U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr.
Jitky Dýškové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté v
právní věci žalobkyně obce Horní Bradlo, se sídlem v Horním Bradlu, část Dolní
Bradlo 7, IČO 00270130, zastoupené JUDr. Petrem Michalem, advokátem se sídlem v
Praze 4, Hvězdova 1716/2b, proti žalované obci Krásné, se sídlem v Krásné 15,
IČO 00270326, zastoupené JUDr. Miroslavem Bartoněm, advokátem se sídlem v Praze
2, Záhřebská 577/33, o určení vlastnického práva a vzájemného návrhu o určení
vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 8 C
74/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové –
pobočky v Pardubicích ze dne 2. září 2015, č. j. 18 Co 291/2015-506, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.) :
Okresní soud v Chrudimi (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10. 3. 2015, č.
j. 8 C 74/2010-454, výrokem I. zamítl žalobu, kterou žalobkyně požadovala
určení, že je vlastnicí pozemků parc. č. 1037, 1039, 1080, 1113, 1182/1,
1111/1, 1111/2, 1114/2, 1116/2 a pozemků ve zjednodušené evidenci parcel
původního pozemkového katastru číslo 1041, 1111, 1112, 1114, 1115, 1116, 1117
tak, jak jsou zapsány Katastrálním úřadem pro Pardubický kraj, Katastrální
pracoviště Chrudim na listu vlastnictví číslo 956, vedeném pro katastrální
území H. B.; dále určil, že žalovaná je vlastnicí ve výroku I. specifikovaných
pozemků (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako
soud odvolací rozsudkem ze dne 2. 9. 2015, č. j. 18 Co 291/2015-506, rozsudek
soudu prvního stupně změnil tak, že zamítl žalobu o určení, že žalobkyně je
vlastnicí pozemků parc. č. 1037, 1039, 1080, 1113, 1182/1, 1111/1, 1111/2,
1114/2, 1116/2, 1041, 1098/15, 1098/2, 1098/3, 1098/8, 1098/10, 1114/4, 1126/2,
1115, 1094/3, 1098/16, 1114/3 a 1125/2 v katastrálním území H. B. (dále jen
„předmětné pozemky“, resp. „pozemky“), a určil, že vlastnicí takto
specifikovaných pozemků je žalovaná; současně rozhodl o nákladech řízení
účastníků před soudem prvního stupně a nákladech odvolacího řízení. Stejně jako
soud prvního stupně dovodil, že předmětné pozemky byly ke dni 31. 12. 1949 tzv.
historickým majetkem osady J., jež byla částí obce K., a tudíž se žalovaná
stala podle § 2 odst. 1 a 3 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z
majetku České republiky do vlastnictví obcí, ke dni účinnosti tohoto zákona,
tj. k 24. 5. 1991, vlastnicí těchto pozemků. Žalobkyně naproti tomu nemůže
odvozovat své vlastnické právo z dohody o určení hranic obecních pozemků
uzavřené účastnicemi v roce 1995, neboť jde o dohodu neplatnou pro neurčitost
ve smyslu § 37 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – dále jen „obč.
zák.“, (pozemky v ní nejsou konkrétně uvedeny) a pro rozpor se zákonem ve
smyslu § 39 obč. zák. (absence předchozího souhlasu zastupitelstva obce k
převodu pozemků). Žalobkyně nemohla nabýt vlastnické právo ani vydržením podle
§ 134 obč. zák., neboť nebyla oprávněným držitelem, protože nebyla se zřetelem
ke všem okolnostem v dobré víře, jestliže své vlastnické právo odvozovala od
neurčité dohody o určení hranic obecních pozemků, o níž jí bylo známo, že k ní
nedalo souhlas zastupitelstvo žalované a že nebyla vložena do katastru
nemovitostí. Ostatně sama dosáhla zápisu svého vlastnictví nikoli podle této
dohody, ale na základě svého prohlášení z roku 1998 s odkazem na zákon č.
172/1991 Sb. Odvolací soud vzhledem k tomu, že došlo v rámci digitalizace
katastru nemovitostí k přečíslování předmětných parcel, rozsudek soudu prvního
stupně změnil, byť fakticky jde o rozsudek potvrzující.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně včasné dovolání, které není
přípustné podle § 237 občanského soudního řádu, zákona č. 99/1963 Sb., ve znění
účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se
mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a
některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“, neboť odvolací soud posoudil
rozhodné právní otázky v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a
není důvod, aby tyto otázky byly posouzeny jinak.
V souladu s ustálenou soudní praxí je jak závěr odvolacího soudu o neplatnosti
nedatované dohody o určení hranic obecních pozemků pro neurčitost (srov. např.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 3 Cdon 227/96, ze dne 18.
12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001, ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 33 Cdo
512/2000) a pro rozpor se zákonem (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
29. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 224/2002, a ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 30 Cdo
1571/2006), tak jeho závěr o tom, že nebyly splněny předpoklady pro vydržení
vlastnického práva žalobkyně (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28.
4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1178/96, ze dne 10. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 568/96, ze
dne 24. 2. 2000, sp. zn. 22 Cdo 417/98, ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo
1398/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo
508/2001).
Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatelky, že dovoláním je napadán
rozsudek „v celém jeho rozsahu“. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu
dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovému výroku
napadeného rozsudku dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k
uvedenému výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění.
Konečně vytýkaná vada řízení (nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu)
nezahrnuje žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž posouzení by
spočívalo napadené rozhodnutí, a nepředstavuje tak uplatnění způsobilého
dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Ostatně napadené rozhodnutí
tvrzenou vadou netrpí (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25.
6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněného pod číslem 100/2013 Sbírky
soudních rozhodnutí a stanovisek).
Za této situace dovolací soud podle § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolaní žalobkyně
odmítl.
O návrhu na odklad právní moci napadeného rozhodnutí (§ 243 písm. a/ o. s. ř.),
který neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí
nerozhodoval.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího
řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. září 2016
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu