MSPH 77 INS 4563/2021 208 ICm 2459/2021 25 ICdo 42/2024-141
ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Tiché a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobkyně: BORGA, s. r. o., IČO 26243521, se sídlem Popůvky 203, 664 41 Popůvky, zastoupená Mgr. Ing. Ondřejem Dlouhým, advokátem se sídlem Opletalova 600/6, 602 00 Brno, proti žalované: ACEMA Credit Czech, a. s., IČO 26158761, se sídlem U Libeňského pivovaru 63/2, 180 00 Praha 8, zastoupená JUDr. Ing. Stanislavem Polenou, advokátem se sídlem Hybernská 1009/24, 110 00 Praha 1, o popření pohledávky P89 přihlášeným věřitelem, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 208 ICm 2459/2021, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice RRK, spol. s r. o., IČO 14867184, se sídlem Krčská 417/37, 140 00 Praha 4, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 77 INS 4563/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2023, č. j. 208 ICm 2459/2021, 103 VSPH 238/2023-102 (MSPH 77 INS 4563/2021), takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 10. 2023, č. j. 208 ICm 2459/2021, 103 VSPH 238/2023-102 (MSPH 77 INS 4563/2021), se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
2459/2021-59, kterým tento soud žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení, tak, že se určuje, že dílčí pohledávky č. P89/3 ve výši 1 850 000 Kč a č. P89/4 ve výši 4 569 750 Kč, přihlášené žalovanou do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužnice (RRK, spol. s r. o.) u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 77 INS 4563/2021, nejsou pohledávkami po právu, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Po částečném zopakování dokazování vyšel ze zjištění, že žalovaná, dlouhodobě poskytující nebankovní podnikatelské úvěry, uzavřela dne 23.
11. 2017 s dlužnicí smlouvu o úvěru ve výši 5 500 000 Kč, který se dlužnice zavázala uhradit s úrokem ve výši 16,4 % p. a. formou 122 pravidelných měsíčních splátek. Podle čl. 6.1 obchodních podmínek, které se staly součástí smlouvy o úvěru, se v případě prodlení dlužnice se splacením jakýchkoli dvou splátek jistiny úvěru a/nebo úroků a/nebo poplatku za správu úvěru se celý dluh stává splatným. V takovém případě byla dlužnice povinna žalované zaplatit smluvní pokutu ve výši 1 850 000 Kč (dále jen „pokuta 1“) splatnou v den následující po dni, kdy se celý dluh stal splatným.
V případě prodlení se zaplacením jakékoli splátky jistiny úvěru a/nebo úroků a/nebo poplatku za správu úvěru byla dlužnice dále povinna zaplatit žalované smluvní pokutu z prodlení ve výši 6 750 Kč denně (dále jen „pokuta 2“), a to od prvního dne prodlení až do zaplacení. Pro případ, že proti dlužnici bude pravomocně nařízen výkon rozhodnutí nebo exekuce nebo zahájeno insolvenční řízení, se měl celý dluh stát splatným a dlužnice byla v takovém případě zavázána zaplatit žalované smluvní pokutu z prodlení ve výši 6 750 Kč denně (dále jen „pokuta 3“) ode dne následujícího po dni, v němž se celý dluh stane splatným, až do zaplacení.
Téhož dne byla mezi žalovanou a dlužnicí uzavřena i zástavní smlouva, podle které byl dluh vůči žalované zajištěn nemovitými věcmi ve vlastnictví dlužnice v této smlouvě specifikovanými. Současně téhož dne dlužnice formou notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti svůj dluh vůči žalované uznala. Konečně byla notářským zápisem uzavřena další zástavní smlouva, na jejímž základě byl dluh vůči žalované zajištěn též obchodním závodem dlužnice. Dlužnice se po uhrazení 17 splátek dostala do prodlení, zbytek poskytnutého úvěru se tak stal splatným a ze strany žalované byla po dlužnici požadována též výše uvedená jednorázová smluvní pokuta.
Dne 27. 5. 2021 nastaly účinky spojené s usnesením o úpadku a prohlášením konkursu na majetek dlužnice, přičemž žalovaná do insolvenčního řízení přihlásila svou pohledávku vzniklou z úvěrové smlouvy ze dne 23. 11. 2017 přihláškou P89, která mimo jiné obsahovala, jakožto dílčí pohledávku č. 3, jednorázovou smluvní pokutu ve výši 1 850 000 Kč, a jakožto dílčí pohledávku č. 4 pak smluvní pokutu 6 750 Kč za každý den prodlení, která vzhledem k 677 dnům prodlení činila 4 569 750 Kč. Žalobkyně považovala sjednané smluvní pokuty za rozporné s dobrými mravy, a proto napadla tyto dílčí pohledávky včasným popěrným úkonem, který se podle § 200 odst. 5 zákona č.
182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), považuje za žalobu. Pohledávky současně popřel též insolvenční správce.
2. Odvolací soud při právním posouzení odkázal na příslušnou právní úpravu, na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1380/2021 a rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, ze kterých citoval, a na rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 3120/2021, které ale neaplikoval, protože se přihlásilo k závěrům vyjádřeným v R 81/2020, jež byly dle odvolacího soudu překonány citovaným rozhodnutím velkého senátu. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sen. zn. 33 ICdo 22/2016 uvedl, že namítaná nadbytečnost utvrzení dluhu smluvní pokutou může zakládat rozpor s dobrými mravy, a tedy i neplatnost právního jednání, pokud s ohledem na další okolnosti konkrétního případu – zejména na ostatní zajišťovací a utvrzovací prostředky – smluvní pokuta v jejich důsledku již neplní svou sankční, preventivní ani uhrazovací funkci.
Následně hodnotil soulad pokut 1, 2 a 3 s dobrými mravy, a to společně s dalšími nároky a utvrzovacími a zajišťovacími prostředky sjednanými ve prospěch žalované. Protože posouzení souladu ujednání s dobrými mravy představuje obsahovou kontrolu, pro níž jsou relevantní okolnosti dané v době sjednání, je nerozhodné, v jakém rozsahu (a zda) následně byly veškeré sjednané nároky vůči dlužnici uplatněny. Pohledávka žalované z úvěru byla zajištěna nemovitými věcmi ve vlastnictví dlužnice i jejím obchodním závodem, nadto byl dluh uznán notářským zápisem se svolením k vykonatelnosti.
Tyto instituty představovaly zajištění závazku a jeho utvrzení co do procesního postavení žalované; neplnily v rámci právního vztahu preventivně-sankční funkci. Lze k nim však přihlédnout jako k okolnostem týkajícím se rizikovosti úvěru, které jsou relevantní pro posouzení mravnosti dalších sjednaných nároků věřitele, které potenciálně měly tuto rizikovost vyvažovat. Smluvní pokuty v dané věci měly především sankční charakter a v komplexu ostatních užitých institutů byl v obecné rovině prostor pro jejich užití.
Odvolací soud nicméně shledal, že ujednané sankce ve svém souhrnu odporují dobrým mravům, a to proto, že již jen v důsledku prodlení s druhou splátkou mělo dojít k zesplatnění úvěru (k němuž mohlo rovněž dojít i zahájením vykonávacího, exekučního či insolvenčního řízení) a ke vzniku smluvní pokuty ve výši 33,64 % z plné výše jistiny, vedle níž mohla věřitelka požadovat i smluvní pokutu ve výši až 2 x 6 750 Kč denně (2 x 0,12 % z plné výše jistiny). Částku 6 750 Kč (uplatněnou v rámci pokuty 2) přitom žalovaná mohla požadovat i za prodlení s byť jen zanedbatelnou částí jediné splátky a měla na ni nárok (i) před zesplatněním jistiny.
Odvolací soud dovodil, že je namístě ji poměřovat i ve vztahu k jednotlivé splátce (ve vztahu k níž se jednalo o pokutu ve výši 7,16 % denně), a to vše za situace, kdy žalovaná měla nárok na úrok z úvěru ve výši 16,4 % ročně, který nebyl případným zesplatněním ohrožen, a v případě prodlení s jednotlivými platbami měla žalovaná i nárok na zákonný úrok z prodlení, který v době sjednání úvěru činil 8,5 % ročně. Odvolací soud dospěl k závěru, že vzájemným posouzením všech povinností, k nimž se dlužnice zavázala, v porovnání s povinnostmi věřitele, nemohly smluvní pokuty v uvedené výši primárně (a to ani ve vztahu mezi podnikateli) plnit svou preventivně-sankční funkci, a byly tak sjednány v rozporu s dobrými mravy, jelikož obohacení, jehož se na jejich základě mělo dostat žalované, je zcela zjevně neúměrné jejímu ohroženému zájmu na řádném splácení úvěru.
Odvolací soud zdůraznil, že i v případě zesplatnění úvěru byly zachovány veškeré předchozí nároky žalované jen s tou modifikací, že již mohla požadovat uhrazení celé jistiny namísto jen jednotlivých ujednaných splátek. Pokuty 1 a 3 jsou zcela neúměrné tomuto zásahu do práv věřitele a pokuta 2 je zcela neúměrná zásahu do práv žalované způsobenému případným (částečným) prodlením se splacením, byť jen jediné splátky (či její části). Z uvedeného důvodu jsou ujednání o (všech) smluvních pokutách absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy.
Námitkami týkajícími se postavení dlužnice jako slabší strany, dalších okolností sjednávání smluvních pokut, ani možností moderace smluvní pokuty se odvolací soud pro nadbytečnost nezabýval.
3. Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalovaná dovoláním. Přípustnost dovolání spatřuje v řešení tří níže upřesněných otázek
hmotného práva a jako dovolací důvod uvádí nesprávné právní posouzení věci.
1. Namítá odklon od ustálené judikatury Nejvyššího soudu představované rozhodnutím sp. zn. 21 Cdo 948/2006, pokud odvolací soud přijal závěr o relativní neplatnosti ujednání o smluvních pokutách, ačkoliv dovolatelka vznesla v řízení námitku promlčení, kterou odvolací soud ignoroval. Navíc odkázal pouze na § 580 o. z. a nezabýval se otázkou, zda jsou splněny předpoklady § 588 o. z. pro vyslovení závěru o neplatnosti absolutní pro zjevný rozpor s dobrými mravy.
2. Odvolací soud vydal pro dovolatelku překvapivé rozhodnutí, neboť je založil na závěru o absolutní neplatnosti ujednání o smluvních pokutách z důvodu jejich nepřiměřenosti, přičemž touto otázkou se soud prvního stupně s ohledem na tehdy ustálenou judikaturu nezabýval. Tím se odvolací soud odchýlil od rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3844/12.
3. Odvolací soud nesprávně posoudil otázku, zda byly smluvní pokuty sjednány v rozporu s dobrými mravy. Neposuzoval rozpor s dobrými mravy z hlediska dobrých mravů roku 2017 (okamžik uzavření smlouvy o úvěru), ale z hlediska dobrých mravů roku 2023 (rozpor s rozhodnutím sp. zn. 28 Cdo 2660/2007). Ohledně definice dobrých mravů odkazuje dovolatelka na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2970/2009, zdůrazňuje, že se obsah pojmu dobré mravy v čase vyvíjí, a tvrdí, že se mravní pravidla v průběhu trvání úvěrového vztahu mezi ní a dlužnicí zpřísnila.
V roce 2017 totiž judikatura smluvní pokuty sjednané v obdobné výši za rozporné s dobrými mravy nepovažovala. Dovolatelka akcentuje autonomii vůle a v judikatuře Nejvyššího soudu vyjádřenou výjimečnost závěru soudu o absolutní neplatnosti ujednání stran pro rozpor s dobrými mravy, která navíc musí být vždy odůvodněna mimořádnými okolnostmi daného případu (rozhodnutí sen. zn. 23 ICdo 56/2019). Výše smluvních pokut v kombinaci s dalšími zajišťovacími a utvrzovacími instrumenty nebyla v kontextu řešené věci nepřiměřená, neboť smlouvu uzavíraly dvě ekonomicky silné společnosti a jednalo se o vysoce rizikový úvěr.
Výši denní smluvní pokuty odvolací soud nesprávně poměřoval s výší splátky, a nikoliv celého úvěru, protože utvrzenou smluvní povinností bylo řádné splácení celého úvěru, a ne zaplacení každé splátky. Konečně odvolací soud v rozporu s rozhodnutím sp. zn. 31 Cdo 2273/2022 nepřihlédl ke skutečnému účelu sjednání smluvních pokut a nezohlednil narušení zájmů věřitele. Rovněž nesprávně uzavřel, že smluvní pokuty plnily pouze sankční funkci. Odvolací soud nevzal v úvahu, že by žalované mohla vzniknout nějaká škoda krytá smluvními pokutami.
Zdůraznila uhrazovací a preventivní funkci smluvních pokut. Jako příklad uvádí náklady spojené s vymáháním dlužné částky a nemožnost s těmito finančními prostředky vyvíjet další podnikatelskou činnost. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že opomenutí námitky promlčení není relevantní, protože rozpor s dobrými mravy vede vždy k neplatnosti absolutní, že napadené rozhodnutí není překvapivé a že úvaha odvolacího soudu o rozporu právního jednání s dobrými mravy je správná. Rozporovala tvrzení dovolatelky, že smluvní pokuty neplnily pouze sankční funkci, neboť dle smluvních ujednání se sjednání smluvní pokuty nedotýkalo nároku na náhradu případné škody. Navrhla odmítnutí dovolání.
5. Nejvyšší soud posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen „o. s. ř.“) a jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. a je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro posouzení otázky rozporu právního jednání s dobrými mravy, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je důvodné.
6. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.
7. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.
8. Ustanovení § 580 o. z. uvádí důvody neplatnosti. Neplatné je tak mimo jiné právní jednání, které se příčí dobrým mravům. Ustanovení § 588 o. z. potom řeší, kdy soud k neplatnosti právního jednání přihlédne i bez návrhu, neboť jde o jednání absolutně neplatné. Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu ze dne 10. 6. 2020, sen. zn. 31 ICdo 36/2020, vyložil příslovce „zjevně“, užité v § 588 o. z., tak, že nevyjadřuje požadavek na určitý stupeň intenzity narušení veřejného pořádku posuzovaným právním jednáním, nýbrž toliko zdůrazňuje, že narušení veřejného pořádku musí být zřejmé, jednoznačné a nepochybné. I když Nejvyšší soud vykládal pojem „zjevného narušení veřejného pořádku“, je na místě vztáhnout tyto závěry obdobně i na „zjevný“ rozpor s dobrými mravy. Následkem zjevného rozporu s dobrými mravy je pak absolutní neplatnost právního jednání. Právní jednání se tedy buď příčí dobrým mravům a je absolutně neplatné, nebo dobré mravy zjevně porušeny nejsou a právní jednání z tohoto důvodu neplatné není. Tyto závěry učinil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 16. 3. 2021, sen. zn. 23 ICdo 56/2019, uveřejněném pod č. 80/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní (dále jen „Sb. rozh. obč.“), ve kterém navázal na svou předchozí rozhodovací praxi a s odkazem na rozsudek ze dne 22. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1490/2019, zopakoval, že se korektiv dobrých mravů aplikuje i na vztahy mezi podnikateli. Připomněl rovněž, že případný zásah soudu do autonomie vůle stran pro rozpor s dobrými mravy bude zásahem nepochybně výjimečným a vždy odůvodněným mimořádnými okolnostmi daného případu.
9. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že úvahu odvolacího soudu o souladu či nesouladu právního jednání (dříve právního úkonu) s dobrými mravy lze zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 613/2018, ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, nebo usnesení ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 29 Cdo 584/2014).
10. Korektivem dobrých mravů se dovolací soud zabývá ve své judikatuře. Pro daný případ je však podstatné rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2023, sp. zn. 23 Cdo 3120/2021, v němž dovolací soud uvedl, že se i nadále uplatní závěr, dle kterého za právní jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům (§ 588 o. z.), nelze považovat ujednání o smluvní pokutě pouze z důvodu nepřiměřenosti její výše. Takovou smluvní pokutu může soud na návrh dlužníka snížit s přihlédnutím ke kritériím stanoveným v § 2051 o. z. Jinak řečeno, nepřiměřeně vysoká smluvní pokuta nemůže z důvodu své nepřiměřené výše zakládat (absolutní) neplatnost ujednání pro porušení dobrých mravů, nýbrž může být důvodem k použití moderačního práva soudem jako způsob dodatečné kontroly přiměřenosti konkrétního nároku. Pokud by se dobrým mravům příčily okolnosti, za kterých byla smluvní pokuta sjednána, není vyloučeno posoudit její ujednání jako (absolutně) neplatné podle § 588 o. z. V takovém případě však nepřichází v úvahu její moderace. Je třeba zdůraznit, že tyto závěry nejsou v rozporu s rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, publikovaným pod č. 76/2023 Sb. rozh. obč., jak se nesprávně domnívá odvolací soud, neboť citovaný rozsudek na posouzení dobrých mravů jako takových nic nezměnil. Řešil totiž otázku, zda lze moderaci smluvní pokuty podle § 2051 o. z. pojímat jako nástroj obsahové kontroly přiměřenosti ujednání. Dospěl k závěru, že nikoliv a že se východiskem moderace stává zkoumání přiměřenosti konkrétní pohledávky na smluvní pokutu a jejím cílem je pak zajištění toho, aby s ohledem na zájmy stran nebyla věřiteli hrazena smluvní pokuta in concreto nepřiměřená (bod 53 rozhodnutí velkého senátu). V rámci argumentace pak uvedl, že dobré mravy jsou v nové právní úpravě předpokladem platnosti právního jednání, které se upíná k okamžiku, kdy je projev vůle učiněn. Ze samotné skutečnosti, že se věřitel domáhá zaplacení (realizuje svůj nárok ze smlouvy) smluvní pokuty, jejíž výše je nepřiměřená, nelze dovozovat zneužití práva. O něm by bylo možno hovořit tehdy, vykoná-li věřitel právo v rozporu se zájmem protistrany na který by měl brát zřetel, či způsobem, který je v rozporu s jeho předchozím chováním, anebo má-li jednání šikanózní charakter; vše posuzováno k okamžiku uzavření smlouvy.
11. Odvolací soud založil svůj závěr o rozporu sjednání smluvních pokut s dobrými mravy na úvaze, že jednorázová smluvní pokuta ve výši 1 850 000 Kč navázaná na prodlení již s druhou splátkou činila 33,64 % z jistiny, denní smluvní pokuty 2 a 3 navázané na prodlení dlužnice či zahájení vykonávacího, exekučního nebo insolvenčního řízení činily 0,12 % z jistiny a 7,16 % z jednotlivé splátky, s přihlédnutím k dalším sjednaným zajišťovacím a utvrzovacím nástrojům, nároku žalované na úrok z úvěru ve výši 16,4 % a úrok z prodlení, nemohly plnit svou preventivně-sankční funkci, neboť obohacení, kterého se mělo dostat žalované, zcela zjevně neodpovídalo jejímu ohroženému zájmu na řádném splácení úvěru.
12. Je tedy zřejmé, že odvolací soud založil svůj závěr o absolutní neplatnosti ujednání o smluvních pokutách pro rozpor s dobrými mravy zejména na jejich výši, a to přesto, že zákon sjednání těchto instrumentů umožňuje a výslovně nezakazuje ani jejich kombinaci, přičemž každý z nich má plnit určité funkce (smluvní úrok představuje úplatu za užívání cizího kapitálu, zajišťovací instituty mají věřiteli poskytnout majetkové hodnoty, ze kterých se bude moci uspokojit, nebude-li dlužník plnit, utvrzovací instituty pak posilují pozici věřitele jiným způsobem). Jak uvádí výše citovaná judikatura, zásah soudu do autonomie vůle stran pro rozpor s dobrými mravy je zásahem výjimečným, který odůvodňují pouze mimořádné okolnosti daného případu. Odvolací soud se však nezabýval tím, zda s ohledem na všechny další okolnosti se v daném případě dá již samotné sjednání smluvní pokuty považovat za nemravné ujednání. Tím se odchýlil od výše citované ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Úvahy odvolacího soudu založené především na výši nároků na smluvní pokuty jsou zjevně nepřiměřené, nezabýval-li se soud i dalšími okolnostmi, např. situací, za níž byla smlouva uzavírána, motivací účastníků smlouvy apod.
13. Námitkou dovolatelky, že se soudy opomněly zabývat jí vznesenou námitkou promlčení práva namítnout relativní neplatnost právního jednání, se dovolací soud pro nadbytečnost nezabýval.
14. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné takové vady neshledal a námitkou dovolatelky spočívající ve tvrzené překvapivosti napadeného rozhodnutí se vzhledem k výsledku dovolacího řízení pro nadbytečnost nezabýval.
15. Z výše uvedených důvodů považoval dovolací soud rozsudek odvolacího soudu za nesprávný, a proto jej podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Sluší se dodat, že dospěje-li soud v novém řízení k závěru, že korektiv dobrých mravů nebyl při uzavírání smlouvy porušen, není vyloučeno, aby přistoupil k moderaci smluvních pokut, budou-li k tomu splněny zákonné předpoklady uvedené v § 2051 o. z. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2273/2022 a sp. zn. 23 Cdo 693/2023), neboť žalobkyně popřela pohledávky dovolatelky nejen co do pravosti, ale in eventum i co do výše s tím, že správná výše každé dílčí přihlášené pohledávky činí 1 Kč (viz popěrný úkon B-7 a protokol o přezkumném jednání B-11).
16. Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
17. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 3. 2025
JUDr. Hana Tichá předsedkyně senátu