25 Cdo 909/2019-175
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobce: R. C., narozený XY, bytem XY, zastoupený JUDr. Petrem Bayerem,
advokátem se sídlem náměstí Krále Jiřího z Poděbrad 6, Cheb, proti žalovanému:
město Františkovy Lázně, IČO 00253936, se sídlem úřadu Nádražní 208/5,
Františkovy Lázně, zastoupené Mgr. Miroslavem Kutílkem, advokátem se sídlem
Májová 1150/32, Cheb, o 2.542.502 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu
v Chebu pod sp. zn. 15 C 100/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Plzni ze dne 8. 11. 2018, č. j. 10 Co 202/2018-141, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 11. 2018, č. j. 10 Co 202/2018-141,
se zrušuje a věc se vrací krajskému soudu k dalšímu řízení.
Okresní soud v Chebu mezitímním rozsudkem ze dne 11. 6. 2018, č. j. 15 C
100/2017-81, rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku, jejíž
výše, úrokové příslušenství z prodlení a splatnost budou určeny v konečném
rozhodnutí ve věci, (správně že „je dán základ nároku žalobce proti žalovanému
na náhradu škody, představované ušlým ziskem“) za dobu od 10. 5. 2015 do 31. 7. 2017, po kterou žalobce jako nájemce nemohl provozovat kavárnu a prodejnu
oplatek v domě č. p. XY a na části pozemkové parcely č. XY o výměře 294 m? na
XY, neboť mu je žalovaný (pronajímatel) nepředal, ačkoli jej k tomu zavazovala
platná nájemní smlouva ze dne 7. 11. 2014 (dále též jen „nájemní smlouva“). Okresní soud vyšel ze zjištění, že rozsudkem ze dne 14. 4. 2016, č. j. 8 C
164/2015-110, Okresní soud v Chebu zamítl žalobu, kterou se žalobce proti
žalovanému domáhal předání nebytových prostor podle nájemní smlouvy, a Krajský
soud v Plzni rozsudek okresního soudu potvrdil rozsudkem ze dne 10. 8. 2016, č. j. 15 Co 205/2016-143, poté co dospěl k závěru, že nájemní smlouva mezi
účastníky byla sice uzavřena platně, ale vzhledem k tomu, že žalovaný následně
uzavřel novou platnou smlouvu ohledně stejných prostor s jiným nájemcem (panem
M.), kterému nebytové prostory také již fyzicky předal, brání vyhovění žalobě
ustanovení § 1763 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále též jen „o. z.“). V nyní projednávané věci se okresní soud ztotožnil s právním hodnocením
Krajského soudu v Plzni ohledně platnosti nájemní smlouvy. Porušení smluvního
ujednání žalovaným, který v rozporu s platnou smlouvou žalobci neumožnil výkon
nájemního práva a podnikání, je dle okresního soudu příčinou ušlého zisku
žalobce z podnikání v nebytových prostorách. Žalovaný proto za takto vzniklou
škodu odpovídá podle § 2913 odst. 1 a § 2952 o. z. Krajský soud v Plzni k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 8. 11. 2018, č. j. 10 Co 202/2018-141, změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu zamítl, a
rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vytkl okresnímu soudu, že nekriticky
přejal závěr Krajského soudu v Plzni z rozsudku ze dne 10. 8. 2016, č. j. 15 Co
205/2016-143, o platnosti nájemní smlouvy, ačkoli se jednalo o řízení s
odlišným předmětem, a tedy i s odlišným okruhem právně významných skutečností,
než je řízení současné. Odvolací soud na rozdíl od soudu okresního dospěl k
závěru, že nájemní smlouva je absolutně neplatná podle § 588 o. z., neboť
žalovaným uveřejněné záměry pronájmu nebytových prostor, které jejímu uzavření
předcházely, nesplňovaly požadavky § 39 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích. Záměr
na pronájem kavárny, prodejny oplatek, části kolonády a části pozemku pro
venkovní posezení byl totiž zveřejněn postupně, na třikrát, nemovité věci v něm
nebyly označeny dostatečně určitě a souhrnně v jednom dokumentu. Části pozemků
nejsou v záměrech nijak vymezeny, ani odkazem na plánek nebo nákres, u pronájmu
stavby je uvedena podmínka složení nájmu nájemcem na rok dopředu, zatímco u
záměrů na pronájem pozemků taková podmínka není.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje
z ustanovení § 237 o. s. ř. tím, že se odvolací soud při výkladu ustanovení §
13 o. z. odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, konkrétně od rozsudku ze dne
7. 1. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1071/2015, neboť jeho právní případ neposoudil
obdobně jako případ obdobný, již dříve rozhodnutý, aniž odchylku ve svém
rozhodnutí přesvědčivě odůvodnil. Shledal totiž neplatnou nájemní smlouvu,
kterou jiný senát téhož odvolacího soudu v jiném sporu mezi týmiž účastníky
shledal platnou. Jako judikatorně dosud neřešenou formuloval žalobce otázku
požadavku na specifikaci obecně známého předmětu nájmu obce v záměru. Má totiž
za to, že je-li objekt dlouhodobě v povědomí občanů obce znám, nemusí na
zveřejňovaný záměr pronájmu být kladeny tak přísné požadavky jako v případě
prodeje nemovitého majetku obce, který není občanům známý. Konečně by podle
žalobce měl žalovaný za škodu odpovídat i v případě, že by daná nájemní smlouva
byla neplatná, neboť neplatnost způsobil výhradně žalovaný a žalobce o ní
nevěděl. Žalobce odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 431/2010, od jehož závěrů se odvolací soud odchýlil, pokud neuvážil
důsledky neplatnosti, přičitatelné výhradně žalovanému. Žalobce proto navrhl
zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci k dalšímu řízení. Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěrem odvolacího soudu, že
nájemní smlouva je absolutně neplatná podle § 588 o. z. pro nedostatky
žalovaným zveřejněných záměrů na pronájem obecního majetku podle § 39 zákona o
obcích. Nájemní smlouva měla zřejmě být uzavřena ohledně jiných nemovitostí,
což však ze zveřejněných záměrů nevyplývalo. Záměry nejsou určeny jen občanům
obce, kteří snad mohli mít povědomí o tom, která konkrétní provozovna je
nabízena, ale i zájemcům mimo obec. Ostatně žalobce sám je z XY. Záměry na
pronájem předmětných nebytových prostor byly v rozporu s povinností žalovaného
nakládat hospodárně se svým majetkem, protože na základě nich uzavřená nájemní
smlouva byla pro město nevýhodná. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo
podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., a je přípustné pro
posouzení právní otázky, zda neplatnost právního jednání obce podle § 39 odst. 1 zákona o obcích je neplatností absolutní a zda obec odpovídá za škodu, která
v důsledku této neplatnosti vznikla; za daných skutkových okolností a za
účinnosti zákona č. 89/2012 Sb. tato otázka dosud dovolacím soudem nebyla
řešena. Dovolání je důvodné. Podle § 39 odst. 1 zákona o obcích záměr obce prodat, směnit, darovat,
pronajmout, propachtovat nebo vypůjčit hmotnou nemovitou věc nebo právo stavby
anebo je přenechat jako výprosu a záměr obce smluvně zřídit právo stavby k
pozemku ve vlastnictví obce obec zveřejní po dobu nejméně 15 dnů před
rozhodnutím v příslušném orgánu obce vyvěšením na úřední desce obecního úřadu,
aby se k němu mohli zájemci vyjádřit a předložit své nabídky.
Záměr může obec
též zveřejnit způsobem v místě obvyklým. Pokud obec záměr nezveřejní, je právní
jednání neplatné. Nemovitá věc se v záměru označí údaji podle zvláštního zákona
platnými ke dni zveřejnění záměru. Podle § 41 odst. 3 zákona o obcích k neplatnosti právního jednání z důvodů
stanovených v § 39 odst. 1 a 2 přihlédne soud i bez návrhu. Podle § 579 odst. 1 o. z. způsobil-li někdo neplatnost právního jednání, nemá
právo namítnout neplatnost nebo uplatnit z neplatného právního jednání pro sebe
výhodu. Podle odstavce druhého téhož ustanovení, kdo způsobil neplatnost
právního jednání, nahradí škodu z toho vzniklou straně, která o neplatnosti
nevěděla. Ustanovení § 39 odst. 1 zákona o obcích zakotvuje povinnost obce předtím, než
přistoupí k právnímu jednání, jehož předmětem je pronájem nemovité věci ve
vlastnictví obce, zveřejnit záměr uzavřít nájemní smlouvu nejméně po dobu 15
dnů před rozhodnutím orgánu obce, aby se k němu mohli vyjádřit zájemci a
předložit nabídky, přičemž nemovitá věc má být v záměru označena údaji podle
zákona č. 256/2013 Sb., o katastru nemovitostí (katastrální zákon). Pokud obec
záměr nezveřejní, je právní jednání neplatné, a to absolutně, neboť k jeho
neplatnosti soud přihlédne podle § 41 odst. 3 zákona o obcích i bez návrhu. Absolutní neplatnost právního jednání obce je způsobena nejen absencí
jakéhokoliv zveřejnění, ale i zveřejněním záměru bez dostatečně určitého
označení nemovité věci a bez konkrétní specifikace zamýšleného právního jednání. Žalobcem předestřená právní otázka požadavků na specifikaci předmětu právního
jednání v záměru obce, jímž obec dává na vědomí úmysl právní jednání učinit,
již byla v judikatuře Nejvyššího soudu řešena. Podle ustálené judikatury účelem
§ 39 odst. 1 zákona o obcích je především navenek projevit vůli obce ohledně
zamýšlené dispozice s jejím majetkem, a to takovým způsobem, z něhož kdokoli
(tedy nejen občané dané obce) sezná, s kterým konkrétním majetkem hodlá obec
naložit a jakým (zákonem předvídaným) způsobem. Je-li předmětem dispozice
nemovitá věc, musí být označena v souladu s příslušným ustanovením zákona o
katastru nemovitostí. Tyto obsahové požadavky platí i v případě záměru
pronajmout objekt, jenž byl dlouhodobě provozován k určitému účelu a je místní
veřejnosti znám, neboť záměr je určen předem neomezenému okruhu zájemců, kteří
nemusí být s místními poměry seznámeni (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 16. 7. 2008, sp. zn. 28 Cdo 3757/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1932/2008, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1250/2009, uveřejněný pod č. 45/2011 Sbírky soudních
rozhodnutí a stanovisek). Tyto judikatorní závěry se uplatní i za stávající
právní úpravy zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, a zákona č. 89/2012 Sb.,
občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014. V této věci odvolací soud na základě zjištěného skutkového stavu (který
přezkumu dovolacího soudu podle § 241a odst. 1 o. s. ř.
nepodléhá) uzavřel, že
zveřejněné záměry nevyhověly požadavku § 39 zákona o obcích, neboť záměr
pronajmout nebytové prostory a části pozemků byl zveřejněn nikoli najednou,
ačkoliv jde o společně využívané prostory, které byly následně pronajaty jednou
smlouvou, ale třemi po sobě zveřejněnými záměry, v nichž nebyly nebytové
prostory, ale zejména části pozemků popsány a konkretizovány tak, aby bylo
každému (nejen občanům Františkových Lázní) jednoznačně jasné, o jaké nemovité
věci se jedná. Tento závěr pokládá dovolací soud v napadeném rozsudku za
dostatečně odůvodněný. Posouzení odvolacího soudu respektovalo shora citovanou
judikaturu Nejvyššího soudu. Proto je nájemní smlouva neplatná, nikoli však
podle § 588 o. z., ale její neplatnost vyplývá přímo z § 39 odst. 1 zákona o
obcích, přičemž podle § 41 odst. 3 téhož zákona jde o neplatnost absolutní
(případná neplatnost nájemní smlouvy podle § 588 o. z. by přicházela v úvahu
při zjištěném nesouladu obsahu nájemní smlouvy s obsahem zveřejněných záměrů -
viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011, sp. zn. 32 Cdo 721/2010,
avšak takový skutkový závěr odvolací soud neučinil). Dovolací námitka
nesprávného právního posouzení neplatnosti nájemní smlouvy tedy není důvodná,
stejně jako námitka nesprávné aplikace § 13 o. z. Odvolací soud nejen
dostatečně odůvodnil svůj závěr o neplatnosti nájemní smlouvy, ale také
vysvětlil, proč tuto dílčí právní otázku hodnotí jinak než jiný senát téhož
soudu v jiném řízení. Postupoval tedy podle § 13 o. z. Odůvodněná je však dovolací námitka nedostatečného hodnocení důsledků
neplatnosti právního jednání obce. Skutečnost, že smlouva nebyla uzavřena
platně, může nájemci způsobit škodu, představovanou například náklady
vynaloženými na přípravu smlouvy či podnikatelského záměru, ale též ušlým
ziskem. Důsledky absolutní neplatnosti smlouvy řešila soudní judikatura již za
účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013
[viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1097/2002,
podle něhož důsledkem absolutní neplatnosti smlouvy je (příp. vedle vzájemné
restituční povinnosti účastníků podle § 457 obč. zák.) odpovědnost toho, komu
lze přičíst zavinění na způsobení neplatnosti smlouvy, za škodu, která v
důsledku neplatnosti vznikla]. Vzhledem k tomu, že odpovědnost za škodu, jejíž
příčinou je neplatně uzavřená smlouva s obcí, zákon o obcích neupravuje,
uplatní se pro tyto případy obecná právní úprava, tedy občanský zákoník (§ 9
odst. 2 o. z.), a to ustanovení § 579 o. z. Odstavec 1 citovaného ustanovení,
podle něhož ten, kdo způsobil neplatnost právního jednání, nemá právo
neplatnost namítnout, se vztahuje pouze na neplatnost relativní. Absolutní
neplatnost působí ex lege a soud k ní přihlíží z úřední povinnosti, skutečnost,
zda některý z účastníků absolutní neplatnost právního jednání způsobil, nemá
vliv na závěr o neplatnosti právního jednání, ani na způsob jejího uplatnění. Způsobení absolutní neplatnosti však může být důvodem k náhradě škody touto
neplatností způsobené podle § 579 odst. 2 o. z.
Povinnost nahradit škodu
představuje samostatnou skutkovou podstatu náhrady škody, jejímž předpokladem
je způsobení neplatnosti právního jednání [viz Lavický, P. a kol.: Občanský
zákoník I. Obecná část (§ 1?654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014,
s. 2071]. Je-li právní jednání obce absolutně neplatné podle § 39 odst. 1 a § 41 odst. 3
zákona o obcích, odpovídá obec za škodu tím vzniklou za podmínek § 579 odst. 2
o. z. V daném případě odvolací soud shledal důvody neplatnosti nájemní smlouvy,
tvrzené žalovaným, které spočívají v porušení závazného postupu podle § 39
zákona o obcích. Žalobce po celou dobu řízení tvrdil, že nájemní smlouva má být
pokládána za platnou, sám ji za platnou pokládal a o její neplatnosti nic
nevěděl. Proto bylo namístě žalobcem uplatněný nárok posoudit podle § 579 odst. 2 o. z., což odvolací soud neučinil a zmíněné ustanovení pominul, ačkoli na něj
žalobce odkazoval a žalovaný se v odvolání jeho aplikaci (byť obsahově jen
proti jeho prvému odstavci) bránil. Právní posouzení uplatněného nároku
odvolacím soudem tak bylo neúplné, a závěr, že žalobce nemá právo na náhradu
škody, je předčasný.
Dovolací soud proto podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. zrušil rozsudek
odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243g odst. 1 věta první
za středníkem o. s. ř.). Odvolací soud se v dalším průběhu řízení s
přihlédnutím k § 579 odst. 2 o. z. vypořádá s námitkou žalobce, že žalovaný má
za škodu odpovídat i v případě, že je nájemní smlouva ze dne 7. 11. 2014
neplatná, neboť žalobce o této neplatnosti nevěděl. O náhradě nákladů včetně
nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v souvislosti s konečným rozhodnutím ve
věci samé (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 19. 12. 2019
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu