoršená nebyla).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozoval
z ustanovení § 237 o. s. ř. tím, že odvolací soud vyložil § 26 odst. 7
silničního zákona nesprávně a v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího
soudu, např. s rozsudkem ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1304/2006, který
řešil skutkově obdobnou situaci. Opřel-li odvolací soud své rozhodnutí o
rozsudek ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1713/2008, pominul, že uvedené
rozhodnutí se týkalo zcela jiné skutkové situace – závady ve schůdnosti,
představované námrazou v důsledku náhlé změny počasí, a na straně žalovaného
bylo shledáno naplnění liberačních důvodů. Dovolatel navrhl změnu napadeného
rozsudku odvolacího soudu tak, že bude potvrzen rozsudek soudu prvního stupně a
žalobci přiznána náhrada nákladů řízení.
Žalovaný označil dovolání za nepřípustné a navrhl jeho odmítnutí, případně
zamítnutí. Rozsudek odvolacího soudu podle žalovaného respektuje ustálenou
judikaturu dovolacího soudu k výkladu pojmu závada ve schůdnosti podle § 26
odst. 7 silničního zákona. V daném případě byl propadlý kanál v daném místě
dlouhodobě, je to blízko bydliště žalobce, který tudy prochází často,
viditelnost nebyla snížená. Žalobce měl být dostatečně obezřetný a nepohybovat
se na okraji vozovky přímo nad srázem, a pokud tak učinil, měl terénu věnovat
zvýšenou pozornost. Daná komunikace je vozovka a není primárně určena pro pohyb
chodců.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s.
ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., přípustné je však jen
částečně.
Podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání není přípustné proti rozsudkům a
usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí
obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně
řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze
spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se
přitom nepřihlíží.
V řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných
nároků, odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém
z nich charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat
samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom
řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. např. usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, publikované v
Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod C
2236, dále jen „Soubor“, ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009, ze dne
30. 10. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3238/2013, či ze dne 15. 4. 2020, sp. zn. 25 Cdo
537/2020). Tyto judikatorní závěry jsou použitelné i po změně formulace § 238
odst. 1 písm. c) o. s. ř., provedené s účinností od 30. 9. 2017 zákonem č.
296/2017 Sb. (srov. např. usnesení ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 25 Cdo
1791/2018, nebo ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 25 Cdo 253/2019) V projednávané
věci odvolací soud přezkoumával rozhodnutí soudu prvního stupně o nároku na
náhradu za bolest, náhradu za ztížení společenského uplatnění a nároku na
náhradu nákladů, potřebných k uplatnění těchto nároků proti žalovanému (aniž by
uplatňované nároky snad měly povahu plnění ze spotřebitelské smlouvy – k tomu
viz přiměřeně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 25 Cdo
2376/2014). V řízení požadovaná náhrada za bolest činila 42 718 Kč a náhrada
nákladů potřebných k uplatnění práva 8 000 Kč, v obou případech se tedy jedná o
peněžité plnění nepřevyšující zákonný limit 50 000 Kč, ve vztahu k němuž je
přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu,
jímž bylo rozhodnuto o náhradě za ztížení společenského uplatnění ve výši 204
509 Kč, a je důvodné, neboť rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou
judikaturou dovolacího soudu k pojmu „závada ve schůdnosti“ podle § 26 odst. 7
silničního zákona.
Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.) může spočívat v tom,
že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že
správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný
skutkový stav věci nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení § 26 silničního zákona dálnice, silnice a místní komunikace
jsou sjízdné, jestliže umožňují bezpečný pohyb silničních a jiných vozidel
přizpůsobený stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu těchto pozemních
komunikací a povětrnostním situacím a jejich důsledkům (odstavec 1). V
zastavěném území obce jsou místní komunikace a průjezdní úsek silnice schůdné,
jestliže umožňují bezpečný pohyb chodců, kterým je pohyb přizpůsobený
stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu těchto komunikací a povětrnostním
situacím a jejich důsledkům (odstavec 2). Stavebním stavem dálnice, silnice
nebo místní komunikace se rozumí jejich kvalita, stupeň opotřebení povrchu,
podélné nebo příčné vlny, výtluky, které nelze odstranit běžnou údržbou,
únosnost vozovky, krajnic, mostů a mostních objektů a vybavení pozemní
komunikace součástmi a příslušenstvím (odstavec 3). Dopravně technickým stavem
dálnice, silnice nebo místní komunikace se rozumí jejich technické znaky
(příčné uspořádání, příčný a podélný sklon, šířka a druh vozovky, směrové a
výškové oblouky) a začlenění pozemní komunikace do terénu (rozhled, nadmořská
výška) [odstavec 4]. Povětrnostními situacemi a jejich důsledky, které mohou
podstatně zhoršit nebo přerušit sjízdnost, jsou vánice a intenzivní dlouhodobé
sněžení, vznik souvislé námrazy, mlhy, oblevy, mrznoucí déšť, vichřice, povodně
a přívalové vody a jiné obdobné povětrnostní situace a jejich důsledky
(odstavec 5). Závadou ve schůdnosti pro účely tohoto zákona se rozumí taková
změna ve schůdnosti pozemní komunikace, kterou nemůže chodec předvídat při
pohybu přizpůsobeném stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu a
povětrnostním situacím a jejich důsledkům (odstavec 7).
Podle § 27 odst. 3 silničního zákona vlastník místní komunikace nebo chodníku
odpovídá za škody, jejichž příčinou byla závada ve schůdnosti chodníku, místní
komunikace nebo průjezdního úseku silnice, pokud neprokáže, že nebylo v mezích
jeho možností tuto závadu odstranit, u závady způsobené povětrnostními
situacemi a jejich důsledky takovou závadu zmírnit, ani na ni předepsaným
způsobem upozornit.
Úprava obsažená v zákoně o pozemních komunikacích zakládá zpřísněnou (tzv.
objektivní) odpovědnost vlastníka komunikace za újmu, která vznikne uživateli
(v projednávaném případě chodci a podle § 26 odst. 1 a § 27 odst. 2 silničního
zákona obdobně též řidiči) v důsledku zvláštní nekvality komunikace, která je
definována pojmem závada ve schůdnosti (ve sjízdnosti). Jde o odpovědnost bez
ohledu na protiprávnost a zavinění (za výsledek). Popsaná odpovědnost však není
absolutní, neboť zákon stanoví liberační důvody (§ 27 odst. 2 a 3 silničního
zákona), při jejichž prokázání v soudním sporu se vlastník komunikace může
odpovědnosti zprostit, a také není založena na jakékoliv nekvalitě komunikace,
nýbrž je spojena jen s určitou zvláště kvalifikovanou okolností, kterou je
výskyt tzv. závady ve schůdnosti (sjízdnosti), definované v § 26 odst. 7
silničního zákona (obdobně srov. definici závady ve sjízdnosti v § 26 odst. 6
silničního zákona). Závadou, s níž jedině se pojí objektivní odpovědnost
vlastníka komunikace, je výrazně kvalitativně zhoršené místo oproti celkovému
okolnímu stavu komunikace, které je pro svou povahu či umístění pro uživatele
nenadálé, tj. nepředvídatelné ve smyslu § 26 odst. 1 a 2 silničního zákona, a
vymyká se obecnému stavu komunikace natolik, že uživatel není schopen rozlišit
a upravit způsob chůze (jízdy) tomuto nenadálému nebezpečí.
Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v rozporu zejména s rozsudkem Nejvyššího
soudu ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1304/2006, který uzavřel, že silniční
zákon při stanovení podmínek vzniku odpovědnosti vlastníků pozemních komunikací
za závady ve schůdnosti zohledňuje pouze tzv. nepředpokládatelné závady, při
jejichž posuzování je třeba vycházet z objektivního kritéria přizpůsobení
chování chodce stavu komunikace. Závadou ve schůdnosti je tedy třeba rozumět
„natolik významné změny (zhoršení) schůdnosti v místě nekvalitního stavebního
stavu komunikace, které jsou sice odstranitelné běžnou údržbou, avšak svým
charakterem se natolik vymykají stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu
pozemní komunikace a povětrnostním vlivům, že chodec ani při obezřetné chůzi
nemůže jejich výskyt předpokládat a účinně na ně reagovat. Při objektivním
posuzování nepředvídatelnosti závad ve schůdnosti místních komunikací potom
sama skutečnost, že poškozený v místě bydlel a o stavu komunikace osobně věděl,
nemůže hrát roli z hlediska vzniku odpovědnosti vlastníka komunikace za škody
způsobené takovými závadami. Zákon č. 13/1997 Sb. nevyžaduje pro vznik
odpovědnosti vlastníka komunikace za škodu náhlost závady. Ta může existovat i
delší dobu. Rozhodující je, zda jde o takovou kvalitativní změnu, závadu či
vlastnost komunikace, jež je způsobilá vyvolat pád či přivodit jiné zranění
chodce.“ V rozsudku ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1713/2008, uveřejněném
pod č. 140/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní,
pak Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, podle něhož závadou ve schůdnosti
ve smyslu ustanovení § 26 odst. 7 silničního zákona se rozumí v podstatě
nepředvídatelná změna ve schůdnosti komunikace, způsobená vnějšími vlivy, a to
změna natolik významná, že chodec ani při obezřetné chůzi respektující stav
komunikace či důsledky povětrnostních vlivů nemůže její výskyt předpokládat a
účinně na ni reagovat. Míra předvídatelnosti coby definiční znak „závady ve
schůdnosti“ je odvozena od celkového stavu komunikace, který je každý chodec
povinen vyhodnotit, jak mu ukládá § 4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o
provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o
silničním provozu), podle nějž je účastník silničního provozu povinen své
chování přizpůsobit kromě jiného i stavebnímu a dopravně technickému stavu
pozemní komunikace, povětrnostním podmínkám, situaci v provozu na pozemních
komunikacích, svým schopnostem a svému zdravotnímu stavu. Požadavek, aby s
obvyklou mírou pozornosti zvážil, v jakém stavu se přibližně nachází úsek
komunikace, kam hodlá vstoupit, tak nemůže být pro chodce nijak nepřiměřený,
nečekaný či překvapivý. Závadou ve schůdnosti (u vozidel sjízdnosti) je pak
pouze místo, které se celkovému stavu komunikace a okolním poměrům vymyká svou
sníženou kvalitou, v čemž je právě ona nepředvídatelnost pro chodce, který
jinak volí způsob chůze přizpůsobený obecně panujícím podmínkám. Tento výklad
je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu bez výjimky ustálen (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn.
25 Cdo 1535/2011,
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2758/2011, nebo
rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3886/2014, a
konečně rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia
Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1621/2020) a je dlouhodobě
základním východiskem pro posuzování nároků osob, jimž vznikla újma z
nevyhovujícího stavu pozemní komunikace.
V projednávané věci podle skutkových zjištění nalézacích soudů, jejichž
správnost dovolacímu přezkumu vzhledem k zákonným limitům nepodléhá (§ 241a
odst. 1, odst. 6 a § 242 odst. 3 o. s. ř.), vznikla poškozenému újma na zdraví
poté, co při chůzi po vozovce stoupl do prohlubně vytvořené propadlým kanálem,
ztratil rovnováhu a spadl ze svahu pod vozovkou. Na pozemní komunikaci, která
slouží k jízdě a parkování vozidel i k pohybu chodců mezi domy sídliště,
vybudovaného ve svažitém terénu bez chodníků, byl umístěn kanál, jehož kryt byl
propadlý o několik centimetrů, a vytvářel tak prohlubeň v jinak neporušeném
asfaltu, přičemž v důsledku své tmavé barvy s asfaltem splýval. Tento stav
komunikace podle dovolacího soudu naplňuje znaky závady ve schůdnosti, jak je
vymezena ustanovením § 26 odst. 7 silničního zákona, a to závady objektivně
nepředvídatelné, vzhledem k tomu, že v bezprostředním okolí předmětného místa
více takových kanálů není a ani jinak vozovka není v nepořádku. Žalobci jako
chodci na silnici nelze vytýkat, že šel při jejím okraji a nevyužil k chůzi
jinou část vozovky. Na takové komunikaci musí chodec věnovat svou pozornost
nejen stavu vozovky, ale i provozu ve svém okolí, zejména možnému pohybu
vozidel, a může tak snadno přehlédnout ojedinělou nerovnost, zvláště není-li
nijak barevně odlišná či zvýrazněná, byť jsou mu místní poměry známy, neboť
závada ve schůdnosti je stav objektivně nepředvídatelný kteroukoli osobou,
která se v daném místě pohybuje. Závada ve schůdnosti v daném případě zakládá
objektivní odpovědnost žalovaného ve smyslu ustanovení § 27 odst. 3 silničního
zákona a ze skutkových závěrů obou soudů nevyplývá, že by nebylo v možnostech
žalovaného ji odstranit, ale naopak, bylo zjištěno, že žalovaný úpravy takových
míst spojuje až s rekonstrukcemi celých vozovek a dané místo opravil poté, co
na něm žalobce utrpěl úraz. Není tak namístě ani závěr, že by se žalovaný své
odpovědnosti za újmu zprostil. Odůvodnil-li tedy odvolací soud závěr, že nejde
o závadu ve schůdnosti tím, že žalovaný v místě bydlí a se závadou, která se
zde vyskytuje dlouhodobě, měl počítat a měl zvolit jinou cestu, či se kanálu
vyhnout, je jeho rozhodnutí nesprávné.
Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu změnil [§ 243d odst. 1 písm. b)
o. s. ř.] tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 2 a § 142 odst. 2 o. s. ř. přiznal
dovolací soud ve věci převážně úspěšnému žalobci náhradu poměrné části nákladů
za řízení před soudem prvního a druhého stupně. Žalobce měl úspěch v 80 %
celkového předmětu řízení (204 509 Kč), žalovaný byl úspěšný co do 20 %
předmětu řízení (42 718 Kč a 8 000 Kč), žalobci bylo proto přiznáno právo na
náhradu 60 % jeho celkových nákladů řízení. Náklady žalobce za řízení před
soudy obou stupňů jsou představovány odměnou advokáta za 9 úkonů právní služby
po 9 340 Kč podle § 7 bodu 6 vyhlášky č. 177/1996 Sb. z předmětu řízení 255 227
Kč, devíti paušálními náhradami hotových výdajů advokáta po 300 Kč podle § 13
odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., jízdným advokáta žalobce za tři cesty z Úval do
Mostu a zpět (jedna cesta 230 km) osobním automobilem XY, o průměrné spotřebě
5,9 l nafty/100 km, a to za cestu dne 29. 8. 2017 při náhradě 3,90 Kč za 1 km
podle § 1 písm. b) vyhlášky č. 440/2016 Sb. a ceně nafty 28,60 Kč/l podle § 4
písm. c) téže vyhlášky a za cesty ve dnech 30. 1. 2018 a 20. 11. 2018 při
náhradě 4 Kč za 1 km podle § 1 písm. b) vyhlášky č. 463/2017 Sb. a ceně nafty
29,80 Kč/1 podle § 4 písm. c) téže vyhlášky ve výši celkem 3 934 Kč, náhradou
za ztrátu času advokáta za 18 půlhodin po 100 Kč podle § 14 odst. 1 písm. a) a
odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a 21% daní z přidané hodnoty z odměny a náhrad
v částce 19 424 Kč, celkem 111 918 Kč, z toho 60 % představuje částku 67 150 Kč.
Podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, a § 142 odst. 2 o. s. ř.
přiznal dovolací soud žalobci, který byl v dovolacím řízení převážně úspěšný,
právo na náhradu 60 % nákladů dovolacího řízení. Náklady žalobce jsou v
dovolacím řízení představovány odměnou advokáta za jeden úkon právní služby 9
340 Kč podle § 7 bodu 6, § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., jednou
paušální náhradou hotových výdajů advokáta 300 Kč podle § 13 odst. 4 vyhlášky
č. 177/1996 Sb., 21% daní z přidané hodnoty ze součtu uvedených částek, a
zaplaceným soudním poplatkem z dovolání 14 000 Kč, celkem 25 664 Kč, z toho 60
% představuje částku 15 399 Kč.
Podle § 2 odst. 3 a § 3 odst. 3 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích,
uložil dovolací soud žalovanému, aby podle položky 1 písm. b) sazebníku zákona
o soudních poplatcích zaplatil na účet Okresního soudu v Mostě poměrnou část
soudního poplatku ve výši 10 225,50 Kč, a to podle výsledku řízení z části, v
níž bylo žalobě vyhověno (z 204 509 Kč), neboť žalobce byl od placení soudního
poplatku osvobozen, žalovaný nikoli.
Lhůta k plnění náhrady nákladů řízení byla stanovena podle § 160 odst. 1 o. s.
ř. jako zákonná, třídenní, místo plnění podle § 149 odst. 1 o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat
návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 16. 12. 2020
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu