25 Cdo 89/2023-549
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr Petra Vojtka a JUDr. Hany Tiché v právní věci žalobců: a) Petr Vítek, bytem Tovární 5534, Praha 1, a b) Vladimíra Vítková, bytem Koperníkova 2666/4, Chomutov, oba zastoupeni JUDr. Mgr. Monikou Kocourkovou, advokátkou se sídlem Baškirská 1404/1, Praha, proti žalovaným: 1. Š. H., zastoupena doc. JUDr. Milanem Kindlem, CSc., advokátem se sídlem Blatenská 3218/83, Chomutov, 3. K. Ž., zastoupen Mgr. Markétou Zázvorkovou Malou, advokátkou se sídlem Jaroslava Průchy 1915/24, Most, 4. J. U., 6. J. Š., a 7. P. M., o zaplacení 5.779.500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 24 C 54/2010, o dovolání 1. žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 6. 2022, č. j. 10 Co 61/2021-510, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. První žalovaná je povinna zaplatit žalobcům náhradu nákladů dovolacího řízení 37.994 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky JUDr. Mgr. Moniky Kocourkové. III. Třetí žalovaný nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
II) a co do 79.500 Kč s příslušenstvím (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků (výrok IV) a státu (výrok V). Žalobci se domáhali žalované částky z titulu náhrady škody, která jim vznikla v důsledku zaplacení výkupného žalobkyní b) po únosu žalobce a), kterého se dopustili žalovaní. Řízení proti 2. a 5. žalovanému bylo podle § 107 odst. 5 o. s. ř. zastaveno, protože v průběhu řízení zemřeli a zanechali majetek jen nepatrné hodnoty, takže v řízení nebylo možné pokračovat s jejich právními nástupci.
Žalobkyně b) zaplatila v hotovosti za propuštění žalobce a) výkupné ve výši 12.000.000 Kč, které předtím vybrala z účtu společnosti PETR VÍTEK s. r. o. (od 19. 7. 2006 Silenta Group s. r. o.), přičemž 6.300.000 Kč bylo na účet společnosti vráceno v rámci úkonů trestního řízení. S částkou 5.700.000 Kč s příslušenstvím se žalobce a) jako poškozený připojil k trestnímu řízení. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 17. 7. 2008, sp. zn. 4 T 23/2008, byla obžalovaným uložena povinnost nahradit poškozenému (žalobci a/) společně a nerozdílně škodu ve výši 5.700.000 Kč s příslušenstvím, rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 23.
10. 2008, sp. zn. 2 To 94/2008, byl poškozený odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, neboť nebylo vyjasněno, zda škoda měla vzniknout jemu, nebo společnosti Silenta Group s. r. o. Soud prvního stupně věc posoudil v souladu s § 3028 odst. 3 o. z. dle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“. Dovodil aktivní věcnou legitimaci žalobců s ohledem na dohodu o narovnání uzavřenou mezi nimi a společností Silenta Group s.
r. o. dne 25. 8. 2009, podle níž měli žalobci uvedené společnosti, které jednáním žalovaných vznikla škoda, celou vzniklou škodu nahradit. Předpoklady odpovědnosti za škodu dle § 420 a násl. obč. zák. tak byly naplněny. Vznesenou námitku promlčení shledal soud prvního stupně nedůvodnou. Žalobce a) uplatnil svůj nárok na náhradu škody v rámci trestního řízení dne 11. 6. 2007, promlčecí doba tak v souladu s § 112 obč. zák. po dobu řízení neběžela. Teprve rozsudkem Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 To 94/2008, který nabyl právní moci dne 23.
10. 2008, byl žalobce a) odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Žaloba byla podána dne 11. 2. 2010, tedy v době, kdy subjektivní ani objektivní promlčecí doba dle § 106 obč. zák. dosud marně neproběhly. Částka 79.500 Kč, v jejímž rozsahu byla žaloba zamítnuta, představovala náklady žalobců v trestním řízení a v daném případě došlo k zániku práva ze zákona.
2. K odvolání 1. žalované a 3. žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 1. 6. 2022, č. j. 10 Co 61/2021-510, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci jsou aktivně věcně legitimováni, avšak uzavřel, že jim škoda vznikla již v okamžiku, kdy žalobkyně b) vybrala předmětné prostředky z účtu společnosti Silenta Group s. r. o. a předala je jako výkupné únoscům.
Z pohledu standardních občanskoprávních vztahů bylo jednání žalovaných velmi excesivní. Žalobkyně b) v obavě o život žalobce a) při výběru peněz jistě neřešila, zda se jedná o prostředky společnosti Silenta Group s. r. o. nebo o jiný zdroj v majetku žalobců, kteří byli jedinými společníky uvedené společnosti. Námitka, že škoda vznikla pouze uvedené společnosti, podle názoru odvolacího soudu představuje ryze formalistický přístup k otázce vzniku škody, který nezohledňuje zcela nestandardní postup žalovaných.
Odvolací soud akcentoval spravedlivé vyřešení sporu a zdůraznil, že zaplacením výkupného z prostředků, které v dané chvíli měli žalobci k dispozici, se jejich majetek fakticky zmenšil a škoda, která tímto způsobem vznikla, vznikla přímo jim. Trestná činnost směřovala proti žalobci a), nikoliv proti společnosti Silenta Group s. r. o., a jejím cílem bylo získat peníze od žalobců, nikoliv od této společnosti. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že nedošlo k promlčení žalovaného práva. O tom, kdo za škodu odpovídá, se žalobci nemohli dozvědět dříve než 27.
4. 2007, neboť do té doby jim nebylo umožněno nahlédnout do trestního spisu. Následně došlo uplatněním práva na náhradu škody v adhezním řízení dne 11. 6. 2007 ke stavení promlčecí doby dle § 112 obč. zák., která od tohoto okamžiku neběžela až do chvíle, kdy nabyl právní moci rozsudek Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 To 94/2008, tedy do 23. 10. 2008. Žaloba v projednávané věci byla podána dne 11. 2. 2010, podle názoru odvolacího soudu tak žalobci pokračovali v občanském soudním řízení v přiměřené době ve smyslu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28.
7. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4169/2013.
3. Rozsudek odvolacího soudu napadla 1. žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Touto otázkou má být podle názoru dovolatelky nutnost oddělovat majetek obchodních společností od majetku jejich společníků. Dovolatelka odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 5 Tdo 54/2015, podle nějž je charakteristickým znakem právnických osob jejich majetková samostatnost a nelze ztotožňovat majetek fyzické osoby společníka na jedné straně a společnosti s ručením omezením jako právnické osoby na straně druhé.
Je-li způsobena škoda na majetku právnické osoby, není takovým činem současně poškozen majetek fyzické osoby, která je společníkem nebo akcionářem poškozené společnosti. Pokud tedy odvolací soud vycházel z toho, že zmenšením majetku právnické osoby se ve stejném rozsahu sníží majetek jejích společníků, pak právě uvedený judikatorní závěr nerespektoval. Dovolatelka zdůraznila závěr rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 2 To 94/2008, že škoda vznikla na majetku společnosti, jejímiž společníky žalobci byli.
Dovolatelka dále za právní otázku řešenou v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu označila otázku, zda žalobci po skončení trestního řízení řádně pokračovali v občanském soudním řízení. Polemizovala se závěrem odvolacího soudu, že tomu tak je, a odkázala přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2021, sp. zn. 28 Cdo 3573/2020, a ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2243/2021. Podle názoru dovolatelky nelze dobu přesahující patnáct měsíců považovat za přiměřenou. V dané věci není možné hovořit o relevantních okolnostech umožňujících určitou benevolenci vůči poškozenému, jak bylo dovozeno například v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1513/2017. Závěrem 1. žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil.
4. Žalobci ve svém vyjádření konstatovali, že je věcí soudu v každém konkrétním řízení, aby posoudil, zda poškozený v daném případě podal civilní žalobu v přiměřené lhůtě. Žádná univerzální lhůta v tomto směru neexistuje. Určitá benevolence je dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1707/2017, namístě zejména v případě, kdy občanskému soudnímu řízení předcházelo řízení trestní. Pokud byla škoda způsobena úmyslným trestným činem, může jít dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1513/2017, o relevantní okolnost podstatnou pro posouzení přiměřenosti doby pro uplatnění nároku. V rozhodné době navíc žalobci prožívali těžké období právě v důsledku trestné činnosti žalovaných, protože kvůli podílu 1. žalované, která je sestrou žalobkyně b), na únosu žalobce a) hrozil rozpad partnerského vztahu žalobců. Žalobci tedy v občanském soudním řízení pokračovali v přiměřené lhůtě. I kdyby tato argumentace byla nepřípadná, žalobci zdůraznili, že stejně nemohlo dojít k promlčení jejich práva, neboť stavení promlčecí doby nepochybně trvalo minimálně od uplatnění práva v adhezním řízení do pravomocného skončení trestního řízení, a při zohlednění této doby k okamžiku podání žaloby v tomto řízení dvouletá promlčecí doba neuplynula. Závěrem žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
5. K podanému dovolání se vyjádřil též 3. žalovaný. Uvedl, že se s jeho obsahem ztotožňuje a že škoda vznikla společnosti Silenta Group s. r. o. O škodě se navíc žalobci nemohli dozvědět až v okamžiku, kdy jim bylo umožněno nahlédnout do spisu. Její výše jim naopak byla známa již ve chvíli, kdy byla předmětná částka vybrána z účtu společnosti. Žalobkyně b) se k trestnímu řízení nepřipojila, takže je otázkou, zda postup žalobce a) mohl způsobit stavení promlčecí doby i v jejím případě. 3. žalovaný konečně navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné podle § 237 o. s. ř.
7. Dovolací soud nesdílí názor 1. žalované, že trestnou činností žalovaných vznikla škoda společnosti Silenta Group s. r. o. a nikoliv žalobcům. Je lhostejno, z jakého zdroje finanční prostředky, které byly žalobci použity na zaplacení výkupného, pocházely. Pokud se původně jednalo o prostředky z majetku uvedené společnosti, vznikla ve chvíli jejich vybrání z účtu pohledávka této společnosti za žalobci, která však není předmětem tohoto řízení. Byli to žalobci, po kom bylo požadováno zaplacení výkupného a kdo je zaplatil.
Tím jim vznikla škoda a to, kde si peníze opatřili a jakým způsobem se vypořádali se společností Silenta Group s. r. o., je záležitostí žalobců a této společnosti, nikoliv žalovaných. Odkazy dovolatelky na judikaturu zabývající se otázkou oddělení majetku obchodní společnosti a jejích společníků tak nejsou přiléhavé. Uvádí-li navíc dovolatelka, že v rozsudku sp. zn. 2 To 94/2008 dospěl Vrchní soud v Praze k závěru, že škoda vznikla na majetku společnosti, jejímiž společníky žalobci byli, dopouští se nepatřičného zkreslení.
V citovaném rozhodnutí je toliko uvedeno, že v řízení nebylo vyjasněno, kterému právnímu subjektu jednáním obžalovaných (v tomto řízení žalovaných) škoda vznikla, a případné dokazování by přesáhlo potřeby trestního stíhání. Proto byl poškozený se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních (viz s. 26 citovaného rozsudku na č. l. 33 spisu). I kdyby však uvedený závěr v citovaném rozsudku obsažen byl, nebrání to soudu v občanskoprávním řízení posoudit otázku poškozeného subjektu jinak.
Jak plyne z výslovné dikce ustanovení § 135 odst. 1 o. s. ř. a jak dovozuje ustálená soudní praxe (např. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. Cpj 35/78, publikované pod č. 22/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní, str. 194, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4151/2010, a ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 242/2004), je soud v občanském soudním řízení vázán pouze výrokem rozhodnutí příslušného orgánu o tom, kdo a jaký trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt spáchal; není vázán odůvodněním takového rozhodnutí.
8. V předkládané věci nedošlo k promlčení práva žalobců na náhradu škody. Předně je věcí soudu, jakou dobu, jež uplynula od pravomocného skončení trestního řízení do podání civilní žaloby, bude považovat za přiměřenou v rámci okolností jednotlivého konkrétního případu (viz ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník I, Komentář. 2. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, s. 567-568, marg. č. 2; shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2958/2007, uveřejněný pod číslem 80/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní). Nadto však dovolatelka zcela pomíjí, že i v případě, že po skončení trestního řízení poškozený v přiměřené lhůtě nepokračuje v občanskoprávním řízení podáním žaloby, začne promlčecí doba opět plynout od právní moci rozhodnutí v trestním řízení (srov. citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2958/2007). I kdyby se tedy v dané věci nejednalo o dobu přiměřenou, stále by nemohlo dojít k promlčení práva, neboť s ohledem na stavení promlčecí doby během probíhajícího trestního řízení v okamžiku podání civilní žaloby dosud neuplynula subjektivní promlčecí doba ve smyslu § 106 odst. 1 obč. zák. Ta počala běžet nejdříve dne 27. 4. 2007, tedy v den, kdy žalobce a) nejdříve mohl nahlédnout do trestního spisu, následně dne 11. 6. 2007 došlo ke stavení promlčecí doby dle § 112 obč. zák. s ohledem na uplatnění práva na náhradu škody v trestním (adhezním) řízení. Trestní řízení bylo pravomocně skončeno dne 23. 10. 2008 a žaloba byla podána dne 11. 2. 2010, tedy před uplynutím subjektivní promlčecí doby. O uplynutí objektivní promlčecí doby běžící od okamžiku vzniku škody podle § 106 odst. 2 obč. zák. pak nemůže být řeč v situaci, kdy byla škoda způsobena úmyslným trestným činem, a promlčecí doba je tedy desetiletá.
9. K námitkám obsaženým ve vyjádření 3. žalovaného Nejvyšší soud nepřihlédl, neboť je ve smyslu § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. vázán dovolacími důvody vymezenými v dovolání.
10. Jelikož dovolání 1. žalované směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř.
11. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalobci mají proti 1. žalované právo na náhradu nákladů právního zastoupení sestávajících z odměny advokáta ve výši 31.100 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bodu 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění ke dni podání vyjádření k dovolání za jeden úkon právní služby, z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 4 advokátního tarifu a 21% daně z přidané hodnoty ze součtu uvedených částek, celkem tedy 37.994 Kč.
12. Třetímu žalovanému sice v dovolacím řízení náklady vznikly, avšak z procesního hlediska stál na stejné straně jako neúspěšná dovolatelka, a stejně jako ona tedy právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 28. 5. 2024
JUDr. Robert Waltr předseda senátu