25 Cdo 92/2009
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra
Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci
žalobkyň a) D. B. a b) M. D., obou zastoupených JUDr. Petrou Olmrovou
Nykodýmovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Říčanech, 17. listopadu 230, proti
žalovanému hlavnímu městu Praha, se sídlem úřadu v Praze 1, Mariánské nám. 2,
zastoupenému JUDr. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v
Praze 2, Karlovo nám. 18, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8
pod sp. zn. 7 C 59/2007, o dovolání žalobkyň proti usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 7. října 2008, č. j. 35 Co 304/2008-408, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. října 2008, č. j. 35 Co
304/2008-408, ve spojení s doplňujícím usnesením Městského soudu v Praze ze dne
27. října 2008, č. j. 35 Co 304/2008-414, se zrušuje a věc se vrací tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se po změně žaloby domáhaly náhrady škody ve výši 296.672,- Kč,
kterou zjistily počátkem srpna 1987 a která jim měla vzniknout na jejich
rodinném domě v P., postaveném na parcele č. 917, k. ú. Libeň, jehož jsou
podílovými spoluvlastnicemi, v důsledku nadměrného zatížení ulice, v níž se dům
nachází, těžkou nákladní dopravou během výstavby Radioterapeutického ústavu na
Bulovce, prováděné Výstavbou hl. m. Prahy (posléze Výstavba účelových staveb
Praha) jako investorem, Pozemními stavbami Prešov, š. p., jako dodavatelem a
Zdravoprojektem, s. p., jako projektantem stavby.
Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 1. 10. 1998, č. j. 14 C 133/90-230,
rozhodl, že žaloba je po právu proti prvnímu žalovanému hl. m. Praha, zastavil
řízení proti žalovanému Ingstav š. p. Michalovce, vůči ostatním žalovaným
žalobu zamítl z důvodu nedostatku pasivní legitimace a nepřiznal jim právo na
náhradu nákladů řízení. K odvolání žalobkyň a žalovaného hl. m. Praha Městský
soud v Praze rozsudkem ze dne 30. 8. 1999, č. j. 39 Co 84, 85/99-274, zrušil
rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž bylo zastaveno řízení proti
žalovanému Ingstav š. p. Michalovce, jinak rozsudek soudu prvního stupně
potvrdil.
Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. 4. 2002, č. j. 25 Cdo 972/2000-305,
byl zrušen rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek
soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému hlavnímu městu Praha, a rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku týkajícím se tohoto žalovaného, a věc byla v
tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolací soud
vyložil, že nebyla-li silniční komunikace sama místem uskutečnění stavby a
nebylo ani zjištěno, že by při stavbě Radioterapeutického ústavu byl užíván k
provedení prací dům či pozemek žalobkyň, ani že by žalobkyním bylo v té
souvislosti uloženo omezení vlastnického práva ve prospěch stavebníka podle §
135 odst. 1 stavebního zákona, nelze v daném případě odpovědnost žalovaného
podle ustanovení § 135 odst. 2 stavebního zákona dovozovat. Odvolací soud
správně vyložil, že činnost žalovaného, která byla zjištěna jako příčina vzniku
škody, byla činností povolenou, a tedy nikoliv protiprávní, nezvažoval však,
zda připadá v úvahu některý typ tzv. odpovědnosti objektivní, u níž je namísto
porušení právní povinnosti předpokladem odpovědnosti kvalifikovaná skutečnost,
která nemusí být v rozporu s právem, jak je tomu u škody vyvolané povahou
provozu zvlášť nebezpečného podle ustanovení § 432 obč. zák. Dovolací soud
uložil soudu odvolacímu, aby nárok žalobkyň zkoumal z hlediska tohoto
ustanovení a vyřešil, zda provozem zvlášť nebezpečným ve vztahu k domu žalobkyň
mohou být i pravidelné a opakované průjezdy těžkých stavebních a nákladních
mechanizmů způsobující nadměrné zatížení pozemní komunikace, jejíž
stavebnětechnický stav není takovému namáhání uzpůsoben.
V řízení proti žalovanému hl. m. Praha, které bylo vyloučeno k samostatnému
řízení vedenému pod sp. zn. 7 C 1/2000, Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze
dne 18. 1. 2001, č. j. 7 C 1/2000-47, uložil žalovanému povinnost zaplatit
žalobkyním společně a nerozdílně částku 296.672,- Kč a rozhodl o náhradě
nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu. K odvolání žalobkyň Městský soud v
Praze usnesením ze dne 18. 7. 2001, č. j. 23 Co 300/2001-58, zrušil výrok o
náhradě nákladů řízení a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení.
Usnesením ze dne 11. 11. 2002, č. j. 7 C 83/2002, 7 C 1/2000-61, Obvodní soud
pro Prahu 8 spojil řízení ve věci sp. zn. 7 C 83/2002 (původně 14 C 133/90) a
ve vyloučené věci vedené pod sp. zn. 7 C 1/2000 ke společnému projednání,
zastavil řízení o základu žaloby a rozhodl nově o náhradě nákladů řízení.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 2. 2003, č. j. 23 Co 30/2003-340,
odmítl odvolání žalovaného proti výroku o spojení věcí ke společnému
projednání, potvrdil výrok o zastavení řízení a nákladový výrok a rozhodl o
náhradě nákladů odvolacího řízení.
Poté, co k odvolání žalobkyň Městský soud v Praze usnesením ze dne 14. 12.
2005, č. j. 12 Co 397/2005-60, potvrdil usnesení ze dne 7. 6. 2005, č. j. 14 C
97/2002-34, jímž Obvodní soud pro Prahu 8 povolil obnovu řízení projednávaného
tímto soudem pod sp. zn. 7 C 1/2000, rozhodl Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením
ze dne 27. 3. 2008, č. j. 7 C 59/2007-389, tak, že zamítl návrh žalovaného na
změnu rozsudku zdejšího soudu ze dne 18. 1. 2001, č. j. 7 C 1/2000-47, a změnu
usnesení zdejšího soudu ze dne 11. 11. 2002, č. j. 7 C 1/2000-61 ve spojení s
věcí 7 C 83/2002 (původně 14 C 133/90) ve znění usnesení Městského soudu v
Praze ze dne 13. 2. 2003, č. j. 23 Co 30/2003-340. Vyšel ze zjištění, že škoda
na domu žalobkyň spočívala zejména v „sednutí základů a potrhání základového
zdiva“. Tyto účinky byly vyvolány provozem těžkých nákladních automobilů
dopravujících materiál na stavbu Radioterapeutického ústavu Bulovka, zvýšenými
dynamickými účinky automobilové dopravy ulicí, v níž se dům nachází, a to po
komunikaci, jež k tomu nebyla uzpůsobena, přičemž výstavba změnila vlhkostní
poměry v podzákladí a snížila únosnost půdy při současném zvýšeném dynamickém
zatížení. V souladu s názorem Nejvyššího soudu soud prvního stupně dovodil, že
se jedná o škodu vyvolanou povahou provozu zvlášť nebezpečného podle § 432 obč.
zák. a jeho provozovatelem nebyli konkrétní provozovatelé dopravních
prostředků, kteří užívali předmětnou komunikaci, ale že jím byl žalovaný jako
právní nástupce investora stavby Výstavby hlavního města Prahy. Námitku
žalovaného, že při určení výše škody je třeba přihlédnout ke spoluzavinění na
straně žalobkyň (základ domu nebyl dostatečně hluboký, což se podílelo na
rozsahu vzniklé škody), soud neshledal důvodnou, neboť znalec vyčíslil škodu
právě s ohledem na spoluzavinění žalobkyň. Soud shledal napadený rozsudek věcně
správným, proto návrh na jeho změnu zamítl.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 7. 10. 2008, č. j. 35 Co 304/2008-408, doplněným usnesením ze dne 27. 10. 2008, č. j. 35 Co
304/2008-414, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že se mění rozsudek
soudu prvního stupně ze dne 18. 1. 2001, č. j. 7 C 1/2000-47, a výrok usnesení
soudu prvního stupně ze dne 11. 11. 2002, č. j. 7 C 1/2000-61 (7 C
83/2002-320), ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 2. 2003, č. j. 23 Co 30/2003-340, tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky
296.672,- Kč, a žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudy všech
stupňů. Odvolací soud po doplnění, resp. zopakování dokazování hospodářskou
smlouvou uzavřenou mezi Výstavbou hl. m. Prahy – VÚS a Pozemními stavbami, n. p. Prešov, dne 5. 10. 1983, rozhodnutím odboru dopravy Národního výboru hl. m. Prahy ze dne 16. 7. 1986 a rozhodnutím odboru energetiky, dopravy a zemědělství
Obvodního národního výboru v Praze 8 ze dne 17. 7. 1986 se ztotožnil se závěrem
soudu prvního stupně, že odpovědnost za škodu v tomto případě nese provozovatel
zvlášť nebezpečného provozu, avšak pochybení shledal v řešení otázky určení
subjektu, který lze v daném případě za provozovatele předmětného zvlášť
nebezpečného provozu označit. S odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1006/2002, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2004, č. j. 25 Cdo 1829/2003, uvedl, že povinnost k náhradě škody stíhá
provozovatele provozní činnosti bez ohledu na to, že ji tento provozovatel
případně vykonával za účelem splnění svého závazku vůči třetí osobě, nýbrž
rozhodující pro vznik jeho odpovědnosti za škodu je pouze to, že svou konkrétní
provozní činností, ke které byl oprávněn, škodu způsobil. Podle odvolacího
soudu je nutno vyjít ze zjištění, kdo konkrétně v rámci svého předmětu činnosti
vyvíjel činnost nesoucí znaky provozu zvlášť nebezpečného s tím, že bez ohledu
na to, zda touto činností dotčený subjekt plnil svůj závazek vůči třetí osobě
či nikoliv, je to právě on, kdo jako provozovatel této činnosti za škodu
vyvolanou povahou provozu odpovídá, a nikoliv osoba, pro kterou byla tato
činnost vykonávána. Soud prvního stupně nepostupoval správně, jestliže
zohlednil pouze to, který subjekt o mimořádné užívání veřejné komunikace žádal. Z rozhodnutí, jimiž odvolací soud dokazování zopakoval, odvolací soud zjistil,
že jejich adresátem je sice právní předchůdce žalovaného Výstavba hl. m. Prahy
– VÚS, dodavatelem prací je však jiný subjekt, a to Pozemné stavby Prešov,
zatímco adresát rozhodnutí vystupuje v postavení investora. Totéž zjistil
odvolací soud z hospodářské smlouvy ze dne 5. 10. 1983, když touto smlouvou se
národní podnik Pozemné stavby Prešov zavázal jako dodavatel dodat odběrateli,
tedy Výstavbě hl. m. Prahy – VÚS, stavební část stavby Radioterapeutického
ústavu Bulovka zahrnující veškeré práce, vycházející z odsouhlasené projektové
dokumentace.
Odvolací soud dovodil, že zajišťoval-li realizaci vlastních
stavebních prací na zmíněné stavbě v rámci své hospodářské činnosti subjekt od
právního předchůdce žalovaného odlišný a v souvislosti s tím též využíval ulici
Na Truhlářce k přepravě stavebního materiálu těžkými nákladními vozidly, je bez
ohledu na to, že tím tento subjekt plnil svůj smluvní závazek vůči právnímu
předchůdci žalovaného jako investorovi stavby, zřejmé, že žalovaný není osobou,
která je ve smyslu § 432 obč. zák. za škodu vzniklou na domě žalobkyň právně
odpovědná.
Proti tomuto usnesení podaly žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozují z
ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a které odůvodňují podle § 241a odst.
2 písm. b) a § 241a odst. 3 o.s.ř. Dovolatelky poukázaly na závazný právní
názor obsažený ve zrušovacím rozhodnutí Nejvyššího soudu, že se soudy musí
zabývat tím, zda provozem zvlášť nebezpečným ve vztahu k jejich domu mohou být
i pravidelné a opakované průjezdy těžkých stavebních a nákladních mechanizmů
způsobující nadměrné zatížení pozemní komunikace, jejíž stavebnětechnický stav
není takovému namáhání uzpůsoben, a uvedly, že se odvolací soud tímto závazným
právním názorem dovolacího soudu neřídil a otázkou, zda provozování komunikace
se může za určitých okolností stát provozem zvlášť nebezpečným, se vůbec
nezabýval. Podle dovolatelek šlo o posouzení odpovědnosti provozovatele
komunikace a nikoli provozovatele dopravy nákladními auty, v tomto případě by
totiž nebylo možné aplikovat obecné ustanovení § 432 obč. zák., ale aplikovala
by se speciální úprava obsažená v § 427 až 431 obč. zák. Provozovatelem
komunikace byl investor, na základě jeho žádosti a v jeho prospěch bylo vydáno
rozhodnutí, kterým bylo umožněno použít komunikaci ulice Na Truhlářce k
provozování těžké nákladní dopravy, na kterou nebyla projektována. Bylo ji tedy
možno k tomuto účelu používat jen na základě speciálního povolení, jež bylo
vydáno investorovi, který se tímto stal provozovatelem zvlášť nebezpečného
provozu této komunikace a proto také nese odpovědnost za škodu, která z takto
ad hoc vzniklého nebezpečného provozu vznikla. Dovolatelky navrhly, aby
rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno a věc mu byla vrácena k novému
projednání a rozhodnutí.
Žalovaný se ve svém vyjádření k dovolání zcela ztotožnil se závěry odvolacího
soudu, a namítl, že výklad žalobkyň neodpovídá odůvodnění rozsudku Nejvyššího
soudu, č. j. 25 Cdo 972/2000-305, v němž se uvádí, že škoda na domu žalobkyň
spočívala zejména v „sednutí základů a potrhání základového zdiva“. Byly-li
tyto účinky vyvolány provozem těžkých nákladních automobilů, je zcela
nepochybné, že oním nebezpečným provozem je jednoznačně provoz těžkých
nákladních automobilů. Žalovaný, resp. jeho právní předchůdce stavbu pouze
financoval, jednotlivé stavební práce však neprováděl a za škodu způsobenou
jinými subjekty tak nemůže odpovídat. Žalobkyně teprve v dovolání přicházejí s
tím, že provozovatelem zvlášť nebezpečného provozu je provozovatel komunikace,
kterým byl právní předchůdce žalovaného. Žalovaný proto navrhl, aby dovolání
bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací posoudil dovolání – podle čl. II. bodu 12
zákona č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění
účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o.s.ř.“), shledal, že dovolání bylo podáno
včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), je
ve věci samé přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) ve spojení s §
237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelky uplatňují jako důvod
dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací
soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý
právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci
nesprávně aplikoval.
V případě odpovědnosti za škodu vyvolanou povahou provozu zvlášť nebezpečného
podle § 432 obč. zák. jde o odpovědnost založenou na principu objektivním,
jejíž základ tvoří kvalifikovaná událost, nikoli zaviněné porušení právní
povinnosti. Předpokladem této odpovědnosti je, že škoda vyplývá ze samotné
povahy provozu a že skutečně byla vyvolána zvlášť kvalifikovanou událostí.
Uvedená podmínka je splněna, jestliže se projevily zvláštní vlastnosti provozu,
kterými se projevuje v okolním světě jeho nebezpečnost a které jsou zároveň
objektivně způsobilé vyvolat škodu u třetích osob. Je-li mezi vzniklou škodou,
jejíž náhrada je požadována, a povahou provozu (jeho nebezpečností) příčinná
souvislost, je to důvodem vzniku objektivní odpovědnosti podle § 432 obč. zák.
Jak Nejvyšší soud uvedl již v dřívějším rozsudku ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25
Cdo 972/2000, provozem zvlášť nebezpečným ve vztahu k domu nacházejícímu se na
pozemku sousedícím s komunikací mohou být i pravidelné a opakované průjezdy
těžkých stavebních a nákladních mechanizmů způsobující nadměrné zatížení
pozemní komunikace, jejíž stavebnětechnický stav není takovému namáhání
uzpůsoben. O tom, že škoda na domě žalobkyň byla vyvolána povahou provozu
zvlášť nebezpečného, není sporu, otázkou zůstává, kdo byl provozovatelem této
činnosti, která měla charakter zvlášť nebezpečného provozu.
Jak vyplynulo ze skutkových zjištění v dané věci (skutkový stav není v dovolání
zpochybňován, a nepodléhá tak dovolacímu přezkumu), pravidelné a opakované
průjezdy těžkých stavebních a nákladních mechanizmů po pozemní komunikaci
sousedící s pozemkem, na němž stojí dům žalobkyň, byly prováděny v rámci
provozní činnosti dodavatelů stavebních prací. Povolení užívat veřejnou
komunikaci „Na Truhlářce“ tam i zpět nad obvyklou míru vlivem zvýšené intenzity
tohoto druhu dopravy bylo vydáno ve prospěch právního předchůdce žalovaného,
který byl investorem celé výstavby Radioterapeutického ústavu na Bulovce. Z
hlediska odpovědnosti provozovatele je nerozhodné, zda zvlášť nebezpečný provoz
provádí sám či zda jej vykonává prostřednictvím jiné osoby, jíž tuto práci
smluvně zadal a která v rámci provozu vedeném po komunikaci škodu způsobila
(srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo
3095/2005, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 5508, či
rozsudek téhož soudu ze dne 22. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2102/2002, publikovaný
tamtéž pod C 1852). I stavebník může být provozovatelem nebezpečné činnosti,
jestliže jde o činnost spojenou s jím prováděnou stavbou, a to bez ohledu na
to, zda konkrétní stavební práce zajišťoval sám nebo prostřednictvím svého
smluvního partnera, jemuž zadal provedení díla.
Tím sice není vyloučena odpovědnost toho, kdo konkrétně práce pro stavebníka
provedl, pokud škoda byla vyvolána přímo povahou jeho provozní činnosti, avšak
stavebník, jímž může být případně i investor, se nemůže své odpovědnosti vůči
třetím osobám zprostit poukazem na to, že k vlastnímu provedení stavebních
prací spojených s průjezdy těžké techniky na základě povolení, jež mu bylo
vydáno, si sjednal nějaký další subjekt, který práci v rámci své provozní
činnosti pro něj provedl. Není totiž zákonného důvodu vylučovat odpovědnost
jednoho subjektu jen proto, že za tutéž škodu odpovídá či může odpovídat též
jiný subjekt, a není tak vyloučena jejich společná a nerozdílná odpovědnost.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném
právním posouzení věci, takže z hlediska dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2
písm. b) o.s.ř. není správné; Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za
středníkem, odst. 3 věta první o.s.ř.). Právní názor vyslovený v tomto
rozhodnutí je závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě
nákladů původního i dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. května 2011
JUDr. Petr
Vojtek, v. r.
předseda senátu