USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobců: a) V. N., a b) H. S., oba zastoupeni JUDr. Davidem Pytelou, MBA, LL.M., advokátem se sídlem Litovelská 1349/2B, Olomouc, proti žalovanému: statutární město Prostějov, IČO 00288659, se sídlem nám. T. G. Masaryka 130/14, Prostějov, zastoupené JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem Riegrova 12, Olomouc, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaného: Česká podnikatelská pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group, IČO 63998530, se sídlem Pobřežní 665/23, Praha 8, o zaplacení 1 551 908 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 14 C 232/2021, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 2023, č. j. 17 Co 197/2022-267, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně náhradu nákladů dovolacího řízení 17 957 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokáta JUDr. Petra Rittera. III. Žalobci a vedlejší účastnice na straně žalovaného nemají navzájem právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
1. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. 10. 2023, č. j. 17 Co 197/2022-267, potvrdil rozsudek ze dne 22. 7. 2022, č. j. 14 C 232/2021-212, kterým Okresní soud v Prostějově zamítl žalobu na zaplacení 1 551 908 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení; dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Žalobci se žalobou doručenou soudu dne 13. 9. 2021 domáhali náhrady škody, kterou jim měl žalovaný na jejich nemovitosti způsobit provozem na sousední nemovitosti (pozemku) v jeho vlastnictví, která je dlouhodobě a podle tvrzení žalobců protiprávně užívána jako pozemní komunikace.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že se žalobci snažili situaci s provozem na komunikaci a jeho dopady na jejich nemovitost řešit již od roku 2011, během roku 2012 vedli s žalovaným korespondenci, ve které si stěžovali na provoz na komunikaci a na poškozování jejich nemovitosti. K prokázání existence škody žalobci předložili soudu znalecký posudek statika č. 1876 ze dne 27. 9. 2018, ohledně výše škody pak znalecké posudky č. 365-03/21 ze dne 17. 7. 2021 a č. 4141/001/2021 ze dne 30.
1. 2021. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně shledal nárok promlčeným podle § 106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „obč. zák.“). Žalobci o poškození své nemovitosti, k němuž mělo dojít provozem na komunikaci ve vlastnictví žalovaného, věděli nejpozději v roce 2012; v téže době věděli i o subjektu, který podle nich za škodu odpovídá. Nebylo nezbytné znát přesnou výši škody vyčíslenou až znaleckými posudky v roce 2018 a 2021. Promlčecí doba tak počala běžet nejpozději dne 8.
5. 2012, tedy den po podání žádosti žalobců adresované žalovanému, v níž tvrdili poškozování své nemovitosti, a nepochybně uplynula před podáním žaloby dne 13. 9. 2021. Na tom nemůže nic změnit ani to, že byli podle svých tvrzení v roce 2012 znalcem ubezpečeni, že jejich nemovitost je staticky v pořádku. To totiž nevylučovalo existenci jiných poškození. Z hlediska promlčení nelze považovat nároky na náhradu škody, které vznikají a narůstají pokračujícím porušováním téže právní povinnosti, za jediný nedělitelný nárok na náhradu škody, který by vznikl teprve po skončení porušování právní povinnosti nebo po dovršení celkové škody.
Z hlediska promlčení pak nebylo relevantní, zda komunikace byla černou stavbou či nikoli. Odvolací soud neshledal, že by žalovaným uplatněná námitka promlčení byla vznesena v rozporu s dobrými mravy. Žalobcům nic nebránilo uplatnit svůj tvrzený nárok včas.
2. Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost odůvodnili tím, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky promlčení, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. O škodě a její výši se dozvěděli až na základě znaleckých posudků, nejdříve od statika v roce 2018, podle jehož závěru je škoda značná, nicméně nemovitost je i přesto stále v dobrém stavu. Bez znaleckých posudků by žalobci vůbec nemohli dovodit existenci předpokladů pro vznik škody.
V roce 2012 o škodě nevěděli a nemohli vědět, neboť nemovitost nevykazovala žádné vady. Korespondence s žalovaným měla pouze upozornit na možný vznik škod. Závěr nalézacích soudů, že znalecký posudek z roku 2012 nevylučoval jiné poškození, když se vyjadřoval pouze ke statice nemovitosti, je v hrubém rozporu s obsahem tohoto znaleckého posudku. Odvolací soud se měl odchýlit od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cz 19/74 a na něj navazujícího rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2749/2004, podle kterých nelze událost, z níž škoda vznikla, ztotožňovat jen se škodní událostí, neboť pak by objektivní promlčecí doba mohla začít běžet dřív, než ke škodě na majetku vůbec došlo.
Odvolací soud také pochybil, neshledal-li vznesení námitky žalovaným v rozporu s dobrými mravy. V řízení byla jednoznačně prokázána nečinnost žalovaného, který po řadu let neučinil nic k odvrácení vzniku škody. Žalobu nemohli podat dřív pro existenci objektivních skutečností přičitatelných žalovanému. Dále dovolatelé rozsáhle popsali, proč je komunikace ve vlastnictví žalovaného černou stavbou, a vyjádřili nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že je nadbytečné se otázkou povahy komunikace zabývat.
Konečně nesouhlasili ani
s výrokem odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, kterým mělo být porušeno jejich právo na spravedlivý proces. Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
3. Žalovaný se ve vyjádření ztotožnil s posouzením odvolacího soudu a navrhl dovolání odmítnout, popř. zamítnout, a přiznat mu náhradu nákladů dovolacího řízení.
4. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníky řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak není podle § 237 o. s. ř. přípustné.
5. Vzhledem k ustanovení § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, se posuzuje věc podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, neboť k porušení právní povinnosti došlo před 1. 1. 2014.
6. Podle § 106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.
7. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se poškozený dozví o škodě tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a přibližně i její rozsah. Znalost poškozeného o osobě škůdce se pak váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, a ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. C 1168 a č. C 2445, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1440/2010). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 551/2005, se poškozený o škodě dozví tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) její rozsah tak, aby bylo případně možné současně určit alespoň přibližně výši škody v penězích; není potřebné, aby znal rozsah (výši) škody přesně, například na základě odborného posudku. Při zkoumání, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, je třeba vycházet z prokázané vědomosti poškozeného; nemusí však jít o zjištění (rozumí se jistotu v běžném slova smyslu), nýbrž postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, byly způsobilé takový závěr o možném vzniku škody a možné odpovědnosti povinného učinit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3484/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1250/2019).
8. Informace o osobě škůdce a existenci škody podle nalézacími soudy zjištěného skutkového stavu (jehož správnost dovolacímu přezkumu nepodléhá) měli žalobci nejpozději již v roce 2012, když se sami obrátili na žalovaného s tím, že provozem na komunikaci dochází k poškozování jejich nemovitosti. Pozdější seznámení se žalobců se znaleckými posudky v roce 2018 a 2021 nic nemění na tom, že nejpozději ke konci roku 2012 znali všechny rozhodné skutečnosti pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby. Posouzení povahy komunikace z pohledu jejího souladu s veřejným právem není ve vztahu k promlčení relevantní; tato okolnost by mohla mít význam až při hodnocení splnění předpokladů odpovědnosti žalovaného za škodu. Závěr odvolacího soudu, že nárok byl před podáním žaloby dne 13. 9. 2021 promlčen, je tak v souladu se shora uvedenou judikaturou.
9. Navíc nelze přehlédnout, že dovolatelé neformulují konkrétní právní otázku, jak vyžaduje § 237 o. s. ř. (k nezbytnosti vymezení konkrétní právní otázky zakládající některý z předpokladů přípustnosti dovolání srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2019, sp. zn. 33 Cdo 4119/2017). Z obsahu dovolání se podává, že usilují především o revizi závěru o počátku běhu subjektivní promlčecí doby, avšak s odkazem na skutkové závěry (například že žádosti v roce 2012 byly pouze upozorněním na možný vznik škody v budoucnu a o škodě se dozvěděli až v roce 2018, nebo že podle znaleckého posudku z roku 2012 nemovitost v té době nebyla nikterak poškozena), které dovolacímu přezkumu nepodléhají. Odkazují-li dovolatelé v souvislosti s promlčením na rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, 2 Cz 19/74, publikovaný pod č. 38/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“), a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2749/2004, a dovolávají se jejich závěrů k výkladu počátku běhu objektivní promlčecí doby podle § 106 odst. 2 obč. zák, přehlíží, že nalézací soudy svůj závěr o promlčení nároku opřely o běh subjektivní promlčecí doby podle § 106 odst. 1 obč. zák. I přesto je nutné zdůraznit, že podle závěrů nalézacích soudů škoda vznikla již v roce 2012.
10. Dovolací soud je vázán tzv. kvalitativním vymezením rozsahu dovolání a může vést přezkum jen k otázkám formulovaným v dovolání (srov. § 242 odst. 3 věta první v návaznosti na § 241a odst. 3 o. s. ř.). Nad rámec dovolacího přezkumu dodává, že na nemovitosti žalobců mohly případně nastat konkrétní škody v době po roce 2012. Bylo-li by prokázáno, že určité škodlivé následky vznikly a žalobci je zjistili k určitému datu, pak by subjektivní promlčecí doba ohledně nároku na náhradu takových škod počala běžet samostatně od daného data. Jak totiž správně konstatoval odvolací soud, vznikají-li škodlivé následky z opakující se nebo trvající škodné události postupně, běží promlčecí doba ve vztahu ke každému právu na náhradu takto způsobené škody samostatně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, 2 Cz 19/74, publikovaný pod č. 38/1975 Sb. rozh. obč., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2947/99). Žalobci však takové okolnosti netvrdili a posouzení odvolacím soudem z hlediska takového skutkového stavu dovoláním nezpochybnili.
11. Vznesení námitky promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje; mohou však nastat situace, kdy její uplatnění je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí lhůty nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 25 Cdo 5540/2015). Žalobci v souvislosti s touto námitkou neuvádí žádné rozhodnutí dovolacího soudu, od něhož by se měl odvolací soud odchýlit. Navíc ze skutkového stavu zjištěného v řízení nevyplývá žádná skutečnost, která by vedla k závěru, že vznesením námitky promlčení byly porušeny dobré mravy. Způsob jednání žalovaného nelze pokládat za nemravný tak, že by vylučoval důvodné vznesení námitky promlčení (například, že by ujišťoval žalobce o tom, že škodu nahradí, tak dlouho, až by se právo promlčelo). Žalovaný pouze dlouhodobě nesouhlasí s tím, že by komunikace byla černou stavbou a že by měl být odpovědný za škodu na nemovitosti žalobců. Odvolací soud se otázkou rozporu námitky promlčení s dobrými mravy zabýval a svůj závěr na podkladě zjištěného skutkového stavu dostatečně zdůvodnil.
12. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
13. Jelikož není důvodu pro závěr, že by se napadené rozhodnutí odvolacího soudu odchýlilo od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek podle § 237 o. s. ř. přípustný. Dovolací soud proto dovolání žalobců podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 17. 10. 2024
JUDr. Martina Vršanská Předsedkyně senátu